O tom, co s Vánoci od autorky https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

1. 16 | Pravý domácí časopis
Text: Veronika
Kyčera Kučerová
www.slamavbotach.cz
Foto: archiv autorky
Milý Ježíšku, letos
nám k Vánocům
nic nedávej…
Poslední roky cítím, že mi přijímání, ale bohužel už ani dávání
vánočních dárků nepřináší radost. Je to smutné, ale holt se ze mě stal
pragmatický dospělák. A tak to nebudu lámat a letos s rodinou prožiju
svátky bez dárků. Rovnou musím přiznat, že vyjednat to s příbuznými
se neobešlo bez poznámek a obav, které – popravdě – mám i já.
Netuším, jestli se dostaví ta správná atmosféra i bez zazvonění
zvonečku, ale prostě potřebuju zjistit, jestli jsou to opravdu starosti
s dárky, co mi (nám?) brání prožívat Vánoce v klidu.

2. Pravý domácí časopis | 17
Proč jsem Vánoce bez dárků vyhodnotila jako nut-
nost? Rozhodnutí zrálo dlouho. Máme s manželem
dvě děti (3 a 7 let) a spoustu příbuzných. Takže když
se to spočítá, loni si děti rozbalily dárky pod deseti
rozsvícenými stromečky a pod každým hned něko-
lik balíčků. Plus dárky pro nás. Najednou do bytu
přibylo zase tolik věcí! Až se mi chce napsat krámů.
A to mě právě trápí. Že už o věcech uvažuju jako
o harampádí. Každý předmět přece někdo vyrobil,
je za ním ekologická stopa a dostávám ho z lásky.
(Nebo částečně i z povinnosti, protože obdarovávání
je společenská konvence?) Bohužel ať chci nebo ne,
cítím, že čím víc věcí (i zážitků) mám, tím míň si jich
vážím a nevěnuji jim pozornost a péči. Spíš mě obtě-
žují, ať už to dárce myslel sebelíp. Jenže můj životní
prostor, volný čas i můj žaludek jsou omezené, než
aby se tam všechny dary vešly. A co teprve děti, které
dostávají dárků po celý rok ještě mnohem víc? Chci
jim do života předat tenhle přístup? Že věci jsou krá-
my a láska se vyjadřuje tím, že někomu něco předám
v balíčku s mašlí a on to párkrát použije a pak vyhodí
nebo o to z úcty ke mně nadosmrti zakopává?
Otázky „co, komu, kdo, kde (za kolik)“ se i letos
začaly nést rodinou. Přitom odpověď každoročně zní:
„Nic, všechno máme.“ Nakonec se z povinnosti vypotí nápad,
že teda Vendovi další bagr a nám víno, přičemž starší gene-
race to většinou řeší obálkou s obnosem. Pak je ale zapotřebí
držet v hlavě přehled, komu už se víno (a bagr) koupilo, jestli
je doma dost taštiček a kam balíčky ukrýt před dětmi.
Časy, kdy mi tahle vánoční dobrodružství přišla roztomilá,
jsou fuč. Podobných „roztomilostí“ k vyřízení je o svátcích
vagón, a tak asi nejen u nás atmosféra před Vánoci houstne.
A přitom bych si hlavně přála klid. Dojmout se u adventních
koncertů, vyrazit na školní besídku, do lesa, vyzdobit byt
(hmm, třeba i umýt okna?), s tchánem zajít na mši, s dětmi
napéct perníčky a s mužem si svařit víno a zazpívat si při
kytaře koledy. Jenomže jak to V KLIDU stihnout? Leda seznam
povinností proškrtat – nemýt okna, nepéct, nerozjímat…
Anebo konečně škrtnout ty dárky?! Největší časovou, finanční
a myšlenkovou (a ekologickou!) zátěž svátků. Celý rok lítám
po obchodech, božínku, jak by bylo krásné, kdybych aspoň
o adventu nemusela. Zbylo by mi víc času na druhé, přijela
bych pomoct s tím cukrovím, okny, flaškou svařáku…

3. A tak jsem to nějak takhle rodině odpre-
zentovala: Pojďme si přestat dávat dárky
a dejme si místo toho sami sebe. Čas na sebe
a na druhé.
Jaké myslíte, že následovaly reakce?
A emoce?
V minulosti už jsme s mužem prožili Váno-
ce bez stromečku, kapra i cukroví a světe, div
se, atmosféra neutrpěla, protože kapr i cuk-
roví jsou jen rekvizity, ale skutečné Vánoce si
děláme v srdci. Jakmile ale vytáhnu Vánoce
bez dárků, najednou jako bych se dotkla ně-
čeho podstatnějšího než další rekvizity. Dárky
mají očividně větší emoční náboj než cukroví
nebo – obávám se – i než návštěva půlnoční
mše. Vrací nás do dětství, kdy jsme svátky
prožívali hlavně přes balíčky a těšení se, co
v nich bude.
Jenže loni mi došlo, že na světě už není
nic, co by se dalo zabalit a udělalo mi to zase
tu dětskou radost. Přála bych si víc času na
sebe nebo mít doma víc manžela, který nám
konečně dostaví dům. Dá se to ale zabalit do
papíru? Takže už loni jsem požádala příbuzné,
ať mi nic nedávají, maximálně pošlou peníze
nějaké „zelené“ organizaci, protože to je dárek
pro mě – zelenější svět! A opravdu jsem od
padesáti příbuzných dostala pouze med, krém,
kulicha, pár knížek z druhé ruky, starožitný
rám a roční předplatné Pravého domácího ča-
sopisu. (A jedno potvrzení o daru pro Člověka
v tísni). Byla to úleva nemuset vymýšlet, kam
ty nové věci dám. O co míň jsem rozbalovala,
o to víc jsem se soustředila na to, co dostávají
druzí, kdo se raduje a kdo by možná taky radši
vyšel naprázdno. Viděla jsem dceru, jak sotva
rozbalí dárek, už ho hází za sebe a sápe se po
dalším. A je naštvaná, když už žádný další není.
A definitivně se mi potvrdilo, že ze systému
výměny věcí mezi domácnostmi musím(e)
vyskočit všichni. Dcera každopádně.
Nejprve jsem si promluvila se svou půlkou
rodiny. Zjistím, na jaké argumenty kdo slyší.
Jedna teta vyloženě jásá. Nic si nedávat? Úleva!
Asi je stejný pragmatický dospělák. Druhá taky souhlasí.
Nejásá, ale připouští, že je fakt „na čase ty dárky omezit“. Vím,
že zrovna ona by se rozdala, jenže ne náhodou právě u ní
bývá před Vánoci nejhustší atmosféra. Vše musí být dokonalé,
ale teta nestíhá. Když navrhnu, že místo dárků přijedeme
v adventu na návštěvu (spojenou s pomocí), teta se vymlouvá,
že na nás asi nebude mít čas, protože všem ostatním bohužel
musí ty dárky nachystat…
Nejjednodušší domluva je s babičkami. Obálky s obnosem
nepovažují ani ony za ideální. Pro jistotu ale zdůrazňuju, že
„nedáváme si nic“ bude platit i pro děti. Z toho jsou trošku
v rozpacích, ale uznávají, že dnešní děti už toho opravdu mají
až moc a je těžké vybrat dárek, který ještě nemají.
Pak jednám s rodiči a bráchou. Tady mám velkého spojence
– svou mámu. Ta tvrdí už léééta, že ze svátků se stal vyprázd-
něný cirkus. Měla jsem ji kvůli tomuto přístupu za morouse,

4. Pravý domácí časopis | 19
ale dnes vidím, že moudrá maměnka jen předběhla svou dobu
i mě. Domlouváme se, že místo rozbalování dárků půjdeme po
svátečním obědě na procházku a zahrajeme si spolu nějakou
veselou stolní hru. Táta je ochoten se přizpůsobit, hlavně když
se domluvíme my ženské, ale brácha… ticho. Žije v cizině a na
Vánoce se domů vždycky těší. A přijíždí jako Santa Claus s au-
ťákem plným tašek. Chápu, proč to dělá, a tipuju, že se s taška-
mi dostaví i letos. Budou plné delikates, za které mu vyberu
ze své špajzky zase nějaké svoje DIY dobroty. Ale nepředáme
si je pod stromečkem, abychom děti nemátli. Dáme si to jen
jako pozornost, se kterou se jde k někomu na návštěvu. Takže
u toho nemusí hrát koledy.
Tak, se svou rodinou jsem domluvená. Těžší bude jednání
s manželovou půlkou. Bojím se, abych se dobře vyjádřila
a oni to nevzali jako (další) „Veroničin alternativní nesmysl“.
Hlavně jde ale o to, že na téhle straně rodiny jsou další děti
a musíme vymyslet, jak vyřešit, že naše nic nedostanou a jiné
ano. Nikdo si o Vánocích nepřeje slyšet pláč. Opět přicházím
s nápadem, že se po obědě s dětmi projdu, aby si ostatní mohli
v klidu rozbalit to svoje, a ke společné zábavě se připojíme
pak. Švagr s tím nemá problém, tchán trochu nesouhlasně
zvedá obočí, jedné babičce je to jedno a druhá – od které
čekám určitý protest – to kupodivu kvituje („protože je nás
čím dál víc a důchod malý“)! Tuším, že někdo nakonec dětem
přece jen dárek podstrčí, ale zatím jsem překvapená, jak lehce
vyjednávání šlo.
A tak se jediná hádka – nebo přesněji dlouhý hlasitý roz-
hovor – nakonec rozhoří mezi mnou a manželem. Má obavu,
jestli Vánoce ještě budou Vánoce. Jestli děti pochopí, proč loni
Ježíšek naděloval jako zběsilý na všech adresách a letos při-
nese jen pár maličkostí k nám domů. Na tomhle se s mužem
totiž domluvím – a ráda. Že děti o dárky nepřipravíme úplně,
když na Ježíška věří. Vendovi donese dinosaura (z blešáku),
Lídě pouzdro na její „jako“ mobil, pár knížek a možná i něja-
kou plastovou hračku, kterou tří a sedmileté srdíčko nutně
potřebuje (a podaří se mi ji sehnat na blešáku:-)).
Smyslem Vánoc bez dárků nemá být to, že děti připravím(e)
o štědrovečerní zázrak. Ani aby byly za mimoně nebo je nutit
chápat něco, co ve svém věku ještě úplně pochopit nemůžou.
Já jen chci, aby si s dárky, které doma dostanou, doopravdy
vyhrály. Aby jim radost z nich vydržela déle než do druhého
dne, kdy si u babiček a tet rozbalí zase něco dalšího. O co
kratší bude rozbalování, o to víc času budou mít na to si s tím,
co mají, pohrát. A my si můžeme hrát s nimi. A třeba stihneme
i pohádky v televizi nebo vyrazit do kostela, pěšky, nočním
městem. Anebo si lehneme do postele a usneme si v náručí
a já budu děkovat Bohu za to, jakou rodinu mi nadělil. Ani to
nemuselo být na Vánoce. Ani mi ji nemusel balit do papíru.
Přeju i vám, ať jste o svátcích zdraví, silní, klidní a radostní
(i bez dárků)! Jo, a jak nám to doopravdy dopadlo, vám napíšu
na blog www.slamavbotach.cz