1. Slezská univerzita v Opavě
Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné
ZÁKLADY INFORMATIKY
PRO EKONOMY
Dominik Vymětal
Karviná 2009
1

2. Obor: Informatika
Klíčová slova: Informace, informační systém, prostředky informačních technologií,
počítačové sítě, Windows Vista, Windows Internet Explorer, bezpečnost na
Internetu, právní otázky používání software.
Anotace: Skriptum je zaměřeno na souhrnné představení základních pojmů a postupů
v oblasti Informačních a komunikačních technologií, technického
a programového vybavení počítačů. Zvláštní pozornost je věnována základům
práce s operačním systémem Windows Vista a Windows Internet Explorer.
Publikace je primárně určena studentům všech oborů vyučovaných na
Obchodně podnikatelské fakultě Slezské univerzity. Může však být využita
i studenty jiných škola jako souhrnný studijní podklad.
© Slezská univerzita v Opavě
Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné
Autor: Ing. Dominik Vymětal, DrSc.
Lektoři: doc. Ing. František Huňka, CSc.
Mgr. Petr Suchánek, Ph.D.
ISBN 978-80-7248-534-5
2

3. OBSAH
Úvod ........................................................................................................................................... 7
1. Informační technologie a jejich význam v hospodářském životě ...................................... 8
1.1. Obecně ......................................................................................................................... 8
1.2. Informační systém ....................................................................................................... 8
1.3. Data informace, znalosti, moudrost ............................................................................. 9
1.4. Typy úloh IS .............................................................................................................. 11
1.5. Úloha IT ve zlepšování řízení .................................................................................... 12
1.6. Kontrolní otázky z oblasti obecných definic informačních technologií .................... 16
2. Typy prostředků informačních technologií ...................................................................... 17
2.1. Koncové stanice ......................................................................................................... 17
2.2. Servery ....................................................................................................................... 17
2.3. Sítě ............................................................................................................................. 18
2.4. Prostředky mobilní komunikace ................................................................................ 18
2.5. Kontrolní otázky .................................................................................................... 21
3. Stručná historie počítačů .................................................................................................. 22
4. Základy technického vybavení ......................................................................................... 24
4.1. Von Neumanova architektura .................................................................................... 24
4.2. Další typy počítačových architektur .......................................................................... 25
4.3. Hlavní komponenty počítačů ..................................................................................... 26
4.3.1. Procesor a základní deska ...................................................................................... 26
4.3.2. Paměť RAM ........................................................................................................... 28
4.3.3. Pevný disk .............................................................................................................. 28
4.1.1. Grafická karta......................................................................................................... 29
4.2. Multitasking ............................................................................................................... 30
4.3. Víceprocesorové systémy a clustery.......................................................................... 30
4.4. Hlavní periferní zařízení ............................................................................................ 30
4.4.1. Klávesnice a myš ................................................................................................ 30
4.4.2. Monitory ............................................................................................................. 31
4.4.3. Tiskárny .............................................................................................................. 31
4.4.4. Vnější paměti...................................................................................................... 32
5. Programové vybavení ....................................................................................................... 35
5.1. Operační systémy ...................................................................................................... 35
5.2. Operační systémy typu Windows .............................................................................. 37
5.3. Operační systémy unixového typu ............................................................................ 37
5.4. Základní členění aplikačních programů .................................................................... 37
5.5. Kontrolní otázky z oblasti hardware a programového vybavení ............................... 39
3

4. 6. Základy počítačové matematiky....................................................................................... 40
6.1. Číselné soustavy obecně ............................................................................................ 40
6.2. Dvojková soustava a její využití ................................................................................ 40
6.3. Šestnáctková soustava ............................................................................................... 41
6.4. Kontrolní otázky z oblasti základů počítačové matematiky ...................................... 43
7. Sítě .................................................................................................................................... 44
7.1. Obecná charakteristika a klasifikace počítačových sítí ............................................. 44
7.2. Síťová architektura a protokoly ................................................................................. 47
7.3. Adresace v sítích ........................................................................................................ 51
7.4. Technické prostředky sítí........................................................................................... 52
7.5. Kontrolní otázky z oblasti počítačových sítí ............................................................. 54
8. Základy práce s uživatelským operačním systémem na příkladu Windows Vista .......... 55
8.1. Hlavní technologické inovace, které přinesly Windows Vista .................................. 55
8.2. Základy ovládání Windows Vista.............................................................................. 56
8.2.1. Pracovní plocha .................................................................................................. 56
8.2.2.1. Nastavení vlastností Pracovní plochy ......................................................... 56
8.2.2.2. Práce s ikonami na pracovní ploše .............................................................. 57
8.2.2.3. Typy oken ................................................................................................... 59
8.2.3. Nabídka Start ...................................................................................................... 60
8.2.3.1. Podokna nabídky Start ................................................................................ 61
8.2.3.2. Nastavení nabídky Start .............................................................................. 62
8.2.3.3. Nastavení Hlavního panelu, Panelu oznámení a Snadného spuštění. ......... 63
8.2.2. Postranní panel a miniaplikace ........................................................................... 63
8.2.3. Kontrolní otázky k základům ovládání Windows Vista..................................... 66
8.3. Práce se soubory a složkami ve Windows Vista ....................................................... 67
8.3.1. Soubory a Složky - obecně ................................................................................. 67
8.3.2. Průzkumník ........................................................................................................ 69
8.3.3. Práce se soubory a složkami............................................................................... 70
8.3.3.1. Nový dokument, nová složka, přejmenování. ............................................. 70
8.3.3.2. Kopírovat, vyjmout, vložit, přesunout ........................................................ 72
8.3.3.3. Vytvořit zástupce. ....................................................................................... 73
8.3.3.4. Přecházení mezi složkami, možnosti složek ............................................... 75
8.3.4. Kontrolní otázky k práci se soubory a složkami ................................................ 77
8.4. Ovládací panely ......................................................................................................... 78
8.4.1. Obecně ................................................................................................................ 78
8.4.2. Práce s Ovládacími panely ................................................................................. 78
8.4.2.1. Základní zobrazení ...................................................................................... 78
4

5. 8.4.2.2. Hodiny, jazyk a oblast ................................................................................. 79
8.4.2.3. Nastavení tiskáren ....................................................................................... 79
8.4.2.4. Možnosti napájení ....................................................................................... 80
8.4.2.5. Další nastavení v oblasti kategorie Systém a údržba .................................. 81
8.4.2.6. Kategorie Programy .................................................................................... 82
8.4.3. Kontrolní otázky z oblasti Ovládacích panelů Windows Vista.......................... 83
8.5. Uživatelské účty a bezpečnost ................................................................................... 84
8.5.1. Obecně o účtech a bezpečnosti........................................................................... 84
8.5.2. Práce s uživatelskými účty ................................................................................. 84
8.5.3. Zabezpečení ve Windows Vista ......................................................................... 85
8.5.4. Kontrolní otázky k práci z oblasti uživatelských účtů a zabezpečení ................ 88
8.6. Windows 7 ................................................................................................................. 89
9. Internet ............................................................................................................................. 90
9.1. Stručná historie a podstata ......................................................................................... 90
9.2. Hlavní prohlížeče ....................................................................................................... 92
9.3. Domény, adresy ......................................................................................................... 92
9.4. Internet Explorer - základy ovládání ......................................................................... 94
9.4.1. Stručný popis ...................................................................................................... 94
9.5. Elektronická pošta ..................................................................................................... 98
9.5.1. Obecně o elektronické poště .............................................................................. 98
9.5.2. E-mailová zpráva................................................................................................ 98
9.6. Internet a bezpečnost ............................................................................................... 100
9.6.1. Malware a hacking ........................................................................................... 100
9.6.2. Firewall............................................................................................................. 101
9.6.3. Antivirové programy ........................................................................................ 102
9.7. Kontrolní otázky z oblasti Internetu ........................................................................ 104
10. Virtualizace ................................................................................................................ 107
11. Některé právní otázky spojené s využíváním programů ............................................ 109
Příloha .................................................................................................................................... 111
Služby počítačové sítě Slezské univerzity v Opavě a Obchodně podnikatelské fakulty v
Karviné ............................................................................................................................... 111
1. Přihlašování ke službám PC sítě ................................................................................ 111
2. Přehled informačních zdrojů a služeb: ....................................................................... 115
3. Přístup do počítačové sítě OPF .................................................................................. 116
4. E-mail systém OPF a systém HELPDESK ................................................................ 116
5. Tiskové služby na OPF .............................................................................................. 117
6. Čipové karty na Slezské univerzitě ............................................................................ 119
7. Studijní informační systém STAG (STudijní AGendy) ............................................. 119
5

6. 8. Ústav informačních technologií – kde nás najdete..................................................... 121
Další povinná a doporučená literatura .................................................................................... 122
6

7. Úvod
Toto skriptum je určeno pro studenty všech bakalářských oborů. Představuje standardní
studijní oporu k části předmětu Informatika pro ekonomy A, týkající se základních pojmů
informatiky, úvodu do technického a programového vybavení počítačů a práci s internetem.
V závěru jsou formou zvláštní přílohy shrnuty zásady používání univerzitní a fakultní
počítačové sítě. Tuto přílohu zpracoval RNDr. Zdeněk Franěk, vedoucí Ústavu informačních
technologií.
Text je rozdělen do 11 kapitol. Vzhledem k tomu, že je určen i pro studenty distanční formy
studia (kombinované i s využitím e-learningu), obsahuje některé specifické přístupy
k výkladu látky. Ke zvládnutí probírané látky by měly pomoci kontrolní otázky uváděné po
uceleném ukončení výkladu. Tyto otázky slouží k samostudiu, a proto u nich nejsou uvedeny
odpovědi, proto je možné je využít i jako pracovní sešit pro přípravu ke zkoušce.
7

8. 1. Informační technologie a jejich význam v hospodářském
životě
1.1. Obecně
Informační technologie dnes prostupují všechny stránky našeho života. Nikdo si dnes
nedovede představit život bez elektronické pošty, nejrůznějších forem komunikace přes
Internet, telefonování pomocí mobilních přístrojů, stahování obrázků, hudby či jiných souborů
a dalších projevů této technologie. Běžné je také nakupování a vyřizování plateb přes Internet.
Podniky všech velkostí a kategorií včetně státní správy používají nejrůznější elektronické
systémy pro nákup, prodej, řízení výroby, styk s občany atd. V současné době se pro celou
uvedenou oblast používá souhrnný název Informační a komunikační technologie.(ICT) 1
I když informační technologie zažívají bouřlivý vývoj, přece v jejich základu stojí myšlenky a
koncepty staré v některých případech i desítky let. Již na prvních metodách a způsobech
používání počítačů stavěly progresivní firmy a později také úřady veřejné správy své
informační systémy. Pro studenty ekonomických věd tedy informační technologie nemohou
být pouze odrazem technologického pokroku v jejich vlastním životě. Musí si být vědomi i
jejich významu pro fungování firem i úřadů, jejich výhod, nevýhod či případných omezení.
Základní metodou, se kterou se v informačních technologiích setkáváme, je určitá
systemizace či kategorizace základních pojmů jako je systém, vazba, okolí a další. Bez toho,
že bychom si uvědomili skutečný význam těchto pojmů, lze jen těžko porozumět dalším
metodám, technikám a postupům v této oblasti. Proto se další kapitoly této knihy věnují
zejména základům pojmosloví v informatice. Na druhé straně zmatek v pojmech a zkratkách,
kterými jsou informatické publikace, články, diskuze a jiné zdroje značně zapleveleny, nutně
vede k tomu, že i při znalosti čistě ekonomických kategorií a názvů si student obtížně
vybavuje jejich propojení s pojmy v informatice a význam těchto propojení pro hospodářskou
praxi.
1.2. Informační systém
Obecně přijatá definice charakterizuje systém jako množinu prvků a vazeb. Prvky systémů na
dané úrovni rozlišení chápeme jako nedělitelné. Vazby mezi prvky představují jednosměrné
nebo obousměrné spojení mezi nimi. Systém se vyznačuje vstupními a výstupními vazbami,
pomocí kterých získává informace z okolí a jiné informace do okolí předává. Na systémy,
které zkoumáme, nahlížíme zpravidla z hlediska toho, jak komunikují se svým podstatným
okolím, jaké tedy mají cílové chování.
Informační systém (IS) definujeme jako uspořádání vztahů mezi lidmi, datovými a
informačními zdroji a procedurami jejich zpracování za účelem dosažení stanovených cílů.
Z hlediska informačního obsahu zmíníme rozlišení mezi daty, informacemi a znalostmi pro
účely zpracování v informačním systému. (viz 1.3.)
Informační a komunikační technologie (dále jen IT) chápeme jako množinu prostředků a
metod sloužících k práci s daty a informacemi. Podle této definice je tedy pojem IT značně
široký. Zahrnuje nejen techniky a technologie pořizování a zpracování dat, ale také prostředky
jejich přenosu, ukládání, využívání a následného vyhodnocování. Pronikání informačních
technologií do veškerých činností společnosti znamená vývoj do stavu, kterou řada autorů
nazývá existencí informační společnosti. U informačních technologií rozeznáváme složky
technickou, programovou /implementační/ a informační.
1
V této publikaci nebudeme striktně dodržovat význam jednotlivých definic. Pro zjednodušení budeme často
používat zkrácený pojem „Informatika“ a z něj odvozená slova.
8

9. Obrázek 1.1: Informační systém
Informační systém však zpravidla p představuje určitou hierarchickou strukturu. Na nejnižší
itou
transakční systémy řízení základních agend a operací.
úrovni zpracování fungují operativní transak ízení
Informace z této úrovně se transformují a komprimují do podklad pro taktické rozhodování,
podkladů
které například v obchodních firmách probíhá zejména v oblasti cenové tvorby, marketingu a
podobných rozhodovacích proces . Na nejvyšší úrovni probíhají strategická rozhodování. Ta
procesů.
vyžadují podporu datových sklad systémů pro podporu rozhodování, ad hoc analýz a dalších
skladů,
postupů, které se v poslední dob označují souhrnně jako Business Inteligence.
době
1.3. Data informace, znalosti, moudrost
ata
Informatika obecně pracuje, jak vyplývá z názvu, s informacemi. Co to však je informace?
Z čeho se skládá,? Jaký je její význam? Čím je tvořena?
eho
Každá část reality, se kterou informa
ást informační technologie pracují, musí být ně
nějakým způsobem
ědět nějakými
popsána, nebo dát o sobě vědět n jakými signály, údaji, zprávami a podobně
podobně.
Za nejnižší úroveň informací považujeme signály. Signály přicházejí z reality ve formě
icházejí
výsledků měření (teplota, tlak, poloha atd). Tyto signály mají zpravidla spojitý charakter.
ení
Nazýváme je analogovými signály. Jiné druhy signál mohou přicházet p
signálů icházet přímo v číselné
(digitální) formě jako výsledek p převodu analogových signálů na čísla neb jako signály
ísla nebo
logické typu „ano“ – „ne“ říkající napnapříklad zda jsou určitá zařízení v chodu, zda existuje
spojení mezi dvěma místy, poč i, tiskárnami apod. Tyto zprávy, které nám analogové a
, počítači,
digitální signály zprostředkovávají, m
edkovávají, můžeme chápat jako nosiče dat, popisující stav námi
sledovaného světa nebo jeho části. Data ale mohou být čísla, nebo slova v různých
ta ísla,
formulářích, na displejích apod. Z pohledu informačního systému považujeme signály a data
ích, ního
za něco, co je dané, za veličinu která se mění v čase případně i v prostoru nebo míst vzniku.
činu, místě
Pro informační systém je daleko d
ní důležitější pojem informací. Podle zakladatele kybernetiky
Wienera 2 je informace obsah toho, co si vym vyměňujeme s vnějším svě
jším světem, když se mu
2
Wiener, N. Kybernetika a společnost. Praha: Academia, 1963. ISBN 99-00-01998-X.
čnost.
9

10. přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním. Vzhledem k tomu, že pojem
informace nyní řadíme k nejobecnějším kategoriím vědy, pozorujeme různé definice pojmu
informace podle toho, ve kterém vědním oboru se pohybujeme. Protože naším tématem jsou
základy informačních technologií, budeme pojem informace chápat v pragmatickém smyslu.
Data chápeme jako rozpoznané signály (údaje), které vypovídají o situacích a stavech
sledovaných a řízených objektů. Jsou podkladem pro další zpracování, během kterého se data
mění na informace. Informace jsou tedy taková data, která jejich uživatel používá pro další
rozhodování, kterým realizuje svoji zpětnou vazbu na informační systém, aby docílil jeho
cílového chování. Při tom však stejná data podle pohledu nebo interpretace mohou mít pro
různé uživatele různý význam a tudíž představovat různé informace.
Můžeme tedy říci, že data jsou „potenciální“ informace, jsou to zprávy o stavu pozorovaných
a řízených objektů, které se ještě informacemi stát nemusí. Data se stávají informacemi teprve
tehdy, když jsou použity v procesu rozhodování. To znamená, že se data nevyskytují pouze
v nějakých atomárních formách. Data se zpravidla vyskytují v určitých seskupeních, obecně
v datových objektech. Datovým objektem může byt například kniha, soubor na počítači,
rukopis seminární práce apod. Datový objekt se může skládat z mnoha datových položek,
může však existovat i ve formě jediné datové položky. Datová položka, jako představitel
hodnoty datového signálu popisujícího určitý stav sledovaného objektu (například jeho
teplotu), je dále nedělitelná. Jiný příklad: datová položky „jméno“ a „ příjmení“ jsou dvěma
datovými položkami datového objektu (souboru) „student“.
Naproti tomu výše uvedená definice informace podle Wienera nám vlastně říká, že informace
je produktem určitého zpracování dat. Jakého zpracování dat: takového zpracování, které nám
umožňuje použít výsledek tohoto zpracování k působení na okolní realitu tak abychom
dosáhli našich cílů nebo záměrů, přinejmenším, abychom se mohli rozhodnout, jak na situaci,
kterou nám získané údaje popisují, máme reagovat.
Co se však stane, když začneme používat získané informace, kombinovat je a porovnávat
jejich význam s naší vlastní zkušeností, znalostmi, začneme z nich odvozovat další závěry?
Pak se tyto použité informace a výsledek naší práce s nimi budou považovat za znalosti.
Znalosti tedy souvisí s dalším zpracováním informací, zejména s jejich tříděním,
začleňováním do širších souvislostí, s jejich zobecňováním, kategorizací, formulací hypotéz
dalšího vývoje atd. Tím, že při tvorbě znalostí provádíme určité abstrakce, kdy se zaměřujeme
pouze na pro nás podstatné rysy informací, představují pro nás znalosti podstatně stálejší
pojmy, souvislosti a významy námi zpracovávaných dat a informací.
Pokud naše znalosti konfrontujeme s našimi hodnotícími kriterii a našim vztahem k okolnímu
světu, dopracujeme se k určitým závěrům či poznatkům, které bývají charakterizovány jako
moudrost.3 Vztah mezi signály, dat, informacemi, znalostmi a moudrostí lze obecně
znázornit podle Obr. 1.2.
3
Vodáček, L., Vodáčková O. Informační management. Teorie a praxe v informační společnosti. 4. upravené a
rozšířené vydání. Praha: Management press, 2005. ISBN 80-7261-041-4
10

11. Moudrost
Znalosti
Informace
Data
Obrázek 1.2: Hierarchie v systému poznatk o skutečnosti
: poznatků
Zdroj: upraveno dle Vodáček - Vodáčková
Postačí nám však tyto pohledy na zobrazení sledovaného sv
í ě
světa? Zřejmě ne. Abychom mohli
data, informace, znalosti a kone
konečně i moudrost využít, musíme je ně nějakým způsobem
srovnávat s pohledy jiných. To znamená, že podstatnou vlastností informací je to, že je umíme
říme
komunikovat. Proto nehovoříme pouze o informa ních technologiích, ale zahrnujeme sem i
informačních
technologie komunikační.
1.4. Typy úloh IS
Typy úloh zajišťovaných v rámci IS lze t
třídit podle různých hledisek. Pat sem zejména
zných Patří
hlediska:
• časové osy;
• úrovně podpory procesů
procesů;
• struktury rozhodovacích úloh.
truktury
Podle časové osy rozlišujeme v podstatě jednotlivé fáze zpracování informace a jej
asové jejich
agregace v čase (pořízení dat, zpracování dat, analýza dle úrovn řízení, archivace).
ízení úrovně ízení,
Hledisko struktury rozhodovacích úloh je svázáno s úrovní rozhodování. Na úrovn řízení
ledisko úrovni
technologických procesů je valná v většina řídících úloh dostatečně popsána v potřebné
ě
struktuře. Také na úrovni řízení operací podniku jako je objednávání, fakt
podniku, fakturace, práce ve
skladech apod. je možno hovo o dostatečně strukturovaných procesech. Na druhé stran
hovořit straně
však u schvalování investic, zavád plánování, řady otázek
zavádění nových výrobků, sociálního pláno
,
z personalistiky, které patří do vyšších, tedy manažerských a strategických úrovní řízení, je
ří
í
strukturovanost řídících úloh nízká. Souhrnnou charakteristiku vztahů mezi úrovní řízení,
ídících ů
typy rozhodovacích úloh a potř
potřebnou podporou ze strany IT uvádí tabulka 1.1.
Hledisko úrovně podpory rozhodovacích proces úzce souvisí s úlohou IT ve zlepšování
procesů
řízení. Toto hledisko je podstatné pro rozhodování každého řídícího pracovníka nejen
ízení. ídícího
v ekonomické oblasti.
11

12. 1.5. Úloha IT ve zlepšování řízení
Úlohu IT ve zlepšování řízení vidíme zejména v tom, že v rámci podnikových procesů se IT
chápou obdobně jako ostatní obchodní, výrobní a jiné procesy. IT tedy podléhají i obecným
zásadám řízení.
• Nasazení IT je třeba dlouhodobě a strategicky plánovat s tím, že musí být v souladu
s celkovou strategií podniku či organizace veřejné správy. Ve veřejné správě se
k tomu přidává ještě hledisko uplatnění zákonných norem, vyhlášek apod. a jejich
změn.
• Nasazení, přizpůsobování a změny použití IT se váže na vnitropodnikovou politiku.
V řadě případů jsou příslušná rozhodnutí spojena se složitými organizačními
změnami.
• Nasazení IT rovněž ovlivňuje vnitřní organizaci podniku či úřadu a využívání lidských
zdrojů.
• Nasazení IT je vždy tak komplexní, že musí být dlouhodobě plánováno jak
organizačně tak investičně.
• Obecně platilo, že IT jsou zdrojem racionalizačních efektů, zejména v oblasti
zefektivnění administrativních činností. Tento pojem byl překotným vývojem
z posledních let překonán. Důvodem pro nasazení IT nebo pro změnu IS je stále více
přímé začlenění této technologie do tvorby hodnot podniku, postavení podniku na
trhu, souhrnně řečeno otázkou jeho dalšího rozvoje nebo přežití. Přitom začlenění IT
do struktury základních podnikových činností může mít různý význam podle toho, o
kterou část organizace se jedná. Například při podpoře firemní strategie týkající se
obchodních procesů má význam právě „přidaná hodnota“, které mohou IT generovat.
Na druhé straně řízení lidských zdrojů nebo optimalizace využití základních
prostředků nemívá příliš vliv na to, jak je podnik úspěšný v okolním světě. Zde půjde
spíše o to, jak IT přispívá k efektivnosti a tedy i ziskovosti organizace.
• Úloha a přínos IT v oblasti veřejné správy úzce souvisí s postavením úřadu v celkové
hierarchii státní správy. Jinak bude vypadat změna či zavedení IT na ministerstvu,
úplně jinak bude tato změna vypadat na obecním úřadě či magistrátu. Na nižších
úrovních správy jde zejména o přínosy pro občany, zlepšení styku s nimi, informační
služby a podpora místního podnikání. Změny na celostátní úrovni se týkají
koncepčních záměrů jednotlivých ministerstev. Těmito se zde nezabýváme.
Hodnocení přínosů IT může probíhat na základě explicitních, relativně přesných čísel jako je
dosažený zisk. V oblasti veřejné správy se bude hodnotit pomocí jiných ukazatelů jako je
spokojenost občanů, návštěvnost webových stránek obce aj. Právě propojení „čistých
(explicitních)“ s „měkkými“ ukazateli hodnocení procesů, jako je pružnost, využití pracovní
síly, celková efektivnost všech investic a jiných, vytváří problém při hodnocení významu IT
jako celku. Rozebereme nyní krátce význam IT v podnikové sféře.
12

13. Typ úlohy
Úroveň řízení Podpora IS
Manažers
Operační Strategická
ká
Strukturovaná
analýza fin.
plánu řízení financí
objednávka IS pro
analýza stanovení zpracování
faktura systému transakcí
výroby
příjem na sklad distribuce
analýza účetní MIS
platy závěrky analýza
DSS
dodavatelů
Částečně strukturovaná Nestrukturovaná
plán výroby
analýza
řízení zásob trhu plánování
nového DSS, případně
zavedení nové vývoj cash výrobku MIS
technologie flow
výběr nového EIS, data
zavedení nového systém segmentu mining
IS odměňován trhu
í
výběr vývoj nové
schvalování manažera technologie DSS
investice nákup HW marketingový expertní
zavedení nového nákup SW výzkum systémy
výrobku výběr sociální data mining
dodavatele plánování
Tabulka 1–1: Souvislost úrovní řízení s typy informační podpory
Zdroj: upraveno dle Wolfa4
Je obecně známo, že výrobky podléhají určitému životnímu cyklu. Výrobek postupně
prochází fázemi zavedení, růstu, zralosti a poklesu. Podniky, které správně reagují na průběh
tohoto cyklu, přizpůsobují své strategické a taktické cíle tomuto vývoji. Všeobecně
uznávaným grafickým vyjádřením těchto cyklů jsou tak zvané S-křivky. Prodloužení
životního cyklu výrobku se podnik snaží dosahovat investicemi do inovací a kvality,
zvýšením orientace na zákazníka a zejména zaváděním služeb. Služby mohou s výrobkem
nebo jejich skupinou přímo souviset, (na příklad nové typy servisních smluv ke strojům a
zařízení) nebo zcela nezávisle vznikat. Typickou službou, která prodělává rychlý kvantitativní
a kvalitativní rozvoj v oblasti IT, je outsourcing, případně hostování serverů a procesů. Právě
4
Wolf, P. Úspěšný podnik na globálním trhu. Bratislava: CS Profi-Public,2006. ISBN 80-969546-5-2
13

14. rozvoj služeb v poslední době vyvolal trend zavádění servisně orientovaných architektur (dále
jen SOA). Nutnost zavedení SOA s cílem zvýšit pružnost na trhu bude zřejmě jedním z
hlavních důvodů nových informačních projektů.
Keřkovský a Drdla 5 uvádějí vztah mezi životním cyklem výrobku a změnami priority cílů
v oblasti IT. V závislosti od fáze životního cyklu vznikají různé impulsy pro informační
projekty. V etapě zavedení výrobku a také v období saturace trhu, firma zpravidla silně
zvažuje podpůrné nebo zcela nové marketingové strategie. Znamená to tedy, že vzniká
potřeba zásahu do IS s cílem zajistit informační podporu marketingových akcí (mailingy,
analýzy, cenové propočty atd.). V období kdy se produkt stal v podstatě zralým nebo při
saturaci trhu, v níž silně působí konkurence, bude podnik zřejmě používat strategii snižování
nákladů. Informační podpora tedy bude zaměřena zejména na dosažení cílů v této oblasti.
S tím také bude souviset orientace IS na využívání kapacit. Naopak při zavádění výrobku se
bude jednat o informační podporu pro rozšiřování výrobních kapacit.
Poruchy Poruchy
diferenční člen regulátor
trh
vybrané útvary organizace
Cíl finanční Regulovaná veli ina
č
management výroba,
(plán prodej,
Vstup personalistika Výstup
skutečnost)
...
Pomocné zpětné vazby (informace o výrobě, zaměstnancích ...)
měřící člen Zpětná vazba
marketing Informace o zákaznících, trhu ...
účetnictví
Obrázek 1.3: Podnik jako regulační obvod
Zdroj: upraveno dle Wolfa.
Wolf uvádí zajímavou definici podniku jako regulačního obvodu zobrazenou na obrázku 1.3.
Podnik vyrábí a prodává výrobky a služby, dodává je na trh a provozuje další agendy jako je
personalistika, informační technologie a ostatní. Z okolí podniku působí na jeho části
nejrůznější vlivy (legislativa, přírodní podmínky, konkurence atd.), které jsou zde označeny
jako poruchy. Obdobné vlivy okolí působí i na trh. Výsledkem akce podniku je nějaká
regulovaná veličina na příklad obrat, jejíž výstup je veden do měřícího členu, kterým je na
příklad účetnictví a/nebo marketing. Výstup z podniku je srovnáván s cílem – vstupem a
vzniká rozdílová veličina měřená diferenčním členem tvořeným vybranými podnikovými
útvary. Uvnitř podniku ještě působí zpětné vazby, jako jsou informace o výrobě,
zaměstnancích atd.
Umíme-li nadefinovat podnik ve stejné struktuře jako obecný regulační obvod, pak je zřejmé,
že techniku projektování systémů založených na informačních technologiích můžeme použít
5
Keřkovský, M., Drdla, M. Strategické řízení firemních informací. Teorie pro praxi. Praha: C. H. Beck, 2003.
ISBN 80-7179-730-8
14

15. jak na projektování technologických, tak i výrobních IS či systémů podporujících vyšší
úrovně řízení (střednědobá koncepce, strategie). Z uvedeného obrázku také vyplývá role toku
informací a posloupnosti činností v systému a jeho řízení. Touto problematikou se zabývají
komplexnější projekty, je však pro správnou roli IS klíčová.
15

16. 1.6. Kontrolní otázky z oblasti obecných definic informačních
technologií
Informační systém je
Nejnižší úroveň údajů o stavu sledovaného
jevu poskytují
Informace je
Data se stávají informacemi když
Příkladem datové položky je údaj
16

17. 2. Typy prostředků informačních technologií
Informační technologie jsou provozovány na celé řadě technických prostředků. Stručně
zmíníme ty nejdůležitější, které se týkají informačních systémů v ekonomických procesech
obecně.
2.1. Koncové stanice
Koncové nebo také pracovní stanice představují základní prostředek práce uživatele. Pokud
však budeme uvažovat v širších souvislostech (například v sítích), pak má termín koncová
stanice zcela konkrétní význam. Jedná se o počítač vybavený adaptérem pro spojení v síti.
V tomto smyslu je koncovou stanicí také mobilní telefon, síťová tiskárna, nebo zařízení pro
navigaci. V úzkém slova smyslu budeme za koncovou stanici považovat počítač, se kterým
pracuje běžný uživatel.
2.2. Servery
Za server obecně označujeme počítač poskytující uživateli pracujícímu na koncové stanici
nějaké služby. Z hlediska fyzického zařízení se jedná o bohatěji vybavený počítač, jehož
technické charakteristiky odpovídají poskytovaných službám. Na tomto technickém zařízení
pak běží určité programy, které služby serveru realizují. Ve světě Windows se tyto programy
nazývají služby, v unixových systémech se používá název démon (anglicky daemon).
V dřívějších dobách se velké počítače používaly pro rozsáhlé podnikové, bankovní,
meteorologické a jiné systémy. V tom případě se tyto velké počítače nazývaly (často dosud
nazývají) mainframe. Dnes se rozdíl mezi servery a mainframe systémy stírá.
Servery poskytují služby svým klientům. Tyto služby mohou být poskytovány například
v rámci jedné sítě. Příkladem služeb poskytovaných v rámci jedné lokální sítě je služba
správy souborů. Pak se takový server nazývá souborový server (file server). Jiným typem
serveru může být tiskový server, zajišťující služby tiskáren v dané lokální počítačové síti. Na
internetu působí celá řada další typů serverů (viz kapitola Internet).
Servery jsou umístěny ve zvláštních, zpravidla klimatizovaných a uzavřených místnostech.
Dřívější provedení serverů představovalo celou řadu jednotlivých počítačových skříní. Dnes
se servery zpravidla dodávají v provedení do počítačové skříně (rack). Nejnovější vývoj
směřuje k tomu, že se na jednom fyzickém zařízení provozuje celá řada softwarových serverů.
Tomuto způsobu se říká virtualizace (viz kapitola Virtualizace). Na obrázku 2. 1. je uvedena
serverové skupina v provedení rack.
Základní rozdíl mezi osobním počítačem (pracovní stanicí) a serverem není ani tak v úrovni
technického vybavení, ale ve vybavení software, zejména v možnostech operačních systémů.
Podle zajišťovaných služeb můžeme servery rozdělit na následující hlavní typy:
• souborový server – slouží v lokální síti jako místo, kde se ukládají a zálohují data;
• databázový server – využívá se k ukládání databází;
• v některých informačních systémech se k databázovým serverům přidávají aplikační
servery, které slouží jako zprostředkovatel funkcí pro koncové stanice;
• webový server – v Internetu poskytuje www stránky, v interní síti (zpravidla nazývané
intranet) poskytuje stránky a dokumenty obecného firemního použití;
• tiskový server – zpřístupňuje a řídí tisk na počítačových tiskárnách;
• a další.
17

18. Obrázek 2.1: Skupina serverů v provedení rack
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki
2.3. Sítě
Počítačovou síť můžeme definovat jako systém vzájemně propojených počítačů. Skládá se
z jednoho či více serverů a celé řady pracovních stanic. Propojení uvnitř sítě je zajištěno
prostředky pro tok dat (kabeláž nebo systém radiových signálů), a prostředky pro organizaci
transportu a směrování dat v síti (huby, přepínače, routery - více viz kapitola Počítačové sítě).
Každá počítačová síť má určitou topologii – systém organizace toku dat mezi jednotlivými
objekty sítě.
Základní funkce sítě obsahují:
• sdílení souborů;
• přenos souborů a zpráv;
• tisk na sdílených tiskárnách;
• možnost vzdáleného volání procedur na jiných počítačích;
• organizaci ochrany dat;
• spojení s jinými sítěmi (toto je podstata Internetu).
2.4. Prostředky mobilní komunikace
V poslední době rychle vzrůstá význam použití mobilní komunikace v informačních
systémech. Lze uvést následující příklady:
• mobilní propojení obchodních zástupců s firmou při styku se zákazníky;
• mobilní spojení servisních techniků při cestách k místům servisu a poruch;
• mobilní využití Microsoft office; 6
• použití plánovačů cest na bázi GPS.
6
viz http://www.microsoft.com/cze/windowsmobile/downloads/microsoft/software-office-mobile.mspx
18

19. Pro využití těchto a dalších aplikací existuje celá řada zařízení.
Mobilní telefon jistě není nutno nikomu představovat. Provedeme jen krátké shrnutí. Jedná se
o telefonní přístroj fungující na dlouhou vzdálenost. Počátky mobilních telefonů sahají do 70.
let minulého století. Používají přenos rádiových vln a klasické přepojování telefonních
okruhů. Jsou založeny na technologiích GSM a vyšších. Současně používaná technologie
GSM má za základy buňkovou síť. Každá buňka pokrývá určitou oblast a rozsah pokrytí je
dán typem buňky a okolním prostředím. Tento princip má za důsledek všem známé ztráty
signálu při telefonních hovorech v určitých místech. Mobilní datové služby pro uživatele
mobilních telefonů zajišťuje systém GPRS – General Packet Radio Service. Tento systém
podporuje protokol IP, je tedy možno pracovat s daty na partnerských sítích pomocí paketů
jako v jiných sítích odporujících TCP/IP. Zvýšení rychlosti mobilní sítě dovoluje další
zlepšená technologie EDGE, která v důsledku svého principu může propustit až třikrát více
dat než GPRS. Konečně existuje a provozuje se také technologie UMTS (Universal Mobile
Telecomunications System) jako standard který je koncipován jako nástupce GSM. Má však
značné nároky na zařízení sítě i koncové stanice, a proto zatím stále převažují přenosy
založené na standardech typu GSM.
Dnešní mobilní telefony zajišťují tyto základní funkce:
• telefonování;
• zasílání SMS zpráv;
• posílání multimediálních zpráv (MMS);
• hodiny, budík;
• různé profily zvonění
• připojení k Internetu pomocí GPRS nebo EDGE;
• funkce handsfree;
• různé hry založené na prostředí Java.
Existuje celá řada dalších doplňkových funkcí, z nichž se nejvíce vyskytuje digitální
fotografování.
Na výše uvedených standardech přenosu dat se provozují také kapesní počítače, které se
zpravidla souhrnně označují jako palmtop (od slova palm – dlaň), nebo PDA (Personal Digital
Assistant).
PDA patří do třídy kapesních počítačů, které se prosazují v mobilních aplikacích. Původní
poslání PDA bylo fungovat jako osobní organizátor e-mailů, kontaktů, schůzek a osobních
úkolů. Nyní slouží PDA jako téměř plnohodnotné mobilní počítače. Používané operační
systémy těchto počítačů zahrnují PalmOS, Windows Mobile a freewarové nebo unixové
systémy jako Linux, nebo Symbian OS. Pracují s barevnými displeji, které umožňují
dotykové ovládání, různými typy pamětí a hlavně také zásuvkami pro vložení SIM karet, přes
které se pomocí různých (výše uvedených) technologií a protokolů dosahuje mobilita v sítích
GSM/GPRS/UMTS. Jednou ze základních funkcí, které musí každý PDA počítač zvládat, je
synchronizace se stolním počítačem.
Notebook a tablet PC již náležejí do kategorie normálních počítačů, které se využívají
k mobilnímu přístupu pomocí zvláštních karet, umožňujících přístup do mobilních sítí
GSM/GPRS/UMTS. Tablet je speciální polohovací zařízení, které umožňuje ovládat počítač
pomocí speciálního pera, stejně jako u počítačů PDA. V poslední době se objevily LCD
19

20. tablety (viz kapitolu týkající se monitorů), které umožňují ovládání počítače i pře LCD
obrazovku.
V závěru této podkapitoly krátce zmíníme systémy založené na GPS. GPS (Global
Positioning System) je technologie vyvinutá původně pro armádní aplikace. Hlavní směr
vývoje probíhal v USA a bývalém Sovětském Svazu, americké technologie v devadesátých
letech převládly, ale v posledních letech Rusko obnovilo v této oblasti intenzivní výzkum a
vývoj. GPS systémy úzce souvisí s aplikacemi, které jsou založeny na měnící se (dynamické)
znalosti polohy kdekoli ve světě. Typickým příkladem použití v civilním sektoru jsou
plánovače tras. Protože současná přesnost GPS systémů činí v civilních aplikacích několik
metrů, ve vojenství jen několik centimetrů, je výše uvedené použití GPS vcelku samozřejmé.
Podstata GPS spočívá ve více než dva a půl tisíce let známých řešeních. GPS je dálkoměrný,
družicový systém, spočívající na radiové komunikaci. Dálkoměrný systém zajišťuje určení
polohy na základě dvou kružnic nakreslených nejlépe alespoň ve třech bodech. Kružnice se
„zakreslují„ ze dvou známých bodů, kterými jsou satelity. Tyto satelity vysílají signály
s časovými značkami. Přijímač v měřeném bodě vyhodnotí na základě zpoždění radiového
signálů obě kružnice, v jejichž průsečíku měřené místo leží.
Záměrné kružnice z
družic
poloha
objektu
Obrázek 2.2: Princip určování polohy pomocí GPS
20

21. 2.5. Kontrolní otázky
Úkolem serveru je
Základní rozdíl mezi pracovní stanicí a
serverem spočívá v
Počítačovou síť můžeme definovat jako
Do které třídy počítačů patří PDA
K čemu slouží GSM
21

22. 3. Stručná historie počítačů
Počítače jsou stroje na zpracování informací. Ve světě informačních systémů se jedná
zejména o ekonomické informace. Může však jít také o vědecko-technické informace,
informace z přírody (například z meteorologie, geofyziky aj.) Konečně ve světě
průmyslových systémů jde o počítače zajišťující řízení strojů, agregátů, provozů, ale také
letadel, lodí aut a jiných systémů. V našem případě se zabýváme ekonomickými informačními
systémy. Právě v této oblasti byl vývoj počítačů velmi zajímavý. Rychle navázal na první
ideje a schémata týkající se mechanizovaných a automatizovaných výpočtů obecně.
Již v 17. století se objevují první úspěšné pokusy o sestrojení mechanických kalkulátorů.
V roce 1671 sestrojil německý polyhistor Gottfried Wilhelm Leibnitz svůj mechanický
počítací stroj. Mechanické kalkulátory se udržely až do druhé třetiny 20. století. Leibnitz také
jako první popsal dvojkovou soustavu, která se stala základem interních výpočtů moderních
počítačů. Tyto interní výpočty jsou založeny na matematické logice navržené v polovině 50.
let devatenáctého století George S. Boolem. Tomuto aparátu se říká Booleova algebra.
Používá pouze tři operace a to negaci, logický součet a logický součin. Vůbec nepoužívá
operace jako odčítání a sečítání. Ovšem souvislost booleovy algebry s logickými obvody
počítačů popsal až C. Shannon v závěru třicátých let dvacátého století. Ale to jsme poněkud
předběhli dobu.
V letech 1725 až 1801 se vyvinulo použití děných štítků obsahujících různé kombinace dírek
a to nejprve pro řízení tkalcovských stavů. V roce 1835 Charles Babbage poprvé použil děrné
štítky k programování a sestrojil také stroj umožňující základní výpočetní operace, jak je
známe v počítačích dnes. Začátek masového nasazení děrnoštítkových strojů nastal v závěru
8O. let 19. století, kdy Herrman Hollerith použil děrnoštítkový stroj pro sčítání lidu v USA.
Ze společnosti Hermanna Holleritha se postupně vyvinula dnešní společnost IBM a použití
děrných štítků i dnes okrajově přetrvává.
Vývoj počítačů se všeobecně dělí do generací.
Nultá generace – byla založena na elektromechanických součástkách – relé. Úplně první
počítač nulté generace sestrojil Konrád Zuse (počítač Z1). Mnohem pokročilejší Z3 sestrojený
v roce 1941 již obsahoval 2600 relé a byl používán k balistickým výpočtům pro střely V1.
V roce 1944 byl firmou IBM dodán Harvardské univerzitě počítač Mark I, který vlastně
přestavoval vstup IBM, do té doby se zabývající děrnoštítkovou technikou, do světa
elektronických počítačů. Obsahoval 765 000 elektromechanických prvků a počítal
v desítkové soustavě. V roce 1947 byl americkému námořnictvu předán vylepšený Mark II,
který obsahoval již pouze relé (asi 13000).
I v Československu byl sestrojen počítač, avšak až v roce 1957. Obsahoval 7000 relé a 400
elektronek. Svým pojetím se řadil na rozhraní mezi nultou a první generací počítačů a jeho
hlavní autor Dr. Svoboda později emigroval a stal se jedním z předních počítačových
konstruktérů na Západě.
První generace – je charakterizována použitím elektronek s menším podílem relé (1941 –
1951). Hlavním představitelem této generace je první elektronkový počítač ENIAC (pracoval
v letech 1944 – 1955). I když výpočty na něm prováděné byly v zásadě obdobné výpočtům
prováděným nyní, jeho velká poruchovost a nesnadná obsluha byly příčinou častých obtíží.
Druhá generace – je založena na použití polovodičů – tranzistorů a byla vyráběna v letech
1951 až 1965. Začaly se používat magnetické pásky, byl sestrojen první operační systém a
vyvinuty programovací jazyky COBOL FORTRAN a ALGOL.
22

23. Třetí generaci charakterizuje nástup integrovaných obvodů. (1965 – 1980). Nastal překotný
vývoj směrem k miniaturizaci a zvyšování výpočetního výkonu počítačů. I nadále převládaly
sálové počítače, ke kterým se ale připojovaly sítě vzdálených terminálů, rychle se zvyšovala
kapacita diskových pamětí. Současně probíhal intenzivní vývoj řídicích počítačů pro průmysl.
V závěru tohoto období se objevily první minipočítače a mikropočítače, které byly
nasazovány i do řídicích a regulačních obvodů.
Čtvrtá generace je charakterizována další miniaturizací, která se začíná dnes blížit fyzikálním
možnostem v použitých mikroobvodech. Prudce rostou výkony a kapacity paměťových
prvků, došlo k překotnému rozvoji osobních počítačů a mikroprocesorová technika proniknula
do všech oblastí informační a komunikační techniky. Vzniká Internet, multiprocesorové a
distribuované systémy, teprve nyní se zažíná rozvíjet virtualizace jako sdílení fyzických
zdrojů více logickými systémy.
23

24. 4. Základy technického vybavení
Číslicový počítač představuje samočinně působící zařízení, které na svém vstupu přijímá
určitou informaci (text, údaje, impuls od kliknutí myši atd.), zpracovává ji ve svém vnitřním
prostředí a na výstupu prezentuje výsledek tohoto zpracování opět v určitém výstupním tvaru
(text, výsledek výpočtu, změněné grafické prostředí atd.). Samočinnost znamená, že počítač
pracuje na základě určitých instrukcí (programu) bez toho, že pro tuto práci by byla nutná
účast člověka. K tomu je nutná existence vnitřní paměti, ve které jsou uloženy instrukce,
vstupní data, mezivýsledky a výsledná data připravená k výstupní prezentaci. Interpretace
instrukcí, vstupů a výstupů nutná pro činnost elektronických obvodů počítače je realizována
vnitřními pravidly počítače (číselná soustava, strojové instrukce jako interpretace programu
atd.). Architektura počítačů vychází z několika koncepcí.
4.1. Von Neumanova architektura
Američan maďarského původu navrhnul v roce 1945 základní schéma počítače, které se
v podstatě používá dodnes. Základní ideou von Neumannovy architektury bylo jeho tvrzení,
že není rozdíl mezi programem, který má počítač řídit a zpracovávanými daty. To má za
důsledek, že program i data jsou uchovávány společně v paměti. Dalším důsledkem této
myšlenky bylo, že při použití Booleovy algebry představují program a data pouze posloupnost
binárních čísel, nad kterými probíhají výpočetní operace.
ALU Řadič
CPU
Sběrnice
Vstupy,
výstupy,
externí Paměť
paměti
Obrázek 4.1:Von Neumannova architektura
Jádro výpočtů podle této koncepce probíhá v aritmeticko-logické jednotce ALU. Zde
probíhají veškeré operace sčítání, násobení a porovnávání. Řízení ALU ale i dalších modulů
probíhá na základě pomocí řídicích signálů generovaných Řadičem. ALU a Řadič dohromady
tvoří centrální procesorovou jednotku CPU.
Dalším základním modulem je operační Paměť. Operační paměť slouží k uchovávání
programu, zpracovávaných dat, mezivýsledků a výsledků. Jsou v ní uloženy jednotlivé
instrukce zpracovávaného programu.
Pro vstup údajů do počítače slouží Vstupní jednotka, pro jejich výstup se používá Výstupní
jednotka. V poslední době se jako zvláštní modul uvádějí i externí paměti. Všechny moduly
24

25. jsou propojeny systémovou Sběrnicí, kterou proudí jak instrukce tak údaje. To, že v jedné
sběrnici proudí společně instrukce i data, je základním rysem této koncepce.
Podle von Neumanovy koncepce probíhá zpracování v počítači v následujících krocích:
• Přes vstupní jednotku a ALU se do operační paměti umístí program, podle kterého se
bude provádět výpočet a dále vstupní data.
• V ALU podle kroků programů a signálů z Řadiče probíhá vlastní výpočet.
Mezivýsledky a výsledky jsou zasílány do Paměti. Pod slovem Paměť zde máme na
mysli jak operační paměť – data tedy proudí přes sběrnici, tak zvláštní sady
elektronických obvodů CPU určené pro uchovávání mezivýsledků – registry.
• Výsledky programu jsou zasílány přes ALU a sběrnici do výstupního modulu.
Samotné technické provedení tohoto základního schématu je samozřejmě mnohem složitější a
často závisí na výrobci počítačů. Tato problematika však leží mimo rozsah našich témat.
V současné době v důsledku vývoje samozřejmě existují rozdíly od tohoto základního
schématu.
V prvé řadě jde o to, že existují nejen vstupní a výstupní zařízení, ale zařízení, která umožňují
současně vstup i výstup. Typickým představitelem mohou být třeba externí paměťové karty
USB.
Dále vývoj dospěl k víceprocesorovým systémům, kdy zásady von Neumannovy koncepce do
značné míry přestávají platit.
A konečně již řadu let existuje paralelní zpracování dat na jednom počítači, kdy jedna úloha je
zpracovávána na popředí a další na pozadí, při tom jsou prostředky počítače těmto úlohám
přidělovány s cílem nejlepšího využití CPU – multitasking.
4.2. Další typy počítačových architektur
Fakt, že ve von Nemanově koncepci jsou data i řídící instrukce uloženy v jedné paměti,
vyvolává určité omezení z hlediska dosahování vysokých rychlostí výpočtů, paralelního
zpracování instrukcí atd. Tento problém řeší Harvardská architektura. V této architektuře jsou
paměťové obvody a jim příslušející spojovací obvody (sběrnice) pro data a instrukce
odděleny. V důsledku toho může počítač číst a zpracovávat data a instrukce paralelně.
Výsledkem je podstatně zvýšená rychlost výpočtů, protože nedochází ke vzniku úzkých míst
ve zpracování. Harvardská architektura se proto používá u počítačů pro multimédia,
mikroprocesorů řízení procesů, u velmi rychlých počítačů a podobně.
Paměť pro Paměť pro
instrukce data
Aritmeticko- Vstupní a
logická jednotka výstupní
Řadič
zařízení
Obrázek 4.2:Harvardská architektura
25

26. Shrneme-li jednotlivé typy počítačových architektur podle toho jak pracují s proudy instrukcí
dat, dospějeme k následujícímu členění:
• jednoprocesorové počítač (SISD –single instruction, single data)
• víceprocesorové systémy se společnou pamětí (multiprocesory)
• multipočítače – vzájemně spolupracující počítače spojené sítí
• řetězené procesory – jedna data ale více instrukcí (MISD –multiple instruction, single
data)
• vektorové (maticové) počítače – jedna instrukce se provádí na velkém počtu dat
(SIMD – single instruction , multiple data) – všechny procesory mohou vykonávat
stejnou instrukci nad daty v paměti.
Multiprocesory mohou zpracovávat více částí programů nebo obecně více programů
současně. Tento způsob zpracování se nazývá multiprocessing, na rozdíl od multitaskingu,
kde na jednom počítači běží jedna úloha v popředí a další běží na pozadí (viz výše).
4.3. Hlavní komponenty počítačů
4.3.1. Procesor a základní deska
Procesor (Central Processing Unit – CPU)je základem každého počítače. Podle typu použité
architektury různými způsoby čte z paměti instrukce programu a vykonává je. Každý procesor
má svůj interní kód instrukcí – strojový kód. Řídící část procesoru představuje řadič, který
zajišťuje řízení činnosti procesoru. Postupně načítá instrukce, dekóduje je, dále načítá
z paměti data (operandy), která mají být v instrukci použita a řídí ukládání výsledků, které
vznikly zpracováním jednotlivých instrukcí.
Další důležitou součástí procesoru je sada registrů. Registry slouží k ukládání výsledků a
mezivýsledků operací. Protože registry jsou tvořeny rychlými elektronickými obvody a je
zajištěno jejich spojení přímo s CPU a řadičem, je zajištěna velmi rychlá výměna dat ve
srovnání s pohybem dat po sběrnici.
Provádění výpočtů zajišťuje aritmeticko-logická jednotka ALU. V jednom procesoru jich
může být i více.
Současné procesory obsahují i celou řadu dalších integrovaných obvodů, zajišťujících spojení
s periferními zařízeními, pomocné vyrovnávací paměti (cache) a jiné funkční bloky. Proto se
začal používat pojem jádro procesoru, které je chápáno jako ta část, která je funkčně oddělena
od těchto periferních zařízení. Moderní počítačové procesory mají často více jader.
U jiných zařízení, jako jsou mobilní telefony, herní konzoly, domácí elektronika, PDA
zařízení a jiná se používají integrované obvody, které obsahují kromě vlastního procesoru i
další subsystémy pro zpracování grafiky, zvuku či připojení periferií. Tyto typy zařízení se
nazývají SoC – System on Chip. V osobních počítačích jsou tyto součásti umisťovány na
zvláštních kartách, nebo v tak zvaných chipsetech.
Parametrů procesorů je celá řada a srovnání mezi nimi je složité, protože konkurenční výrobci
používají různé architektury, rychlosti sběrnic a další technická opatření. Nejčastěji se sleduje
frekvence procesoru, která má velký vliv na jeho výkon. Hlavní konkurenti vyrábějící
procesory – Intel a AMD však vyrábějí jedno- i vícejádrové procesory s různými
frekvencemi. Proto dalším významným parametrem pro srovnání výkonnosti procesorů je
velikost vyrovnávací paměti cache. Spojení procesoru s dalšími částmi počítačů a periferiemi
je zajišťováno sběrnicí. Sběrnice má obecně za účel zajistit přenos dat a řídicích povelů mezi
26

27. dvěma a více elektronickými zařízeními. Na Obr. 4.3. je znázorněn procesor firmy Sun. Na
obrázku 4.4. je uveden princip práce sběrnice.
Procesory se u počítačů umísťují do základní desky. Hlavním úkolem základní desky je
propojit jednotlivé součásti počítače do fungujícího celku. Základní deska také zajišťuje
napájení těchto součástí. Základní deska byla původně koncipována jako propojení procesoru
a operační paměti, postupně však byla doplňována o další součásti, jako jsou konektory
kabelů pro další periferní zařízení, nebo konektory pro připojení dalších karet (sloty). Příklad
základní desky v provedení z roku 2005 je uveden na Obr. 4.5.
Na základní desce se dále nacházejí rozšiřující sloty. Ty umožňují připojit k počítači karty pro
další zařízení. Fungují jako lokální sběrnice. Dnes je v oblasti osobních počítačů používán
standard PCI-Express, který umožňuje připojení různých typů standardních zařízení.(zvukové,
grafické, síťové karty apod.). Pro výměnu dat s pamětí však PCI-Express není dostatečně
rychlý.
Dále se na základní desce nacházejí konektory pro připojení dalších druhů zařízení. Tyto
konektory umožňují jak připojení karet uvnitř počítačové skříně (interní – nacházejí se přímo
na ploše základní desky), tak externích zařízení. Výstupy z karet pro externí zařízení se
zpravidla nacházejí na zadní straně počítačové skříně.
Komunikaci mezi procesorem, sloty, řadiči a dalšími součástmi na základní desce zajišťuje
zvláštní skupina integrovaných obvodů – čipová sada (chipset).
Obrázek 4.3:Procesor – výrobce Sun
Zdroj: Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki
27

28. Obrázek 4.4: Princip práce sběrnice
Obrázek 4.5: Příklad základní desky
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki
4.3.2. Paměť RAM
Termín RAM obecně znamená paměť typu random access memory – paměť s náhodným
přístupem. Takové paměti se v počítačové technice používají u celé řady zařízení jako jsou
diskové paměti, flash paměti a jiné. V běžném chápání se pod RAM rozumí polovodičová
paměť používaná jako operační paměť počítačů. RAM paměť může být typu ROM (read only
– pouze pro čtení) nebo RWM (read write memory – pro čtení i zápis). Polovodičové paměti
jsou velmi rychlé ale poměrně drahé. Rozlišují se dvě technologie polovodičových pamětí
RAM:
• SRAM – statická RAM
• DRAM dynamická RAM.
Statická RAM je vytvořena jako kombinace tranzistorů, která se může nacházet ve stavu 0
nebo 1. Údaj je zachován v paměti, dokud ji napájíme. Dynamická RAM používá princip
kondenzátoru. Údaj v obsažený se musí obnovovat po každém přečtení a také po určité době.
Používání různých typů RAM pamětí se řídí čipovou sadou a konstrukcí základní desky.
4.3.3. Pevný disk
Pevný disk (anglicky hard disk drive – odtud zkratka HDD) je základní zařízení pro hromadné
uchovávání dat v počítačích. Uchovávání dat je založeno na principu magnetického záznamu.
Na skleněných nebo kovových podkladových deskách je z obou stran nanesena tenká vrstva
28

29. magnetického média. Desky, kterých může být několik pod sebou, jsou uloženy na vřetenu,
které pohání elektromotor a tím dochází k jejich otáčení. Rychlost rotace patří k významným
ukazatelům diskových jednotek. U normálních diskových jednotek je tato rychlost 7200
otáček za minutu, u některých serverů může být rychlost rotace až 15000 otáček za minutu. U
notebooků převládá rychlost 5400 otáček za minutu. Dalším ukazatelem ovlivňujícím výkon
disku je hustota magnetického záznamu udávaná zpravidla v bitech na mm2, která však
souvisí také s rychlostí otáčení. U velmi rychlých disků by totiž při velké hustotě mohlo
docházet k přepisování sousedních bitů. Standardní velikost ploten u PC je 3,5 “, u notebooků
je to 2,4“. U velmi rychlých serverových disků se také používá velikost 2,5“, aby se snížily
odstředivé síly na obvodu.
Čtení a zápis dat provádějí hlavy. Používají se dvě hlavy na jednu plotnu, protože magnetická
vrstva je nanesena na obou stranách. Hlavy plavou na vzduchovém polštáři těsně nad
povrchem magnetické vrstvy. Hlavy jsou spojeny s vystavovacím zařízením, které je umisťuje
na správnou pozici nad povrchem.
Data na disku jsou organizována v soustředných kružnicích – stopách. U disků s více
magnetickými vrstvami tvoří stopy, které lze přečíst bez přemístění čtecí hlavy tzv. cylindr.
Každá stopa je dále rozdělena do několika sektorů, které jsou nejmenší adresovatelnou
jednotkou disku. Adresa sektoru je složena z čísla stopy nebo cylindru, čísla povrchu a čísla
sektoru.
Typická disková jednotka použitá v notebooku je uvedena na Obr. 4.6. Pevné disky se kromě
počítačů běžně používají i ve spotřební elektronice.
4.1.1. Grafická karta
Grafická karta realizuje výpočty, jejichž výsledkem jsou výstupní údaje, které může využít
monitor nebo jiné zobrazovací zařízení. Dnes mohou grafické karty obsahovat i funkce video-
in a video-out. V tom případě umožňuje grafická karta analogový vstup videosouborů
z videokamery. Grafické karty mohou tvořit přímo součást základní desky (nižší a střední
třída) nebo být připojeny některým typem sběrnice. U notebooků je grafická karta
integrovanou součástí čipové sady. Grafické karty vlastně představují specializované počítače,
protože obsahují svůj vlastní grafický mikroprocesor (GPU), řadiče, paměť i sběrnice.
Grafické karty mají i svůj vlastní BIOS, ve kterém jsou uloženy informace o jménu karty,
GPU, a další informace.
Obrázek 4.6:Typická disková jednotka HDD použitá v notebooku
29

30. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki
4.2. Multitasking
Multitasking (víceúlohovost) označuje schopnost počítače a jeho operačního systému
zpracovávat několik úloh současně. Dnešní operační systémy Windows, a další jsou typicky
víceúlohové. Dříve používaný DOS umožňoval pouze práci jednoho programu a teprve po
jeho skončení přiděloval zdroje, které umožňovaly spustit jinou úlohu (program). U většiny
počítačů nemáme k dispozici tolik procesorů, kolik úloh chceme naráz spustit. Proto nemohou
všechny úlohy běžet současně. Operační systém spouští proto úlohy např. na
jednoprocesorovém systému tak, že přiděluje úlohám procesor po určitých, krátkých časových
kvantech. Tím se vlastně vytváří zdání, že úlohy běží současně. Dřívější techniky
multitaskingu pracovaly tak, že každá úloha předávala po určitém krátkém čase řízení
operačnímu systému, který volal další úlohu. Dnešní systémy multitaskingu jsou plně řízeny
operačním systémem, který nečeká na systémová volání spuštěných úloh. Windows Vista
nebo Linux a jiné operační systémy unixového typu používají právě tuto techniku
multitaskingu.
4.3. Víceprocesorové systémy a clustery
Víceprocesorový systém je počítač, který obsahuje dva a více procesorů. Při tom se jedná o
dva základní typy počítačů: víceprocesorové – mají společnou paměť a vícepočítačové –
nemají společnou (sdílenou) paměť a mezi sebou komunikují například zasíláním zpráv (po
síti nebo po Internetu). Operační systémy víceprocesorových systémů musí kromě vlastního
základního řízení řešit také vyrovnávání vytížení jednotlivých procesorů a řízení souběžné
práce hardware i software. V poslední době se používání víceprocesorových systémů často
nahrazuje výpočty v clusterech. Počítačový cluster je seskupení počítačů, které jsou volně
provázány a spolupracují na řešení určité úlohy společně. Jsou spojeny počítačovou sítí. Jsou
používány ke zrychlení výpočetních výkonů (výpočetní cluster) nebo ke zvýšení bezpečnosti
(cluster s vysokou dostupností). Jejich hlavní výhodou však je, že jsou škálovatelné, při
potřebě rozšíření se cluster doplní o další jednotku. Náklady na clustery jsou tedy celkově
nižší než na víceprocesorové systémy.
4.4. Hlavní periferní zařízení
4.4.1. Klávesnice a myš
Obrázek 4.7: Klávesnice a myši Genius
Zdroj: genius zdroj cddvd.cz
30

31. Standardní počítačová klávesnice vznikla jako odvozenina od zavedených klávesnic psacích
strojů. Obvyklá funkce jednotlivých kláves způsobí po stisknutí vyslání série bitů
odpovídajících jednomu znaku. Dnes však existují i další typy klávesnic (například
Microsoft), které obsahují specielní klávesy nebo reagují na kombinaci současně stisknutých
kláves volající funkce Windows. Počítačové klávesnice obsahují několik částí (sekcí).
Alfanumerická část obsahuje písmena, mezerník, číslice. Klávesnice mohou mít různá
rozložení. Běžný český uživatel se setká s českým rozložením, které v první řadě písmen
obsahuje zleva klávesy pro písmena QWERTZ a v horní řadě pak čísla a interpunkci.
Anglická a německá klávesnice obsahuje v horní řadě písmen sadu QWERTY a místo
interpunkce různé další znaky. Numerická část klávesnice obsahuje číslice (u notebooků se
numerická část aktivuje kombinací Fn + funkční klíč). Systémová část klávesnice obsahuje
systémové klávesy Escape, Shift, Control, Alt a funkční klíče případně další klávesy jako
Windows, nebo jiné.
Počítačová myš patří k tak zvaným polohovacím zařízením. Polohovací zařízení sleduje
informace o své poloze na povrchu pracovní plochy (stolu aj.) a tyto informace převádí do
počítače. V počítače se změny polohy projeví změnou polohy zvláštního znaku (kurzoru) na
obrazovce monitoru. Kromě zařízení na snímání polohy obsahuje na horním povrchu dvě
nebo tři tlačítka pro zadávání povelu (klepání, poklepání). Počítačové klávesnice a myši
mohou být spojeny s počítačem sériovým kabelem, který rovněž zajišťuje jejich napájení.
V poslední době se stále více používá bezdrátového přenosu jak z klávesnice, tak z myši, tyto
pak mají vlastní napájení.
4.4.2. Monitory
Monitor (obrazovka) je hlavní výstupní zařízení počítače umožňující kontakt uživatele s ním.
K počítači je připojen přes grafickou kartu. V malých mobilních zařízeních je monitor přímo
integrován (například v PDA), může umožňovat nejen výstup, ale také vstup (PDA, některé
typy monitorů v noteboocích apod.).
V informačních technologiích se používají hlavně dva typy monitorů:
• CRT (Cathode Ray Tube). Pracuje na podobném principu jako normální televizory,
tedy na bázi luminiscence. Základními charakteristikami tohoto typu monitoru je
vertikální frekvence – frekvence zobrazování snímků, dále horizontální frekvence –
frekvence zobrazování jednoho řádku.
• LCD – (Liquid Crystal Display). Pracuje na principu natáčení tekutých krystalů
v elektrickém poli. Krystaly jsou uloženy před zdrojem světla. Natáčení tekutých
krystalů umožňuje změny ve světelném toku procházejícím krystalem. Tím se na
obrazovce objeví určitý (černobílý nebo barevný) bod (pixel). Velikost LCD monitoru
určuje množství pixelů, které se na něm objevují. Nízká spotřeba energie je hlavní
výhodou LCD monitorů, které se postupně stále více rozšiřují.
Další důležité ukazatele obou typů monitorů je velikost úhlopříčky udávaná v palcích a
rozlišení udávané v dpi (dot per inch.)
4.4.3. Tiskárny
Tiskárny patří k základním výstupním zařízením sloužícím k přenosu dat z počítače na nějaké
médium případně ke konverzi dat do jiného formátu (například .pdf). Tiskárny můžeme dělit
podle několika hledisek. Podle hlediska způsobu tisku dělíme tiskárny na:
31

32. • jehličkové. Nad papírem se pohybuje tisková hlava, ze které počítačem ovládané
jehličky tisknou na papír přes tiskovou pásku velmi malé body, ze kterých se skládají
písmena, čísla nebo grafické objekty.
• inkoustové. Z tiskové hlavy se na papír stříkají nepatrné proudy barvy, které pak
vytvářejí žádaný výstup.
• laserové. Laserový paprsek vypaluje na světlocitlivý válec obraz. Na válec se poté
nanáší toner, který se však zachytí jen na osvětlených místech válce. Toner se
obtiskuje na papír a v termální peci se fixuje.
• řádkové. Základní typ tiskáren ve výpočetních střediscích. Tiskne se celý řádek
najednou a tím se dosahuje vysoké rychlosti tisku.
• Dalšími typy tiskáren jsou například tiskárny termální nebo řetězové.
Podle barevnosti tisku dělíme tiskárny na:
• černobílé;
• barevné.
Podle způsobu připojení k počítači dělíme na“
• lokální;
• vzdálené – skupinové nebo síťové;
• multifunkční. Tyto tiskárny využívají zpravidla výstupní části kopírek pro tisk a
konečnou úpravu dokumentů.
• virtuální. Sem patří programy, umožňující konverzi formátu souborů, například do
.XPS, .pdf .
4.4.4. Vnější paměti
Každý počítač má určité paměti s příslušnou kapacitou. Větší ekonomické a informační
systémy však již od poloviny sedmdesátých let používaly různé typy externích úložišť, kam
se ukládala data a informace pro pozdější použití, probíhala archivace a zabezpečení dat pro
případ katastrof a živelních událostí. Tento systém se zachoval dodnes a navíc se rozšířil i na
běžné pracovní stanice. Krátce nyní popíšeme hlavní dnes používaná externí úložiště.
Páskové paměti patří k nejstarším typům úložišť. U nás se používaly se již v druhé polovině
šedesátých let ve výpočetních střediscích. Princip uložení dat je stejný jako u magnetických
diskových pamětí (viz níže harddisk) s tím, že zápis na magnetickou vrstvu a čtení dat je
sekvenční. Ve velkých výpočetních střediscích se používají i dnes zejména ve formě
magnetických kazet. Základní charakteristiky páskových pamětí:
• jsou určeny především na archivaci dat;
• jejich kapacita, zejména v zařízeních se záložníky kazet je srovnatelná s kapacitou
zařízení založených na discích;
• přenosová rychlost je podstatně nižší než u diskových zařízení, což je dáno
sekvenčním principem zápisu a čtení dat
• pro zvýšení kapacity je tato technologie dnes standardně vybavená kompresí dat.
S růstem kapacity úložišť založených na discích jejich význam klesá.
Network accessed storage (NAS) je možno chápat jako zvláštní počítač (server), jehož
jediným úkolem je uchovávat data ve formě souborů a dávat je k dispozici jiným zařízením na
32

33. síti. Použitím NAS můžeme ostatní servery na síti zbavit zodpovědnosti za data, například
v síti není nutný souborový server. Systémy NAS obsahují zpravidla větší počet disků, které
jsou konfigurovány tak, aby byly redundantní pro případ poruchy. V poslední době systémy
NAS podstatně zlevnily, takže vzniká jejich potenciál pro použití v domácnostech pro
ukládání velkého množství multimediálních dat. Na tomto poli soutěží se externími harddisky.
Storage area network (SAN) je zvláštní datová síť určená pro připojení externích úložišť
k serverům. Může se jednat o disková úložiště nebo také velké knihovny magnetických pásek.
Vzhledem k tomu že se jedná o skutečnou síť, je nutná i její administrace. Tu dodávají firmy
vyrábějící SAN. Celková cena SAN systému je zpravidla podstatně vyšší, než systému NAS,
proto se používá zejména ve velkých výpočetních střediscích. Z hlediska technologie je zde
ještě jeden významný rozdíl oproti NAS: systémy SAN neumožňují přístup k datům na úrovni
souborů, nemohou tedy sloužit jako čistá náhrada souborových serverů. V poslední době se
však řada technologických charakteristik, jako je vícenásobná škálovatelnost, robustnost a
odolnost proti chybám u obou systémů k sobě blíží.
Paměť USB flash doznala v poslední době největšího rozšíření mezi řadovými uživateli.
Původně konstruované jako náhrada diskety (poprvé se objevily na trhu v roce 2000), má dnes
daleko vyšší kapacitu i rychlost přenosu. Data z počítače se do zařízení dostávají přes
standardní sběrnici USB. Rychlost přenosu dat se u různých typů různí. Kapacita zařízení
dosáhla (léto 2009) 64 GB. Paměť flash neobsahuje žádné pohyblivé zařízení typu
magnetického diskového kotouče. Na Obr. 4.8. uvádíme jako příklad pohled do vnitřku flash
paměti.
33

34. Obrázek 4.8: Pohled na vnitřní uspořádání flash paměti
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki
Krátce se zmíníme také o stále více používaném externím harddisku. Technologie tohoto
zařízení je stejná jako u klasických harddisků. Externí harddisky však používají různá
rozhraní pro spojení s počítačem, z nichž se stále více prosazuje rozhraní USB.
34

35. 5. Programové vybavení
BIOS (Basic Input Output System) je množina funkcí a instrukcí, která jsou nutná, aby bylo
možno počítač spustit. Je to vlastně základní software nejnižší úrovně, které je nahráno do
paměti na základní desce. Zpravidla se skládá ze tří částí. První paměť ve formě Read Only
Memory (ROM) má za úkol rozpoznat zařízení, která byla připojena k počítači. Druhá část
slouží k zápisu změn nastavení BIOSu. Třetí část tvoří ovladače zařízení zaváděná při startu
počítače (základní periferie atd.).
Dnes se BIOS používá hlavně při startu počítače. Po startu počítače probíhá pomocí systému
BIOS počáteční nastavení hlavních zařízení počítače. Poté proběhne zavedení operačního
systému, kterému je pak předáno další řízení počítače. Typickým parametrem BIOS, který
může uživatel změnit, je určení pořadí vstup- výstupních zařízení, ke kterým se systém obrací
při zavedení operačního systému.
5.1. Operační systémy
Operační systém je základní program, který je zaveden do paměti počítače při jeho startu a
zůstává v činnosti až do jeho vypnutí. Skládá se z jádra a pomocných systémových nástrojů.
Hlavním úkolem operačního systému je zajistit uživateli možnost ovládat počítač, vytvořit pro
procesy stabilní aplikační rozhraní (API) a přidělovat jim systémové zdroje. Jinak řečeno je
jeho úlohou zajistit běh aplikací na daném počítači (na jeho technických prostředcích –
hardware).
První počítače operační systémy neměly. Postupně v šedesátých letech se objevily operační
systémy pro sálové počítače. V polovině sedmdesátých let byly již běžné. Jako příklad
operačních systémů pro sálové počítače IBM lze uvést systém OS/VS1, který obsahoval již
první prvky virtualizace. Významnou inovací operačních systémů pro počítače střední třídy
byl operační systém OS400 pro počítače IBM AS400. Postupně s rozvojem PC a serverů se
rozvíjely operační systémy i pro tyto počítače.
Hlavní tři funkce operačního systému jsou:
• umožňuje uživateli spouštět programy, předávat těmto programům vstupní data a
získávat z nich výstupní data – výsledky výpočtů (rozhraní člověk – stroj);
• zajišťuje správu prostředků – přiděluje jednotlivým procesům v počítači systémové
prostředky, jako je procesor, vstupní a výstupní zařízení, paměť atd.;
• virtualizace zařízení – operační systém skrývá detaily ovládání jednotlivých zařízení a
při tom definuje rozhraní pro volání služeb sytému API – application interface.
Rozhraní uživatel – stroj u počítačů typu PC uvádí Obr. 5.1.
Z hlediska poskytovaných služeb zajišťuje operační systém uživateli:
• přístup k systému;
• přístup k souborům;
• přístup ke vstupním a výstupním zařízením;
• tvorbu programů (kompilátory, editory programovacích jazyků atd.);
• provedení programů;
• zabezpečení systému;
• detekci chyb a protokoly o činnostech.
35

36. Uživatel
Aplikace
Pomocné programy
Operační systém
Hardware + BIOS
Obrázek 5.1: Rozhraní člověk - stroj a úloha operačního systému
Zdroj: upraveno podle Klimeše 7
Úlo-
žiště
Složka
Soubor
Pole (hodnoty), záznamy
Bitové sekvence na fyzických médiích
Obrázek 5.2: Zjednodušená logická struktura dat
Uvnitř systému jsou zajišťovány služby jádra poskytované jednotlivým procesům, zejména:
• komunikace mezi procesy a jejich synchronizaci;
• řízení paměti;
• vstupní a výstupní operace;
• reakce na chyby;
• řízení přístupu ke zdrojům.
Existuje celá řada operačních systémů. V dalším se budeme věnovat operačním systémům,
které lze využít na prostředcích zpracovávajících kancelářské aplikace. Existují tři typy
nejrozšířenějších operačních systémů této kategorie: Windows, Linux a MacOS.
7
Klimeš, C. Princip výstavby počítačů a operačních systémů. Ostrava: Kovosil, 2007. ISBN 978-80-903694-1-2
36

37. 5.2. Operační systémy typu Windows
Celková historie těchto systémů začíná kolem roku 1981, kdy firma IBM dala na trh první typ
osobních počítače (PC). Tyto počítače byly vybaveny 16 bitovým operačním systémem DOS
(Disk Operation System). Práce s operačním systémem DOS byla uživatelsky náročná a
systém měl celou řadu omezení (například zcela chyběl multitasking). Výrazným nedostatkem
DOS byla absence grafického uživatelského rozhraní (GUI). Ve spolupráci s IBM zahájila
firma Microsoft vývoj GUI pro operační systém DOS. První verze nového společného
operačního systému se objevila v roce 1988 pod názvem OS/2. Microsoft však paralelně
pracoval na systému Windows. První verze Windows 1.0 se objevila v roce 1985. První
skutečně rozšířená verze Windows 3.0 již měla reálně fungující GUI (1990). Protože měl
tento systém komerční úspěch, Microsoft rezignoval na spolupráci s IBM. Firma IBM
pokračovala ve vývoji technologicky pokročilejšího operačního systému pro PC i pro servery.
Nedokázala však získat pro tento OS podporu ze strany výrobců hardwarových komponent a
věnovala malé úsilí marketingu, takže tento systém se postupně přestal používat. Poslední
verze OS/2 Warp 4 byla uvedena na trh v roce 1998, pak se však další vývoj zastavil.
Microsoft pokračoval ve vývoji Windows. Pro naše úvahy vystačí, že první Windows, které
se chovají podobně jako dnešní systémy, byly uvolněny v roce 1995 jako Windows95.
Následovala celá řada nových verzí, která je v dnešní době zakončena produktem Windows 7.
Počítačový operační systém pro běžné uživatele dlouho zůstával na bázi DOSu, teprve od
roku 2001 a verze Windows XP se používá u těchto operačních systémů technologie, která
není na DOSu založená, i když je možné jeho funkce volat.
5.3. Operační systémy unixového typu
Již v závěru 60. let existoval operační systém Unix, který se od jiných systémů té doby
podstatně lišil svojí celkovou koncepcí, úspornější prací se zdroji a způsobem rozhraní
s uživatelem. Je třeba mít na mysli, že v té době se vyskytovaly pouze sálové počítače. Vývoj
Unixu začal na velkých amerických univerzitách a doznal značné rozmanitosti, takže se
v průběhu let opakovaně objevovaly potřeby jejich standardizace s cílem dosáhnout
standardizace a otevřenosti (nezávislosti na komerčních podmínkách).
Z hlediska kancelářského použití je dnes nejvýznamnější operační systém Linux, který ze
systému Unix vychází. Na rozdíl od klasického Unixu, který se používá v nových verzích
dodnes, je Linux systémem s otevřeným kódem, do kterého světová komunita programátorů
za dodržení podmínek může přispívat svými změnami. Linux se vyskytuje v celé řadě mutací,
které jsou nazývány distribucemi. Některé z těchto distribucí jsou placené, u některých se
platí doplňky, jiné jsou distribuovány prakticky bezplatně. Nejznámější distribuce Linuxu
jsou SuSE Linux (placená), dnes vyvíjená firmou Novell, RedHat (placená), Debian (vyvíjená
komunitou programátorů na celém světě, jedna z mála neplacených distribucí, Ubuntu
(vychází z distribuce Debian, také zcela neplacená) a další.
Na systému Unix je postaven také operační systém MacOS X, (následník systému MacOS,
jehož vývoj byl ukončen v roce 2002), který se dodává k počítačům firmy Apple. V rámci
operačních systémů Apple bylo již v roce 1983 použito grafické uživatelské rozhraní a firma
Apple získala značný tržní náskok. To bylo signálem pro zahájení intenzivních prací nad
grafickým rozhraním DOS – viz výše. Počítače Apple byly a nadále jsou oblíbeny zejména u
aplikací používajících grafiku, a proto se často vyskytují například v reklamních agenturách.
5.4. Základní členění aplikačních programů
Vykonávání (běh) aplikačních programů představuje vlastní cíl použití počítačů obecně.
V závislosti od oblasti nasazení můžeme aplikační programy rozdělit do celé řady kategorií.
37

38. Ekonomické systémy představují hlavní oblast našeho zájmu. I ty se mohou dále členit, jak
jsme uvedli v kapitole 1. V ekonomických informačních systémech rozlišujeme hierarchie
podle úrovně rozhodovacích procesů.(viz. Obr. 5.3)
Na úrovni technologických procesů se používají řídicí systémy. Jejich hlavním úkolem je
řízení vlastních procesů na úrovni strojů a agregátů a příprava dat pro ekonomické transakční
systémy.
V běžné kancelářské praxi jak v podnicích, tak ve veřejné správě nebo i v domácnostech se
používají systémy podpory kancelářských činností. Typickým představitelem těchto
systémů je například MS Office zejména jeho textový editor MS Word a tabulkový kalkulátor
MS Excel. V oblasti otevřených kancelářských systémů je to Open Office.org.
Další velkou skupinu aplikačního programového vybavení tvoří nejrůznější Internetovské
nástroje, jako jsou prohlížeče, nástroje přípravy webových stránek, vyhledavače aj.
S využitím Internetu úzce souvisí nástroje bezpečnosti (nejrůznější antiviry, antispamy apod.),
některé z nich jsou začleněny do balíků spolu s operačními systémy.
Dalším důležitým typem jsou programové balíky podpory práce skupin (Groupware). Tyto
programy zpravidla obsahují i programy elektronické pošty. Mezi nejznámější patří MS
Outlook, ale také méně používaný balík firmy IBM Lotus Notes.
Existuje celá řada dalších aplikačních programů a balíků jako jsou navigační systémy, hry aj.
Tyto programy však nejsou předmětem této publikace.
Strategická
(EIS)
(DSS)
Taktická (MIS)
stanovení cen, mapování
zákazníků…
Operativní (Zpracování transakci)
prodej, výroba, servis, logistika…
Obrázek 5.3: Hierarchie úloh ekonomického charakteru
38

39. 5.5. Kontrolní otázky z oblasti hardware a programového vybavení
V jakých jednotkách se udává
velikost paměti?
USB flash patří do kategorie
Systémy NAS patří do kategorie
Lze spustit další aplikaci, je-li
použita veškerá dostupná paměť?
Základní koncepce počítačové
architektura se nazývá
Zkratka ALU znamená
Sběrnice zajišťuje
Operační systém je
Linux je
Úhlopříčka obrazovky se udává
CRT je
LCD je
Mezi základní typy počítačových
tiskáren v současné době patří
39