1. Marie Votavová
učo 385494
Kurz práce s informacemi
Argumentace:
Můj první bližší kontakt s pojmem kurátorství byl, když jsem hledala vysokou školu,
kde by se tento obor vyučoval, a při této příležitosti jsem zjistila, že možnosti nejsou příliš
velké, což je pro naši kulturní atmosféru nemalým handicapem, a jelikož považuji práci
kurátora za nedílnou součást správně fungující umělecké společnosti, je studium této
problematiky důležité.
Tato problematika je úzce spojena s uměnovědným oborem, který studuji. V
budoucnosti bych se mu chtěla dále věnovat.
Co všechno obnáší práce kurátora a jaké je jeho poslání
Anotace:
Práce obsahuje stručné pojednání o roli kurátora, o jeho významu a změnách pracovní
náplně, které nastaly v průběhu času. Pracuje s otázkou poslání tohoto povolání, složitostí
jeho pochopení a správného uchopení. V další části rozebírá možnosti vzdělání v tomto oboru
v rámci České republiky. V posledním odstavci nastiňuje problém porozumění současnému
umění a snaží se vysvětlit důležitost účasti kurátorů na výstavách postmoderních autorů.
Klíčová slova:
kurátor, umělec, povolání, poslání, historie, studium

2. Pojem kurátor (z lat. cura = péče) označuje člověka, který plní funkci manažera,
dozorce, pečovatele, poručníka, opatrovníka nebo správce. Neexistuje přesná definice, která
by obsáhla roli kurátora. Encyklopedie Britannica zařazuje práci kurátora pod správu a vedení
muzea. V podstatě je to člověk, který se stará o muzejní sbírky, o jejich zpracování a výzkum.
Tato definice ovšem není úplně přesná a v dnešní době je poněkud zastaralá. V současnosti je
role kurátora daleko komplexnější. Plní funkci administrátorskou, organizační, je znalcem
historie umění, kritikem i umělcem. Samozřejmě je rozdíl mezi kurátorem, který je
zaměstnaný v galerii, muzeu či nějaké státní příspěvkové organizaci, a kurátorem, který
pracuje na volné noze a koncipuje výstavy například pro alternativní scény. Tím může být
vlastně kdokoliv. Společným prvkem by mohlo být, že oba vybírají umělce a umělecká díla a
podílejí se na vzniku výstav, připravují texty, tlumočí umělcův i svůj záměr odborné i laické
veřejnosti. Důležité jsou i vlastnosti, které by kurátor neměl postrádat, především organizační
schopnosti, orientaci v uměleckých proudech a současné výtvarné scéně, schopnost
vyjednávat s lidmi, získávat finanční prostředky, ale také pracovat s intencemi autora,
pochopit umělcův cíl a získat k němu vztah. Je to vlastně prototyp renesančního člověka.
Walter Hopps, významný americký kurátor, přirovnává práci kurátora k práci dirigenta, který
se snaží nastolit soulad v orchestru plném individualit.
Práce kurátora je tak obsáhlá, bez jasných hranic a mantinelů, že je poměrně snadné a
časté sklouznout jinam. Milan Knížák v jednom rozhovoru označuje většinu českých kurátorů
za tvůrce koncepcí, kteří podléhají módním trendům a toto podléhání nazývají kreativitou.
Připomíná původní význam slova kurátor, a to sice člověka, který v prvé řadě pečuje o umění
a vciťuje se do něj. Teprve pak se může vyvolat potřeba nějakého projektu. Dalším častým
problémem, který může vzniknout mezi kurátorem a umělcem, je tzv. parazitování. Při
některých výstavách si nemusíme být jisti, zda vystavuje svou práci umělec, nebo kurátor.
Tato hranice se snadno setře, jelikož obě práce jsou individuálně tvůrčí a vyjadřují osobitý
projev jednotlivce. V takovém případě je důležité, aby si kurátor uvědomoval své místo a
nestínil umělcův prostor. Kurátor se může stát samotným tvůrcem výstavy, v případě, že
začlení umělecká díla do širšího kontextu, a tak obohatí jejich význam, anebo podnítí vznik
nové práce. Jestliže si kurátor osvojí nárok na kreativitu a jeho role je tudíž uměleckým
aktem, pak si většinou umělci berou kurátorovu úlohu prostředníka. František Kowolowski,
současný český umělec, kritik a kurátor, zastává názor, že pokud se role umělce a kurátora
prolínají, vypovídá to o nefunkčním stavu uměleckého systému.
V 90. letech začaly při amerických a evropských univerzitách vznikat první studijní
programy pro kurátory, do té doby postrádalo toto studium institucionální základ. Vzdělávání

3. probíhalo formou seminářů, konferencí a v neposlední řadě v rámci samotné praxe.
Průkopníci kurátorské profese, kteří utvářeli podobu kurátorské praxe v 70. – 90. letech, se
etablovali z různých oborů. Byli to kunsthistorikové, filosofové, absolventi filmových a
divadelních škol a samozřejmě sami umělci.
V České republice bylo vše pomalejší, hlavně kvůli izolaci za totalitního režimu. V 90.
letech sice vznikl velký zájem o tuto problematiku, ale západní svět jsme nikdy nedohnali.
Má-li se v České republice kurátorská práce zásadně změnit a zkvalitnit, je vyloučené, aby
tuzemští kurátoři zůstávali ve svém oboru autodidakty. Kurátorství vyžaduje specifické
znalosti a dovednosti, které si člověk nemůže osvojit studiem klasické kunsthistorie.
V současné době je akreditovaný obor kurátorství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové
v Praze, avšak jeho existence je tak krátká, že zatím nemáme žádné absolventy, tudíž ani
nemůžeme zhodnotit jeho přínosy a úroveň. Dalším ústavem, který v rámci svého studijního
programu zahrnuje také reflexi současné kurátorské praxe, je Fakulta umění a designu
Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V teoretickým, výstavních a edičních
aktivitách se zaměřuje na současné středoevropské umění a spolupracuje s množstvím
zahraničních institucí. Avšak cesta ke kvalitnímu kurátorskému vzdělání pro nás bude ještě
hodně dlouhá.
Kurátorská praxe by měla k divákům přistupovat jako k rovnocenným partnerům,
naplňovat funkci tlumočníka a iniciovat dialog mezi uměleckým a neuměleckým světem.
Současná česká veřejnost se k umění staví dost skepticky, vzdělaní a intelektuálně založení
lidé mají problém mu porozumět. Kurátor by měl umět přiblížit přístupným tzn.
neencyklopedickým jazykem hlavní myšlenky autora a docílit toho, že i člověk bez dlouholeté
zkušenosti s vnímáním a interpretací současného umění dostatečně prožije umělecké dílo a
bude přibližně vědět, co si o něm myslet. V roli kurátora tedy není jen sloužit umění a
umělcům, ale také široké veřejnosti a právě tato dimenze v českém kurátorském prostředí
absentuje, proto je existence dobrých kurátorů, kteří by neustále přemosťovali propast zející
mezi uměním a společností pro budoucnost důležitá.

4. Mentální mapa
Použitá literatura:
KORECKÝ, David. Médium kurátor: role kurátora v současném českém umění. Vyd. 1.
Praha: Agite/Fra, 2009, 276 s. ISBN 9788086603513.
- datum vydání
- kniha se skládá z několika rozhovorů s významnými českými umělci erudovanými
v tomto tématu
- kniha je redigovaná
- kniha se zabývá danou problematikou
- je aktuální
OBRIST, Hans Ulrich. Stručná historie kurátorství. V českém jazyce vyd. 1. Kutná Hora:
GASK - Galerie Středočeského kraje, 2012, 201 s. ISBN 9788070561676.
- kniha je aktuální
- kniha je redigovaná
- kniha se skládá z rozhovorů s předními světovými kurátory, tudíž s lidmi
erudovanými v dané problematice
- kniha je recenzovaná

5. Kdo je to kurátor/ka?. A2 [online]. Praha: Kulturní týdeník A2 s.r.o., 2009-, č. 39 [cit. 2013-
01-02]. ISSN 1803-6635. Dostupné z: http://www.advojka.cz/archiv/2007/39/kdo-je-to-
kuratorka
- je uveden autor článku
- autor je erudovaný v daném tématu
- článek je aktuální
- článek byl vydán v odborném časopise
PARMOVÁ, Barbora. Současné podoby kurátorské praxe. Brno, 2011. Bakalářská práce.
Masarykova univerzita.