1. MASARYKOVA UNIVERZITA
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Přístup ţen ke vzdělávání v rakousko – uherské monarchii
Seminární práce
Brno 2012
Autor práce: Veronika Přibylová DiS.

2. 1 ÚVOD ............................................................................................................................................. 3
2 PŘÍSTUP ŢEN KE ZVDĚLÁVÁNÍ V RAKOUSKO – UHERSKÉ MONARCHII...................... 4
2.1 ČESKÁ ŢENA NA PŘELOMU 19 – 20 STOL...................................................................... 4
2.2 VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ PO ROCE 1900.................................................................... 7
2.3 POSTAVENÍ VE SPOLEČNOSTI, PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ ........................................... 8
2.4 PRÁVNÍ POSTAVENÍ ........................................................................................................... 9
2.5 VÁLEČNÉ OBDOBÍ 1914 - 1918 ................................ Ошибка! Закладка не определена.
3 Použitá literatura ........................................................................................................................... 11

3. 1 ÚVOD
V úvodu bych měla vysvětlit, proč jsem si vybrala právě tyto témata. Záměrně říkám tyto
témata, jelikoţ jsou pro mě obě velice zajímává. Proto se vyjádřím k oběma. Nepovaţují se za
zapálenou a bojovnou feministku. To, ţe ţeny jsou ve všem rovny muţům, povaţuji za prostý
fakt. Zavrhuji ovšem radikalismus, jenţ hlásá, ţe v době, kdy ţeny přijdou na to, jak se obejít
bez muţů v reprodukčním procesu, nebude jich potřeba. Muţ a ţena tvoří jednotu, která je
důleţitá především ve výchově při formování dítěte.

4. 2 PŘÍSTUP ŽEN KE ZVDĚLÁVÁNÍ V RAKOUSKO – UHERSKÉ
MONARCHII
2.1 ČESKÁ ŽENA NA PŘELOMU 19 – 20 STOL.
Dvacáté století lze označit jako století převratných změn. Je důleţité zmínit druhou
polovinu devatenáctého století, aby bylo moţno získat představu o tom, z jakého prostředí a
za jakých okolností české ţeny do 20. století vstupovaly. Zejména doba od 60. let do 19.
Století měla mimořádný význam.
V 19. století byly dívky vedeny k tomu, aby pracovali buď pro rodinu či domácnost.
Mezi tuto práci patřilo například šití šatstva, pečení chleba, oprava bot. Ţena byla touto prací
plně vytíţena. Proto byla děvčata směrována k tomu, aby se dobře provdala. Tudíţ do svatby
si připravovala výbavu a učila se vést domácnost. Skutečnost, ţe se dívka musí provdat, byla
velice důleţité. Kdyţ se neprovdala, zůstala u příbuzných, kteří se o ni museli postarat.
V otázce dědictví byl dědicem vţdy nejstarší syn, který byl potom povinen svou neprovdanou
sestru ţivit. Pokud dívka z venkova neměla ţádnou rodinu, ani majetek, byla nucena jít do
města, kde pracovala ve fabrice nebo ve sluţbě, aby přeţila. Ve městech byla situace odlišná.
Dívky z měšťanských rodin se po absolvování školní docházky učily ještě hudbě a
francouzsky, coţ zvýšilo jejich cenu na trhu nevěst. Manţelství bylo bráno jako hospodářská
instituce. Nevěsty lovily bohaté ţenichy a ţenichové hledali co největší věno. V případě, ţe se
mladá dívka neprovdala, byla skutečnou přítěţí pro příbuzné, jelikoţ se nechtěla sníţit
k vlastní práci. Pracovaly – a to uţ od čtrnácti let – pouze dívky z niţších sociálních vrstev.
Měšťanská dívka většinou dělala u svých příbuzných sluţku. Pokud ţádné neměla, hladověla
či skončila v nevěstinci. Stávalo se, ţe ţeny, které ovdověly a znovu se neprovdaly a které uţ
nechtěly ani nevěstince, prodávaly zámoţným pedofilům svoje dcery. Takové případy
bohuţel nebyly ojedinělé (NEUMANN, 971).
V rakousko-uherské monarchii byla školní docházka šestiletá. Aţ roku 1869 byla
uzákoněna povinná školní docházka na osm let pro děti od 6 do 14 let. Uţ na základním
stupni měly dívky v osnovách čtení, psaní a počítání minimum, převaţovala výuka ručních
prací. Dívky, které chtěly pokračovat ve studiu, měly moţnost pouze na Ústavu pro vzdělání
učitelek zaloţeném roku 1867. Absolventky potom vyučovaly pouze ruční práce na
soukromých dívčích ústavech. Od roku 1869 byla dívkám umoţněna výuka na vyšším stupni
veřejných dívčích škol a niţším stupni škol smíšených. Na rozdíl od dívek, chlapci na tom
byli lépe. Měli moţnost vyššího studia.

5. Ţeny v tomto období měly velmi podřadné postavení. Byly brány jako zboţí nebo jako
majetek. To bylo řečeno i ve všeobecném občanském zákoníku rakouském z roku 1811, který
vstoupil v platnost 1. ledna 1812. První díl tohoto zákoníku obsahoval ustanovení o právu
manţelském, vztazích mezi rodiči a dětmi, o poručenství a opatrovnictví. Ţena byla
nesvéprávnou osobou. Ve všem byla zastupována zákonným zástupcem, kterým byl nejprve
otec, později pak manţel. Otec předal manţelovi dceřino věno, které se automaticky stalo
jeho majetkem. Manţelství bylo svazkem dvou nerovnoprávných osob, v němţ ţena byla
podřízena muţi a v němţ manţel byl hlavou rodiny. Ţena byla povinna pomáhat mu
v hospodářství, plnit jeho příkazy a to i v případě „manţelských povinností.
I v rodičovském právu byla jasná nadřazenost muţe. On vybíral pro dítě jméno,
rozhodoval o výchově, spravoval majetek dětí a rozhodoval o jejich budoucím povolání. Děti
mu byly svěřeny i v případě, kdy manţelé byly odloučeni. Výjimku tvořily chlapci do 4 let a
dívky do 7 let.
Shrnuto – ţeny byla stavěna na úroveň dítěte, cizince, slepého, hluchého, zuřivého či
šíleného (VESELÁ, 1993 12 s.).
České ţeny se v tomto postavení nacházeli do roku 1859. V tomto roce padl Bachův
absolutismus. Došlo ke změnám nejen na politické scéně, ale také na scéně kulturní a
společenské. Doba přála i ţenám a jejich emancipačním snahám. V čele toho hnutí stály
spisovatelky jako Karolína Světlá, Věnceslava Luţická – Srbová, Sofie Podlipská, Eliška
Krásnohorská, Tereza Nováková a další. Tyto ţeny se zaslouţily o zaloţení charity, péče o
chudé svobodné dívky a jejich vzdělávání. Ţenské hnutí v Čechách bylo mírné a hlavní ideou
bylo vlastenectví, češství.
Významným právním krokem se stal nový Spolkový zákon z roku 1867, který vedl
k rozvoji veřejné činnosti ţen a který umoţňoval fungování ţenských spolků (se stanovami,
hierarchií, řádem. V 60. letech tak vznikla spousta ţenských spolků. Mezi jejich hlavní cíle
patřila snaha vzdělávat mladé ţeny a dívky a umoţnit těm ze slabších sociálních vrstev takové
vzdělání, aby se dokázaly uţivit vlastní prací. To byl také důvod, proč vznikaly spolu se
spolky i školy.
Nejznámějším spolkem byl Spolek sv. Ludmily, zaloţený a vedený Věnceslavou
Luţickou – Srbovou, dále Ţenský výrobní spolek český, Domácnost, Tělocvičný spolek paní
a dívek praţských a další. Ze škol byly nejvýznamnější Vyšší dívčí škola a Průmyslová škola.
V dané době to byl velký krok vpřed, ale stále se školy zaměřovaly na to, vychovat
z dívek hospodyni, manţelku, matku a stále se výuka zaměřuje na chudinu. Ţeny ze středních

6. a měšťanských vrstev se ještě pořád neţivily vlastní prací. Tyto tradice začala bortit aţ
nastupující nová generace.
Významnou osobností pro ţenské hnutí byl Vojta Náprstek. Tento muţ se jako student
práv účastnil bouřlivých revolučních událostí roku 1848 a poté byl nucen uprchnout do
Ameriky. Zde strávil 10 let. Po návratu se stal mecenášem pokrokových snah, tzn. i
emancipačních. Rodinný dům v Praze, známý jako dům „U Halánků“, se stal centrem
kulturního dění. Z Ameriky si přivezl poznatky o ţivotě amerických ţen a jejich boji za
rovnoprávnost.
Vojta Náprstek začal u nás prosazovat nutnost vyššího vzdělání ţen. To, ţe ne kaţdá
ţena se můţe vdát, dokazoval na statistikách. Proto bylo nutno, aby se o sebe neprovdané
ţeny dokázaly postarat tedy se uţivit a to i ţeny ze středních a měšťanských vrstev. Jako
vhodná povolání uváděl ošetřovatelství, pečovatelství, tedy činnosti blízké úkolům manţelky
a matky. Jeho přičiněním se ţenské hnutí začíná přesouvat k otázkám vzdělání.
V roce 1865 zaloţil Náprstek s Karolínou Světlou Americký klub dam. Mezi hlavní
činnosti patřilo vzdělávání. Byly zde pořádány přednášky, besedy. Přednášel zde i Tomáš
Garrigue Masaryk, Františka Plamínková (později první český primátorka) a mnoho dalších.
Spolek byl ukončen komunistickým reţimem v roce 1948 (BAHENSKÁ,2005).
Největším přínosem pro Americký klub dam byl příchod mladé generace spisovatelek
spolu s Eliškou Krásnohorskou. Tato generace nesouhlasila s názorem, ţe ţena patří k dětem
a do domácnosti. Výsledkem sporu mezi starou a mladou generaci bylo zaloţení spolku
Minerva. Členky Minervy se chtěly především vzdělávat. Svými snahami dokázaly to, ţe bylo
v roce 1890 zaloţeno v Praze první dívčí gymnázium. Absolventky Minervy skládaly
maturitu na Akademickém gymnáziu, protoţe toto gymnázium bylo školou soukromou. Aţ
roku 1907/8 tato škola získala tzv. „právo veřejnosti“.

7. 2.2 VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ PO ROCE 1900
Výchova na počátku 20. Století se nese ještě v duchu století předešlého. Situace v Čechách
byla taková, ţe ze státních ústavů vychází málo učitelů a učitelek. Jejich nedostatek je
zapříčiněn nízkou mzdou. Čeští učitelé byli placeni nejhůř v celé monarchii. Proto církev
zakládá vyšší dívčí školy, lycea, dívčí pedagogia. Tyto učitelky pojímají výchovu a výuku
v přísném katolickém duchu. Převáţná většina rodin a nemalý počet škol vychovává dívky
„dle zákonů boţích“, tj. k mravopočestnosti, bohabojnosti a poslušnosti vůči rodičům i
manţelovi. I nadále zůstává hlavním cílem u dívek se dobře provdat (FAIMONOVÁ, 1909).
V této době uţ mohou dívky studovat. V rodinách ovšem preferují studium chlapců.
Měšťanské rodiny připouštějí moţnost, ţe by jejích děti mohly být někdy nuceny pracovat a
tak jim umoţňují navštěvovat školy. Pro dívky z nejchudších vrstev to znamená, ţe je nečeká
pouze dřina ve fabrikách a na polích.
Ke konci století se ve středním školství začala řešit problematika dívčího vzdělání.
Roku 1900 byl vydán statut, který zajistil realizaci nových středních škol pro dívky –
šestitřídních dívčích lyceí. Studium na lyceu bylo zakončeno maturitou. Absolventky měly
moţnost vyučovat některým předmětům na obecných a měšťanských školách. Také mohly po
ukončení 4. Ročníku odcházet do zaměstnání. Jedním z významných muţů, kteří stáli u
zakládání šestiletých dívčích lyceí a reálných gymnázií, těch, kteří se zaslouţili o rozvoj
dívčího středního školství, byl bezesporu Dr. František Drtina, přední český pedagog (JŮVA,
1988).
Mezi další moţnost středoškolského studia se nabízela hospitace na středních školách
chlapeckých. Dívky zde však měly velmi nerovné postavení s chlapci. Nebyly průběţně
klasifikovány a zkoušeny, vykonávaly pouze semestrální a závěrečné zkoušky. Nemohly se
vůbec stýkat s chlapci, do třídy vstupovaly společně s profesorem (KOPÁČ, 1968).
Od roku 1900 mohly ţeny studovat na vysoké škole kromě filozofie také farmacii a
medicínu. Roku 1901 byly ţenám uděleny první české doktoráty. Ţeny, jeţ získaly v této
době vysokoškolské tituly, byly většinou ze středních vrstev, z dobře situovaných rodin
(JIRKOVÁ, 1982).

8. 2.3 POSTAVENÍ VE SPOLEČNOSTI, PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ
Ţena v této době jiţ není z pohledu společnosti brána jako zavrţeníhodná či mravně
pokleslá. Přesto se však ţeny ucházející se o práci potýkají s jistými překáţkami. Nevětší
překáţkou je plat, který je o polovinu niţší, neţ mají muţi. Nejhůře jsou na tom učitelky.
Zákon jim přikazuje celibát. Pokud se vdají, musí zaměstnání opustit. Jednou z ţen, která se
kvůli učitelskému povolání vzdala práva mít rodinu a děti byla Františka Plamínková. Celý
ţivot bojovala za práva ţen, za zrušení celibátu učitelek. Ţenám tedy bylo umoţněno
pracovat. Stát zakládal pro zaměstnané ţeny, samoţivitelky, mateřské školy. Zde se dětem
věnovaly pěstounky, absolventky ústavů pro vzdělávání učitelek.
I tak ale většina ţen musela, po tom co se provdala, své zaměstnání opustit. Ţádný
zaměstnavatel nezohledňoval mateřství ani neexistovala mateřská dovolená. Nejvyšší
zaměstnanost ţen vykazovala dělnická třída. Pro zaměstnavatele bylo výhodnější platit
nekvalifikované ţeny a za polovinu, místo kvalifikovaných muţů s vyšším platem. Muţi a
ţeny bojovali za pracovní podmínky kaţdý zvlášť. Tyto pracovní podmínky byly opravdu
velmi špatné. Kromě malých platů nebyla ţádná dovolená na zotavenou, ţádný příspěvek
v nemoci či invaliditě, pracovní doba dvanáct aţ čtrnáct hodin. Nešlo jen o práci v textilních
továrnách ale i ve slévárnách a hutích (MUŢÍKOVÁ – NOSILOVÁ, 1946).

9. 2.4 PRÁVNÍ POSTAVENÍ
Práva ţen upravoval občanský zákoník z roku 1811. Na počátku 20. století stále platil
v právu manţelském a rodinném § 92, podle něhoţ se od manţelky vyţadovala poslušnost
manţelovi, jakoţto hlavě rodiny a správci domácnosti. Dle § 148 byl jedině otec oprávněn
zvolit svým dětem povolání a to i proti jejich vůli. Dle § 192 ţeny, osoby řádové a cizozemci
byli vyloučení z poručnictví. § 591 stanovoval, ţe členové duchovních řádů, mladíci pod 18
roků, osoby ţenské, dále nepříčetní, slepí, hluší nebo němí nemohli být svědky při posledním
pořízení.
Aţ novela z roku 1914 přinesla změnu, především v tom, ţe ţena mohla být svědkem
při pořizování písemných listin a posledního pořízení a u rozvodu manţelství soud při svěření
dětí do péče rozhodoval se zřetelem k zájmům dětí, bez ohledu na jejich věk. Volební zákon
říšský z roku 1907 stanovil, ţe do říšské rady měly právo volit jen osoby rodu muţského. Při
volbách do zemského sněmu a okresních i obecních zastupitelstev rozhodovala poplatnost.
Ţeny poplatnice (samostatně výdělečně činné a zaměstnané, které odváděly daně), měly
volební právo, ale nepřímé. Musely se u voleb dát zastupovat plnomocníkem, muţem. Právo
pasivní vůbec v rakouském občanském zákoníku nebylo právně ošetřeno. Tato mezera
v zákoně neunikla Františce Plamínkové, čehoţ ţeny samozřejmě vyuţily.
V oblasti práva občanského měly ţeny nerovné postavení s muţi. Jinak tomu bylo
ovšem v případě práva trestního. Zde byla ţena muţi rovna. Přestoupila – li zákon, byla
trestána stejně tvrdě jako muţ (HAJN, 1939).

10. 3 Závěr
České ţeny urazily v boji za svá práva dlouhý kus cesty a mnoho práce je na této cestě ještě
čeká. Dnešní ţeny jsou emancipované, sebevědomé, vzdělané, schopné. Dosáhly za
posledních sto let mnoho, dokázaly muţům, ţe jsou jim rovny.
Jsem ráda, ţe v naší společnosti takové ţeny jsou a bojují za nás, které jsme usnuly na
vavřínech. Ale není třeba přehánět. Není nutno vzdávat se svojí ţenskosti a zaměňovat
rovnost s muţi s „opičením se“ po muţích. Jsme individuality. Uţ dávno byl překonán
Sigmund Freud, který nám přičítal „závist penisu“. My dokáţeme to, co muţi ne, jsme
nositelkami ţivota. Ale o to jsme se nijak nezaslouţily, to nám dala do vínku matka příroda.
Takţe chtějme po muţích, aby nám prokazovali úctu, ale my ji také prokazujme jim, neboť
jsme si rovni. Na úplný závěr ocituji největšího feministu českých dějin, Tomáše Garrigue
Masaryka.
„Nemluvil jsem a nerad mluvím o otázce ženské. Protože otázky ženské není, jako není
otázky jen mužské: je otázka společnosti.“

11. 4 Použitá literatura
BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách. Praha: Slon, 2005. 175 s.
ISBN 80-86429-38-5.
FAIMONOVÁ, Abby. Dějiny školství rakouského po roce 1848. Praha: Emil Šolc, 1909.
222 s.
HAJN, Alois. Ženská otázka v letech 1900 – 1920. Praha: Pokrok, 1939. 19 s.
JIRKOVÁ, Marie. Vzdělání a emancipace ženy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1982.
162 s.
JŮVA, Vladimír; VESELÁ, Zdenka. Dějiny výchovy, školy a pedagogiky. Praha: SPN, 1988.
207 s.
KOPÁČ, Jaroslav. Dějiny české školy a pedagogiky v letech 1867 – 1914.
Brno: Universita J. E. Purkyně, 1968. 131 s.
MUŢÍKOVÁ – NOSILOVÁ, Ludmila. Naše ženy v historii a ve výstavbě státu.
Praha: Ministerstvo informací, 1946. 52 s.
NEUMANN, Stanislav Kostka. Dejiny ženy. Bratislava: Epocha, 1971. 309 s.
VESELÁ, Renata. Vývoj rodinného práva do roku 1938. Brno: Masarykova universita, 1993.
12 s. ISBN 80-210-0794-X.