Vesmír 11-2013

v poznání je síla
ročník 92 (143) • první číslo vyšlo roku 1871 • 2013 /11
5,10 € • 94 Kč
Doba LEDová
všechno je jinak
Zdánlivě idylická Ploučnice
O původu válek
ITERjaderná fúze

590 Vesmír 92, listopad 2013 | http://www.vesmir.cz
Roku 2002 se čtenáři Vesmíru mohli seznámit
s problematikou kozí devastace na brazilském
ostrově Trindade uprostřed jižního Atlantiku
(Vesmír 81, 557, 2002/10). Od roku 2005 je
však ostrov bez koz, protože se je po desetile-
tém úsilí za pomoci vojenských odstřelovačů
podařilo zlikvidovat. Brazilské námořnictvo
zaujalo od r. 2002 k regeneraci přírody nový
a kladný postoj. (Že by četli Vesmír?)
Příroda ostrova se vzpamatovává až ne-
čekaně rychlým tempem. Zmizelé rostlin-
né endemity byly na ostrov, krom jediného
druhu (Peperomia beckeri), navráceny ze spo-
rové a semenné banky všechny. Byly mezi ni-
mi i kapradiny Asplenium beckeri a Elaphoglos-
sum beckeri, jež byly považovány za vyhynulé.
Na regeneraci vegetace se podílejí právě ze-
jména endemické druhy (Cyperus atlanticus,
Bulbostylis nesiotis, Achyrocline disjuncta a ke-
řovitý jitrocel Plantago trinitatis). Roku 2012
byl také objeven nový endemický druh trávy
z rodu Sporobolus. Rovněž zalesněná plocha
s dominantní endemickou stromovou kap-
radinou Cyathea copelandii se rozrůstá smě-
rem dolů po východních svazích. Objem vo-
dy v potocích se ve srovnání s roky 1994–1995
viditelně zvětšil. Populace mořského ptactva
se od r. 2002 na ostrově zečtyřnásobila. Vzác-
né a ohrožené zůstaly pouze dva endemic-
ké poddruhy fregatek (Fregata ariel trinitatis
a F. minor nicolli). Zdá se, že na ostrově Trin-
dade má nyní příroda perspektivu lepší bu-
doucnosti. Námořnictvo tam právě postavilo
výzkumnou stanici pro osm lidí a podepsa-
lo dohodu o nové výsadbě lesa (z původních
druhů dřevin) s Národním muzeem Federál-
ní univerzity v Rio de Janeiru a s nevládní
organizací SOS Mata Atlântica. Na ostrově
bude založena lesní školka, jež vyprodukuje
tisíce stromových sazenic, které vojáci vysadí
po celém ostrově za dohledu týmu z Národ-
ního muzea v Rio de Janeiru. Ö
Příroda ostrova Trindade
Ruy José Válka Alves
NÍLBER GONÇALVES DA SILVA
Prof. Ruy José Válka Alves,
CSc., (*1965), rodák
ze Znojma, vystudoval
biologii na Fakultě Pedro II
v Rio de Janeiru. Byl
8 let zástupcem ředitele
Národního muzea při
Federální univerzitě v Rio
de Janeiru, kde přednáší
taxonomii kvetoucích
rostlin a neotropickou
fytogeografii. Je rovněž
kurátorem herbáře.
Spolupracuje s botaniky ČR
a vede projekt na regeneraci
vegetace ostrova Trindade
ve spolupráci s brazilským
válečným námořnictvem.
Nílber Gonçalves da Silva je
aspirantem prvního autora.
povstává z popela
ekologie
Snímky © Ruy Alves

http://www.vesmir.cz | Vesmír 92, listopad 2013 591
Koncem září uběhlo bez zájmu médií 500 let od objevení Tichého oceánu.
Pro osvěžení paměti: Vasco Nuñez de Balboa byl sice náležitě hamižný
a všehoschopný, leč i značně nepracovitý. Když zkrachoval v rodném Špa-
nělsku a potom i na ostrově Hispaniola (vstupní to bráně k americké pev-
nině), dostal se úskokem na americkou pevninu do blízkosti Panamské ší-
je. Tam založenou kolonii brzy ovládl a oficiálního velitele z ní vypudil. Ve
snaze ospravedlnit se podřídil všechno své konání honbě za zlatem, jímž
by španělský dvůr ukonejšil. Od jednoho z místních náčelníků se dozví-
dá: „Tam na druhé straně, za těmi vysokými horami, leží obrovský oceán
a všechny řeky, které vplývají do tohoto moře, jsou zlatonosné… Králové
jedí a pijí ze zlatého náčiní.“1
Balboa posílá dva nejspolehlivější lidi ke dvoru podat zprávu a požádat
o tisíc mužů. Pozdě. Jiný posel hlásí, že nejbližší lodí dorazí úředník, aby
ho soudil pro vzpouru. Zbývá jediné – poradit si sám. A rychle.
Se 190 dobrovolníky odplouvá 1. září 1513 podél pobřeží na vhodné mís-
to a odtamtud 6. září vyráží na pochod. V příšerných podmínkách tropic-
kého pralesa už po prvním týdnu není většina jeho lidí schopna kroku.
Cestou masakruje, na co přijde. Svoje největší vítězství oslaví tak, že pře-
živší poražené nechá spoutat a pro obveselení svých mužů rozsápat psy
(celkem v této půtce zahynulo asi 600 indiánských mužů).
29. září 1513, po necelých 120 kilometrech pochodu, stojí na
břehu rozsáhlé vodní plochy. Nazývá ji Mar del Sur (Jižní moře).
Myšlenka na cestu kolem světa přestala být utopií.2
Postava Vaska Balboy, velkého zločince a velkého objevitele,
evokuje otázku: Co asi tak může být prvotním popudem k poznávání ne-
známého, k objevování, potažmo k výzkumu? Úplnou a přesnou odpověď,
pokud vůbec existuje, samozřejmě nemůže znát nikdo, ale to neznamená,
že nad ní nelze zauvažovat a pokusit se o jakés poznání lidské duše i v tom-
to směru.3
V pozadí Balboova objevu Pacifiku stály dva stěžejní cíle veškerého lid-
ského snažení: bydlo a status. Dobré bydlo je od věků úhelným kamenem
lidské existence (v Maslowově pyramidě potřeb je součástí základny). Přes
bohatství se Balboa chtěl probít k co nejvyššímu sociálnímu statusu, vyjá-
dřenému mocí potentáta a slávou objevitele.
V mezidobí mezi Balboovým tehdejškem a současností se výzkumem, po-
mineme-li zeměpisné výpravy s dobyvačnými cíli, dlouho dalo uživit jen na
univerzitách současně s vyučováním (příkladem za všechny zde budiž J. E.
Purkyně), druhou možností pak bylo financovat si vědu ze svého (tady mě
napadá objevitel vodíku a první stanovitel gravitační konstanty Henry Ca-
vendish, před 250 lety jeden z nejbohatších lidí v Británii). Purkyně i Ca-
vendish tedy své bydlo i status měli, a tak v jejich motivech pravděpodob-
ně převládla zvídavost (touha přicházet věcem na kloub, jakýsi vyšší stupeň
zvědavosti coby prosté touhy vidět, registrovat). Zvídavost ale nejspíš není
hybatelem prvotním, nýbrž důsledkem evolučně vyvinuté touhy po bezpečí
(v Maslowově pyramidě druhá nejdůležitější potřeba hned po bydlu). Vskut-
ku, lépe poznaný svět je bezpečnější, pohodlnější, takříkajíc útulnější… Do-
konce lze říci, že poznání je i cestou ke svobodě (a to je od určité úrovně
existence opravdu silná potřeba). Touha po poznání je tedy vrozená danost,
v podstatě zduchovnělé bažení po bydle, statusu, bezpečí, svobodě.
Nicméně v populaci tu a tam existují i atypičtí jedinci. Kupříkladu s hy-
pertrofovaným étosem, kteří všechny strázně bádání podstupují z čirého
idealismu, ano, i za cenu svého bydla, postavení, bezpečí… Jiní jsou zase
náturou dobrodruzi, ne však tolik, aby rovnou riskovali krk; takové zřejmě
na vědě láká hranice s neznámem, s tajemnem. Nádherně to vystihl Ein-
stein: „Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. Právě tento základní
pocit stojí u kolébky veškerého pravého umění a vědy. Komu je tato emoce
cizí, kdo se už nedokáže divit a stát v uchváceném úžasu, je jakoby mrtvý,
jako vyhaslá svíce.“
Zmiňovaní excentrici (z pohledu Gaussovy křivky) jako by už stáli za
hranou evoluce, jejich činnost bývá z hlediska darwinovského soutěžení
kontraproduktivní, jejich nutkání zkoumat jako by mělo nikoli přírodní,
ale rovnou kulturní kořeny. Jenže marná sláva; jakkoli tito „políbení“ čas-
to zasluhují obdiv, větší spoleh je na ty „obyčejné“ zpytce, které do terénů,
studoven a laboratoří pudí přirozená živočišná touha po lepším bydle ne-
bo vyšším statusu. Ti ale nepůjdou bádat za hubičku, takže zbývá „malič-
kost“: dát jim patřičné podmínky. A konečně to vůbec nejdůležitější: naby-
tým věděním se doopravdy řídit! Pokud bychom se někdy přece jen dostali
až takhle daleko, pak bychom tu úporně přežívající balboovskou maximu
„objevit, podrobit, vyplenit“ mohli konečně poslat k čertu. Ö
Zvídavost
František Houdek
1) Stefan Zweig: Hvězdné hodiny lidstva.
2) Další Balboův osud je příznačný: po několika peripetiích
je na příkaz nového guvernéra zajat a počátkem roku 1517,
dvaačtyřicetiletý, veřejně sťat. Tělo předhozeno supům.
3) Otázka mi přijde zajímavá tím spíš, že lidé se svým chronickým
sklonem k sebeklamu takřka veškeré své popudy lakují na růžovo.
– jev přírodní,
nebo kulturní?
úvodník
Na obálce: Jedna z cívek 18 magnetů,
které vytvářejí toroidální magnetické pole
zařízení ITER (k článku Slavomíra Entlera
na s. 622). Magnetické pole musí udržet
částice plazmatu uvnitř komory. Vedle
vakuové nádoby samotné tvoří cívky největší
komponentu zařízení ITER (dohromady
váží cívky přes 6500 tun). Vlevo je pohled
na tzv. první stěnu, jednu z velmi kritických
komponent tokamaku (není v měřítku vůči
cívce), viz též obr. 7 na s. 624. První stěna
stíní nádobu a supravodivé magnety před
teplem a neutrony z reakcí v plazmatu.

Příroda ostrova Trindade povstává
z popela • Ruy José Válka Alves, Nílber Gonçalves da Silva. . . . . . 590
Zvídavost – jev přírodní nebo kulturní? • František Houdek. . . . 591
Nové druhy a střevní problémy • Petr Zouhar. . . . . . . . . . . . . . . 600
K čemu možná také slouží stromuly plastidů • Jaromír Kutík. . . 601
Ploučnice zdánlivě idylická • Tomáš Matys Grygar . . . . . . . . . . . . 602
O původu válek • Pavel Duda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 603
Jak vyrobit regulační T-lymfocyty • Václav Hořejší. . . . . . . . . . . 604
Změny klimatu v Česku • Jan Pretel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 605
Myrciaria dubia, amazonský bojovník
s oxidačními procesy • Lukáš Huml, Jan Tauchen. . . . . . . . . . . . . . 610
Doba LEDová • Jan Valenta, Ivan Pelant. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 612
Výzkum technologie jaderné fúze • Slavomír Entler . . . . . . . . . . . 622
Pomůže stlačený oxid uhličitý v boji proti
škodlivému hmyzu? • Marie Sajfrtová, Helena Sovová. . . . . . . . . . 627
Terénní řízené experimenty • Mirka Šprtová, Michal V. Marek. . . 628
Všechno je jinak • Petr Pokorný. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 632
Po stopách skrytých refugií • Vojen Ložek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 635
Hormonální zombie • Jaroslav Petr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 636
Co je to gen? • Vladimír Vondrejs. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 638
Laudatio • Ivan Horáček. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 642
Origamová geometrie 3 • Jiří Fiala. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 645
„Vlast líbezná“: rozporný půvab národní mytologie
Karla Plicky • Lada Hubatová-Vacková. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 650
RECENZE
Peter Høeg: Cit slečny Smilly pro sníh • Jitka Klimešová. . . . . . 648
Ian Kershaw: Konec. Německo 1944–45 • Václav Cílek. . . . . . . 649
11/2013 v poznání je síla
ISSN 0042-4544
12 čísel ročně evidenční č. MK ČR E 896
Vydává Vesmír, s. r. o., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
Tel.: 222 828 393, 394, 395, Fax: 222 828 396
E-mail: redakce@vesmir.cz, WWW: http://www.vesmir.cz
Nakladatelství zastupují jednatelé:
Ivan Boháček, Stanislav Vaněk
Šéfredaktor: doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D.
Redakce:
Mgr. Ivan Boháček, vedoucí redakce (bohacek@vesmir.cz)
Zora Göthová (gothova@vesmir.cz)
Mgr. Pavel Hošek (hosek@vesmir.cz)
Marta Imrová Ciranová (marta.imrova@gmail.com)
Eva Lorencová (eva.lorencova@volny.cz)
RNDr. Stanislav Vaněk (vanek@vesmir.cz, 723 691 462)
Grafická úprava: Pavel Hošek
Redakční rada:
prof. MUDr. M. Anděl (medicína)
prof. Dr.  RNDr. I. T. Budil (antropologie)
RNDr. V. Cílek (geologie)
doc. RNDr. J. Černý (biologie)
prof. MUDr. F. Čiampor (virologie)
doc. RNDr. V. Ferák (molekulární biologie)
prof. RNDr. J. Flegr (biologie)
Dr.  RNDr. D. Frynta (biologie)
RNDr. E. Ginter (výživa)
doc. Ing. I. M. Havel, Ph.D. (kognitivní věda)
prof. RNDr. Z. Herman (chemie, fyzikální chemie)
prof. MUDr. C. Höschl (medicína)
Ing. F. Houdek (vědní publicistika, chemie)
prof. Ing. P. Jirounek (neurofyziologie)
Mgr. J. Kolář, Ph.D. (botanika)
prof. RNDr. S. Komárek (filozofie vědy)
prof. RNDr. R. Kotecký (fyzika, matematika)
prof. RNDr. P. Kulhánek (fyzika)
doc. RNDr. J. Langer (fyzika)
prof. RNDr. O. Lapčík (biochemie)
doc. M. Lipoldová (molekulární biologie)
RNDr. V. Ložek (paleontologie, geologie)
PhDr. V. Maxová (publicistika)
prof. RNDr. L. Miklós (ekologie)
prof. RNDr. J. Palouš (astronomie)
prof. Ing. J. Petr (biologie)
Mgr. P. Pokorný, Ph.D. (paleontologie)
Mgr. C. Říha, Ph.D. (architektura, urbanismus)
RNDr. J. Sádlo (botanika)
prof. MUDr. V. Schreiber (medicína)
doc. RNDr. P. Slavíček, Ph.D. (chemie)
doc. Dr. D. Storch (ekologie)
prof. MUDr. J. Syka (lékařské vědy)
RNDr. P. Šíma (imunologie)
prof. Dr. Ing. O. Šráček (geochemie, geologie)
MUDr. J. Trnka (medicína)
Mgr. M. Vácha (etika)
doc. Ing. Z. Vašků (zemědělství)
prof. RNDr. B. Velický (fyzika)
prof. Ing. Š. Vilček (molekulární biologie)
prof. RNDr. F. Vyskočil (fyziologie)
RNDr. V. Wagner (fyzika)
prof. RNDr. J. Zrzavý (biologie)
Inzerce: Miluše Kukačková, mobil: 604 952 140,
e-mail: kukackova@volny.cz, tel./fax: 475 211 639
Předplatné:
SEND Předplatné, P. O. Box 141, 140 21 Praha 4,
tel.: 225 985 225, 777 333 370, 605 202 115,
e-mail: send@send.cz, www.send.cz
předplatné na rok / půl roku 970 Kč / 499 Kč
cena čísla ve volném prodeji 94 Kč
cena jednoho čísla pro předplatitele 88 Kč
Administrativa:
Zora Göthová (gothova@vesmir.cz), tel.: 222 828 394
Volný prodej:
Rozšiřují společnosti PNS, a. s.
Ve Slovenské republice rozšiřují (stánky prodej 5,10 €)
Pro předplatitele 4,90 €: Mediaprint Kapa – OIFP, oddelenie
inej formy predaja, Vajnorská 137, P. O. BOX 183, 830 00
Bratislava 3, tel.: 00421 (2) 4445 8821, (2) 4445 8816, zelená
linka 0800188 826, e-mail: predplatne@abompkapa.sk
Pro předplatitele 3,82 €: Magnet Press Slovakia, s. r. o.,
Šustekova 8, 851 04 Bratislava, tel.: 00421 (2) 67 201 931–33,
fax: 67 201 910 a 20, 67 201 930, e-mail: magnet@press.sk
Sazba: Vesmír, s. r. o. (na skenech se podílí Thalia picta, s. r. o.,
Orebitská 7, 130 00 Praha 3, tel./fax: 272 732 444)
Předtisková příprava a tisk:
Serifa, s. r. o., Jinonická 80, 158 00 Praha 5, tel. 257 290 405
Redakční uzávěrka: 4. 10. 2013, vychází 31. 10. 2013
Nevyžádané rukopisy nevracíme.
Vesmír vychází s podporou NČLF.
© Vesmír, s. r. o.
Žádná část tohoto časopisu nesmí být kopírována a rozmno
žována za účelem dalšího rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli
způsobem bez písemného souhlasu vlastníka autorských práv.
Vydavatel nenese odpovědnost za údaje a názory autorů jed
notlivých článků ani inzerce, včetně inzerce vkládané.
VESMAD 92 (11) 589–652 (2013) 64 stran
První Číslo vyšlo 3. května 1871
pravidelné rubriky
Úvodník 591
Fórum čtenářů 593
Aktuality 595
Výběr z biologie 599
Nad knihou 648
Výtvarná příloha 650
Z příštích čísel
Plovoucí ostrovy • Masky Inuitů
a Alutiiqů • Zemětřesení a zvířa-
ta • Pražský kodex • Bonita půdy •
Palmy a dřeviny Amazonie
(příští číslo vyjde 5. 12. 2013)
časopis akademické obce
obsah
Převzatoz www.iter.org.

Academia 626
Analogon 600
ARCDATA PRAHA, s. r. o. 630
Eppendorf Czech
Slovakia, s. r. o. 631
Student Agency 609
Centrum výzkumu Řež 626
Ústav chemických procesů
AV ČR, v. v. i. 627
Předplatné
Vesmíru
zajišťuje
SEND Předplatné
P. O. Box 141, 140 21 Praha 4
Telefon: 225 985 225,
777 333 370, 605 202 115,
všední den 8–18 hodin,
e-mail: send@send.cz,
www.send.cz,
SMS: 777 333 370,
605 202 115
předplatné:
roční 970 Kč
půlroční 499 Kč
dvouleté 1750 Kč
roční pro držitele karty
ISIC, ITIC nebo ALIVE 776 Kč
Ceny jsou platné od 1. 10. 2013
Upozornění:
Informace o předplatném
ve Slovenské republice
je uvedena v tiráži.
Vydavatel nenese odpovědnost
za obsah inzerce či komerční
prezentace.
Inzerce komerční prezentace
Fórum čtenářů
forum [lat.], náměstí v městech řím.
říše… přeneseně veřejné místo, kde
lze o něčem jednat, hlásat své ná
zory,… (Ilustrovaný encyklopedický
slovník)
Není-li předem dohodnuto jinak, kterýkoli
dopis došlý do redakce může být publiko-
ván buď celý, anebo ve zkrácené podobě
v časopise i na webu. Redakce si vyhrazuje
právo běžného redigování. Dopisy reagu-
jící na příspěvky externích autorů redakce
zasílá dotyčným autorům k vyjádření.
Pokud na ně v rozumném termínu ne-
dostaneme odpověď, publikujeme je bez
odpovědi autora příspěvku. Redakce
Knihy došlé do redakce
l Petr Vopěnka: Hádání v hospodě,
(Jak se v hospodě U Jirásků na Králov-
ských Vinohradech hádal jeden samo-
rostlý myslitel s jedním vědcem. A jak
se do jejich hádky později vmísili i ji-
ní lidé.), 246 stran, Práh, Praha 2013,
ISBN 978-80-7252-428-0; www.prah.cz
l Martin Vopěnka: Nebarevné vzpo-
mínky (O rodině a dětství, ale hlavně
o 60. letech), 104 stran, Práh, Praha
2013, ISBN 978-80-7252-441-9; www.
prah.cz
l Jan Bažant: Lannova vila v Praze,
64 stran, vydalo SSČ AV ČR jako pří-
lohu Akademického bulletinu 2013/9,
Praha 2013, ISSN 1210-9525
l Ian Kershaw: Konec – Německo
1944–45, 616 stran, nakladatelství Jota,
Brno 2013, ISBN: 978-80-7462-334-2
l John D. Barrow: Vesmír plný umění,
rozšířené vydání s předmluvou Jiřího
Grygara, 370 stran + 16 stran barevné
přílohy, nakladatelství Jota, Brno 2013,
ISBN: 978-80-7462-333-2; www.jota.cz
l Irving Stone: Původ – Román o živo-
tě Charlese Darwina, 878 stran, nakla-
datelství Jota, Brno 2012, ISBN: 978-
80-7462-245-8
l Nassim Nicholas Taleb: Zrádná na-
hodilost (O skryté roli náhody na trzích
a v životě), 276 stran, Paseka, Praha –
Litomyšl 2013, ISBN 978-80-7432-292-1
Omyly profesora Jana Svobody
Je mi líto, že se musím kriticky ohra-
dit vůči příspěvku prof. Jana Svobo-
dy (Vesmír 92, 529, 2013/10). Profeso-
ra Svobody, emeritního pracovníka
našeho Ústavu molekulární genetiky
AV ČR, si velmi vážím za jeho někdej-
ší významné objevy. Nemohu však
souhlasit s některými jeho soudy:
1) Nesdílím názor, že publikovat
v „impaktovaných“ časopisech je co-
si špatného. Nedávno se skutečně ob-
jevily články odsuzujících absolutiza-
ci hodnocení významu vědecké práce
na základě toho, v jak prestižním ča-
sopise (hodnoceno podle impaktové-
ho faktoru – IF) byla publikována.
Je ovšem pošetilé tvrdit, že IF je bez-
významný, že nezáleží na tom, jest-
li publikujeme v prestižním meziná-
rodním časopise s tvrdým recenzním
řízením, nebo v obskurním lokálním
časopise. Trvám na tom, že (alespoň
v biomedicínských oborech) nepo-
chybně existuje korelace mezi IF ča-
sopisu a vědeckým významem v něm
publikovaných prací. Mimochodem
– prominentní signatáři výzev odsu-
zujících zneužívání IF publikují prá-
vě v časopisech s vysokým IF…
2) Prof. Svoboda říká, že „...hon
za impaktem vedl k tomu, že výzkum se
koncentroval na rychlý úspěch, které-
ho lze dosáhnout jen tak, že se vědecké
skupiny vrhnou na slibná témata, u kte-
rých lze očekávat peníze a publicitu.
Stranou zůstanou zásadní otázky, kte-
ré vyžadují trpělivé a dlouhodobé sou-
středění.“ Tvrdím, že právě v těch ča-
sopisech s nejvyšším IF se publikují
téměř výhradně pracovně a časově
náročné práce soustřeďující se na
závažná témata. Těžko si lze před-
stavit, že by někdo dokázal v rámci
„honu za impaktem“ rychle vyplo-
dil něco vědecky málo důležitého,
a přitom publikovatelného řekněme
v Nature. Jistě, že v dobách, kdy pu-
blikoval (většinou v časopise Folia
Biologica) své objevné práce prof.
Svoboda (před 40–50 lety), byla si-
tuace úplně jiná než dnes – tehdy se
i s poměrně omezenými prostředky
dělaly zásadní objevy, protože neby-
lo známo téměř nic. Dnes nezbývá,
než se soustřeďovat (s vynaložením
mnohem většího úsilí) na zdánlivě
méně závažné detaily.
3) Prof. Svoboda dále říká, že je
potřeba „využívat u nás dobře defino-
vané a prozkoušené modely k nastolová-
ní otázek a odpovědí k nim, které byly za-
nedbány, často nezodpovědně, hlavním
proudem výzkumu.“ Nemyslím si, že
by cokoli bránilo takovému využívá-
ní např. unikátních zvířecích modelů
a nastolování originálních otázek; po-
dle mé zkušenosti u grantových pro-
jektů recenzenti vysoce oceňují právě
originálnost myšlenek i modelů.
4) Ve Svobodově příspěvku dá-
le čteme, že „Naše monopolní granto-
vá agentura (GA ČR), která funguje na
základě druhořadých a spíše třetiřadých
tzv. mezinárodních posudků, nemá ani
kompetenci, ani výběr odborníků, kteří
by mohli tvořit něco jako „study group“
pokrývající do hloubky problematiku
oborů, které pod ni spadají.“. To je te-
dy opravdu „silná káva“. Já jsem slou-
žil několik let v jednom z odborných
panelů GA ČR (obdoba těch zmiňo-
Ze zářijových předplatitelů byli
vylosováni tito čtenáři. Získávají knihu
z nakladatelství Academia.
Ing. Zdeněk Hodboď, Konice
Kateřina Janotová,
Náměšť nad Oslavou
PaedDr. Jana Bauerová,
Hradec Králové
Jiří Ehrenberger, Praha 9
Ing. Jiří Beránek, Praha 8
PhDr. Vladislav Dudák
Praha 4
Ivana Karlová, Praha 9

ko pyridoxin, léčiv, popřípadě v kri-
minalistice několika vražedných jedů.
Jiná „protilátková“ možnost existu-
je teoreticky pro receptory bolesti, což
jsou složité membránové bílkoviny, na
které působí kapsaicin a další bolesti-
vé podněty (teplo nebo kyselé prostře-
dí zánětu). Je možné, i když poměrně
drahé, biochemicky izolovat či umě-
le syntetizovat určité specifické úse-
ky bílkovinných receptorů s nějakým
imunologicky dráždivým pořadím
aminokyselin. Tyto úseky by po apli-
kaci do krevního oběhu mohly pod-
nítit lymfocyty k vytváření protilátek.
A protilátky by mohly – opět zatím
jen teoreticky – napomáhat znecitlivě-
ní nebo dokonce likvidaci bolestivých
receptorů, popřípadě snižovat pocity
pálení a jiné bolestivé vjemy. Ale i to
je obtížná cesta, protože k vlastním
bílkovinám, v tomto případě TRPV1
receptorovým podjednotkám je náš
imunitní systém tolerantní.
Pokud vím, nebyla pro bolestivé re-
ceptory popsána žádná porucha po-
dobná lidské těžké a obtížně léčitel-
né nervosvalové slabosti (myasthenii
gravis), kdy se u většiny případů
omylem v brzlíku naučí T-lymfocy-
ty rozpoznávat běžný acetylcholi-
nový receptor na nervosvalové sy-
napsi jako cizí bílkovinu. Vznikají
protilátky, které kolují tělem a vá-
ží se na receptory. Takto označe-
né receptory jsou vtaženy do svalo-
vé buňky (internalizace) a zničeny
v lysozomech nebo proteazomech
(proteolýza). Úbytek receptorů se
nestačí nahrazovat novými, a to ve-
de k zmenšení depolarizující elek-
trické odpovědi na neuropřenašeč
acetylcholin. Selhává nervosvalový
přenos a snižuje se počet svalových
buněk, které se mají stáhnout. Paci-
enti zpočátku často nemohou udr-
žet otevřená víčka (ptóza) a tato
unavitelnost se postupně rozšiřuje
na další svalové skupiny. Nakonec
se mohou přidat i dýchací potíže,
protože jsou postiženy i jinak vel-
mi bezpečně fungující dýchací sva-
ly. Nic podobného není zatím zná-
mo pro receptory bolesti a nevíme,
jaké negativní účinky by to vlast-
ně mohlo mít, protože bolest je ve
fyziologicky snesitelné míře velmi
užitečným varováním. (Výzkum
kapsaicinu je součástí grantů
IAA500110905, AV0Z 0110509)
Prof. RNDr. František Vyskočil
Je možné vyrobit protilátku na kapsaicin?
anonymní dotaz na serveru přírodovědci.cz
Kapsaicin (Vesmír 92, 570, 2013/10)
je poměrně nízkomolekulární látka
(molekulová hmotnost 305) a běž-
ně není rozpoznána jako nebezpečí,
zlikvidovatelné imunitním systé-
mem. Proto nelze přímo „imunizo-
vat“ organismus proti jeho působe-
ní.
Je pravda, že existují mnohé bio-
logicky účinné nízkomolekulární
látky, které sice samy tvorbu pro-
tilátek neaktivují, ale jsou-li pev-
ně (kovalentní chemickou vazbou)
navázány na nějaký zpravidla vy-
sokomolekulární nosič – bílko-
vinu, a aplikovány do krevního
oběhu, mohou vyvolat tvorbu pro-
tilátek. Říká se jim hapteny. Takto
vzniklé protilátky se pak na hap-
ten mohou navázat a označit pro
odstranění i v případě, že je volný.
Protilátky proti haptenům umož-
ňují klinickým nebo soudním bio-
chemikům stanovit v organismu řa-
du nízkomolekulárních látek, např.
hormonů štítné žlázy, vitaminů ja-
Kapsaicin
Odpověď na každou otázku
vaných „study groups“), a také již
řadu let sloužím v obdobném „bru-
selském“ panelu ERC, který uděluje
nejprestižnější evropské granty. Mu-
sím říci, že praxe posuzování českých
projektů v GA ČR je velmi podobná
té bruselské, že projekty posuzují od-
borníci jak zahraniční, tak čeští (čle-
nové panelů). Skutečně nechápu, na
základě čeho zpochybňuje prof. Svo-
boda kompetenci zahraničních po-
suzovatelů? Pokud my, členové těch-
to panelů jsme nekompetentní, kdo
u nás tedy kompetentní je?
5) Prof. Svoboda také navrhuje „…
přidělit část peněz těm, kteří prokázali,
že vědě opravdu přispěli a mají předsta-
vu co dělat, další část těm, kteří do vě-
dy vstupují a mají dostatečné znalosti
a reálné a originální plány, a část peněz
ústavům, které by je využily na zákla-
dě vlastních kritérií.“ Ale přesně tak
to přece dnes je (alespoň v ústavech
AV)! Problém spíše je, že GA ČR má
zoufale málo peněz.
6) J. Svoboda si myslí, že dnešní vě-
da představuje „obrovské kupení faktů
i příspěvků nedoprovázené řádnou od-
povědí na alespoň jednu otázku“. Ale
přece každá slušná vědecká publika-
ce v úvodu definuje, co je otázka, k je-
jímuž řešení by následující práce mě-
la přispět! Jistě, ty otázky se většinou
týkají nějakého víceméně detailu. Ale
jinak to dnes ani nejde. Velké, dobře
viditelné základní kameny stavby vě-
dy byly už položeny předchozími ge-
neracemi a dnes trpělivě, namáhavě
a pokorně přidáváme kameny a ka-
ménky menší, ale přesto nezbytné. Já
rozhodně vnímám to, co se dnes ve
vědě děje, jako něco úžasného, obdi-
vuhodného. Pokrok, ke kterému rok
od roku dochází, bere dech. Samo-
zřejmě, že množství informací, které
se na nás valí i v našem úzkém oboru,
je hrozivé. Ale rozhodně se nedá říci,
že je to jen nějaká hlušina.
7) Ironizování projektu BIOCEV
(jehož garantem je náš ústav) mi při-
padá, slušně řečeno, nemoudré. Pro
nezasvěcené čtenáře je asi trochu ne-
srozumitelná závěrečná poznámka
o Drážďanech. V onom městě totiž
sídlí vynikající Max-Planck-Institut
molekulární buněčné biologie a ge-
netiky (MPI-CBG), se kterým má
náš ústav úzké kontakty a často ho
uvádíme jako svůj kvalitativní vzor.
Pohrdlivá Svobodova poznámka na
jeho adresu mi připadá také velmi
nemoudrá, ne-li arogantní.
Václav Hořejší
Prof. RNDr. Martin Braniš, CSc.
(6. 1. 1952–27. 9. 2013)
Pro Vesmír napsal např. Nový pohled na příbuz
nost primátů a hmyzožravců (65, 534, 1986/9),
Vliv hluku na lidský organismus (69, 28,
1990/1), Budoucnost – biologická poušť (72,
514, 1993/9), K (skrytým) problémům trvale
udržitelného rozvoje 74, 391, 1995/7), Teoretic
ké a praktické aspekty ekologie krajiny (80, 289,
2001/5, recenze), Příroda v Národním parku Šu
mava (83, 259, 2004/5, Ad 83, 86, 2004/2), Ví
tejte v antropocénu! (84, 474, 2005/8), Londýn
ský smog v českých vesnicích (90, 13, 2011/1),
Bude nás čím dál víc? (92, 112, 2013/2).
Děkujeme

rodě, mohlo by to vést k novým způ-
sobům boje proti této nemoci, kterou
ročně onemocní přes 200 milionů lidí.
Pochopení mechanismů, které použí-
vá parazit ke změně komářího chová-
ní, by mohlo pomoci v boji s šířením
nákazy. Také by mohlo vést k dal-
ším způsobům ochrany, jako jsou no-
vé typy pastí na hmyz. (PLoS ONE 8,
e63602, 2013. doi:10.1371/journal.po-
ne.0063602) Jiří Patočka, ZSF JU
Nová nová syntéza
na obzoru?
V polovině minulého století zname-
nala neodarwinistická syntéza myš-
lenkový mezník v našem chápání
evoluce, když propojila mendelov-
skou genetiku s teorií přírodního vý-
běru. Od těch dob se ale naše pozná-
ní o fungování genů a jejich vlivu na
fenotyp značně rozšířilo přes všechny
ty neutrální mutace, sobecké geny až
po evo-devo. A tak se začínají v sou-
časné době množit návrhy na nutnost
původní syntézu rozšířit. Jeden z nich
pochází i z laboratoře Elizabeth Du-
montové z Massachusettské univerzi-
ty. Ta si klade za cíl jednotným rám-
cem spojit obory, jako je funkční
morfologie, evoluční ekologie a právě
evo-devo, a přimět tak ke spolupráci
molekulární genetiky, vývojové bio-
logy, funkční morfology a evoluční
ekology. Tím by mělo dojít k rozřeše-
ní genetické podstaty adaptivních ra-
diací a k pochopení provázanosti od
genů až po konečné využívání zdrojů
příslušnými organismy. Na rozdíl od
předchozích návrhů se tak chtějí pře-
sunout od úzkého zaměření na blízce
příbuzné druhy na skutečně makro-
evoluční úroveň.
K tomu zavádějí pojem funkční
komplexity a tři z něj vycházející
předpoklady. Funkční komplexita je
definována jako počet pohyblivých
(samostatných) komponent (či vlast-
ně stupňů volnosti) v rámci jednoho
morfologického znaku. Čím je vět-
ší, tím je vztah mezi tvarem a funkcí
0,8
0,6
0,4
0,2
0
bez pachu lidský pach
průměrný poměr přistání během 3 minut
neinﬁkovaní
(97 samiček)
inﬁkovaní
Plasmodium
falciparum
(79 samiček)
Vymřeli prasloni rodu
Palaeoloxodon až
před 3000 lety?
Kdybychom se vrátili do evropské-
ho a asijského středního a pozdního
pleistocénu, mohli bychom narazit
na dva základní typy chobotnatců:
chladnomilnější huňaté mamuty, spá-
sající tzv. mamutí step, a praslony ro-
du Palaeoloxodon, preferující spíše
teplejší oblasti s lesními biotopy. Je-
jich vymírání bylo podle všeho vý-
razně ovlivněno klimatickými změna-
mi s jejich následným dopadem (např.
rozdrobení a hlavně zvlhčení mamu-
tí stepi), k čemuž se přidal ještě vliv
člověka. Kombinace pomalejší repro-
dukce takových zvířat, zvyšující se
technologická a logistická výbava lidí
a čím dál narušenější metapopulační
struktura přeživších chobotnatců vy-
konaly své. Doposud se myslelo, že
„paleoloxodonti“ vymřeli před něja-
kými 10 000 lety v Číně (ve zbytku
Eurasie mnohem dříve), ovšem ny-
ní se uvažuje, že mohly v severní Čí-
ně přežívat ještě před 3000 lety. Tato
možnost stojí na datacích několika ho-
locenních sloních zubů, jejich morfo-
logii a také bronzových nádobách se
vzorem slonů. Tito sloni mají dva prs-
tíky na chobotu, což je typické pro af-
rické slony, nikoliv jeden prstík, cha-
rakteristický pro slona indického. My
sice nevíme, jak to s „prstíky“ měli pa-
leoloxodonti, ale autoři studie před-
pokládají, že s ohledem k bližší pří-
buznosti k africkým slonům také dva.
Je jisté, že pro další zpřesnění budou
klíčové (radiouhlíkové) datace taxo-
nomicky správně určeného materiálu.
(Quaternary International 281, 84–88,
2012) Jan Robovský, PřF JU
Fotovoltaické panely
nové generace se
silikonovým gelem
V současné době jsou v České repub-
lice instalovány fotovoltaické pane-
ly s celkovým nominálním výkonem
cca 2000 MWp. V drtivé většině jde
o fotovoltaické panely s články na
bázi krystalického křemíku zalitými
do etylvinylacetátové fólie. Ta začíná
degradovat při teplotách nad 60 °C,
rozkládá se na korozivní složky
a hnědne. Snižuje se tak transparen-
ce, a tím i účinnost fotovoltaické pře-
měny energie. V podmínkách České
republiky jsou fotovoltaické elektrár-
ny obyčejně konstruované s pevně
fixovanými fotovoltaickými panely
skloněnými k jihu bez koncentrace
záření. I když takto používané pa-
nely v naší zeměpisné šířce kritické
teploty nedosahují, stejně postupně
degradují a životnost kvalitních fo-
tovoltaických panelů limituje větši-
nou etylvinylacetátová fólie, a niko-
liv samotné články. Tato životnost se
pohybuje kolem 25 let. Navíc použi-
tí zrcadlových koncentrátorů záření
není vhodné, mohlo by teploty foto-
voltaických panelů zvýšit až nad kri-
tickou teplotu a degradaci urychlit.
Možnou alternativou k etylvinyl
acetátu je silikonový gel, protože ten
je stabilní i při vyšších teplotách až do
250 °C a jeho postupná degradace je
mnohem pomalejší. Tyto fotovoltaic-
ké panely by mohly mít životnost až
50 let a jsou vhodné i pro instalace
v tropických oblastech a pro instala-
ce se zrcadlovými koncentrátory zá-
ření. Určitou nevýhodou je jen jejich
vyšší hmotnost, neboť fotovoltaické
články a gel jsou mezi dvěma skly.
Stávající fotovoltaické panely s etyl-
vinylacetátovou fólií na zadní stra-
ně sklo nemají. (Solar Energy 86, 10,
3103–3108, 2012/10)
Vladislav Poulek, TRAXLE SOLAR,
s. r. o., Martin Libra, ČZU
Malárie dodává
komárům „superčich“
Výzkumy posledních let prokázaly,
že paraziti často mění chování nebo
vzhled svých hostitelů, aby maxima-
lizovali pravděpodobnost vstupu do
přechodného nebo konečného hos-
titele, a mohli tak dokončit svůj ži-
votní cyklus (Vesmír 90, 196, 2011/4).
Dalším nedávným důkazem takové
změny chování je objev, že komáři
rodu Anopheles, infikovaní parazitem
Plasmodium falciparum, původcem
tropické malárie, reagují citlivěji na
lidské pachy. Samičky, které jsou pře-
našeči plasmodií na člověka, jsou při-
tahovány chemickými látkami v lid-
ském pachu, které jim pomáhají najít
zdroj krve, potřebný k vývoji vajíček.
James Logan se spolupracovníky
z London School of Hygiene použi-
li jako zdroj lidského pachu silonové
ponožky, které nějakou dobu nosily
pokusné osoby a které obsahovaly
těkavé látky lidského potu. Po dobu
3 minut počítali množství komárů,
které se na ponožky slétalo a boda-
lo do nich. Infikovaní komáři nalé-
távali na ponožky v průměru 15krát,
zatímco neinfikovaní jedinci se po-
kusili bodnout pouze asi pětkrát.
Svými experimenty prokázali, že ko-
máři infikovaní P. falciparum reago-
vali na lidské pachy třikrát citlivěji.
Pokud budou výsledky laborator-
ních studií potvrzeny i ve volné pří-
aktuality

složitější. Znamená to tedy, že zatím-
co u savců můžeme např. díky jejich
poměrně kompaktní lebce snadno
určit, jak budou využívat své zdroje,
u kostnatých ryb, kde jsou jednotli-
vé části čelistního aparátu pohybli-
vější, bude celá záležitost složitější.
Prvním předpokladem pro ten-
to myšlenkový rámec je morfologic-
ká disparita. Tu definují jako úroveň,
kterou spolu interagují jednotlivé
morfologické znaky, jež se podílejí
na jedné funkci. Ty by měly pozitivně
korelovat s funkční diverzitou. Zna-
mená to, že čím je systém komplex-
nější, tím je více možností na interak-
ce mezi nimi.
Druhým předpokladem je, že
funkční komplexita by měla být nega-
tivně korelována s tendencí skupiny
opakovaně vyvinout to samé uzpůso-
bení. Jinými slovy čím více je omezují-
cích podmínek na počátku, tím méně
bude existovat dostupných řešení.
Posledním předpokladem je, že
variabilita ve funkční a morfologic-
ké komplexitě vymezuje genetickou
architekturu adaptivní radiace. Při
nízké komplexitě by regulační gene-
tická struktura měla být jednoduchá
a k utváření struktury by mělo do-
jít během časnější fáze vývoje, než
když by bylo vše naopak.
Podaří-li se tyto předpoklady po-
tvrdit, mohl by se tento zastřešující
rámec ujmout. A i pokud se je potvr-
dit nepodaří, znamená to, že je zde
tlak na sloučení jednotlivých oborů
biologie, které povede k zodpově-
zení otázek o způsobech fungování
evoluce. Nová nová syntéza je téměř
jistě na obzoru, ať už bude jakákoli.
(Trends in Ecology Evolution 28,
267–273, 2013/5)
František Špoutil, PřF JU
Žába, co nemá uši,
a přesto slyší
Na Seychelách žije pozoruhodná
Gardinerova žába (Sooglossus gardine-
15
10
5
[mm]
Mantidactylus
madinika
Stumpﬃa
pygmaea
Eleutherodactylus
orientalis
Stumpﬃa
tridactyla
Eleutherodactylus
limbatus
Sooglossus
gardineri
Eleutherodactylus
iberia
Brachycephalus
didactylus
Paedophryne
amauensis
ri), jedna z nejmenších žab na světě
(viz obrázek). Nově vylíhlé žáby mě-
ří pouze 3 mm a dospělí samci 8 mm
(maximální délka je 11 mm). Gardi-
nerova žába je pozoruhodná i jinak.
Zejména pro svou schopnost slyšet
i přes absenci dutiny středního ucha,
která se již do její malé hlavy nevejde.
Výzkumy ukázaly, že žába je schopna
využít k zesílení zvuku své ústní du-
tiny a předat jej do vnitřního ucha. Je
to jediná známá žába, která slyší ústy.
(PNAS, doi:10.1073/pnas.1302218110)
Jiří Patočka, ZSF JU
Zvědavý jako stejnonožec
Svinky a stínky patří do podřádu
suchozemští stejnonožci, který ob-
sahuje zhruba 10 % druhů korýšů.
Jsou to korýši plně adaptovaní na ži-
vot na souši (včetně larválního vývo-
je), i když vyžadují vlhké prostředí.
Běžný člověk se s nimi setká kdeko-
liv ve městě, na zahradě, v parcích,
obvykle pod kameny, deskami, špal-
ky atp. Pravidelně je lze spatřit v no-
ci lézt po zdech a stromech. Jejich
život není příliš hektický – většinu
času setrvávají v úkrytech, kde ma-
jí dostatečnou vzdušnou vlhkost.
Potravu (obvykle rostlinný opad)
hledají za soumraku, kdy je teplo-
ta blízká rosnému bodu, a nehrozí
jim proto příliš rychlé vyschnutí. Je-
jich „posedlost“ hledáním kvalitní-
ho úkrytu vede u řady druhů k agre-
gačnímu chování – volí úkryt, kde
již jsou schovaní jiní stejnonožci,
protože „ten je jistě vhodnější“. Jsou
vůbec taková zvířata zvědavá? A lze
u nich zvědavost studovat? Na obě
otázky přináší odpověď Patrick An-
selme z belgické Université de Liège.
Studovat zvědavost přitom vů-
bec není jednoduché. Pokud zvíře-
ti nabídneme nové prostředí a zvíře
jej začne prozkoumávat, nemusí to
být hned důkazem zvědavosti. Dů-
vodem může být pouhá snaha unik-
nout ze starého, nevyhovujícího
prostředí. Abychom odlišili tuto re-
akci, musíme znát nároky studova-
ných druhů na jejich prostředí. Su-
chozemští stejnonožci jsou přitom
vhodnou modelovou skupinou. Ví-
me, že preferují vlhčí místa před
suchými, úkryty před otevřeným
prostranstvím, přítomnost skupiny
jiných příslušníků svého druhu (či
alespoň vůni jejich exkrementů)
před „stínkoprázdnými“ (a zápachu
prostými) prostory.
Anselme proto připravil výběrové
testy tak, aby odfiltroval možné ru-
šivé vlivy. Použil k tomu experimen-
tální arény, kde byly poloviny dna
pokryté smirkovými papíry odlišné
hrubosti a mezi nimi byla bariéra.
První experiment ukázal, zda se stín-
ky dokážou s prostředím seznámit.
Pokles zájmu o prostředí, vyjádřený
jako omezení pohybu v aréně,
považujeme za typ učení – habituaci.
Již po dvaceti minutách se stínka ha-
bituovala na danou polovinu arény.
V druhém experimentu Anselme po
dvaceti minutách bariéru odstranil
a stínku umístil doprostřed mezi oba
„šmirglpapíry“. Odtud se mohla vydat
buď do známé poloviny, nebo do po-
loviny s neznámým/novým terénem.
Drtivá většina stínek (82 %) prefero-
vala nové prostředí, a to dokonce teh-
dy, když staré prostředí poskytovalo
vhodnější podmínky (vyšší vlhkost
papíru a/nebo nabídnutý úkryt). To-
to chování však může být teoreticky
způsobeno snahou prozkoumat pro-
středí, kde nejsou cítit vaše stopy (po-
kud je rozpoznáte) či snahou odejít
z poloviny, kde vás někdo po dvaceti
minutách chytá pinzetou. Proto An-
selme připravil třetí experiment, kde
po habituaci nabídl stejnonožcům
výběr mezi polovinami arény se stej-
ně hrubým podkladem. Za daných
podmínek stejnonožci druhou polo-
vinu neupřednostňovali a prozkou-
mávali obě části se stejnou (nízkou)
intenzitou.
Můžeme tedy shrnout (s mírnou
nadsázkou), že zvědavost je stejno-
nožcům vlastní a že se asi večer již těší,
aby mohli z úkrytu vyběhnout a troš-

kuseproskočitpookolí.Otázkouvšak
zůstává, zda je tato zvědavost univer-
zálním projevem (i nižších) živočichů,
či zda právě suchozemští stejnonožci,
kteří kdysi vylezli z vody na souš,
jsou zvědavci kromobyčejnými. (Be-
havioural Processes 92, 52, 2013; doi:
10.1016/j.beproc.2012.10.007)
Ivan H. Tuf, PřF UP
Je velryba malá žijícím
zástupcem čeledi
Cetotheriidae?
Velryba malá (Caperea marginata)
patří mezi nejméně známé kytov-
ce a dalo by se říct, že i mezi ty nej-
zvláštnější. Je totiž velmi osobitá –
nese třeba znaky plejtváků i pravých
velryb (Balaenidae) a žije skrytým
a relativně samotářským způsobem
života, a to jen v jižních mořích. Pro
všechny rozdíly bývá vymezována
jako samostatná čeleď Neobalaeni-
dae. Nedávné zhodnocení více jedin-
ců různých věkových kohort ukáza-
lo na velice zajímavou možnost, že
by velryba malá mohla být žijícím
zástupcem bohaté vymřelé skupiny
Cetotheriidae. Tato čeleď je podlože-
na celou řadou morfologických zna-
ků, a začínala by tak konečně dávat
smysl nepřítomnost fosilií velryby
malé, neboť jsme s ní její fosilní pří-
buzné prostě doposud nespojovali.
(Proc. Roy. Soc. B, 280m 2645, 2012)
Jan Robovský, PřF JU
Emise oxidu uhličitého
pomáhají ozelenit Zemi
Oxid uhličitý (CO2) vytvořený lid-
skou činností je spojován s posled-
ním globálním oteplováním, které
započalo na začátku 20. století. Lidé
si zvykli pohlížet na tento plyn ja-
ko na svého úhlavního nepřítele. Za-
pomněli na to, co se učí už žáci na
základní škole: že CO2 je molekulou
nezbytnou pro biochemický proces
zvaný fotosyntéza, která je pokládá-
na z hlediska existence současného
života za nejdůležitější proces na Ze-
mi. Při fotosyntéze se vytváří orga-
nické látky, které jsou nezbytné pro
výživu heterotrofních organismů.
Fotosyntetizující organismy tak kaž-
doročně fixují kolem 17,4×1010 tun at-
mosférického uhlíku.
Politickou reakcí na vědecké zprá-
vy o globálním oteplování byla Rám-
cová úmluva OSN o změně klimatu
(UNFCCC) z roku 1992, kterou již
ratifikovalo téměř 200 států a jejímž
cílem je zabránit změnám klimatu
způsobeným člověkem. Protože není
dosud jasné, do jaké míry jsou sou-
časné změny klimatu způsobeny člo-
věkem či zda vůbec, jsou přijímaná
opatření často kontroverzní.
Australští vědci výzkumného ústa-
vu CSIRO v Canbeře nyní publiko-
vali výsledky výzkumu, které napo-
vídají, že vedle negativního vlivu
stoupající koncentrace CO2 na otep-
lování atmosféry je nutné vzít ta-
ké v úvahu to, že vyšší atmosférické
koncentrace tohoto plynu mají po-
zitivní účinek na vegetační kryt Ze-
mě. Satelitní studie ukázaly, že mezi
roky 1982 až 2010 se ve čtyřech sledo-
vaných oblastech zvýšila plocha ze-
leně o 11 %, což koreluje s nárůstem
koncentrace CO2 (publikováno onli-
ne 19. 6. 2013, Geophysical Research
Letters, DOI: 10.1002/grl.50563).
Randall Donohue a jeho kolegové
analyzovali satelitní snímky vege-
tace na okrajích pouští v Austrálii,
na jihu a severu Afriky, jihozápadě
USA, na Blízkém východě a ve střed-
ní Asii. Zvolili regiony, kde je dosta-
tek tepla a slunečního světla, ale jen
omezené množství srážek pro růst
vegetace, takže jakákoliv změna
rostlinného krytu musí být výsled-
kem změny ve srážkových modelech
či v koncentraci CO2 nebo v obo-
jím. Současné studie změny klimatu
předpovídají, že mnoho suchých ob-
lastí bude nadále vysychat a některé
pouště se budou rozšiřovat. Dono-
hueovy nálezy však naznačují, že
obraz změn může být komplexnější.
Biologové všech
zemí, soutěžte!
Nejlepší bioložky a biologové ze
středních škol každoročně poměřují
své znalosti a vědomosti, laborator-
ní dovednosti, pohotovost i pevnost
svých nervů v klání zvaném Mezi-
národní biologická olympiáda. Le-
tošní 24. ročník se konal ve švýcar-
ském Bernu. Celkem 240 účastníků
z 62 zemí světa řešilo ve dvou vy-
čerpávajících soutěžních dnech čty-
ři praktické úlohy a dva velké teore-
tické testy, čítající dohromady téměř
stovku problémových úloh. V prak-
tických úlohách si soutěžící vyzkou-
šeli práci ve skutečné vědecké labo-
ratoři, navíc pod časovým tlakem.
Určovali např. koncentraci glukózy
a škrobu v rostlinných buňkách, pro-
váděli pokusy s parazitickými prvoky
trypanozomami, detailně proměřili
a biosystematicky vyhodnotili lebky
sedmi druhů savců, vyzkoušeli si do-
konce malou etologickou studii cho-
vání cichlid z jezera Tanganika. Celá
soutěž se nesla ve znamení pověstné
švýcarské preciznosti a využití nej-
modernějších technologií. Otázky te-
oretického testu se například vůbec
V první řadě zleva M. Holcová, A. Soldáno
vá, J. Petržílek, T. Zdobinský; v druhé řadě
zleva T. Soukup (vedoucí KC MBO v Praze),
L. Libusová (zástupce vedoucího delegace
ČR) a J. Černý (vedoucí delegace ČR). Sní
mek © archiv BiO.

nevyplňovaly na papíře, nýbrž se řeši-
ly v elektronické podobě na tabletech.
Českou republiku reprezentovali
Magdalena Holcová (Gymnázium
Botičská, Praha), Jan Petržílek (Gym-
názium T. G. Masaryka, Ústí nad Or-
licí), Anna Soldánová (Gymnázium
Čajkovského, Olomouc) a Tomáš
Zdobinský (Gymnázium Budějovic-
ká, Praha). Po vyhlášení výsledků
mohla nejvíce slavit delegace USA,
protože všichni její členové si domů
odváželi zlaté medaile, a to včetně
medaile za první místo. V obrovské
konkurenci asijských zemí se obvyk-
le evropské země na místa oceně-
ná zlatem vůbec nedostávají. Letos
však byli mimořádně úspěšní studen-
ti z Německa, kteří z 25 udělených
zlatých medailí získali tři. Naši sou-
těžící získali dvě stříbrné (Holcová
za 50. místo, Petržílek za 70. místo)
a dvě bronzové medaile (Soldánová
za 95. místo, Zdobinský za 96. místo).*
Příští rok se Mezinárodní biologická
olympiáda uskuteční na indonéském
ostrově Bali. Šanci mají nejúspěšněj-
ší účastníci našeho ústředního kola
Biologické olympiády. Doufejme, že
je čeká také tak pečlivě připravená
soutěž, náročné úlohy a inspirativní
atmosféra jako letos v Bernu.
Za delegaci České republiky Lenka
Libusová a Jan Černý
Proč vysoké
podpatky působí jako
sexuální stimul
V euroamerické kultuře existuje sil-
ná asociace mezi vysokými podpat-
ky a ženskou sexualitou (v různých
obdobích středověku chodily v bo-
tách na podpatku také muži, dnes je
jejich nošení čistě ženskou záležitos-
tí). Chodit na podpatcích je, jak dá-
my jistě vědí, nepohodlné, nezdravé
a potenciálně nebezpečné (deformu-
jí chodidlo a zatěžují klenbu nepři-
rozeným způsobem, což může vést
až k jejímu zhroucení). Přesto mno-
hé z nich dají, alespoň čas od času,
přednost lodičkám před teniskami.
Je za tím jen společenská konvence,
nebo podpatky nějakým způsobem
činí ženy přitažlivější?
Tým evolučních psychologů z uni-
verzity v Portsmouthu se rozhodl
přijít této záhadě na kloub. Provedl
experiment, v kterém skupina muž-
ských respondentů hodnotila chůzi
žen v botách na vysokém podpatku
a s plochou podrážkou, snímanou
pomocí techniky bodového světla.
Ta umožňuje zachytit pouze pozice
strategických bodů na těle a hodno-
tit tak atraktivitu samotného pohy-
bu, nikoli vzhled ženy, jejího oděvu
nebo obuvi.
Chůze žen v botách na podpatku
byla hodnocena jako výrazně atrak-
tivnější. Biomechanická analýza uká-
zala, že nošení podpatků vede ke
zvýšení feminity chůze – zkrácení
kroků a zvýšené rotaci a vychylování
pánve při chůzi (ženy na podpatcích
více „kroutí zadkem“). Zdá se tedy, že
vysoké podpatky, tím jak ženám zne-
možňují chodit normálně, akcentují
sexuálně specifické aspekty ženské
chůze, díky čemuž se pak ženy jeví
mužům přitažlivější. (Evolution and
Human Behavior 34, 176–181, 2013)
Pavel Duda, PřF JU
Může za metastázy
fúze buněk?
Již před více než sto lety německý pa-
tolog Otto Aichel navrhl, že rakovina
může být mimo jiné důsledkem fúze
mezi pohyblivými leukocyty a další-
mi somatickými buňkami. Později i ji-
ní badatelé považovali koncept fúze
leukocytů myeloidní řady a nádoro-
vých buněk za sjednocující vysvětlení
nádorových metastáz. Této hypotéze
dává nepřímo za pravdu studie, bě-
hem níž byly do těla pokusných křeč-
ků implantovány rakovinné buňky
lidského glioblastomu nebo Hodgki-
nova lymfomu, přičemž nově vznik-
lé nádorové metastázy již obsahovaly
hybridní karyotyp. Také další experi-
menty naznačují uplatnění fúze bu-
něk při vzniku metastáz. Například
fúzní buňky mezi nádorovou buněč-
nou linií Cloudman S91 odvozenou od
myšího melanomu a lidskými mak-
rofágy po implantaci do pokusných
myší vykazují oproti kontrolní neme-
tastazující melanomové linii vysokou
tvorbu metastáz. Teorie vzniku nádo-
rových metastáz buněčnou fúzí byla
do současnosti podporována pouze
studiemi na buněčných kulturách ne-
bo na zvířecích modelech. U pacientů
s nádorovým onemocněním nelze
fúzi buněk primárních nádorů a auto-
genních lymfocytů pomocí standard-
ních metod molekulární genetiky do-
kázat, jelikož jejich buňky obsahují
shodnou genetickou informaci a liší
se pouze jejím vyjádřením.
Vědecký tým z Lékařské fakul-
ty Yaleovy univerzity a několika dal-
ších institucí však tento problém obe-
šel tím, že ke genetickým analýzám
*) V mezinárodních předmětových soutěžích jsou většinou sta-
novena medailová pásma, rozdělovaná podle počtu dosažených
bodů, přičemž např. v Mezinárodní biologické olympiádě jsou
stanoveny následující limity pro jejich udílení: max. 10 % účastní-
ků zlaté, 20 % stříbrné, 30 % bronzové medaile. Absolutní vítěz
je však vždy pouze ten na 1. místě.
využil tkáně pocházející od pacienta,
který prodělal alogenní transplanta-
ci kostní dřeně, v níž vznikají leuko-
cyty myeloidní řady. Díky tomuto
chirurgickému zásahu mohly být
k rozlišení genomů dárce kostní dře-
ně a pacienta (příjemce) využity kla-
sické genetické markery, jako jsou
délkové polymorfismy krátkých tan-
demových repetic (STR). Následně
byly standardně genotypovány tkáně
jak dárce kostní dřeně, tak primární
nádor i mozkové metastázy pacienta,
který prodělal zmíněnou transplan-
taci. Ve výsledku se ukázalo, že v pri-
márním tumoru byly detekovány
pouze alely pacienta, naproti tomu
v mozkových metastázích melanomu
byly nalezeny jak alely pacienta, tak
i alely dárce kostní dřeně, což doka-
zuje, že klonální metastáze melano-
mu vznikly v důsledku buněčné fúze.
Potvrzení této hypotézy vzniku
rakovinných metastáz může mít vý-
znamné důsledky například pro po-
chopení složitosti vzorů genové ex-
prese nádorových buněk, která má
zřejmě příčinu ve vyjádření obou
rozdílně regulovaných genomů.
Toto zjištění by také mohlo pomo-
ci k pochopení významu epigene-
tických modifikací genomu, které se
podílejí na vzniku nádorových me-
tastáz i některých dalších vlastností
metastatických buněk, jako je po-
hyblivost, chemotaxe nebo přítom-
nost určitých signálních drah, které
mohou být leukocytárního původu.
(PLoS ONE 8(6): e66731. doi:10.1371/
journal.pone.0066731)
Jindřich Sedláček, PřF UP
První pozemští
živočichové měli
rybí hlavy
První čtyřnohá zvířata kolonizovala
Zemi před 400 miliony let, ale trvalo
jim 80 milionů let, než se jejich pů-
vodní rybí hlavy s čelistmi vhodnými
k trhání masa změnily na čelisti vhod-
né spíše ke žvýkání rostlin. K tomu-
to závěru dospěla skupina britských
vědců z University of Lincoln, vede-
ná Marcellem Rutou, když zkoumala
zkameněliny 89 spodních čelistí zví-
řat žijících na Zemi před 410 až 295
miliony let. Během tohoto období
se rybí ploutve změnily na končeti-
ny a umožnily jejich majitelům vylézt
z vody na souš. Tým zjistil, že všech-
na starší zvířata měla čelisti zhruba
stejného rybího tvaru a že k význam-
né tvarové změně došlo asi před 320
miliony let. (Integrative and Compa-
rative Biology, doi.org/mfd)

Výběr z biologie
Stanislav Mihulka
paleontogie
Záhadné diskagmy
nejstaršími suchozemci?
Jak asi vypadal život na souši v do-
bě, kdy vznikala kyslíkatá atmosfé-
ra Země? Donedávna prostě záhada,
teď máme diskagmy.
V Jižní Africe je s kolegy obje-
vil Gregory Retallack z Oregon-
ské univerzity jako poměrně běžné
fosilie ve vrstvách formace Hek
poort o stáří cca 2,2 miliardy let.
Diskagma buttonii připomíná fosil-
ní hlavičku zápalek a mohla by být
nejstarším známým obyvatelem
souše.
Jak už to u podobných nálezů bý-
vá, není moc jasné, co jsou zač. Re-
tallackovi připomínají houby geo-
sifony ze skupiny glomeromykot,
které žijí v symbióze se sinicemi ro-
du Nostoc. Pokud by doopravdy šlo
o eukaryoty, tak nápadně předchá-
zejí svůj vlastní vznik, datovaný mo-
lekulárními hodinami do doby před
1,6 miliardy let. Odhad doby vzniku
eukaryot ale může být špatný, ane-
bo mohou být diskagmy něčím úpl-
ně jiným.
Precambrian Research 235, 71–87, 2013.
medicína
Rakovina jako nouzový
režim buněk?
Co to je vlastně rakovina? Většinový
pohled praví, že to je důsledek po-
rouchání řízení buněk nešťastnými
mutacemi. Paul Davies z Arizonské
státní univerzity a Charles Linewea-
ver z Australské národní univerzity
ale nedávno představili koncept, po-
dle něhož je buňka při rozjezdu ná-
dorového bujení uvržena do staro-
bylého nouzového životního modu,
který buňky zdědily z dávných časů.
Jako když spustíte Windows v nou-
zovém režimu.
Davies a Lineweaver mají za to,
že rakovinu spouští soubor archaic-
kých genů, které se dnes podílejí na
raném vývoji embrya, a pak muse-
jí dát ruce pryč. Když se v důsled-
ku nějaké nehody v dospělosti opět
aktivují, je zle. V poslední době se
porůznu objevují doklady o podob-
nosti exprese genů v embryu a v ná-
doru, což hraje oběma pánům do
karet. Pokud by měli pravdu, tak ra-
kovinu nebude možné odstranit, ale-
spoň bez rozsáhlých zásahů do lid-
ského genomu.
http://physicsworld.com/cws/article/print/2013/
jul/01/exposing-cancers-deep-evolutionary-roots
evoluční biologie
Jak se mění pestrost
morfologií během
historie?
Obvykle máme za to, že se morfo-
logická pestrost vývojových linií ži-
vočichů v čase zvětšuje, jako když
rozkvétá strom života. Jenže je to
možná hloupost.
Martin Hughes z Univerzity v Ba-
thu a jeho spolupracovníci si sjeli
metaanalýzy evoluční historie 98 li-
nií živočichů, počínaje prvohorami.
Ukázalo se, že oproti většinovým
představám není žádný zřetelný
trend změn morfologické pestros-
ti v čase a že daleko nejčastější je
situace, při níž se objevuje největší
pestrost morfologií relativně brzy
v historii vývojové linie. Pozoruhod-
né je, že se takový vývoj odehrává
bez ohledu na stáří vývojové linie
a striktně nesouvisí řekněme s obdo-
bím po masovém vymírání.
Autoři se domnívají, že je to spí-
še důsledkem vzniku významných
evolučních novinek na počátku vý-
vojových linií, než že by v tom mě-
ly prsty zásadní změny v prostředí či
vyčištění ekosystémů rozsáhlými ka-
tastrofami. PNAS online 24. 7. 2013.
biochemie
Objev mezičlánku
v evoluci bioluminiscence
Přízračné světélkování bioluminis-
cence světlušek a dalších organismů
se objevilo před mnoha miliony let
(Vesmír 92, 482, 2013/9). Jeho mo-
lekulární podstatu známe docela
dobře, samotný vznik bioluminis-
cence ale obestírají tajemství.
Enzymy zajišťující bioluminis-
cenci jsou ale žádaným artiklem
pro rozličné technologie v biolo-
gii či medicíně, takže by bylo mi-
lé vědět, jak vznikly. Vadim Vivia-
ni z brazilské Federální univerzity
v São Carlos se svými spolupracov-
níky objevil enzym podobný slav-
né luciferáze v larvách potemníka
brazilského (Zophobas atratus), kte-
rý podle nich představuje pozoru-
hodný mezičlánek na cestě k lucife-
ráze světlušek.
Vivianimu a spol. se povedlo jed-
ním zásahem změnit strukturu en-
zymu potemníků tak, že se z něj sta-
la luciferáza, a s těmito znalostmi
pak vyrobili luciferázu zcela novou,
která produkuje oranžové světlo. Je
to vůbec poprvé, kdy někdo vytvo-
řil luciferázu z enzymu s jinou meta-
bolickou funkcí. Biotechnologové si
již brousí zuby na nové podivuhod-
né enzymy.Biochemistry 52, 3963–3973, 2013.
cetologie
První velrybí kostra
dna Jižního oceánu
Jako by nestačilo, nakolik jsou velry-
by podivuhodné samy o sobě. Navíc
jsou ještě ekosystémem pro spoustu
dalších organismů, za svého života
i dlouho po něm. Majestátní kost-
ry velryb na místě posledního odpo-
činku bývají obsypané pestrým ži-
votem.
Diva Amon z Univerzity
v Southamptonu a Přírodopisného
muzea a její kolegové objevili úpl-
ně první kostru velryby na dně Již-
ního oceánu, poblíž aktivních hyd-
rotermálních kuřáků. Podle analýzy
DNA šlo o plejtváka (Balaenoptera
bonaerensis), jehož pozůstatky spočí-
vají v hloubce 1444 m. Vědci pomo-
cí dálkově ovládaného robota pro-
zkoumali pestrou faunu této kostry
a nalezli v ní celkem 9 nových druhů
živočichů. Byla mezi nimi nová pří-
zračná kostižerka (Osedax), plž rodu
Lepetodrilus z linie Vetigastropoda
anebo korýš ze skupiny stejnonožců,
který plaval v těsné blízkosti kostry.
Deep Sea Research Part II: Topical Studies in
Oceanography online 29. 1. 2013.

Petr Zouhar
glosy
RNDr. Petr Zouhar viz
Vesmír 92, 198, 2013/4.
Dnes se hodně mluví o tom, jak je důležité
mít ve střevě ty správné nájemníky. O význa-
mu střevní mikroflóry při rozvoji obezity již
byly popsány stohy papíru (viz např. J. Pilá-
tová: Transplantace obezity? Vesmír 92, 202,
2013/4). Vedle medicínských souvislostí má
ovšem problematika útrobních bakterií patr-
ně vliv i na makroevoluční procesy, jako je
vznik druhů (čili speciace). Posuďte sami.
Správný biologický druh je reprodukčně
izolovaný od druhů ostatních. Aby bylo defi-
nici učiněno zadost, nemělo by křížením růz-
ných druhů vznikat plodné potomstvo. Toho
je možné dosáhnout různými způsoby. Ně-
kdy ke křížení vůbec nedochází, protože pří-
slušní jedinci různých druhů k sobě zkrát-
ka nějak nejsou přitahováni nebo se nemají
šanci potkat, jindy k páření dochází, ale po-
tomstvo je neživotaschopné nebo aspoň ne-
plodné. Má-li se jeden druh rozštěpit na dva,
je prvním krokem zpravidla vytvoření ně-
které z popisovaných reprodukčních bariér.
Následně se v obou oddělených populacích
hromadí odlišné mutace, čímž se tyto nové
druhy navzájem ještě více vzdalují a ztrácejí
zbytky kompatibility.
A jak mohou k těmto procesům přispívat
bakterie ze střev? Hned několika způsoby.
První z nich popisuje tři roky stará izraelská
práce z časopisu PNAS. Modelovým orga-
Nové druhy
a střevní problémy
nismem zde byly octomilky (Drosophila), kte-
ré jsou v laboratořích běžně krmeny melaso-
vým médiem. Ukázalo se, že mušky zvyklé
pro změnu na škrobovou stravu při páření
upřednostňují jedince krmené stejným způ-
sobem. Stačí jediná generace takto vychova-
ných octomilek a sexuální preference přetrvá
i déle než třicet dalších generací na původ-
ním médiu. Ošetříme-li přitom mušky anti-
biotiky, vybíravost zmizí. Preference naopak
vznikne u much krmených sice klasicky, ale
vystavených kontaktu s kulturou bakterie
Lactobacillus plantarum, které se daří právě
na škrobu. Závěr je tedy jasný: Mouchy s lak-
tobacilem ve střevech se chtějí pářit s octo-
milkami s podobnou mikroflórou. Střevní
bakterie patrně nepřímo ovlivňují složení
sexuálních feromonů. Strava tak může mít
rozhodující vliv na výběr partnera pro roz-
množování. Zdá se, že v tomto případě láska
prochází střevem. A množí-li se určitá popu-
lace výhradně mezi sebou, může teoreticky
časem vytvořit samostatný druh, jak jsme
zmínili v úvodu.
Ještě přímější důkaz o významu bakte-
rií pro speciaci poskytla srpnová publikace
z časopisu Science. Zde američtí výzkumní-
ci křížili blízce příbuzné druhy vosiček rodu
Nasonia. Ty patří k oněm nepříjemným para-
zitoidům, jejichž larvy zákeřně zaživa vyžíra-
jí zevnitř své muší hostitele. Jako u každého
spořádaného druhu se ani různé druhy těch-
to vosiček nemohou společně pářit za vzni-
ku životaschopných kříženců. Naprostá vět-
šina samců pocházejících z takového křížení
umírá v průběhu larválního vývoje na bakte-
riální infekce. Ovšem pozor! Srovnání slože-
ní střevní mikroflóry těchto nešťastných hyb-
ridů a jejich rodičovských druhů ukázalo, že
právě v tomto parametru dochází u kříženců
k zajímavému posunu. Zatímco u obou rodi-
čovských druhů ve střevě převládají bakterie
rodu Providencia, u hybridů nabude vrchu
Proteus mirabilis. To naznačuje, že genetické
pozadí hybridů nedovoluje nalézt optimální
rovnováhu v zastoupení střevních symbion-
tů. Ti se vymknou kontrole a vosička to od-
skáče. Obdobně jako v případě sexuálních
preferencí octomilek i zde pozorovaný efekt
(tentokrát úmrtnost hybridů) zmizel u jedin-
ců zbavených veškerých bakterií. Naopak po
aplikaci vyvážené směsi střevní mikroflóry
začaly larvičky opět hynout.
Popisované závěry přivádějí evoluční bio-
logy ke konceptu „hologenomu“. Tím rozu-
Vychází 70. číslo revue
věnované tématu
Cesta do výšin noci
M. de Chazal: Zjevení noci; J. Gracq: Král Cophetua; H.-G. Friese: Estetika noci; Básně noci I (Soupault, Desnos,
Tzara, Shéhadé, Štyrský, Rodanski); B. Schmitt: Nuit noire / Černá noc; J. Janda: Kdykoli se vzbudím, usnu;
A. Breton: V černé lázni; Noc (surrealistická fenomenální interpretace – Stejskal, Kohout, Piňosová, Lass, Caňko,
Martinec); F. Dryje: Nic noc; V. Švankmajer: A zpovzdálí bude pozorovat...; J. Richter: Hlasy z temnot; I. Horáček:
Symbol noci no. 1; D. Thomas: Pod lesem Mlíčínem; J. Opolský: Čaloun; Básně noci II (Duprey, Celan, Bonnefoy,
Dvorský, Mansour, Hubin, Zeller, Rimpoché, Roussel, Král); Noční ptáci (Kaplan, Hopper, Anonym); Noční práce II
(Jan Daňhel); S. Komárek: Srdce temnoty; V. Cílek: Má tma; L. Hrušková: Týden ve tmě; A. Césaire: Zápisník
z návratu do rodné země; M. Leiris: Noci bez noci a několik dní bez dne; Š. Svěrák: Sny; J. Grim Feinberg: Můry
noci; R. Walser: Noční putování; O. Mandelštam: Tři básně o noci; A. Bertrand: Kašpar noci; M. Jůza: Rozňahňaná
noc; W. Hope Hodgson: Noční hlas; F. Vodák: Muž z Abendlandu; Republiku a varlata (nad knihou Vratislava
Effenbergera – Siostrzonek, Švankmajer, Král, Gabriel, Stejskal, Slačálek, Vodáková, Vodák, Solařík)
Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4
Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; dryje@surrealismus.cz
Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz);
předplatné: Zuzana Tomková, analogon@analogon.cz,
tel: 776 260 909
www.analogon.cz
inzeraty_vesmir 12.9.2013 8:32 Stránka 1
inzerce

Stromuly, krátké i dlouhé trubicovité výrůst-
ky plastidů, charakteristických organel rost-
linných buněk, budí už řadu let pozornost
rostlinných biologů. Ti se snaží zjistit, k če-
mu tyto nápadné struktury slouží (viz Vesmír
92, 95, 2013/2 – zřejmě neslouží ke vzájemné-
mu splývání plastidů). K zajímavému závěru
došla jedenáctičlenná skupina čínských
autorů v čele s Yan Wangem z Tsinghua Uni-
versity v Pekingu, kteří u modelových rost-
lin tabáku (Nicotiana benthamiana) a huse-
níčku (Arabidopsis thaliana) prokázali, že se
stromuly podílejí na nočním odbourávání
škrobu, který vzniká ve dne ve fotosyntetizu-
jících listových plastidech – chloroplastech.
Škrob je nejhojnější rostlinný zásobní poly-
sacharid a najdeme ho pouze v plastidech.
Jeho makromolekuly jsou tvořeny velkým
počtem polymerovaných molekul jednodu-
chého cukru, glukózy. V podobě zásobního
škrobu, jehož zrna vznikající v bezbarvých
plastidech – amyloplastech – najdeme na-
příklad v buňkách hlíz bramboru nebo obi-
lek pšenice, má zásadní význam pro výživu
lidstva. Důležitý je ovšem v první řadě pro
samotné rostliny, zejména při zajištění jejich
rozmnožování. Velký význam pro rostliny
mají i drobnější zrna přechodného (transitor-
ního, asimilačního) škrobu, který se ve dne
ukládá ve fotosyntetizujících chloroplastech.
V noci je enzymaticky rozkládán na rozpust-
né cukry, které umožňují rostlinám dýchat
a růst i v době, kdy neprobíhá fotosyntéza.
Enzymatické odbourávání škrobu se odehrá-
vá především v samotných plastidech. Uve-
dení čínští autoři začali zkoumat, jestli se na
každodenní (vlastně každonoční) mobiliza-
ci transitorního škrobu nepodílí také proces
autofagie, který má u rostlin i ostatních mno-
hobuněčných organismů mnoho funkcí. Při
tomto procesu jsou „nepotřebné“ molekuly
nebo celé buněčné organely obaleny váčkem
tvořeným dvěma membránami (autofagoso-
mem) a jím přepraveny do jednou membrá-
nou tvořeného vaku, autolysosomu (v rost-
linných buňkách do vakuoly). Tam jsou
enzymaticky rozloženy a jejich stavební slož-
ky jsou využity jinde v organismu. Z literatu-
ry jim bylo známo, že se autofagie podílí na
mobilizaci zásobního škrobu. Čínští autoři ve
své práci kromě toho, že stanovili množství
škrobu v listech, použili zejména molekulár-
ně biologické metody, které jim umožnily ve
fluorescenčním mikroskopu selektivně zvidi-
telnit škrobová zrna a autofagozomy (ozna-
čením enzymů charakteristických pro tyto
struktury), a také transmisní elektronovou
mikroskopii, poskytující obraz ultratenké-
ho řezu buňkou s velmi vysokým rozlišením.
Buňky fotosyntetizujícího listového pletiva
sledovali v průběhu noci, od půlnoci do ran-
ních hodin. Zjistili, že velmi malá škrobová
zrna jsou transportována z chloroplastů do
základní cytoplazmy buněk, tam jsou obklo-
pena autofagozomy a přenesena do vakuoly,
membránou odděleného prostoru v centrální
části rostlinné buňky. Enzymy přítomný-
mi ve vakuole jsou pak degradována na roz-
pustné cukry, bezprostředně využitelné pro
metabolismus rostliny. Jako transportní ka-
nály pro jejich přepravu z chloroplastů zřej-
mě slouží právě stromuly. Přímé pozorování
tohoto transportu je ovšem vzácné v důsled-
ku nepatrných rozměrů oněch škrobových
zrnek a složitého a měnícího se tvaru stro-
mulů. Čínští autoři tak potvrdili účast auto-
fagie, vedle převládajícího enzymatické-
ho odbourávání přímo v chloroplastech, na
Brucker R. M., Bordenstein S. R.: The hologenomic
basis of speciation: gut bacteria cause hybrid le-
thality in the genus Nasonia, Science 341, 667,
2013/6146.
Hurst G. D., Jiggins C. D.: Evolutionary bio-
logy: A gut feeling for isolation, Nature 500, 412,
2013/7463.
Sharon G. et al.: Commensal bacteria play a role in
mating preference of Drosophila melanogaster,
Proc. Natl. Acad. Sci. 107, 20051, 2010/46.
K dalšímu čtení
Jaromír Kutík
K čemu možná také slouží
stromuly plastidů
Doc. RNDr. Jaromír Kutík,
CSc., viz Vesmír 92, 264,
2013/5.
míme nejenom soubor genů v buněčných
jádrech a dalších organelách, ale i geno-
my všech dalších organismů žijících symbi-
oticky uvnitř daného těla. Jak je vidět, celý
tento soubor genů se za určitých okolností
chová jako jedna evoluční jednotka. Za roz-
dělení druhu může klidně být odpovědná
pozměněná střevní mikroflóra, resp. vztah
této mikroflóry k hostiteli. Symbionti někdy
rozhodují o sexuální přitažlivosti i o zdraví
případných potomků.
Už dvacet let víme o zákeřných manipula-
cích, které se svými hostiteli provádí bakterie
Wolbachia, žijící zejména v jejich pohlavních
buňkách (např. Vesmír 74, 667, 1995/12). Kdo
by se ale nadál, že podobné kejkle zvládnou
i nevinné střevní bakterie? Ö

mobilizaci asimilačního škrobu. Jejich prá-
ce ukazuje velmi nezvyklé, lze říci senzační,
pohledy na malá škrobová zrna mimo plas-
tidy – v cytoplazmě a ve vakuole (kde jsou
postupně rozkládána). Je třeba zodpovědět
otázky, jak tato malá a pro transport z plas-
tidů vhodná škrobová zrna vznikají a jak
přesně jsou prostřednictvím stromulů uvol-
ňována do cytoplazmy a potom obalována
autofagosomy. Zdá se však, že byla nalezena
další role stromulů, zřejmě velmi aktivních
útvarů v rostlinné buňce, o kterých klasič-
tí cytologové nevěděli. (Plant Cell 25, 1383–
1399, 2013) Ö
Střední tok řeky Ploučnice je na pohled vel-
mi malebný a atraktivní i pro vodáky. Ře-
ka se v úseku mezi jihozápadním cípem Mi-
moně a východním okrajem České Lípy zdá
takřka nezasažená člověkem. Její tok se místy
vine napříč celou několik set metrů širokou
nivou, překládá koryto a vytváří slepá rame-
na. Niva je často neprostupná vzhledem k za-
mokřeným depresím v místech opuštěných
a dnes částečně zazemněných koryt. Idyla je
ale především na začátku tohoto úseku v Mi-
moni-Borečku narušena existencí až několi-
kadecimetrové povrchové vrstvy povodňo-
vých hlín s koncentracemi anorganických
polutantů, významně přesahujícími místní
pozadí. Jde především o radium, konkrétně
o gamazářič 226Ra (nabohacení o jeden až
dva řády proti místnímu pozadí), dále uran
(nabohacení o jeden až dva řády) a v méně
alarmující míře dvojmocné kovy kobalt, ni-
kl a zinek (nabohacení asi o jeden řád), viz
několik příkladů v tabulce. Analýzy proká-
zaly asociaci aktivit 226Ra a koncentrací ura-
nu a jmenovaných dvojmocných kovů jak po-
kud jde o hloubku jejich uložení v nivě, tak
o pokles koncentrací s rostoucí vzdáleností
od Stráže pod Ralskem směrem k České Lípě
(Majerová a kol. 2013, Water, Air Soil Pol-
lution, DOI: 10.1007/s11270-013-1688-9). Na
základě provedených analýz i výsledků pu-
blikovaných v posledních dvou desetiletích
se autoři domnívají, že zvýšené koncentrace
těchto prvků jsou následkem chemické těž-
by uranu podzemním loužením a následné-
ho zpracování výluhu na uranový koncentrát
v oblasti Stráže pod Ralskem v šedesátých
až osmdesátých letech minulého století. Pře-
kvapivé jsou dvě skutečnosti: jednak se této
kontaminaci dosud nedostalo náležité pozor-
nosti environmentálních geochemiků a fluvi-
álních geomorfologů, jednak v dané oblasti
nejsou ani informační tabule zmiňující toto
znečištění. Kvůli vysokému obsahu polutan-
tů v sedimentech a bočné nestabilitě kory-
ta řeky je namístě i obava z budoucí fyzické
remobilizace tohoto historického znečištění
a jejího dalšího transportu z Mimoně-Boreč-
ku po proudu Ploučnice. Ö
Mimoň-Boreček
Mimoň-Boreček
Mimoň-Hradčany
Místní pozadí
(Mimoň-Hradčany)
MHP9, 10 cm pod povrchem
MHP2, svrchních 5 cm
LMP12, 3 cm pod povrchem
LMP12, 30 cm pod povrchem
129
58
26
8
162
98
50
19
1110
489
188
59
219
288
38
3
*
*
772
56
místo vzorek
Co
(ppm)
Ni
(ppm)
Zn
(ppm)
U
(ppm)
226
Ra
(Bq/kg)
Příklady analýz
vzorků povodňových
sedimentů řeky
Ploučnice z nivy
v oblasti Mimoně.
Analýzy z oblasti
Mimoň-Boreček
dosud nebyly
publikovány.
* P. Kühn v roce
1995 uváděl aktivity
226Ra v nivě v oblasti
Mimoň-Boreček až 23
Bq/g v nejaktivnějších
místech, tvořících
méně než 1 %
zkoumané plochy.
T. Matys Grygar
Založeno na právě přijaté publikaci: L. Majerová,
T. Matys Grygar, J. Elznicová, L. Strnad, The Dif-
ferentiation between Point and Diffuse Industrial
Pollution of the Floodplain of the Ploučnice River,
Czech Republic, Water Air Soil Pollut 224, 1688,
2013; DOI 10.1007/s11270-013-1688-9.
Dosažení osobních dávek ionizujícího záření,
které by si zasloužily pozornost z hlediska radiač
ní ochrany, je ve zmiňovaném úseku Ploučni
ce vyloučeno. Vyplývá to ze zjištěných hodnot
dávkového příkonu a z možného využití zmiňo
vaného úseku řeky pouze k volnočasovým akti
vitám. Ohledně původu kontaminace je třeba po
dotknout, že není způsobena jenom chemickou
těžbou uranu, ale těžbou uranu v lokalitě Stráž
– Hamr vůbec.
Kontaminaci litorálního pásma Ploučnice se
věnuje dlouhodobá a velká pozornost. Základ
ním materiálem je publikace VÚ vodohospodář
ského TGM z roku 1990: Kontaminace litorál
ního pásma Ploučnice radioaktivními látkami,
Hanslík E., Moucha V., Neznal M. a spol. Práce
se opírá o dvouletý terénní průzkum Ploučnice
od Zámeckého rybníka v Děčíně až po lokalitu
Břevniště u Hamru na Jezeře.
Během tohoto průzkumu se získalo více než
3000 výsledků měření dávkového příkonu záře
ní gama a další výsledky. Od té doby vznikla řada
studií, které řeší i autory zmiňovanou možnost
transportu znečištění po toku Ploučnice.
Jan Matzner, SÚJB
Ploučnice
zdánlivě idylická
RNDr. Tomáš Matys Grygar,
CSc., (*1964) vystudoval
analytickou chemii na
Přírodovědecké fakultě UK
v Praze. Pracuje v Analytické
laboratoři oddělení Ústavu
anorganické chemie
AV ČR, v. v. i., v Řeži
u Prahy. Vědeckou práci
začal elektrochemickou
analýzou oxidů železitých.
V posledních deseti
letech vyvíjí i další
metody analýzy pevných
látek včetně jemných
nezpevněných sedimentů,
jejichž studium je součástí
paleoenvironmentálních
rekonstrukcí.

Lidské chování a psychika byly v průběhu
evoluce formovány potřebou se skupinového
násilí dopouštět, stejně jako skupinovému
násilí čelit. Mnozí evoluční antropologové se
domnívají, že naše sklony k válčení mají hlu-
boké kořeny, sahající až ke společným před-
kům lidí a lidoopů. Naši nejbližší příbuzní,
šimpanzi, někdy systematicky napadají a za-
bíjejí členy sousedních komunit, což v někte-
rých případech vede až k jejich vyhlazení.
Války šimpanzů jsou sice vedeny méně sofis-
tikovanými prostředky, ale stejně jako v těch
lidských v nich jde hlavně o zábor cizího úze-
mí a zotročení žen či samic.
Naši předkové po dlouhou dobu žili ja-
ko kočovní lovci-sběrači. Dnešní lovci-sbě-
rači žijí podobným způsobem života a če-
lí podobnému souboru selekčních tlaků.
Proto představují cenný referenční model.
Na otázku, jak významnou roli hraje vál-
čení v jejich společnostech, ovšem neexis-
tuje jednoznačná odpověď, už kvůli velkým
rozdílům mezi nimi (třeba jihoameričtí Ja-
nomamové mezi sebou válčí běžně, zatímco
afričtí !Kungové jsou pozoruhodně bezkon-
fliktní). Někteří antropologové, například
Jared Diamond nebo Stephen Pinker, tak rá-
di poukazují na stinné stránky života lovců-
-sběračů, zatímco jiní, např. Frank Marlowe,
zdůrazňují jejich mírumilovnou povahu.
Douglas Fry a Patrik Söderberg, antropolo-
gové z univerzity ve Vase, se pokusili nalézt na
zmíněnou otázku odpověď. Prostudovali pří-
pad od případu vraždy, které se udály ve 21
lovecko-sběračských společnostech z celého
světa, s cílem zjistit, kdo koho vraždil a proč.
Fry a Söderberg došli k jednoznačnému závě-
ru, že války (definované jako kolektivní násilí
páchané příslušníky jedné skupiny na přísluš-
nících jiné skupiny) jsou v lovecko-sběračských
společnostech spíše vzácným jevem.
Více než polovina vražd zahrnovala pouze
jednoho vraha a jednu oběť. Zhruba třetina
z nich se odehrála v rámci klanu, malé so-
ciální jednotky uvnitř lovecko-sběračské ko-
munity tvořené z velké části příbuznými
jedinci (manželi, rodiči a dětmi nebo sou-
rozenci). Ze stejné komunity pocházeli vrah
i oběť v 85 % případů. Za většinou vražd stály
osobní motivy, z nichž nejčastějším byl spor
o ženu mezi dvěma muži, často manželku
jednoho z nich. (Pokud už byli vrazi dva, šlo
často o bratry, z nichž jeden pomáhal dru-
hému zabít manželčina milence.) Běžným
motivem vraždy byla také pomsta za vraždu
příbuzného nebo za urážku na cti. Víceméně
totéž platí pro vraždy, které se odehrály me-
zi komunitami. Lovci-sběrači se zkrátka má-
lokdy zabíjejí kvůli své kmenové příslušnosti.
(Studie mimo jiné potvrdila to, co ukázal už
výzkum postindustriálních společností. Ro-
dina je tou nejnásilnější sociální jednotkou
a muži se dopouštějí vražd mnohem častěji
než ženy.)
I tato studie nalezla velké rozdíly v častosti
konfliktů mezi zkoumanými etniky (ve zhru-
ba polovině z nich nebyla zaznamenána je-
diná vražda, na druhou stranu téměř polovi-
na všech zaznamenaných vražd se odehrála
mezi australskými domorodci kmene Tiwi).
Obecně je však válčení mezi lovci-sběrači
vzácné, a to z mnoha důvodů, které souvi-
sí s jejich sociální organizací a ekologií. To-
to jsou jen některé z nich: Lovci-sběrači ži-
jí v poměrně malých populacích na dosti
rozlehlých územích a na větší válečné taže-
ní nestačí. Díky malým populačním husto-
tám není důsledné střežení územních hranic
možné a ani žádoucí. Lovci-sběrači zpravi-
dla nejsou, na rozdíl od mnoha pasteveckých
a zemědělských společností, patrilineální
a patrilokální, což znesnadňuje rychlou mo-
bilizaci mužských příbuzenských koalic, věc
pro vedení války klíčovou. V rovnostářských
komunitách lovců-sběračů navíc často chybí
vůdce s autoritou zavelet k útoku na jinou
komunitu. Zásadním důvodem je, že lovci-
-sběrači si nevytvářejí zásoby potravin, kte-
ré představují cennou válečnou kořist. Dr-
žení otroků je při kočovném způsobu života
lovců-sběračů těžko představitelné, navíc od-
poruje jejich rovnostářskému založení. Lov-
ci-sběrači zkrátka nemají o co válčit.
Kritici nově vzniklé práce poukazují na to,
že její výsledky závisí na zvoleném souboru
etnik a použité definici války. Napadení čle-
na nebo členů sousedního kmene kvůli úno-
su ženy je válka, krevní msta probíhající mezi
komunitami rovněž. Na měřítku přitom ne-
záleží. Dávné války byly zkrátka často pohá-
něny osobními motivy. Ostatně Trojská vál-
ka, popisovaná v Homérově eposu Ilias, byla
rozpoutána kvůli únosu ženy a urážce brat-
ra. Přitom jde po všech stránkách o moderní
válečný konflikt, alespoň z pohledu evoluční
antropologie.
Ať už konflikty mezi lovecko-sběračský-
mi komunitami nazýváme válkami nebo ne,
je pravděpodobné, že původ válek, jak je
známe dnes, vedených kvůli území a zdro-
O původu válek
Pavel Duda
Mgr. Pavel Duda (*1986),
viz Vesmír 92, 84, 2013/2.

jům, spadá až do období vzniku zeměděl-
ství, se kterým se pojí usedlý způsob života
ve velkých populačních hustotách spojený
s potřebou každodenní tvrdé fyzické prá-
ce a vytváření zásob. S úsvitem zemědělství
zkrátka vznikla k válčení řada nových důvo-
dů a nových příležitostí. (Science 341, 270–
273, 2013) Ö
Regulační T-lymfocyty (Treg) jsou již skoro
20 let v centru pozornosti imunologů z celé-
ho světa. Správně by se jim mělo říkat „supre-
sorové“ nebo „tlumivé“ T-lymfocyty, ale tyto
názvy byly před více než 30 lety zdiskredito-
vány v pozoruhodné aféře, o které si čtenáři
Vesmíru mohli již před lety přečíst (Vesmír
78, 565, 1999/10). V roce 1995 ale vyšla zásad-
ní publikace japonských autorů,1 která tyto
buňky rehabilitovala (i když v trochu pozmě-
něné podobě). Od té doby byly publikovány
tisíce článků o těchto buňkách, které zabra-
ňují propuknutí autoimunitních chorob a čás-
tečně nás chrání proti imunopatologickým
reakcím provázejícím příliš intenzivní imu-
nitní odpovědi (viz Vesmír 80, 668, 2001/12).
Po celou tu dobu se badatelé snaží zjistit, kte-
ré buněčné a molekulární mechanismy jsou
zodpovědné za jejich tlumivé účinky. Uka-
zuje se, že Treg řadou takových mechanismů
disponují. Na buněčné úrovni mohou jednak
působit přímo na jiné T-lymfocyty (pomoc-
né nebo cytotoxické) a bránit jejich aktiva-
ci. Mohou ale také působit nepřímo tak, že
negativně ovlivňují dendritické buňky, kte-
ré v imunitním systému fungují jako „buňky
prezentující antigen“ – předkládají na svém
povrchu fragmenty antigenů T-lymfocytům,
kterým poskytují i další nezbytné „kostimu-
lační“ signály. V těchto procesech hrají zá-
sadní roli povrchové molekuly dendritických
buněk zvané CD80 a CD86, které se vážou
na kritický kostimulační receptor T-lymfocy-
tů zvaný CD28.
Pokud jde o molekulární mechanismy pů-
sobení Treg, je známo, že produkují tlumi-
vé cytokiny (proteinové „hormony“ imunit-
ního systému) zvané interleukin-10 a TGF-b,
které potlačují aktivaci dendritických buněk
a T-lymfocytů. Treg ale mohou také přímo
zabíjet dendritické buňky pomocí stejných
molekulárních mechanismů, jaké použí-
vají cytotoxické („zabíječské“) T-lymfocyty.
Treg mají na svém povrchu velké množství
vysokoafinního receptoru pro cytokin inter-
leukin-2, který je potřebný pro plnou akti-
vaci jiných T-lymfocytů, takže mohou velmi
účinně tento stimulační cytokin vychytávat.
Na povrchu Treg je také velké množství inhi-
bičního receptoru zvaného CTLA-4 (CD152).
Tento receptor je známým protihráčem zmí-
něného kostimulačního receptoru CD28.
Buňky Treg tedy mohou na povrchu dendri-
tických buněk vychytat většinu stimulačních
molekul CD80 a CD86, takže jich pro akti-
vaci konvenčních T-lymfocytů už nezůstane
dost.
Posledním zajímavým příspěvkem do dis-
kuse o tom, které mechanismy jsou pro imu-
nosupresivní působení Treg nejdůležitější,
je nová publikace z laboratoře „guru“ obo-
ru Shimona Sakaguchiho.2 Japonští badate-
lé šli poněkud neobvyklou cestou – rozhodli
se vytvořit „umělé“ Treg. Ukázalo se, že ře-
šení je překvapivě jednoduché – stačilo vzít
T-lymfocyty z myší, u kterých byl technikou
genového knock-outu vyřazen gen kódující
interleukin-2, a jinou transgenní manipula-
cí v nich vynutit silnou produkci inhibičního
receptoru CTLA-4 (fungoval i CTLA-4, kte-
rý neměl cytoplazmatickou část, a tudíž ne-
byl schopen aktivní signalizace, ale pouze
vázal své ligandy CD80/86). Jakmile byly
takto dvojitě geneticky modifikované T-lym-
focyty stimulovány antigenem (tj. buňkami
prezentujícími antigen), stalo se z nich co-
si funkčně prakticky nerozeznatelného od
Treg. Tyto „umělé“ Treg fungovaly nejen v in
vitro testech, ale byly i schopny v myších po-
tlačovat modelové autoimunitní onemocnění.
Závěry této práce jsou dvojí. Za prvé více-
méně dokazují, že hlavní molekulární me-
chanismy působení Treg jsou založeny na
vychytávání interleukinu-2 a kostimulačních
molekul CD80/CD86, což brání účinné akti-
vaci konvenčních T-lymfocytů, které oba tyto
faktory potřebují. Za druhé ukazují celkem
snadnou cestu, jak lze poměrně jednodu-
še připravit umělé, geneticky modifikované
Treg, které by se daly klinicky použít pro po-
tlačení nežádoucích imunitních reakcí (odho-
jování transplantátu, autoimunitní choroby).
Takové umělé Treg by se teoreticky daly při-
pravovat z pacientových vlastních T-lymfo-
cytů, tedy individuálně „na míru“. Reálnost
takovýchto praktických aplikací se ale samo-
zřejmě ukáže teprve „za provozu“, během bu-
doucích náročných klinických testů. Ö
Václav Hořejší
regulační T-lymfocyty
1) Sakaguchi a spol.: J. Immunol. 155, 1151, 1995.
2) Proc. Natl. Acad. Sci. USA 110, E2116, 2013.
Jak vyrobit
Prof. RNDr. Václav Hořejší,
CSc., viz Vesmír 92, 499,
2013/9.

Globální oteplování, změny klimatu, časté ka-
tastrofické scénáře dalšího vývoje planety v dů-
sledku měnícího se podnebí… To vše jsou témata,
která se v posledních dvou desetiletích často pro-
bírají v populárních časopisech i v médiích. Zvý-
šený zájem se k nim upíná zejména v obdobích,
kdy o možnostech, jak současný vývoj světového
klimatu ovlivnit, jednají politici nebo vznikne-li
někde ve světě nějaká výraznější anomálie v prů-
běhu počasí.
Pozornost často upoutávají i některá no-
vá zjištění více či méně renomovaných vý-
zkumných týmů, zvláště jde-li o objasňování
příčin různých anomálií nebo o „převrat-
né“ dlouhodobější výhledy světového kli-
matu. Některá z nich jsou vědecky podpoře-
ná a dostatečně věrohodná. Objevují se však
i taková, která jsou mediálně dobře uchopi-
telná, a tím pro veřejnost zajímavá. Nezříd-
ka jde spíše o zatím nepříliš prověřené hypo-
tézy. Pod takovýmto velmi zjednodušeným
úhlem pohledu se ale téma měnícího se kli-
matu snadno stává tématem spíše politickým
než vědeckým. Ale abychom byli spravedliví,
netýká se to ani zdaleka pouze Česka, kde
do této diskuse výrazným způsobem vstou-
pil Václav Klaus.
Tento příspěvek by chtěl podat základní
informaci o tom, jak se „české klima“ skuteč-
ně vyvíjí a co ho může v nejbližší budoucnos-
ti čekat. Vychází z některých výsledků pro-
jektu VaV SP/1a6/108/07, který v letech 2007
až 2011 řešil kolektiv pracovníků ČHMÚ
spolu s Matematicko-fyzikální fakultou Uni-
verzity Karlovy, Výzkumným ústavem vodo-
hospodářským T. G. M., Centrem výzkumu
globální změny AV ČR a Výzkumným ústa-
vem rostlinné výroby a který kladl důraz na
aktualizaci scénářů pravděpodobného vývo-
je klimatu na našem území a na návrhy rám-
cových adaptačních opatření v nejrizikověj-
ších sektorech našeho hospodářství. [4]
Vývoj teplotního a srážkového režimu
v posledních padesáti letech
Teplota vzduchu a srážkové úhrny jsou dva
základní indikátory regionálního klimatu
a jeho změn. Posouzení jejich změn v posled-
ních padesáti letech vychází z analýzy řad
tzv. územních teplot vzduchu a srážkových
úhrnů, které můžeme považovat za charak-
teristické hodnoty, beroucí v úvahu výsledky
měření z celé naší staniční sítě. [4]
Průměrná roční teplota vykazuje dost vý-
razné změny (nejchladnější rok 1996: 6,3 °C,
nejteplejší 2000: 9,1 °C) s trendem nárůstu
o téměř 0,3 °C za desetiletí. V tab. I je uveden
roční chod teplot a jejich změna mezi obdo-
bími 1961–1990 (standardní období dle kla-
sifikace Světové meteorologické organizace)
a 1991–2010, z něho je např. patrné, že v po-
sledních dvou desetiletích došlo v porovná-
ní se standardním obdobím ke zvýšení prů-
měrné roční teploty o 0,8 °C. K výraznějším
vzestupům teplot docházelo v teplé polovině
roku a zároveň se zvyšovala i jejich extremita.
Hodnoty v tab. II ukazují, že v posledních
dvou desetiletích se zvýšil průměrný počet
letních a tropických dnů i dnů s maximál-
ní denní teplotou alespoň 35 °C (označeno
TMA ≥35 °C). Na druhé straně se ale snížil
průměrný počet mrazových, ledových a ark-
tických dní, což je zcela v souladu s trendem
nárůstu průměrných teplot. Jedním z pa-
rametrů teploty je i její mezidenní proměn-
livost, která vykazuje zřetelný roční chod
s vyšší proměnlivostí v zimě a nižší v létě.
Z porovnání obou uvedených období vyplý-
vá, že v posledních dvou desetiletích se pro-
měnlivost v zimě dále zvyšuje a naopak v létě
dále snižuje.
Průběh průměrných ročních srážkových
úhrnů charakterizuje jeho velmi vysoká pro-
měnlivost (srážkově nejbohatším byl rok
2002: 855 mm, srážkově nejchudším hned
následující rok 2003: 505 mm); celkově vy-
kazují úhrny velmi mírně vzestupný trend
(méně než 2 % za desetiletí). Podobně jako
u teploty jsou v tab. I uvedeny i roční chody
srážkových úhrnů a jejich změny. Z jejich po-
rovnání ve sledovaných obdobích je patrné,
že roční srážkový úhrn se v posledních dvou
desetiletích zvýšil. Přestože hlavní rysy roč-
1961–1990
1991–2010
změna mezi obdobími (°C)
1961–1990
1991–2010
změna mezi obdobími (%)
teplotasrážky
I
–2,7
–1,7
1,1
41
42
+3
II
–1,1
–0,5
0,7
37
38
+2
III
2,4
3,0
0,5
39
51
+31
IV
7,0
8,2
1,2
46
40
–13
V
11,9
13,2
1,4
73
69
–6
VI
15,0
16,3
1,3
83
81
–3
VII
16,5
18,2
1,6
78
93
+19
VIII
16,0
17,7
1,7
78
80
+2
IX
12,6
12,8
0,3
52
59
+14
X
8,0
7,9
0,0
42
45
+9
XI
2,9
3,2
0,2
49
50
+3
XII
–0,7
–1,1
–0,3
46
48
+4
rok
7,3
8,1
0,8
665
696
+5
letní dny
tropické dny
dny s TMA ≥ 35 °C
mrazové dny
ledové dny
arktické dny
45
8
0,1
112
30
1,1
57
14
0,4
106
28
0,6
58
12
0,1
95
20
0,1
74
22
1
82
17
0,1
91
31
4
69
8
0,1
1961–1990 1991–2010 2010–2039 2040–2069 2070–2099
měření model
Tab. I. Nahoře: Roční
chod průměrných
územních teplot (°C)
a srážek (mm) a jejich
změny (zaokrouhlené
údaje).
Tab. II. Dole:
Průměrné počty dní
s mezními teplotami
za rok.
Současný vývoj a pravděpodobný výhled
Jan Pretel
RNDr. Jan Pretel, CSc.,
(*1943) vystudoval MFF
UK v Praze, v ÚFA ČSAV,
kde působil do roku 1991,
získal titul CSc. Po kratším
působení na MŽP pracuje
od roku 1993 v ČHMÚ, kde
do roku 2011 vedl oddělení
klimatické změny a byl
koordinátorem projektu VaV
SP/1a6/108/07. V letech
1996–2009 zastupoval
ČR v Mezivládním panelu
OSN ke klimatické změně
IPCC (1997–2002 byl
členem výboru) a v letech
1991–2006 byl členem
vyjednávacích týmů
k Rámcové úmluvě OSN ke
změně klimatu. V současné
době je vědeckým
tajemníkem ČHMÚ.
Změny klimatu v Česku
klimatologie

Český úřad zeměměřičský a karto
grafický (ČÚZK) v několika stále
detailnějších etapách provádí di-
gitální mapování povrchu České
republiky pomocí laserového ske-
nování povrchu (lidar, Vesmír 90,
34, 2011/1). Jedna z verzí s nižším
rozlišením je (zatím?) volně pří-
stupná na informačním geoportá-
lu ČÚZK jako jedna z vrstev kata-
strálních map, zatímco pokročilejší
verze jsou komerční. Nicméně i ta-
to jednoduchá verze otevírá netu-
šený svět. Na snímcích je vidět pů-
vodní parcelování krajiny, dají se
dohledat staré cesty, zbytky země-
dělských teras i dosud málo známé
partie pravěkých hradišť.
Neobyčejný je zejména pohled na
říční nivy, kde rozeznáme několik
generací meandrujících toků, které
jsou za normálních okolností téměř
„neviditelné“. Tyto nízké sníženiny
však bývají za povodní zaplavovány
a voda se v nich drží – jak ukázala te-
rénní pozorování v minulých letech
– dva až tři měsíce. Na polích se pak
projevují jako pruhy shnilého obilí.
Mnohem dramatičtější situace mů-
že nastat, pokud je v bývalém kory-
tu postaven dům a majitel neví o tom,
že stavěl uprostřed dávné řeky, která
bude mít za zvýšeného stavu vody
tendenci vrátit se na stará místa.
Z ryze praktického hlediska tak di-
gitální snímkování povrchu pomá-
há vyhnout se chybám při plánování
sídla a obecně při tvorbě územních
plánů. Z vědeckého hlediska se na-
bízí bezpočet aplikací – například
mezolitické osídlení středního Polabí
je vázáno na vyvýšená místa v okolí
opuštěných říčních ramen. Velmi
dobře jsou patrné např. vulkanické
žíly pronikající křídovými pískov-
ci a metoda pomáhá i při hledání
nedávno aktivních zlomů v okolí
jaderných elektráren. Donedávna
platilo, že při hodnocení tvarů
zemského povrchu nejvíc vidí lid-
ské oko. Nová metodika laserové-
ho skenování však jasně postihu-
je i útvary, které oko není schopné
postřehnout. Václav Cílek
Digitální model soutokové oblasti v okolí
Mělníka, který na obrázku vystupuje jako
příkrý vrch vpravo nahoře. V samotné ni
vě vidíme několik generací meandrů, o je
jichž mladém věku svědčí pozice na úrovni
nivy i ostré tvary. Mohutná opuštěná říční
koryta, jejichž modelace je ohlazena erozí,
vystupují hlavně v centrální části snímku.
Podobná říční krajina je zachycena na ma
pách vojenského mapování, ale i na vedu
tách a archivních materiálech. U nás byly
skvělým příkladem města obklopeného ki
lometrovým pásmem ramen a opuštěných
meandrů např. Pardubice. Ještě o řád výš
se dostáváme na Dunaji, kde v okolí Vídně
bylo pásmo říční krajiny široké až 10 km
(podklad ke snímku ČÚZK, upraveno).
Využití dálkového snímkování České
republiky při protipovodňové ochraně
ního chodu zůstávají zachovány (maximum
srážek v létě, minimum v zimě), dochází
v posledních dvou desetiletích k jisté redis-
tribuci měsíčních srážkových úhrnů. Zřetel-
nější jsou změny v teplé polovině roku, kdy
jsou ale poklesy úhrnů v období od dubna do
června do značné míry kompenzovány jejich
nárůsty v červenci až září.
Přestože ve změnách počtu dnů s limitními
srážkovými úhrny nebyly na vybraných sta-
nicích zjištěny žádné statisticky významné
rozdíly, mezidenní proměnlivost úhrnů vy-

Vesmír 11-2013

Empfohlen

Empfohlen

Weitere ähnliche Inhalte

Andere mochten auch

Andere mochten auch (14)

Ähnlich wie Vesmír 11-2013

Ähnlich wie Vesmír 11-2013 (20)

Vesmír 11-2013