Další díl Příběhů z okraje, které vycházejí v Pravém domácícm časopise - https://www.pravydomaci.cz Všechny díly najdete zde: https://blog.tomashajzler.com/kategorie/pribehy-z-okraje

1. 28 | Pravý domácí časopis
Příběhy z okraje
aneb Naše budoucnost je lokální (XI. díl)
Text:
Tomáš Hajzler
Foto: archiv TH
S vlastní ženou v cizím pokoji
Naděje a budoucnost "ekonomiky sdílení"
Po skoro celodenní úmorné cestě přistává-
me v Orlandu. Tma, únava a neznámé měs-
to. V půjčovně si vyzvedáváme objednaný
Chevrolet. Ormond
Beach, kde je náš cíl,
má být podle mapy
hodinu a půl jízdy.
Samozřejmě se ale
několikrát ztratíme
a na místo dorazíme
až někdy po půlnoci.
Je leden 2009, ještě
před navigacemi
i před rozmachem
Airbnb a Bookingu.
Přijeli jsme do bytu,
který jsme vyměnili
s jednou starší paní
z Kanady, původem
emigrantkou z Litvy.
Danute se jmenovala.
Přijeli jsme na dva
měsíce…
Konečně jsme byli na místě, ulevilo se mi. Manželka Péťa
ale podle výrazu tváře rozhodně spokojená nebyla, spíš
vyděšená. Zeptal jsem se, co se děje. „Vždyť se na to podívej!“
Rozhlédl jsem se po bytě: starý a místy polorozpadlý nábytek,
uprostřed obýváku hora knih a časopisů zakrytá zaprášenou
americkou vlajkou a kuchyň se zaschlými vrstvami mastnoty,
které nešly umýt. Pro Danute byl totiž byt v Ormond Beach
něco jako chata. Většinu roku žila v Kanadě. A víte, jak to ně-
kdy na chatách vypadá — velmi často je to skladiště starého
harampádí, které by se ještě mohlo hodit, ale doma na něj
už není místo. A tak se vezme a „odklidí“ na chatu. Danute to
dělala stejně.
Dva měsíce je dlouhá doba, a tak jsme hned ráno vyrazili
na nákup do místního Walmartu. Přivezli jsme deky, povleče-
ní a hlavně náčiní na úklid. Já si tedy říkal „vyměněnému koni
na zuby nehleď“ a byl jsem šťastný, že to vůbec celé vyšlo, ale
Peťka to viděla jinak.
Ta zima v Ormond Beach pro nás byla první zkušenost s vý-
měnou bytů. Do té doby jsme při cestách bydleli vždy jenom
v hotelu, hostelu, penzionu… za peníze. Bydlet u někoho doma
považuji za jeden z nejlepších způsobů, jak poznat místní lidi,
kulturu, život. Vyspat se v něčí posteli, uvařit si něco v jejich
kuchyni nebo třeba jen přijít na to, jak si napustit jejich vanu
(u Danute byl právě tohle pořádný oříšek), je něco, co člověk
v uniformních hotelech po celém světě sotva zažije. A hlavně
komplet bezpeněžně, jen na důvěře.
My k vám a vy zase k nám…
Všechno začalo tím, že jsme se kdesi v novinách dočetli
o výměnách bytů. Našli jsme si homeforexchange.com, za mi-
kropoplatek se zaregistrovali, nafotili náš byt, napsali o něm
pár vět a vše vyvěsili na web. To, co následovalo, mně změnilo
život. Během dalších let jsme kromě Floridy spali v cizích
postelích v Mexiku, ve Francii, Španělsku, Dánsku, Slovinsku,
Dva měsíce na pláži na Ormond
Beach, naše první výměna

2. Pravý domácí časopis | 29
Na farmě v jižní Austrálii
(tam jsme byli přes Helpx)
V novozélandském Wellingtonu
vyvěsili na naši počest českou
vlajku, a zatímco my byli u nich
doma, oni jeli na týden kempovat
Austrálii nebo na Novém Zélandu. Podotýkám, že to nebyly
nějaké anonymní airbnb noclehárny s keyboxem, tak jak je
to běžné dnes. Většinou jsme bydleli u lidí doma. U nás doma
pak spali nejčastěji Kanaďané, Australani, Američani a Fran-
couzi. Překvapilo mě, jak snadno jsme se stali členy globální
komunity lidí, kteří si jsou často blíž než členové rodiny nebo
sousedé. Stejně tak mě překvapilo, kolik přátelství se nám z té
doby podařilo udržet.
Jak jsem psal, výměny probíhaly striktně bezpeněžně a na zá-
kladě důvěry. Žádní právníci, žádné šustění smluv, žádná
razítka a v té době ještě ani žádné internetové platformy à la
Airbnb/Booking se skrytými algoritmy a poplatky, které za po-
sledních několik let proměnily nejedno město v turistické
ghetto a též přispěly k dnešní krizi bydlení.
Na těch výměnách bytů se mi líbilo nejvíc, že se nad vším
vznášel jakýsi pomyslný virtuální účet, který udržoval při-
rozenou rovnováhu mezi dáváním a braním. Už jsem to zmi-
ňoval v osmém dílu těchto Příběhů na příkladu naší výměny
v Kodani. U Danute na Floridě jsme bydleli dva měsíce, ona
u nás v Praze ani ne týden. Na druhou stranu jsme u nás doma
hostili Kanaďany z Ottawy, Vancouveru a řadu lidí z dalších
míst, kam jsme se nikdy nepodívali a už ani nepodíváme.
Podobné „sdílecí stránky“ (zdaleka nejen bytů) se začaly obje-
vovat ve velkém v reakci na hospodářskou krizi v roce 2008.
Tehdy se objevil i termín „ekonomika sdílení“. Zdálo se, že se
s pomocí internetu dokážeme propojit a společně se vymanit
z pasti konzumu, v které si každý sám musíme všechno kou-
pit.
Můžu si půjčit hever?
„K čemu je člověku například vrtačka, kterou v průměru
použije 15 minut za život? Nepotřebuje vlastnit vrtačku. Potře-
buje vrtat,“ ptala se tehdy vtipně Rachel Botsmanová, jedna
z protagonistek této nové ekonomiky. Sdílení známe z rodiny,
z vesnice nebo odkudkoli jinud, kde se lidé znají a kde si
Jenni a Glen u nás byli v roce 2011, my u nich až 2019.
Mají velmi originálně uspořádanou rodinu, psal jsem
o nich dokonce ve své poslední knize
S rodinou ve slovinském Piranu jsme se spřátelili
a začali k nim jezdit každý rok jako na chatu

3. 30 | Pravý domácí časopis
důvěřují. Ne však z anonymního města. Půjčit náhodnému
kolemjdoucímu vrtačku, kolo nebo byt bez smlouvy jištěné
právníkem by se mohlo nevyplatit. Okolo roku 2010 se zdálo,
že právě sociální sítě jako v našem případě homeforexchange.
com budou moderní alternativou suplující vesnické prostředí,
kde se všichni znají a mohou si důvěřovat a bez obav ze ztrát
a zneužití tak dávat, brát a měnit.
Možnosti získat, co člověk potřebuje, aniž by za to zaplatil,
nebo naopak dát druhým, co nevyužívá, se začaly objevovat
jako houby po dešti. Byla to dokonalá revoluce, která nám
ve zcela nové dimenzi slibovala návrat před dnešní dobu
konzumního individualismu do jedné velké vesnice, kde
se všichni známe, můžeme si důvěřovat, a tudíž i bez obav
spolupracovat, měnit či pronajímat. Možná si na to někdo
vzpomenete.
O sdílení se v té době psalo hodně i u nás. Rad Hetmánková
v časopise Nový Prostor (č. 448) v článku „Umět se podělit“ vy-
světlovala podstatu trefně na příkladu s heverem: „Soused si
potřebuje půjčit hever. Přátelsky s ním poklábosíte, poptáte se,
jak se má, hever mu bez mrknutí oka půjčíte a nezapomenete
říct, ať si jej přijde půjčit kdykoli a s vracením ať nespěchá.
Stejně jej vlastně skoro nepoužíváte. Když ale soused přijde
podruhé, potřetí, hlavou vám proletí myšlenka, proč si nekou-
pí vlastní? Když přijde počtvrté a popáté, už mu neotevřete.
Co pořád otravuje, myslíte si. A co to má sakra za kraksnu,
proč si raději nekoupí nové auto? Náš hrdina bez heveru si
nakonec nástroj koupí a stane se pozoruhodná věc. V ulici
o šedesáti domech bude v šedesáti garážích šedesát heverů
na šedesát aut. Každý ze sousedů bude potřebovat hever
dvakrát do roka. Otrava s kraksnou čtyřikrát. Rovnice bude
vypadat takto: 59 (heverů) × 2 (dny použití) = 118 (dní použi-
tí) + 4 (otravovačovy dny) = 122 (použití za rok). 243 dní bude
60 heverů ležet ladem. Co je však ještě pozoruhodnější, když
nastane situace, kdy je na ulici hever jenom jeden, rovnice se
skoro vůbec nezmění: 59 (domácností) × 2 (dny použití) = 118
(dní použití) + 4 (otravovačovy dny) a dostaneme se k nezmě-
něnému číslu 122 (dnů užití JEDNOHO heveru).“
Vlastnit něco, co použiju dvakrát do roka nebo třeba jen
dvakrát za život, prostě nedává smysl. Stojí to peníze, které
musím vydělat. Vydělat znamená pro většinu dnešních lidí
odjet někam mimo domov a tam dělat něco, co nás většinou
netěší, s lidmi, kteří nám nejsou blízcí. Vydělávat zpravidla
znamená trávit život jinak, než si člověk přeje (a logicky se
pak cítit o-trávený).
MÍT znamená BÝT
Proč tedy sdílení a půjčování není častější, ptala se Rad
Hetmánková: „Vlastnit věci není jenom o tom, že tyto věci mu-
síme nutně používat. Vlastnictví je mnohem víc než užitnost.
Je to něco, co nás identifikuje, vykresluje náš obraz ve společ-
nosti a připisuje nám určité postavení. V příběhu s heverem
se jedná o postavení osoby s heverem a status osoby bez
heveru. Je to věc natolik podstatná, že pak na člověka, který
si přijde něco půjčit, nahlížíme jako na otravu anebo se mu
rovnou posmíváme. Hlupák, který je závislý na ostatních. MY
závislí nejsme, jelikož »máme«. Dostáváme se tak k podstatě
individualismu: ke strachu ze závislosti na ostatních a stra-
chu o naše společenské postavení.“
Danute a její manžel
Michael u nás v Praze.
Kde to šlo, tam jsme při
výměnách i společně
stolovali
Na Okinawě jsme přes Woofing pásli krávy
Na Samoi jsme přes Helpx učili
místní rodinu zavařovat ovoce
Ve Francii, kousek od Blois, kam
jsme přijeli společně s holandskými
kamarády – vyměnili jsme dům, který
byl jedna obrovská herna.

4. Pravý domácí časopis | 31
Je to tak. V konzumní společnosti je třeba mít, aby člověk
mohl být. Čím víc máte, tím víc jste, a tak kupovat je víc než
sdílet, nové je víc než staré a určité „značky“ prostě „musíte
mít“. Průměrný obyvatel západního světa je denně terčem
4–10 tisíc reklamních a mediálních sdělení, z nichž většina
nám právě nutnost vlastnictví podprahově podsouvá.
„Ekonomika sdílení“ byla nadějí, jak se z toho vymanit. Vděčí-
me za ni finanční krizi z let 2007–10. V Řecku, když po krachu
klesly v roce 2012 průměrné platy o třetinu a čtvrtina lidí
nedokázala zavadit o placenou práci, se stalo sdílení jednou
z hlavních strategií přežití. Já miloval server Cookisto.com,
který jen v Athénách přilákal 12 000 amatérských kuchařů,
kteří vám uvařili to nejlepší jídlo z domácích surovin
za 2 eura.
Ty, co přežily na okraji
Bohužel, jak jste si určitě taky všimli, velká část „ekonomi-
ky sdílení“ zanikla stejně rychle, jak se objevila. Doména
Cookisto.com je dnes na prodej. Homeforexchange.com zalo-
žila a provozovala jedna paní z Holandska. Dnes se stránka
jmenuje „Love Home Swap“, vlastní ji RCI Europe, korporace
vlastněná ještě větší korporací Wyndham Holdings. To samé
se stalo s CouchSurfingem, sítí, která propojovala cestovale
s volnými gauči. Z neziskovky se stala korporace, která se
dnes snaží propojování zpeněžovat, co může. Velký byznys
prostě zavětřil příležitost a zprivatizoval, co mohl. Sdílení
bytů si zabrali Airbnb s Bookingem, aut UBER nebo Bolt, hud-
by Spotify, tržiště Amazon… a tak dál.
Mysleli jsme si, že si budeme moct dělat řadu věcí sami, bez
korporací, bezplatně nebo za mikropoplatek, na bázi důvěry.
Bohužel to dopadlo jinak. Většinu „sdílení mezi lidmi, kteří se
neznají“, si zabraly obří internetové platformy. O dopadech
této dominance se začínáme dozvídat teprve nyní.
Dobrá zpráva je, že řada webů propojujících lidi bez korporát-
ních prostředníků, tj. provozovaných lidmi pro lidi, přežívá
na okraji. Co se týče cestování, my dnes používáme helpx.net
a wwoof.net, obojí stránky, které propojují farmy a další místní
„podniky“ s dobrovolníky. Přes ně jsme s dětmi pracovali v Ja-
ponsku, Austrálii nebo na Samoi. Vedle toho existují stránky
jako www.mindmyhouse.com propojující cestovatele s lidmi,
kteří potřebují „pohlídat“ dům, a další podobné. Jen je třeba
trochu pohledat.
Reakcí na deziluzi s privatizací ekonomiky sdílení ze strany
korporací jsou dnes tzv. internetové družstevní platformy,
tj. sdílecí weby vlastněné svými uživateli. Tak vznikly
například Fairbnb jako „Airbnb“ vlastněné pronajímateli,
Fairmondo jako online à la Amazon/Alza tržiště vlastněné
prodejci, Green Taxi Cooperative jako UBER vlastněný řidiči,
Resonate jako Spotify, tj. hudební síť vlastněná komunitou…
Loconomics je aplikace propojující lidi, kteří nabízejí část své
kapacity na drobné úkoly, u nás funguje podobně hearth.net
nebo různé lets systémy, např. pralets.cz.
Shrňme si to. Sdílení máme v DNA. V rodině, mezi přáteli
a blízkými sousedy je běžné. V době krizí je sdílení hlavní
strategií přežití, těžké časy tvoří přesně ten kontext, kdy nám
jde sdílení samo. Internet je skvělý nástroj, jak se propojit
i s těmi, které osobně neznáme. Jen za stránkami provozo-
vanými lidmi pro lidi s cílem propojení je dnes třeba jít až
na okraj. Ale je jich tam dost a bude jich o to víc, o co víc je
budeme používat.
použij, co máš
oprav, co máš
vyrob si sám
půjč si
vyměň
kup použité
kup nové použij, co máš
oprav, co máš
vyrob si sám
půjč si
vyměň
kup použité
kup nové
Pyramida soběstačnosti Pyramida konzumu
Tyhle dvě pyramidy ukazují, o co jde: Buď soběstačnost/sdílení, nebo konzum/anonymita