1. Argumentace:
Odborný text jsem zpracovávala na seminář Teorie a metodika výchovy. Tento seminář byl
v mém studiu povinný. Název práce byl zadán. Toto téma jsem si vybrala, protože z daných
témat mi přišlo nejzajímavější. Materiály k práci byly dobře dostupné. Práce se psala téměř
sama, jelikož se zadáním seminární práce dobře pracovalo.
Anotace
Práce pojednává o termínech krásy, umění a estetiky. Uvádí estetickou výchovu jako výchovu
uměním. Dále popisuje jednotlivé cíle estetické výchovy a prostředky výchovy jako umění,
prostředí a práce, hra a sport, kterými chce daných cílů dosáhnout. A také shrnuje jednotlivé
principy estetické výchovy. Jako jsou principy cílevědomosti a soustavnosti, aktivnosti,
názornosti, uvědomělosti, trvalosti, přiměřenosti a další.
Klíčová slova
Krása, umění, estetika, prostředky výchovy, cíle výchovy, principy výchovy
Krása a umění jako prostředky výchovy
1. Pojmy
1.1 Krása
Krása je abstraktní pojem, s nímž se setkáváme v mnoha oblastech lidského bytí.
Významem tohoto pojmu se zabývá především filosofická disciplína zvaná estetika. Krása je
jednou z estetických kategorií.
Již v dávné minulosti se snažili definovat pojem krásno. Dle Platóna má krása
objektivní existenci, existuje jako idea, která se odráží v konkrétních věcech. Tomáš
Akvinský tvrdil, že krásné je vše, co má živé barvy. V renesanci převládá spíše krása přírody.
Někteří současní estetikové pokládají úkol definovat krásno za neřešitelný. Poukazují
na to, že termín krásno označuje jevy povahy fyzikální, organické i sociální. Pozastavují se
nad jeho proměnlivostí historickou, teritoriální, skupinovou, třídní, stavovskou ba i
individuální. Vyvozují z toho, že jde o termín libovolný. (Kučerová, 1990, s. 20).

2. Krásno označuje nepochybně proměnlivou skutečnost smyslově emocionální, proto se
tak velice vzpouzí logické definici. (Kučerová, 1990, s. 20)
1.2 Umění
Umění je nejbohatším, nejkoncentrovanějším, nejintenzivnějším prostředkem
vyjádření estetického vztahu člověka ke skutečnosti, je objektivací estetických hodnot.
Ztělesňuje estetický prožitek ovládání a formování skutečnosti, jíž se propůjčuje s formou i
nový, nebývalý, hlubší význam existenciálního dosahu. (Kučerová, 1990, s.27)
V životě člověka plní umění řadu rozmanitých funkcí. Pro někoho může být
obohacením duševního života, pro jiného životní nezbytností a mnoho dalším přináší radost.
Funkci umění můžeme rozdělit do 4 samostatných bloků. A to na funkci bazálni,
formativní, terapeutickou a rekreační. Mezi skupiny bazální řadíme funkci: hodnotovou
(reprezentuje umění jako hodnotu), estetickou (vnímavost a citlivost pro krásu), magickou
(překračuje mezi smyslového poznání, tajemno), komunikativní (navázání a získání spojení),
informativní (utváří mínění, postoje), kognitivní (rozšiřuje poznání, názor), petrifikační
(uchovává poznané, prožité). Do skupiny formativní patří funkce: kompenzační (globální
vyrovnání, vyváženost), stimulační (podněcuje), pedagogická (etické zušlechtění osobnosti),
humanizační (zlidšťuje). Mezi terapeutické patří funkce: relaxační (psychické uvolnění),
defrustrační (psychické zklidnění a ozdravění), psychoterapeutická (zmírňuje bolest, zlepšuje
zdravotní stav), katarzní (duševní obnova). A do poslední skupiny rekreační řadíme tyto
funkce: solitární (navozuje pocit osamělosti), desolitární (usnadňuje navození sociálních
kontaktů), hedonistická (poskytuje prožitek, smyslovou rozkoš), zábavná (pobaví, osvěží,
rozptýlí). (Spousta, 1998, s. 31)
1.3 Estetika
Estetika je filozofická disciplína zabývající se krásnem a jeho působením na člověka.
Ve vývoji se ustálila čtveřice základních estetických kategorií, mezi ně se řadí krásno,
vznešeno, tragično a komično. (Kučerová, 1990, s. 23)
2. Estetická výchova
Estetická výchova je chápána převážně jako výchova uměním. (Kučerová, 1990, s. 23)
Estetická výchova vede vnímatele od prožívání citových a fantazijních dráždidel
k prožitkům děl opravdových, hlubokých, jemně odstíněných citů, hodnotných a pravdivých

3. lidských ideálů. Zároveň usiluje vyvážit vliv citově fantazijních prožitků rozvojem volní
tvořivé stránky osobnosti a rozvojem intelektuální kontroly prožitků. Obecná estetická
výchova neusiluje o výchovu odborných znalců, teoretiků, historiků ani kritiků umění, nýbrž
o výchovu milovníků umění, kteří mají rozhled a vkus. (Kučerová, 1990, s. 49-51)
Estetická výchova především rozvíjí smyslové orgány, myšlení a řeč, fantazii,
obohacuje poznání reality, postoje k realitě, volní stránku i zájmy.
2.1 Cíle estetické výchovy (Jůva, 1995, s. 40, 41)
1. Systematicky rozvíjet estetické vnímání, chápání, citové prožívání a hodnocení je
výchozí a specifický cíl estetické výchovy a svou povahou je to cíl formativní.
2. Seznámit s vybranými uměleckými díly národní i světové kultury, s jejich tvůrci
a interprety a s hlavními etapami vývoje umění (s jednotlivými slohy, uměleckými
formami a vyjadřovacími prostředky). Tento cíl je svou povahou materiální.
3. Rozvíjet tvořivost v oblasti všech druhů umění, v oblasti umění slovesného,
výtvarného a hudebního.
4. Estetickými podněty rozvíjet hodnotovou orientaci jedince a zušlechťovat jeho
myšlení, cítění a chování. Jde o cíl obecný, kterým se estetická výchova zapojuje do
komplexního výchovného záměru rozvíjet mnohostrannou, tvůrčí a autentickou
osobnost.
2.2 Prostředky výchovy (Jůva, 1995, s. 45)
1. Umění je považováno za prostředek hlavní. Společenské funkce umění: poznávací
(poznání skutečnosti ve formě uměleckých obrazů nebo ve formě artefaktů), etická
(umělecká díla odrážejí sféru mravních jevů, vztahů a postojů), estetická, emocionální
(vnáší do života jedince významný citový prvek, vede k hlubokým citovým
prožitkům), terapeutická (neboli arteterapie, posiluje životní optimismus pacientů).
2. Prostředí je jednostranně působící činitel, kterému se jedinec více méně přizpůsobuje
a podrobuje. Prostředí považujeme za činitele v estetické výchově. Můžeme ho
rozdělit do tří oblastí: prostředí přírodní (estetika přírodních tvarů, barev, zvuků i
komplexních zážitků z pobytu v přírodě je činitelem, který by měl od nejútlejšího
věku prolínat celou estetickou výchovu), prostředí společenské (především estetická
hodnota architektonického prostředí, estetika měst, budov, parků…, patří sem i

4. hromadné sdělovací prostředky, které ovlivňují estetické postoje mládeže i dospělých),
prostředí pedagogické (prostředí výchovných institucí).
3. Práce, hra a sport. Práce (hlavní je aplikace estetických kritérií v estetice výsledků
pracovní činnosti). Hra (rozlišujeme estetiku hraček, estetickou stránku výsledků hry i
procesu hry). Tělovýchovné činnosti (vedou jedince k estetické citlivosti na osobní
úpravu, estetizuje postavu a pěstuje pohybovou kulturu).
Prostředky výchovy
Umění Prostředí Práce, hra a sport
2.3 Principy estetické výchovy (Jůva, 1995, 55)
Účinnost estetické výchovy je podmíněna několika činiteli. Podílí se na ni pedagogova
osobnost, předpoklady vychovávaného jedince, materiální i organizační zabezpečení
pedagogického procesu, pojetí estetickovýchovné práce.
1. Princip adekvátní hodnotové orientace, cílem je plně rozvinutá, autentická a tvůrčí
osobnost se širokým kulturním rozhledem.
2. Princip cílevědomosti a soustavnosti, rozvoj schopností správně vnímat, chápat,
citově prožívat a hodnotit umění a estetickou stránku skutečnosti.
3. Princip aktivnosti, jde o samostatnou činnost jedince.
4. Princip názornosti, opírá se o smyslové nazírání skutečnosti a jejích obrazů, o
dosavadní představy a zkušenosti, systematicky rozvíjet vnímání, pozorování a
fantazii.
5. Princip uvědomělosti, požadavek, aby žáci probírané látce plně rozuměli.
6. Princip trvalosti, vyžaduje, aby se vědomosti a dovednosti jednou osvojené staly
trvalým majetkem žáků.
7. Princip přiměřenosti, vyžaduje, aby obsah, formy a metody byly v souladu
s věkovou vyspělostí a s dosavadními znalostmi a schopnostmi žáků.

5. 8. Princip emocionálnosti, estetické podněty by skutečně měli působit na city, jedinec
by měl prožívat obsah i formu vnímaných a reprodukovaných uměleckých děl.
9. Princip jednoty technických a uměleckých zřetelů, smyslem tohoto principu je
překonat technickou samoúčelnost v uměleckém výcviku.
3. Závěr
Estetická výchova nabývá stále většího významu jako součást plného a harmonického
rozvoje osobnosti. Estetickovýchovné činnosti působí ve škole, v mimoškolní oblasti i
v rodině. Estetická výchova je nedílnou součástí výchovy každého jedince ve všech životních
obdobích.
4. Zdroje
SPOUSTA, V. (ed.) Metody a formy výchovy ve volném čase. Brno: Masarykova univerzita,
1998. ISBN 80-210-1275-7.
KUČEROVÁ, S. Obecné základy estetické výchovy, Brno: Masarykova univerzita, 1990.
ISBN 80-210-0220-4.
JŮVA, V. Estetická výchova - vývoj - pojetí - perspektivy, Brno: Paido, 1995. ISBN
80-85931-12-5.