Článek o pospolitosti otištšný v http://www.pravydomaci.cz 08/17

1. 30 | Pravý domácí časopis
Brownfield vs. restaurace, kavárna, hřiště
Tento květen jsme na jedné z těchto posmutnělých ploch
uskutečnili fascinující experiment. U nás ve čtvrti organizujeme
už čtvrtým rokem různé sousedské sešlosti. Tu letošní jsme se
rozhodli uspořádat na tom nejošklivějším opuštěném asfaltobe-
tonovém plácku v centru obce. Toto naše podivné „náměstíčko“,
které je od jara do podzimu zarostlé trávou, plné střepů a jiných
odpadků, od rána do večera ze všech stran obklopené čmoudí-
cími automobily a autobusy, se na jeden den proměnilo v obří
dětské hřiště, kavárnu, několik restaurací, pivnici a místo, od-
kud se najednou nepospíchalo rychle pryč, ale kam se naopak
ten den směřovalo a kam přijeli i lidé z jiných částí Prahy.
Provence v Komořanech
Za léta, co tato setkání pořádáme, jsem si všiml té jejich zvláštní
magie. Mrtvá ulice, kde máte pocit, že někdo musel vyhlásit
zákaz vycházení, a kde jsou normálně jenom auta, se najednou
promění v místo, kde klokotá život. Pokaždé se dojmu, když
na vlastní kůži zažiju to, co zcela běžně zažívají obyvatelé tisíců
obcí, městeček a měst v Provence, na Balkáně, ve středomoří
a vlastně na většině míst jižně od Alp. Už dávno jsem si všiml, že
lidé v těchto místech Ž-I-J-Í, nejenom B-Y-D-L-Í. Nejezdí tam přes
týden pouze PŘESPÁVAT. NEMIZÍ odtud každý víkend někam
na výlet. Je naděje za-žít, že žít je možné i u nás.
Mýtus cizích lidí
Našemu ekonomickému systému se říká „neoliberální kapitali-
smus“. K jeho základním principům patří mimo jiné maximální
individualizace, tj. čím víc pojedeme každý sám na sebe, tím
lépe. Čím méně se budeme znát, tím spíše budeme nuceni na-
kupovat. Soused, kterého neznáte, vám stěží něco půjčí, pohlídá
vám dítě či vám jakkoli jinak nezištně pomůže. „Koupit“ je v pro-
středí „cizích lidí“ jediný způsob, jak získat, co člověk potřebuje.
Málokdo si ale uvědomuje, že čím více je třeba nakupovat, tím
více je nutné vydělávat, a čím více musíme vydělávat, tím spíše
se budeme mimo domov věnovat něčemu, co nás netěší. Jed-
noduše – namísto abychom žili, budeme odjíždět někam, kde
na život vyděláme.
Lieben & Arbeiten
Člověk je společenský tvor. To je jasné jak facka. Cítíme se
proto nejlépe obklopení blízkými lidmi. Když ŽIJEME. Ne, když
Podobně jako na mnoha jiných místech v Česku, máme
i my v pražských Komořanech řadu lokalit, které mi svou
odpudivostí a pocitem krachu připomínají šeď a nevlídnost
východního Běloruska roku 1989. Absurdní je, že developeři
si na naší radnici podávají dveře, ale zájem mají výhradně
o místní louky, pole a lesy. O rozsáhlé„brownfieldy“, tj.
nevyužívané plochy či rozličné zříceniny, jako by nikdo nestál.
A tak tu leží ladem, zapadané odpadky, chátrající, s tím,
že na některých občas někdo třeba poseká trávu. Pohled
na ně ale i přesto duši rozhodně nepovznese. Většina lidí
se těmto místům vyhýbá nebo (pokud nemohou jinak) jimi
proběhnou, aby byli co nejrychleji pryč.
Text:
Tomáš Hajzler
tentokrát ze sousedské slavnosti
à la Restaurant day
Staří, mladí, děti i psi. Všichni spolu…
Všimněte si, že jídlo je vlastně jen záminka,
kulisa k tomu, aby se lidé setkali

2. Pravý domácí časopis | 31
na ŽIVOT VYDĚLÁVÁME. Podívejte se na děti a na staré lidi,
jak jim září oči v prostředí, kdy jsou v „tlupě“ svých blízkých
lidí – ať už je to rodina, přátelé nebo sousedi. Freud, když se ho
ptali na recept na štěstí, řekl: Lieben & Arbeiten – blízké vztahy
a smysluplná práce. Zdá se mi, že obklopit se „svými“ lidmi
a společně tvořit něco potřebného – právě to je ŽIVOT!
Jak udělat z cizích blízké?
Jak ale z cizích lidí udělat blízké? O tom píše na stránkách PDČ
už dlouho můj velký vzor budování pospolitého života Katka
Varhaník Wildová. Za mě proto zcela jednoduše: Vytvořit místa
a situace, kde se budou lidé moct, ne-li muset, potkávat – kavár-
ny, drobné nezávislé obchody, dětská i jiná hřiště, prostě jakékoli
společné prostory a aktivity, které svedou lidi dohromady. Je jed-
no, zda je to sousedská sešlost, společný piknik v parku, blešák,
turnaj v mariáši, dětský den nebo třeba „úklidová party“ v garáži,
kterou organizují naši sousedé. Obecně považuji za nejlepší
sbližovače jídlo a děti. Jídlo milují všichni a spontánnost dětí
dokáže zvednout ze židle i ty, kteří by normálně zůstali sedět.
Všímám si tak všech těch tradic dobrovolných hasičů, církví,
okrašlovacích spolků, čarodějnic, dožínek, jarmarků a jiných
trhů, zabíjaček a mnoha dalších aktivit, které v kraji ožívají.
Do toho tu jsou různí průkopníci a tahouni sbližování lidí, jako
je například občanské sdružení AutoMat se svým festivalem
„Zažít město jinak“, Ondra Kobza se svými piány, šachovými
stolky, poeziomaty a dalšími nevšedními happeningy, Kokoza
a jejich městské, komunitní zahradničení, KPZky (komunitou
podporované zemědělství) a mnozí moji přátelé, kteří „jen tak“
nezištně oživují život u sebe doma.
Věřím, že to hlavní, co potřebujeme pro změnu, jsou příklady – že
podobně jako děti kopírujeme druhé. Já bych se do svých sešlos-
tí nikdy nepustil, kdyby mi předtím ostatní neukázali, že to jde.
Je možné se živit tím, co člověka těší a co druhým
opravdu prospívá? Jak zorganizovat firmu či ško-
lu, aby fungovala jako zájmový klub, a ne jako
věznice? Jak žít dobrý (= radostný a užitečný)
život v konzumní společnosti? Jde to vůbec? To jsou pří-
klady otázek, na které už léta hledám odpovědi. Od roku
2002 jsem o těchto tématech napsal přes tisíc článků, dvě
vlastní knihy a deset dalších jsem vydal. Je mi ctí podělit
se o některé postřehy i na stránkách Pravého domácího
časopisu. Tomáš Hajzler
Řecko & 2,75 dospělého
Pokud stále pochybujete o tom, zda je „blízký“ lepší než „cizí“
a zda nezkusit více žít tam, kde bydlíte, vydejte se třeba do Atén.
Já si právě tam uvědomil, že by milióny Řeků byly na ulici,
nebýt sítě blízkých rodinných a sousedských vztahů. Nutno po-
dotknout, že Řekové jsou před námi ve vývoji jaksi napřed a že
s určitou pravděpodobností ani náš stát nebude fungovat věčně
a že i u nás začne pomalu ale jistě mizet zaměstnání. Potom se
bude síť blízkých lidí zatraceně hodit.
Mě osobně přesvědčilo o potřebě žít tam, kde člověk bydlí,
nejvíc číslo „2,75“. Tolik dospělých totiž podle vědců potřebu-
jete k tomu, abyste uspokojili potřeby jednoho dítěte. Začal
jsem si všímat, že v dnešní moderní rodině – dvou uhoněných
rodičů – vychováte tak akorát dalšího závisláka. My máme děti
dvě a dlouhou dobu jsme na ně byli víceméně sami. V situaci,
kdy jsou babičky a dědové daleko nebo prostě nejsou, je „síť tet
a strejdů“ vytvořená ze sousedů základem, bez kterého šťastné
a zdravé dítě vychovat nelze.
Jak z toho a co s tím?
Ač to nemusí být z předchozích řádků zřejmé, jsem v tématu
komunitního života velký optimista. Jsem přesvědčený o tom, že
se k němu do nějaké míry opět vrátíme. Stále větší počet lidí si
uvědomuje, že úprk za individuálním štěstím, zážitky a pohodlím
uprostřed „cizích“ lidí je vlastně slepá ulice bez smyslu a radosti.
Do toho je tu rostoucí počet našinců, kteří už vědí, co je to chudo-
ba. To jsou lidé, pro které je sdílení s blízkými lidmi nutností.
Největší fronty bývají u stánku naší brazilské sousedky Táni
Mezi největší magnety patří tradičně bazárek/blešák
Dětská talentová show - kdokoli mohl zazpívat, zarecito-
vat, zatančit či cokoli jiného předvést