Článek o https://kpzmodrany.webnode.cz který vyšel v lednu '22 na stránkách https://www.pravydomaci.cz

1. 14 | Pravý domácí časopis
Příběhy z okraje /
aneb Naše budoucnost je lokální
V našem případě je to dnes symbióza zhruba osmdesáti rodin
z pražských Modřan a okolí s několika pěstiteli, chovateli
a zpracovateli jídla. Funguje už několik let i jako funkční sou-
sedská komunita, která zajišťuje členům jídlo, drogerii a další
věci přímo od výrobců a spolupracuje i v jiných oblastech
života. Chci vám náš příběh převyprávět a říct, co nás vzájem-
né kápézetkování naučilo v naději, že se do KPZ pustí další.
Protože tento systém opravdu mění svět!
Cesta ze zahrádky do supermarketu
Příběh naší KPZ má kořeny v mém dětství, a tak s dovolením
začnu tím. Vyrostl jsem na malém městě v době (nar. 1971),
kdy měl prakticky každý zeleninovou zahrádku, ovocné stro-
my, slepice a králíky. Velkou část jídla jsme získávali v rámci
rodiny nebo od sousedů. Po roce 1990 přišly supermarkety
a s nimi naleštěná, vždy dokonale souměrná a na oko i trvale
výhodná nabídka zeleniny, ovoce a jiných potravin k dispozi-
ci „od nevidim do nevidim“. Multimiliardové rozpočty na mar-
keting nadnárodních firem a společenské změny po roce 1990
způsobily dokonalou kulturní revoluci: zeleninové záhony se
změnily na anglické trávníky, ovocné stromy na tújky, králí-
kárny a kurníky na bazény a trampolíny.
Byl to „plíživý převrat“. Jídlo jsme přestali pěstovat, chovat,
sbírat a zavařovat a ani jsme ho už nechodili kupovat do míst-
ních krámků a sámošek. Začali jsme si pro něj dojíždět do su-
permarketů, které se jako houby po dešti rozrostly na okrajích
každého českého města. Stalo se to i mé rodině. Okurky jsme
už netrhali ve skleníku, ale kupovali je v igelitu v Lidlu, jablka
jsme nechávali spadnout (a shnít) a místo toho si jezdili do Te-
sca pro ta italská.
Text a foto:
Tomáš Hajzler
Příběh první:
Modřanská KPZ
Pak se stalo několik věcí…
Narodily se nám děti, dvě dcery. Přestěhovali jsme se tenkrát
na pár let do jedné ze satelitních vesnic na jihu Prahy, do bytu,
kde měl být čistý vzduch a všechno 100% zdravé. Tak jsme
si to mysleli. Místo zdraví byly ale obě holky od podzimu
do jara záhadně nemocné: vyrážky, ekzémy, kašle, rýmy. Dvě
zimy za sebou polykaly antibiotika jako lentilky a na dětské
ORL pohotovosti jsme platili za štamgasty. Až po dvou letech
napadlo sousedku pozvat k nám hygienu, která naměřila nad-
limitní množství toxického, karcinogenního formaldehydu.
Zdrojem byly lepené podlahy a nábytek. Když jsme s tím pak
šli do Bauhausu a Ikei, řekli nám, že vše je v normách a že
za to v žádném případě nenesou zodpovědnost.
To byla facka. Došlo mi, že míru toxicity toho, v čem žije-
me, co jíme, pijeme, dýcháme… prakticky nikdo nehlídá.
Žijeme v systému, kdy je odpověď na loupežnickou otázku:
„Peníze, nebo život!?“ krystalicky jasná – život se podřizuje
Máloco změnilo v posledních deseti letech
můj život tolik jako kápézetka. A to ne
ve smyslu té krabičky napěchované nezbyt-
nostmi pro přežití, ale kápézetky coby „ko-
munitou podporované zemědělství“. Většina
čtenářů tohoto časopisu asi ví, že jde o socio-
ekonomický koncept zemědělství a distribuce
jídla stavící na symbióze zemědělce či zpra-
covatele jídla s lidmi bez přeprodejců.

2. Pravý domácí časopis | 15
penězům, byznysu. Je na každém z nás si
zjistit a ohlídat (jak moc to jen jde), kolik
jedovatých látek si pustí do života. Začal
jsem to studovat a zhrozil se. Už jen z toho,
že průmysl dnes používá 191 milionů
chemických látek (www.cas.org), z nichž
byl vliv na lidské zdraví testován pouze
u několika tisíc, vždy ale jednotlivě, tj.
nikdy v koktejlu s ostatními látkami tak, jak
na nás ve skutečnosti působí. Zjistil jsem,
že běžnou nabídkou supermarketů jsou
vysoce průmyslově zpracované výrobky
(ne jídlo), zcela běžně obsahující pesticidy,
ovoňovadla, ochucovadla, obarvovadla,
prodlužovadla životnosti… Takový rohlík
se za mého dětství dělal z mouky, vody, soli
a droždí. Dnes obsahuje přes třicet chemic-
kých látek. Jednorázové, většinou plastové
obaly pak potravině přidávají další plejádu
chemikálií.
Jednoho dne takhle stojím v říčanském Tescu mezi regály
a svírá se mi žaludek. Vzpomněl jsem si tenkrát na německé-
ho filozofa Frihjofa Bergmanna, jak říká, že jsme zhruba tak
svobodní jako vegetarián, který si má vybrat mezi vepřovým
a hovězím. Přesně takový byl můj tehdejší pocit.
Vzpomněl jsem si i na Yvona Chouinarda, zakladatele firmy
Patagonia, který říkával: „Dnes už nemůžete živit svou rodinu
ze supermarketu. Je třeba znát svého sedláka.“ Já žil v té době
na vesnici, ale žádného sedláka jsem neznal. Všude okolo
byly jenom lány řepky. Tehdy jsem si uvědomil, jak důležitá
je pro životní změnu určitá míra bolesti. Já otrávil své děti
a otravoval jsem je dál. To bolelo hodně.
Za zeleninou přes půl Prahy
V zimě 2013 jsem poprvé narazil na tu zkratku, kterou jsem
tehdy znal jako „krabičku poslední záchrany“. Dozvěděl jsem
se, že v Toulcově dvoře se dá na týdenní bázi přijet pro zele-
ninu bez pesticidů a plastů od nějakého nedalekého sedláka.
Zaregistroval jsem se, vyplnil nějaký formulář a tím to pro mě
začalo. Bergmann s Chouinardem by mi zatleskali.
Cítil jsem tu klubající se svobodu. Jen mi to celé přišlo krapet
absurdní: Vláčet se každý týden několika autobusy přes celou
Prahu pro tašku pokroucené, po všech stránkách nedokonalé
zeleniny, která většině z nás ještě nedávno rostla na zahra-
dách… Navíc byla zima a nabídka tedy poněkud omezená. Já
ale po tom všem už sakra věděl, proč to dělám. Zelenina chut-
nala, voněla, neobsahovala žádnou „chemickou laboratoř“, ne-
obletěla cestou k nám planetu, nebyla v jednorázovém plastu,
peníze za ni nešly na nějaký offshore účet supermarketové
firmy a jako bonus člověk poznal spoustu skvělých lidí.
Jak jsem poznal lidi…
Já takhle poznal třeba Honzu Valešku… Jednu naši sousedku
(Díky, Jani!) tehdy totiž napadlo, že bychom mohli KPZ založit
u nás v Modřanech a eliminovat to nesmyslné dojíždění. Já
tehdy neměl ponětí, jak se něco takového dělá. Právě Honza
Valeška (člověk, který tento systém s kořeny ve Francii/Japon-
sku do Česka přinesl) nám řekl, že potřebujeme tři věci: sku-
pinu cca deseti lidí/rodin, sedláka, který nás bude zásobovat,
První schůzka
V čekárně na ORL pohotovosti krčské
nemocnice. Tam pro mě KPZ začala. U Miloše Kurky, u jednoho z na-
šich hlavních živitelů

3. 16 | Pravý domácí časopis
místo, kam nám jídlo bude vozit a kde si ho my budeme moct
vyzvedávat. Pak nás propojil s ekozelinářem Milošem Kurkou,
já vyslal informaci mezi sousedy a rodiče u nás ve škole. Sou-
sedka Jana se pak domluvila s Biografem Modřany na tom, že
nám za pakatel poskytnou volný sklep, který se pak na něja-
kou dobu stal naším prvním odběrným místem.
S Milošem jsme se dohodli, že nám od května do prosince
každé pondělí přiveze, co mu právě dozrálo na poli a ve skle-
nících, s tím, že jsme stanovili 4 možnosti odběru: velký/
malý podíl, jednou týdně / za 14 dní. Miloš nám spočítal cenu
na rok, kterou jsme mu pak dopředu zaplatili. Každému jsme
nechali udělat klíče od sklepa, kde na nás pak každé / každé
druhé pondělí čekala hora zeleniny, kterou jsme si podle do-
hodnutého klíče navážili nebo nabrali.
Dalajláma údajně někde prohlásil, že „do supermarketu občas
chodí. Připomenout si, co všechno nepotřebuje.“ Přesně takhle
jsem se v té době cítil já. Přišlo mi, jako bych se podhrabal
z vězení. Podařilo se mi vrátit k jídlu a přes jídlo i k lidem. To
je obrovsky důležitý aspekt kápézetek. Jarda Lenhart ze Svo-
bodného statku na soutoku vysvětluje kápézetku obráceně:
„Komunita podporovaná zemědělstvím.“ A je to fakt. V dnešní
epidemicky osamělé společnosti je KPZ jedním z nástrojů, jak
se u sebe doma propojit s podobně smýšlejícími lidmi a spo-
lečně se vymanit ze závislosti na koloběhu nakupování, vydě-
lávání a vyhazování, který tvoří základ konzumní společnosti.
Co všechno si přes KPZ obstaráváme?
Za osm let, co naše KPZ existuje, jsme toho zažili hodně. Lidi
přicházejí a odcházejí, možná pětkrát jsme už měnili naše dis-
tribuční místo. Dnes jsme už přes rok v symbióze s kavárnou
jedné z našich členek. Jak jsem psal v úvodu, přes kápézetku
si obstaráváme nejen zeleninu, ale i mléčné výrobky, vejce,
maso, ovoce, víno, kafe, mošty, med, kimchi nebo domácí
drogerii. Na pravidelné bázi organizujeme sezónní nákupy
(rajčata, papriky, zelí, řepa, brambory, dýně… dokonce i citru-
sy, olivový olej nebo mandle ze spřátelených farem na jihu
Evropy). Běžné je i to, že sousedé nabízí přebytky z vlastní
zahrady, od rodiny nebo přátel.
Pravidelná dodávka zeleniny
Rozpis týdenní dodávky
Na brigádě na statku
(Svobodný statek na soutoku)
Společný oběd na statku
Svobodný statek na soutoku)

4. Pravý domácí časopis | 17
Jak KPZ funguje?
Aby to celé drželo pohromadě, používáme systém na domlou-
vání na dálku – v našem případě je to aplikace Basecamp,
ale dobře poslouží jakákoli internetová platforma. Klíčové je
stanovit a hlídat pravidla. Nováčci často přicházejí „vycvičení
ze supermarketů“, tj. čekají symetrickou zeleninu, která bude
k dispozici 24/7, plus to, že je bude někdo obsluhovat. Dokola
opakujeme, že jsme svépomocná skupina / symbióza s těmi,
kteří nás živí. Nejsme zákazníci a dodavatelé. Zjistili jsme, že
klíčové je poctivě zaškolovat nováčky.
Pro mě osobně bylo první tři roky asi nejnáročnější otrocké
opakování pravidel. Myslím ale, že díky tomu přišli do kápé-
zetky ti správní lidé, především ti aktivní, kteří dnes pro sebe
i pro nás ostatní organizují neuvěřitelné věci. Stačí si denně
otevřít basecamp (kde je zpravidla cvrkot) a člověk se tak
dostane prakticky ke všem základním věcem, které dnešní
rodina potřebuje.
A aby se z anonymní skupiny stala komunita, což je důležité
pro to, aby na tom celém lidem záleželo, je třeba vytvářet
„záminky“, kdy se lidé potkají naživo. My se potkáváme každé
pondělí při odběrech jídla, 4× ročně při setkáních s nováčky,
při samosběrech, u našich zemědělců, vždy když někdo bere
jídlo pro další sousedy, při pravidelných piknicích a setkáních
„jen tak“. V minulosti jsme pořádali pravidelná „bezobalení“,
kdy jsme z bezobalového obchodu nebo od Probia objednali
hromadnou velkou objednávku a tu si pak u některého na-
šeho člena doma rozvážili do vlastních nádob. V covidu je to
horší, ale jde to.
Jak jsem psal, KPZ mi změnila život. Dostali jsme se ke sku-
tečnému, místnímu jídlu bez toxické chemie, podporujeme
našimi penězi i jinak drobné pěstitele a výrobce, pro které
mohou být v dnešní době ekonomických obtíží kápézetky
důležitým zdrojem podpory. Taky jsme se propojili s podobně
smýšlejícími lidmi a našli nové kamarády. Dnes se taky můžu
prsit tím, čím dalajláma: že do supermarketu občas chodím –
prohlédnout si, co všechno nepotřebuju. A to je v dnešní době
něco!
* * *
Příběhy z okraje aneb Naše budoucnost je lokální je nový
seriál, ve kterém chci psát o místech, aktivitách a projektech,
které „lokalizují život“. Tedy o projektech, které pomáhají
lidem žít tam, kde bydlí. „Z okraje“ znamená, že tyto příběhy
už ze své podstaty nevznikají v mainstreamu, ale na okrajích
společnosti.
Bezobalení – rozdělování
společných velkonákupů
Přes KPZ se dostaneme k jednorázovým velkým
sezónním nákupům, které pak konzervujeme na zimu.
Ideálně komunitně s kamarády, sousedy.