1. Toto téma jsem si vybrala, protože studuji obor Český jazyk a literatura. Velmi se zajímám o českou
literaturu a z jazykovědy je mi nejbližší právě kodifikace, tudíž jsem jako vhodné téma považovala
historii vývoje pravopisných systémů. Znalost kodifikace češtiny je zároveň velmi zásadní, což byl
také jeden z důvodů výběru tohoto tématu. Moje práce popisuje jednotlivé systémy a jejich
návaznost na sebe, změny, které každý z nich přinesl. Název práce tedy považuji za relevantní.
Vývoj pravopisných systémů v českém jazyce
Český pravopis se začal vyvíjet koncem 13. století, kdy se objevují první památky zapsané v češtině
latinkou. Jednalo se hlavně o překlady náboženských textů. Texty přeložené od poloviny 12. století
do konce 13. století byly psány tzv. primitivním pravopisem.
Primitivní pravopis je nejstarší typ českého pravopisu. Čeština v té době užívala latinské písmo,
protože neměla písmo své. Latina byla ale výrazně odlišná od češtiny, hlavně co se týče hlásek,
kterých měla daleko více a v latinském písmu tudíž nemohla být opsána. České hlásky, které
neměly v latinském písmu oporu se tedy zapisovaly nejvíce podobným písmenem. Písmeno ,,c“
tedy zastupovalo hlásky „c, č, k“ nebo písmeno „z“ zastupovalo hlásky „s, š, z, ž“. V textech
panovala velká nejednoznačnost, např. „dete“ znamená „dítě“ apod. Kvantita se v tomto pravopise
nezaznamenávala, a pokud ano, tak zdvojením, čili „comaar“ znamená „komár“. Postupně se ale
latinka začala pro potřeby češtiny upravovat a změny daly vznik novému pravopisnému systému,
spřežkovému pravopisu.
Spřežkový pravopis se dělí na starší spřežkový pravopis a mladší spřežkový pravopis. Starší
spřežkový pravopis se užíval v letech 1330-1340. Na svou dobu byl mimořádný, protože důsledně
rozlišoval sykavky, „zz“ označovalo „s“, „z“ označovalo pouze „z“, „s“ označovalo „z“, „ś“
označovalo „š“. Pro „s“ a „š“ existovaly také další dvě označení, která používala zcela nový
grafém. „ſ“ označovalo „ś“ a „ſſ“ označovalo „š“. Kvantita se opět převážně neoznačovala, a pokud
ano, tak opět zdvojením. Občas se označovala také indexově, což znamená, že nad hlásku, která
měla být dlouhá, byl vepsán stejný, zmenšený grafém. Jak už bylo řečeno, tento pravopis byl na
svou dobu mimořádný, ale také velmi obtížný. Začal se tedy postupně zjednodušovat, až byl
vyvinut nový pravopisný systém, mladší spřežkový pravopis.
Mladší spřežkový pravopis se používal od konce 30. let 13. století. Nerozlišoval tak důsledně
sykavky jako starší spřežkový pravopis, ale velmi dbal na rozlišování znělých a neznělých
souhlásek. Např. „ſ“ a „s“ onačovaly „ś“ i „š“, ale „ſſ“ onačovalo pouze „š“. Pravopis byl velmi
kladně přijat a používal se až do konce 15. století, kdy byl postupně nahrazován diakritickým
pravopisem. Ještě dlouho po zavedení diakrititckého pravopisu se ale používal.
Koncem 15. století přešel do užívání diakritický pravopis, jehož hlavním představitelem byl Jan
Hus, který tento pravopis definoval v traktátu De Ortographia Bohemica. V tomto pravopise se
objevily předchůdci současných háčků (tedy „ż“, „ċ“ apod.). Hus také vyžadoval důsledné
rozlišování i/y, a to i při výslovnosti. Velmi ho znepokojovalo, že Pražané už je nerozlišují.
I když byl hlavním pravopisným systémem této doby pravopis diakritický, po celou dobu byl
paralelně užíván s pravopisem spřežkovým mladším a nikdy nebylo docíleno užívání jednoho
systému.
O to se v polovině 16. století pokusila Jednota bratrská, která upravila Husův spis a zavedla
pravopis bratrský. V podstatě se jednalo pouze o zavedení mnoha neužitečných změn. Zavedli psaní
y/ý po „s, c“ a „z“, psalo se tedy „cyzý“, „sýla“, „zyma“ apod. Dále provedli několik změn, co se
týče písmen označujících jednotlivé hlásky. Písmeno „ú“ nahradilo písmeno „v“ (např. „vnor“
znamená „únor“). Místo „í“ se začalo psát „j“ (např. „nenj“ znamená „není“), tím pádem se ale
nemohlo používat „j“ pro hlásku, kterou původně označovalo. Namísto „j“ se tedy začalo používat
„g“ (tedy „gegj“ znamená „její“). Opět ale nastal problém s písmenem „g“, které nebylo možno
používat pro hlásku, kterou původně označovalo. Místo „g“ se tedy užívalo „ġ“. Většina tiskáren
ale „g“ a „ġ“ nerozlišovala, čtení textů tištěných tímto pravopisem bylo tedy velmi náročné. Je

2. důležité podotknout, že nejznámější památkou tohoto pravopisu je Bible kralická.
Bratským pravopisem skončila zřetelně odlišná forma pravopisu oproti dnešnímu.
Během Národního obrození postupně proběhly tři pravopisné reformy. První reforma se nazývá
Reforma analogická a probíhala v roce 1819 na podnět Josefa Dobrovského. Tato reforma přinesla
několik příznivých změn. Po „c“ se opět začalo psát i/í. Psaní i/í a y/ý po „s“ a „z“ záleží na
etymologii (tedy např. „syn“, ale „tisíc“). Bylo zavedeno také psaní koncovek podstatných jmen
podle vzoru.
Druhá reforma nese název Reforma skladná, která proběhla v roce 1842 na podnět Pavla Josefa
Šafaříka. Skladnou se nazývá proto, že byly obnoveny původní významy grafémů. Tedy „í“ je opět
„í“, „j“ je opět „j“ a „g“ je opět „g“. Stále se však psalo „v“ místo „ú“.
V letech 1849-1850 proběhla třetí, a poslední reforma, jež nemá žádné označení. Sjednotilo se psaní
„ú“, tedy písmeno „ú“ opět znamená „ú“. Místo diftongu „au“ se začalo používat diftongu „ou“
(tedy původní „svau“ bylo teď „svou“). Zavedlo se psaní „-li“, tedy „ví-li“, „má-li“ apod. Původní
psaní „w“ bylo zrušeno a začalo se psát „v“. Také původní psaní „chtělbys“ bylo zrušeno. Po této
reformě se začalo psát „chtěl bys“.
Takto skončilo období vývoje pravopisných systémů. Po této poslední reformě se český pravopis
ustálil a probíhali v něm už jen drobné změny.
Anotace: Tento odborný text pojednavá o historii pravopisných systémů v českém jazyce. Počínaje
prvním dochovaným pravopisným systémem postupně charakterizuje všechny tak, jak na sebe
navazovaly v čase. Každý systém je popsán charakteristickými změnami a jejich dopadem. U
některých systémů jsou zvýrazněny vůdčí osobnosti či zásadní díla.
Klíčová slova: pravopis, český pravopis, historie, vývoj, pravopisné systémy, změny
[1] Dějiny českého pravopisu (do r. 1902): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Dějiny
českého pravopisu 23.-25. září 2010. 1. vyd. Ed. M. Čornejová, L. Rychnovská, J. Zemanová. Brno:
Host - Masarykova univerzita, 2010, 480 s. ISBN 978-80-7294-508-5.
Tento zdroj jsem si vybrala, protože obsahuje vyčerpávající informace o dějinách českého
pravopisu a obsahuje doslovné příspěvky uznávaných vědců.

3. [2] POVOLNÝ, David. Háčky, čárky, tvrdé y: Proč píšeme tak, a ne jinak. Muni.cz. 2012, Říjen
2012, s. 3. Dostupné z: www.onlinemuni.cz
Tento článek jsem si vybrala, protože krátce a výstižně shrnuje dějiny českého pravopisu, obsahuje
časovou osu, která se mi moc líbíla a nechala jsem se jí inspirovat. Článek mi též přijde dostatečně
odborný.
[3] Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. [online]. [cit. 2013-02-07]. Dostupné z:
http://www.ujc.cas.cz/
Tento zdroj jsem vybrala, protože je to web důvěryhodného vědeckého pracoviště, jehož informace
jsou maximálně pravdivé, správné a podložené.