Právní aktuality 10 2018
•
0 gefällt mir•22 views
Věděli jste, že: - vláda projednává návrh zákona s cílem zrušit superhrubou mzdu? - Úřad na ochranu osobních údajů se vyjádřil k tématu souhlasů se zpracováním osobních údajů? - Nejvyšší soud se vyjádřil mimo jiné k problematice manažerských smluv?
Empfohlen
Empfohlen
Weitere ähnliche Inhalte
Ähnlich wie Právní aktuality 10 2018
Ähnlich wie Právní aktuality 10 2018 (20)
Mehr von HAVEN, advokátní kancelář
Mehr von HAVEN, advokátní kancelář (8)
Právní aktuality 10 2018
- 1. PRÁVNÍ AKTUALITY ZÁŘÍ 2018 Dovolujeme si Vám představit několik novinek z oblasti judikatury a legislativy z průběhu září 2018. O dalších změnách Vás budeme informovat. + Novela zákona o daních z příjmů Vláda 4. 9. projednala návrh zákona, který má za cíl zrušit tzv. superhrubou mzdy a nahradit ji jednoduchým systémem jedné sazby daně z příjmu z hrubé mzdy ve výši 15 %. To by mělo znamenat růst čistých mezd všech zaměstnanců o cca 7 % a zjednodušení a zpřehlednění daňového systému v oblasti daně z příjmů. Zaměstnanec s hrubou mzdou 30 000 Kč zaplatí po přijetí zákona na dani z příjmů měsíčně o 1 530 Kč méně oproti současnému stavu, což ročně představuje 18 360 Kč. Koncept superhrubé mzdy byl zaveden s cílem zvýšit informovanost zaměstnanců o celkových nákladech zaměstnavatele spojených s vyplácením mezd. + Sdělení předsedkyně Úřadu na ochranu osobních údajů k vyžadování souhlasu podle GDPR Na základě poznatků z praxe a řady zveřejněných chybných interpretací se ÚOOÚ vrátil k tématu vyžadování souhlasů a varuje veřejnost, že vyžadování souhlasu může být v řadě případů nadbytečné a v rozporu s GDPR. Od účinnosti GDPR jsou internet a e-mailové schránky lidí zaplaveny požadavky na udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů. Tento stav potvrzují také stížnosti zasílané ÚOOÚ. Správci a zpracovatelé požadují nadbytečně po svých klientech souhlas se zpracováním v případě služeb, které jsou běžně poskytovány na základě zákona, smlouvy či jiného právního důvodu uvedeného v GDPR. Jedná se např. o poskytování bankovních nebo telekomunikačních služeb. V těchto případech poskytnutí nesmí být vázáno na udělení souhlasu. Vyžadování souhlasu je proto nadbytečné, obtěžující a většinou i klamavé a zároveň je v rozporu s GDPR. Ani pokud je zpracování založeno na souhlasu a lidé od jeho udělení očekávají určité výhody, se zpracování nesmí přelít do stádia obchodování s osobními údaji a jejich přeprodávání. Soukromí člověka není obchodovatelnou komoditou. ÚOOÚ se bude důsledně zaměřovat na okolnosti získávání souhlasu a jeho náležitosti, zda byl získán v souladu s GDPR, zda klient věděl, k jakému účelu budou data použita a kým. Z judikatury: + Správa společné věci Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017 zabýval otázkou správy společné věci a dospěl k názoru, že občanský zákoník poskytuje soudní ochranu přehlasovanému nebo opomenutému menšinovému spoluvlastníku před rozhodnutím většinového spoluvlastníka tehdy, jde-li o rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci (o záležitost mimořádné správy). Nelze vyloučit, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu, zejména tam, kdy stav hrozící těžké újmy bude
- 2. zcela zřejmý, bude možné soudní ochranu poskytnout výjimečně i tehdy, půjde-li o rozhodnutí v záležitosti běžné správy. + Promlčení práva na náhradu škody vůči členovi představenstva společnosti V této záležitosti vydal Nejvyšší soud dne 29. 5. 2018 usnesení, sp. zn. 27 Cdo 1532/2017. Dospívá v něm k dvěma důležitým poznatkům. Zaprvé, že právnická osoba se o vzniku škody dozví či může dozvědět v okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatnit. Obecně přitom platí, že takovou osobou je člen statutárního orgánu. Tento závěr se však neprosadí tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace hrozí nebezpečí, že člen statutárního orgánu, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby. Zadruhé, že jestliže se na vzniku škody podíleli všichni členové statutárního orgánu, popř. další osoby oprávněné podat jménem právnické osoby žalobu o náhradu škody, běží subjektivní promlčecí doba až ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat (za právnickou osobu či jejím jménem) žalobu o náhradu škody proti členovi statutárního orgánu, která se na vzniku škody nepodílela. Je- li byť jen jeden člen představenstva, jenž se na způsobení škody společnosti nepodílel a jenž mohl nárok na náhradu škody jménem společnosti uplatnit, počala promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody běžet již ode dne, kdy se tento člen představenstva dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. + Uplatnění práva na náhradu škody vůči členovi představenstva Z výše zmíněného usnesení Nejvyššího vyplývají rovněž důležité závěry i v těchto záležitostech, totiž že dozorčí rada je oprávněna rozhodnout o uplatnění nároku na náhradu škody způsobené společnosti členem představenstva a tento nárok jménem společnosti uplatnit bez ohledu na to, zda o to byla požádána kvalifikovaným akcionářem. Dále, že při rozhodování o tom, zda vůči členovi představenstva uplatní nárok na náhradu škody, musí členové dozorčí rady na základě dostupných informací pečlivě zvážit, zda je uplatnění tohoto nároku v zájmu společnosti. Vedle kritérií naznačených např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4276/2009 musí v této souvislosti vzít v úvahu i specifické okolnosti sporu mezi společností a členem jejího orgánu (možnost, že nárok uplatní kvalifikovaný akcionář, vliv na dobrou pověst společnosti atd.). Rozhodne-li dozorčí rada, že jménem akciové společnosti uplatní právo na náhradu škody vůči členovi představenstva, určí svého člena, který bude společnost zastupovat v řízení před soudem. + Manažerská smlouva jako dodatek ke smlouvě o výkonu funkce Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5715/2017, vyplývá, že ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu za zaměstnance. Tyto závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, v níž si sjednají režim zákoníku práce. Pak je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce,
- 3. avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. Ujednáním ve smlouvě o výkonu funkce (či v souběžně uzavírané „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze odchýlit od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, atd. Také zánik funkce se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku, bez ohledu na „režim“ smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavírané manažerské smlouvy). + Důsledky absence dohody o ceně ve smlouvě o dílo podle občanského zákoníku Z rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1745/2018, vyplývá, že k posouzení, že mezi smluvními stranami došlo k dohodě o podstatných částech smlouvy, může soud dospět jen tehdy, když je mu obsah takové dohody znám. Také závěr, že cena díla byla určena dohodou stran, může soud učinit jen tehdy, je-li prokázán obsah takové dohody včetně sjednané výše ceny. Nezjistí-li soud výši ceny díla, na které se strany měly dohodnout, pak nemůže učinit jiný závěr než ten, že dohoda o této podstatné části nevznikla a tudíž nedošlo ani ke vzniku smlouvy o dílo pro absenci dohody o podstatné části smlouvy. Věc je pak posuzována podle ustanovení týkajících se bezdůvodného obohacení. + Pokyn valné hromady a výkon funkce s péčí řádného hospodáře V rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016 se mj. říká, že požadavek na výkon funkce s péčí řádného hospodáře a nezbytnou loajalitou vůči společnosti se prosadí i v případě, že představenstvo akciové společnosti jedná na pokyn valné hromady, udělený v souladu s právními předpisy a stanovami. Jestliže představenstvo společnosti navrhuje valné hromadě, aby přijala určité usnesení, jímž se následně bude představenstvo řídit, jsou jeho členové povinni postupovat v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře již při svolávání valné hromady, při formulování návrhu usnesení, jež má valná hromada přijmout, jakož i při poskytování všech relevantních informací akcionářům tak, aby mohli na valné hromadě rozhodovat s dostatečnou znalostí věci a při vědomí výhod, nevýhod a rizik spojených s usnesením valné hromady. Nepostupují-li tak a valné hromadě navrhnou usnesení, o němž ví či musí vědět, že je pro společnost nevýhodné a může jí způsobit újmu, zásadně porušují povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a odpovídají společnosti za způsobenou újmu realizací takového usnesení valné hromady stejně, jako kdyby zde žádného pokynu nebylo. To platí i v případě, že valná hromada je oprávněna udělit představenstvu pokyn, jímž se představenstvo musí řídit. Nejde-li tudíž o vyměnitelné či prioritní dluhopisy, náleží rozhodnutí o tom, že společnost získá finanční prostředky na svůj provoz emisí dluhopisů, do působnosti představenstva, a stanovy nemohou určit jinak. Usnesení valné hromady přijaté v posuzované věci podle stanov tudíž není pokynem valné hromady, který by představenstvo muselo plnit, ale pouhým vnitřním omezením představenstva při vydávání dluhopisů. + Účast na daňovém podvodu prokazuje vždy správce daně Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku zabýval případem, kdy správce daně odmítl přiznat daňovému subjektu nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění. Tvrdil
- 4. totiž, že subjekt věděl nebo měl vědět, že se účastní řetězce za účelem krácení daně. V případu, sp. zn. 5 Afs 252/2017, správce daně daňovému subjektu odepřel nárok na odpočet DPH na základě domněnky, že daňový subjekt nejednal dostatečně obezřetně a s péčí řádného hospodáře a nepřijal veškerá opatření, která po něm lze vyžadovat tak, aby svoji účast v podvodném řetězci eliminoval. Daňový subjekt přitom projevil snahu své dodavatele vhodným způsobem prověřovat. Správce daně a krajský soud však došli k závěru, že výše uvedená opatření jsou nedostatečná a pokud by byla aplikována další, bylo by možné účast v podvodném řetězci odhalit. NSS konstatoval, že v daném případě daňový subjekt daňovými doklady prokázal splnění materiálních podmínek pro nárok na odpočet, doložil, že nejde o fiktivní plnění, zboží bylo dodáno za obvyklou cenu, která byla uhrazena včetně daně, a zboží bylo následně prodáno dalším odběratelům. V tomto případě bylo tedy na správci daně, aby prokázal, že daňový subjekt nebyl v dobré víře a byl vědomě zapojen v řetězci transakcí, které byly vytvořeny pouze za účelem vylákání daňové výhody resp., že měl a mohl si být vědom toho, že se takového řetězce účastní. Lze tedy konstatovat, že daňový subjekt je povinen prokazovat pouze uskutečnění zdanitelného plnění a splnění zákonných podmínek pro přiznání nároku na odpočet, účast na daňovém podvodu prokazuje vždy správce daně. Soud rovněž opět potvrdil, že opatření k zajištění správného výběru daně a předcházení daňovým únikům nemohou být používána způsobem, který by systematicky zpochybňoval nárok na odpočet DPH. V případě konkrétních dotazů se na nás neváhejte obrátit. O dalších legislativních novinkách Vás budeme informovat.