Příběh Lily Michálkové - příběh

1. MODERNÍ DĚJINY.CZ
1
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.
DŮM, KOLEM KTERÉHO
KROUŽILA SMRT
Kolik příběhů může vypovědět jeden dům, který navíc
teprve nedávno oslavil sté narozeniny? O tom, že ně-které
domy přitahují jako magnet dramatické událos-ti
a spojují osudy neobyčejných lidí, svědčí například
následující příběh. Jde o dům na plzeňské Koterov-ské
ulici, který se stal památkou především díky své
netradičně řešené fasádě. Přesto by si podobné oce-nění
zasloužil i díky těžko uvěřitelné souhře okolnos-tí,
které z něho dělají nenahraditelného pamětníka.
PRVNÍ ŽID USAZENÝ V PLZNI
Ve druhé polovině devatenáctého století se Plzeň za-halila
do dýmu vycházejícího z bezpočtu nových tová-ren
a z komínů lokomotiv. Vlaky a továrny – dvě no-vinky
století páry spolu byly v Plzni nerozlučně spjaty.
Počátkem 80. let 19. století vlastnil některé pozemky
na jih od dnešního Hlavního nádraží Českých drah ži-dovský
továrník David Leopold Lewit spolu se svými
syny Gustavem a Adolfem Lewitovými. Šlo o židovské-ho
podnikatele, který měl pro osud novodobé židovské
komunity v Plzni průlomový význam. Až do roku 1837
bylo židům zakázáno kupovat ve městě nebo na před-městích
jakékoliv domy nebo pozemky. D. Leopoldu
Lewitovi se však ve zmíněném roce podařilo získat
od městské rady svolení ke zřízení koželužny v cent-ru
města a k zakoupení dokonce dvou domů – č.p. 23
ve městě a č.p. 15 na předměstí. Magistrát informoval
o této události cech koželuhů. Naopak Lewit měl na-řízeno
domy po případném zrušení továrny vrátit zpět
osobám, od kterých je koupil. Mnohé se změnilo v revo-lučním
roce 1848 a především v 60. letech 19. století.
V této době dokonce první židé získali volební právo.
Tehdy si David Leopold Lewit koupil za 50 florinů pl-zeňské
občanství a mohl již ve městě žít bez obav z bu-doucnosti.
TOVÁRNA C. K. DVORNÍHO DODAVATELE CINGROŠE
O více než dvacet let později, roku 1888, D. Leopold
Lewit prodal tři pozemky na tehdejším Pražském před-městí,
konkrétně na dnešní Koterovské třídě. Jejich
rozloha byla celkem 9,741 korce (28035 m2). Kupcem
se stal plzeňský továrník Jan Cingroš. Ten se s židem
Lewitem dohodl na ceně 700 zlatých za jeden korec.
Jan Cingroš měl s novými pozemky smělé plány. Něko-lik
desítek metrů odsud založil o rok dříve, v roce 1887,
továrnu na zpracování žuly. V té době již měl za sebou
tento vyučený kameník velké množství úspěchů. Sa-mostatnou
kamenickou výrobu zahájil již v roce 1866.
O tři roky později získal na výstavě v Plzni bronzovou
medaili za své „náhrobníky a pískové kameny“ a roku
1870 se stal plzeňským měšťanem. Firma prosperova-la
a získala dokonce řadu zakázek ze zahraničí. Za své
výrobky byla oceněna v Chebu, Terstu, Českých Budě-jovicích,
Praze, Sofii a v Chicagu. V roce 1885 navští-vil
Cingrošovu firmu samotný císař František Josef I.
JIŘÍ SANKOT

2. MODERNÍ DĚJINY.CZ
2
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
a propůjčil podnikateli titul císařsko-královského ka-menického
mistra a c.k. dvorního dodavatele. V těsném
sousedství nové továrny však vyrůstaly dílny státních
drah a podnikatel Cingroš zoufale hledal místo, kam by
mohl jeho podnik expandovat. Potřebný prostor našel
na zmíněných pozemcích od Davida Leopolda Lewita.
Bohužel, brzy se ukázalo, že ani sem se nebude pod-nik
moci rozrůst, jelikož zde městská rada naplánovala
ulice a bloky činžovních domů. Jan Cingroš začal proto
hledat pozemky pro zcela novou továrnu.
Po dlouhém hledání zakoupil Jan Cingroš rozlehlé po-zemky
v okolí Nadryb na Rokycansku. První stavbou,
kterou zde nechal postavit, byla vila. Ta se stala jeho
novým sídlem. Kolem vily nechal zřídit velký park a za-hradu.
Přes řeku Berounku začal provozovat přívoz,
který zde jako rarita existuje dodnes. Výroba nicmé-ně
pokračovala v plzeňském podniku. Firma vyráběla
především rodinné pomníky a hrobky pro významné Pl-zeňany
i osobnosti ze vzdálených koutů českých zemí.
Na plzeňském ústředním hřbitově je Cingroš například
autorem hrobky A. Fodermayera nebo J. K. Rudolfa.
Jeho továrna realizovala také podle návrhu Vojtěcha
Šípa pomník J. K. Tyla, který v současné době zdobí
Mikulášské náměstí. J. Cingroš zemřel 15. 3. 1906, ale
podnik pod jeho jménem dále vedli syn Karel a synovec
Václav. Ve firmě pracovalo na sto zaměstnanců a mezi
nimi svého času i pozdější herec František Kovařík
a jeho tatínek. Na existenci firmy odkazovalo ještě de-sítky
let po jejím zániku žulové dláždění chodníku v pl-zeňské
Božkovské ulici, kde továrna stála.
Mezi Cingrošovy dědice je v odevzdávací listině dato-vané
roku 1908 rozděleno neuvěřitelných 88 pozemků
v Plzni, na Plzeňsku a Rokycansku. Nevyužité pozemky
zakoupené před dvaceti lety od Davida Leopolda Lewi-ta
zdědili manželé Barbora a Karel Cingrošovi, Břeti-slav
Cingroš a Zdeňka Petáková. Ti je roku 1909 prodali
manželům Michálkovým a Jarošovým za 9904,72 K.
Josef Jaroš a Josef Michálek byli již v té době majiteli
uměleckého zámečnictví v nedaleké Jablonského ulici.
NESNADNÉ POČÁTKY FIRMY JAROŠ A MICHÁLEK
Oba společníci se rozhodli vystavět na Koterovské ulici
nový dům a zároveň sídlo své firmy. Tento dům s truh-lářskou
dílnou je dnes jednou z památkově chráněných
staveb v Plzni. Cesta k jeho současné podobě ale neby-la
vůbec jednoduchá.
Jednalo se o jednu z posledních staveb v bloku domů
sevřeném mezi ulicemi Koterovskou, Sladkovského,
Rubešovou a Jablonského. 14. února 1909 si Josef Ja-roš
a Josef Michálek zažádali o stavební povolení k vý-stavbě
„třípatrového stavení“ a přízemní zámečnické
dílny ve dvoře. Příslušné povolení bylo plzeňskou měst-skou
radou vydáno v srpnu téhož roku. Bezprostředně
k dílně měl přiléhat dvůr a zahrada. Proti postavení
dílny protestovali všichni majitelé okolních domů -
J. Svoboda a V. Kočka se obávali, že postavením díl-ny
přijdou ve svých domech o světlo a zdravý vzduch
a že budou příliš obtěžováni hlukem. Spokojili by se
s posunutím dílny do vnitrobloku, kde již zámečnická
dílna před tím existovala. Zato sousedé J. Ptáček, Jan
Janoušek a slečna O. Sakařová žádali, aby dílna ne-byla
povolena vůbec. Zástupci města Plzně nakonec
výstavbu povolili za přistoupení na určitý kompromis
se zmíněnými majiteli sousedních domů. 14. září 1909
bylo uděleno povolení s tím, že zahrada a dvůr nesmí
sloužit k práci, a v dílně se nesmí pracovat při otevře-ných
dveřích a oknech. Navíc Jaroš a Michálek museli
na svém pozemku postavit hradební zeď, která jejich
dílnu oddělí od okolních pozemků.
O pouhé dva dny později začal stavitel Antonín Suchan
dům i s dílnou realizovat. Třípatrová stavba měla šest
dělených klenutých sklepů a v každém poschodí byly
dva byty, každý se třemi obytnými místnostmi, spíží,
záchodem, koupelnou a předsíní. Antonín Suchan sta-věl
dům podle plánů jiného plzeňského stavitele, Aloi-se
Hůly. V předjaří 1910 byla stavba téměř dokonče-na.
Společníci Jaroš a Michálek ale zažádali městskou
radu o povolení k některým změnám na projektu. V led-nu
zaslali žádost o povolení drobných stavebních úprav
a umístění prádelny ve sklepě. Prádelna sice povole-na
nebyla, ale ostatní změny ano. V květnu 1910 byla
stavba hotova a chyběla jen „třešnička na dortu“ - fa-sáda.
Majitelé tehdy požádali o schválení úplně přepra-cované
koncepce průčelí. Nový návrh vypracoval sám
stavitel Antonín Suchan. Místo tehdy běžné eklektické
fasády činžovního domu vzniklo netradiční a zajímavě
řešené průčelí, doplněné o reliéfy alegorií průmyslu.
Dům byl navíc opticky zvýšen výraznou atikou. Změnou
fasády se poněkud oddálila kolaudace celého domu
a 13. června 1910 udělilo okresní hejtmanství pouze
povolení k užívání dílny.
V teplých jarních dnech roku 1910 tak začal na dvoře
nedokončeného domu Koterovská 664/40 čilý pracov-ní
ruch. Budova dílny byla 20 m dlouhá, 8,5 m široká
a místnosti měly výšku 4,35 m. Kouř z dílny odváděly
kouřojemy do 22 m vysokého komínu. Podlaha byla cih-

3. MODERNÍ DĚJINY.CZ
3
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.
velkým zájmem veřejnosti o své výrobky. Díky poptáv-ce
vzrůstalo množství práce a kouře. Kvůli nedostateč-nému
odvětrávání musela být neustále otevírána okna
a sousedé byli soustavně obtěžováni kouřem a hlukem.
Problém s rozšířením dílny měla opět především rodi-na
Sakařových. Báli se zvýšení hluku a všeobecného
obtěžování. Městská rada však povolení ke změnám
udělila se zdůvodněním, že rozšíření bude mít naopak
za následek zmenšení hluku. Konkrétně bylo v povo-lení
uvedeno že „účel stavby je přenést hluk dovnitř
a navíc jde o umělecko-průmyslový podnik jedinečné-ho
významu, zvláště chvalné pověsti, jehož podpora
jest v zájmu kulturního rozvoje lidstva a prospěchu
všeužitečného…“ Nový komín měl mít opět výšku 22 m
a měl být navíc opatřen bleskosvodem. Význam a pro-slulost
uměleckého zámečnictví se skutečně rychle
šířily. Vzhledem k tomu, že v Plzni vznikala v té době
řada secesních domů, byla umělecká kování firmy Ja-roš
a Michálek velmi žádaná. S jejich výrobky se tak
dodnes setkáme na Hlavním nádraží v Plzni (tehdejší
novostavbě), na vstupních dveřích katedrály sv. Barto-loměje
nebo například v městských sadech, kde je po-mníčkem
firmy zajímavý meteorologický sloup.
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA
V roce 1914 vypukla první světová válka a obyvatel-stvo
mělo najednou zcela jiné starosti než umění. Od-loženo
bylo i rozhodnutí o osudu dílny ve firmě Jaroš
a Michálek. Do Plzně přicházely zprávy o zraněních
a smrti na frontách. Na bojiště byl odvelen také stavitel
Antonín Suchan, který měl realizovat přístavbu dílny.
Ve městě se tvořily fronty před obchody a stále více zá-kladních
potravin bylo téměř nedosažitelným zbožím.
Se zoufalým nedostatkem pracovních sil i materiálu se
brzy potýkala také firma J. Jaroše a J. Michálka. Přes-tože
již v roce 1913 městská rada schválila rozšíření
dílny, válečné události změny odsunuly na neurčito.
Přes všechny těžkosti se na rodinu Josefa Michálka
na počátku války, v roce 1914, usmálo štěstí, když se
jim narodila dcerka Ludmila. Ludmila – Liduška - Lída
– Lily, tak jí doma říkali. Liduška měla již starší sestru
Mařenku. Vychovávat dvě malé děti za světové války
nebylo jednoduché. Když byly Lidunce čtyři roky, vázlo
již zásobování toho nejzákladnějšího – chleba.
STŘELBA DO DĚTÍ KVŮLI CHLEBU
V polovině června 1918 nedorazil chléb do Plzně
po dlouhé dva dny. Lidé se bouřili a zaplňovali ulice.
21. června se na Koterovské ulici konečně po dvou
lová a u pracovních stolů fošnová. Našli byste zde dvě
kovářské výhně spojené společným podzemním kouřo-vodem.
Od samotné dílny byla skleněnou stěnou oddě-lena
kancelář. Nesměla chybět ani umývárna se třemi
umyvadly, se splachovacím pisoárem a záchodem pro
dělníky. Z dílny bylo možné po schodech vystoupat
na půdu. Pracovalo zde šest dělníků a šest učňů, kte-ří
vyráběli různé tepané umělecké ozdoby a dekorace.
Práce probíhala pouze s ručními stroji, bez motorového
pohonu. To se týkalo všech vrtaček, soustruhů a nůžek,
se kterými dělníci pracovali. Majitelé důsledně dbali
na bezpečnost a zdraví při práci. Protože bylo v dílně
horko a ventilace pomocí kouřojemů byla nedostateč-ná,
páni Jaroš a Michálek od počátku porušovali slib
daný sousedům – pracovalo se při otevřených oknech
a dveřích i na dvoře. Práce probíhala denně od ½ 7 ráno
do 16 hodin.
V létě 1910 probíhalo kolaudační řízení. Téměř všich-ni
nespokojení sousedé se na něj vyzbrojili argumenty,
stížnostmi a požadavky. Hlasitě se projevovala přede-vším
slečna O. Sakařová. Sousedé důrazně požadovali,
aby z nádvoří byla okamžitě odstraněna dřevěná kůlna
krytá lepenkovou střechou, postavená bez řádného po-volení.
Upozornili, že bouda stojí na hranici pozemku
a využívá se jako dílna. Tím byl jasně porušen slib, že
nádvoří a zahrady zůstanou nezastavěné. Další stížnost
směřovala k dílně samotné. Sousedé upozorňovali, že
se pracuje při otevřených dveřích a oknech a zdůraz-ňovali,
že práce při otevřených ventilačních okénkách
ani při zavřených oknech a dveřích by jim nevadila. Ná-sledovalo
upozornění, že v okolních domech žijí přede-vším
zaměstnanci dráhy, kteří se chtějí po noční směně
ve dne vyspat, ale ruch na nádvoří jim to znemožňuje.
Do zodpovědné práce se pak vracejí nevyspalí a hrozí,
že se tito nájemníci budou hromadně vystěhovávat. Je-diné,
co je drží v hygienicky nevyhovujících bytech je, že
v Plzni v dané době neexistuje dostatek bytů…
Kolaudační řízení bylo pro oba majitele dílny velmi ne-příjemné.
Vysvětlovali, že kůlnu mají pouze na ukrytí
železa před povětrnostními vlivy a slíbili, že ji do čtyř
neděl odstraní. Připustili, že skutečně dělníci pracují
i na dvoře a zdůvodnili to nedostatečným odvětráváním
dílny. Kolaudační vysvědčení přes všechny komplikace
16. srpna 1910 obdrželi.
Pod vlivem neustálých stížností sousedů si Jaroš a Mi-chálek
v roce 1913 zažádali o povolení k rozšíření dílny
a k vystavění pomocného komínu. Žádost zdůvodnili

4. MODERNÍ DĚJINY.CZ
4
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
přesile dvaceti chlapců. V roce 1924 se také na školu
vrátil po dvouleté přestávce jako učitel kreslení a de-skriptivní
geometrie Josef Skupa. Ten u Lily vzbudil
pro deskriptivní geometrii velký zájem. Mezi spolužáky
malé Lídy se později proslavil především Lumír Kapsa,
který se po maturitě stal po svém otci šéfem proslulé
rodinné stavební firmy Müller a Kapsa.
Také mezi studenty vyšších i nižších ročníků Lídiny ško-ly
bychom našli celou řadu později slavných osobností.
Mezi žáky a později i přátele Josefa Skupy patřil přede-vším
Jiří Trnka, který se narodil v roce 1912. Trnka byl
dokonce nějakou dobu i spolužákem Lily Michálkové.
Přestože propadl a opakoval ročník, s pomocí Josefa
Skupy se nakonec dostal na Vysokou školu umělec-koprůmyslovou
v Praze. O čtyři roky mladší než Lily
Michálková byl pozdější herec a komik Miroslav Hor-níček
– ten se narodil v roce 1918. O čtyři roky mladší
byl i mladík s nenapodobitelným výtvarným talentem.
Jmenoval se Bohumil Konečný a spolužáci mu říka-li
Bimba. V septimě zdvihl ze židlí učitelský sbor svou
karikaturou sboru nazvanou „Kulometná rota“. Vtipnou
kresbou na sebe ale upozornil, začal spolupracovat
s Jaroslavem Foglarem a následně se stal malířem
jeho populárního komiksového čtení, Rychlých šípů,
i jeho knížek.
Josef Michálek zemřel velmi brzy – v prosinci 1931.
Na jaře následujícího roku odmaturovala dcera Lud-mila.
Nějakou dobu pak vyučovala v Plzni náboženství
a následně se provdala do Strážnice za obchodníka
Oldřicha Graubnera. Čtvrtinový podíl na domě zdědila
po otci její starší sestra Marie Michálková. Marie v té
době pracovala jako učitelka mateřské školy. V srpnu
1935 se provdala za pětatřicetiletého konstruktéra An-dreje
Konstantinoviče Ovsjannikova, ruského emigran-ta,
který v roce 1922 uprchl se svým bratrem Vasilem
z ukrajinského Charkova před důsledky říjnové revo-luce
a občanské války. Novomanželé Ovsjannikovi se
usadila přímo v domě na Koterovské třídě.
JOSEF BUKOVSKÝ - LÁSKA Z MICHÁLKOVY DÍLNY
Dokud žila Ludmila v Plzni, navštěvovala ji někdej-ší
spolužačka a nejlepší kamarádka Marie Hajšmanová.
Ve stejné době pracoval v Michálkově a Jarošově dílně
Josef Bukovský, rodák z jihočeských Strunkovic nad Vo-lyňkou.
V první polovině dvacátých let se zde vyučil ře-meslu
uměleckého zámečníka a od té doby byl až do roku
1936 firmě věrný. Mezi Marií a Josefem vzplanula láska,
která skončila šťastně – svatbou. Vzali se 21. 11.1936.
dnech objevil vůz s chlebem. Vůně čerstvého pečiva se
z vozu linula do okolí. Několik chlapců z okolních ulic
se na vůz vrhlo. Policie se pokoušela chlapce rozehnat.
Když tu se odkudsi vyrojila jednotka maďarských vo-jáků,
vedených plzeňským Němcem Oskarem Wirflem.
Poručík Wirfl usoudil, že policie situaci nezvládá a dal
Maďarům neuvěřitelný rozkaz – střílet na skupinu dětí.
A tak v první letní den posledního roku války na ulici
zahynul Jaroslav Vališ (narozen 1906). Na místo nepo-chopitelného
krveprolití se okamžitě seběhl dav roz-hořčených
Plzeňanů a nevěřícně hleděli na brutální dílo.
Celá tragická scéna se odehrála pod okny a před vcho-dem
do domu Michálkových a Jarošových. 21. června
pak v nemocnici na následky těžkých zranění zemřeli
další školáci - Václav Havlíček (narozen 1906, bytem
Soustružnická 19), Karel Hovora (narozen 1905, bytem
Sladkovského 45) a Jaroslav Kolář (narozen 1907, by-tem
Božkovská 47). 22. června v nemocnici zemřel ještě
František Veverka (narozen 1904, bytem Houškova 42).
Shodou okolností stejný den - 22.6.1918 - zemřel teh-dejší
plzeňský arciděkan msgr. Jan Černý. Pohřeb obětí
maďarských vojáků proběhl v Plzni ve dnech 23. a 25.
června a stal se velkou protiválečnou a protirakouskou
demonstrací.
SMRT OBCHÁZÍ RODINU JAROŠOVÝCH
Po válce postihla v roce 1921 velká rána také rodinu
Jarošových. 22. dubna náhle zemřela pětatřicetiletá
Vilemína Jarošová, manželka Josefa Jaroše a matka
jeho dvou nezletilých dětí. Jako poručník od té doby
vypomáhal svému druhovi s výchovou dětí Libuše a Pe-píka
Josef Michálek. Z dětí Josefa Jaroše měla poz-ději
pohnutý osud především dcera Libuška. Provdala
se za zubního technika Jana Benetku a bydlela v Pra-ze
- Vysočanech. Libušin manžel se za okupace zapojil
do protinacistického odboje. Po příchodu zastupujícího
říšského protektora Heydricha byl zatčen a za násled-ného
stanného práva 31. října 1941 popraven. Její bratr
Josef se stal inženýrem a vyučoval na průmyslové ško-le
v Děčíně.
LILA MICHÁLKOVÁ A JEJÍ NEOBYČEJNÁ ŠKOLA
Michálkova dcera Lída (Lila) nastoupila v roce 1924 jako
žačka na II. českou reálku v Plzni na Mikulášském ná-městí
(dnešní Mikulášské gymnázium). Po celou dobu
školní docházky seděla v lavici se svou největší kama-rádkou
Marií Hajšmanovou. Obě pohledné dívky byly
patřičně pyšné na to, že měly vždy nejlepší prospěch
z celé třídy. Však také byly společně s Boženkou Smrč-kovou
jediná tři děvčata ve třídě odolávající nerovné

5. MODERNÍ DĚJINY.CZ
5
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.
a dají na převýchovu. Když mě šla otci ukázat do věz-nice
na Bory, za oknem se objevil otec, snad kromě očí
celý v obvazech. Naštěstí jí podporovali její rodiče. Byla
jí nabídnuta i pomoc od sokolského odbojáře, ale od-mítla
to, aby je nedostala do maléru.“
Po částečném vyléčení byl Josef Bukovský převe-zen
do Drážďan, pak do věznice v Budyšíně a nakonec
opět skončil v Drážďanech u soudu. Na ten vzpomínal.
V předem zinscenovaném procesu byl spolu se šes-ti
obviněnými odsouzen k trestu smrti. Kandidátům
na smrt v cele Josefa Bukovského nezbývalo nic jiného
než se utěšovat plánování útěku z drážďanské vězni-ce.
Plánování útěku přirovnával k šachové partii. Útěk
Josef Bukovskému a jeho přátelům umožnilo mohutné
bombardování Drážďan 14. února 1945, které pobořilo
i obávanou věznici. Josef Bukovský dobrodružným způ-sobem
z věznice uprchl a již po deseti dnech se šťastně
dostal ke svému bratrovi Jaroslavovi do Prahy. V úkry-tu
jeho bytu válku šťastně přežil. Naopak jeho někdejší
vyšetřovatel Georg Pittermann byl jako válečný zloči-nec
v Plzni 3. května 1947 popraven.
DALŠÍ UČEŇ PLZEŇSKÉ FIRMY SE VYHNUL TRESTU
SMRTI
Vraťme se v čase o několik let zpět, a to přímo do Ja-rošovy
firmy, kterou Josef Bukovský opustil v roce
1936. V roce 1939 sem do učení nastoupil Josef Kap-rál,
poslední dnes žijící zaměstnanec této slavné fir-my.
Téměř devadesátiletý Josef Kaprál žije v Plzni
a vzpomíná na Josefa Jaroše jako na příjemného
šéfa, se kterým vždy dobře vycházel. V roce 1942
Josef Kaprál ve věku necelých osmnácti let uprchl
z Protektorátu, ve snaze dostat se do Sovětského
svazu. Útěk se mu bohužel nezdařil a o několik týdnů
později byl dopaden u Krakova v tehdejším Generál-ním
Gouvernementu. Také on byl převezen k soudu
- do Budyšína. I jemu hrozil za útěk, navíc v chou-lostivém
roce 1942, trest smrti. Josefu Kaprálovi
pravděpodobně život zachránil fakt, že byl souzen
jako mladistvý. Do osmnácti let mu přitom v době
soudu chyběly pouhé tři měsíce. Místo trestu smrti
dostal tedy deset let samovazby. Z věznice v Budy-šíně
se dostal až v dubnu 1945 při jeho osvoboze-ní
americkou armádou. Po válce odešel na dva roky
na vojnu a v roce 1947 se vrátil do Plzně – jako dělník
ve Škodovce. Nakonec se ale rozhodl pro dráhu vojá-ka
z povolání, které již zůstal věrný. V nelehké době
okupace si vedl dosud nepublikované zápisky.
Po svatbě si Josef Bukovský splnil sen. S Marií ode-šel
krátce do Chebu a následně do Schönbachu (Luby
u Chebu) k dráze a stal se zde strojvedoucím. V roce
1938 však byli manželé z pohraničí vyhnáni sudetský-mi
ordnery. Josef naštěstí brzy získal místo strojvůdce
v Plzni. Na počátku okupace byl kontaktován odbojáři
ze Škodovky. Požádali jej, zda by vyhledal ke spolu-práci
s odbojem další spolehlivé zaměstnance drah, se
kterými by vytvořil samostatnou skupinu zaměřenou
na diverzní akce vůči Říši.
KTERAK JOSEF BUKOVSKÝ PŘEŽIL SVOU SMRT
Poté co skupina vznikla, její členové podporovali pří-slušníky
rodin po zatčených a popravených, kolporto-vali
ilegální tiskoviny, přehazovali průvodní vozové ná-lepky
na vagonech určeným vojsku nebo pro důležitý
průmysl. Tak tyto vozy nechávali bloudit po železnič-ních
tratích. Prováděli i jiné sabotáže. Například vytvá-řeli
předpoklady pro zadírání ložisek náprav vozových
dvojkolí. To se provádělo sypáním křemenného písku
do ložisek. Bukovského skupina byla ale odhalena. 3.
března 1944 byl samotný Josef Bukovský zatčen a od-vezen
na plzeňské gestapo. Vyšetřováním byl pověřen
třicetiletý kriminální asistent Georg Pittermann, vyhlá-šený
sadista. Ten Josefa Bukovského označil za Bahn-hofobergrupenführera
a snažil se ho všemi prostředky
přimět k doznání. V jakémsi přístroji mu prý sešroubo-vali
hlavu, trýznili ho ostrým proudem studené vody,
bili ho býkovcem, dostával silné rány a kopance až létal
přes celou místnost a na druhé straně narážel o zeď.
Po takovémto nelidském zacházení byl tak zřízen, že
dostával opakovaně prudkou otravu krve, měl vysoké
horečky a byl natolik zesláblý, že už nebyl schopen po-hybu.
Vytrvale zapíral a spoluvězni mu při křísení do-mlouvali,
aby pří výsleších začal mluvit.
Je třeba zmínit, že při zatýkání měl Josef Bukovský
doma čtyřletého syna Jaroslava a s ženou Marií oče-kávali
každým dnem narození dalšího dítěte. Marie Ha-jšmanová
– Bukovská musela ve vysokém stádiu těho-tenství
prožít nejen dramatické zatčení svého manžela,
ale i výslechy na gestapu, vedené Georgem Pittermann-em.
V takové atmosféře se pět týdnů po tatínkově za-tčení
narodil jeho druhý syn - Stanislav Bukovský. V té
době se nešťastný otec léčil na ošetřovně borské věz-nice
z následků po výsleších. Stanislav Bukovský dnes
k tehdejším událostem říká: „Při zatýkání otce u nás
gestapo sebralo kdeco, i sbírku známek. Matka byla
taky zvána na gestapo, a když se Pittermannovi zdálo,
že se chová vzpurně, vyhrožoval jí, že jí děti odeberou

6. MODERNÍ DĚJINY.CZ
6
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
agregátů, transformátorů, opravy veškerého elektric-kého
ručního nářadí (vrtačky, brusky a podobně), opra-vy
vysavačů, leštičů parket, robotů. Opravy střídavých
elektromotorů i generátorů provádíme od nejmenších
výkonů až po výkon 50 kW, v některých případech i více.
Stejné je to i s opravou stejnosměrných elektromoto-rů
a dynam. Montéři provozovny opravují mimo provo-zovnu
veškeré zařízení elektrických kuchyní a veške-rou
drobnější elektrotechnickou údržbu.“ V roce 1954
nastoupil jako učeň do nového podniku v Koterovské
40 Jaroslav Javůrek, který má dnes v původním oboru
vlastní živnost. I on na kolektiv podniku, kde se vyučil
a kde později mistroval, dodnes velice rád vzpomíná.
Jaroslav pocházel z Chrástu, kam v roce 1938 utekli ze
Sudet jeho rodiče. Rodiče Jaroslava Javůrka se osobně
znali s popraveným chrásteckým odbojářem Vlastimi-lem
Bláhou. Byl totiž jejich podnájemníkem.
V 60. letech se provozovna v Koterovské 664/40 sta-la
součástí mohutného plzeňského Kovopodniku. Další
provozovny této firmy se nalézaly ve dvorních prosto-
-rách okolních domů Sladkovského čp. 1402/35, Jab-lonského
834/33 a Jablonského 604/7. Další dílny
byste našli po celé Plzni. Kovopodnik měl celkem asi
900 zaměstnanců. Pracovalo se ve větších a menších
provozovnách v centru krajského města i na jeho okra-jích.
Mezi zaměstnanci firmy byli zámečníci, elektrikáři
i automechanici. V někdejší Jarošově a Michálkově díl-ně
na Koterovské třídě byla tehdy opravna netočivých
spotřebičů, lakovna a povrchová úpravna motorů, mon-tážní
dílna, navijárna a zkušebna motorů.
ARCIBISKUP JAN GRAUBNER, SYN LUDMILY
MICHÁLKOVÉ
Ludmila Michálková - Graubnerová se po svatbě ocitla
za pultem v rodinném obchodě v moravské Strážnici.
Porodila celkem pět dětí. Jedním z nich je současný
arcibiskup olomoucký a metropolita moravský msgr.
Jan Graubner. V Plzni v Koterovské 664/40 žila jeho
babička Marie Michálková a teta Marie Ovsjanniková.
Za babičkou a za tetou malý Jan jezdil ještě před tím,
než nastoupil do školy, a trávil zde také prázdniny.
Na chvíle v Plzni dnes vzpomíná: „Kromě zajímavých
koutů, balkonu a verandy mi nejvíce utkvěly vycházky
na pěší lávku přes nádraží, odkud jsem sledoval vlaky
a posunování vagonů. Tehdy to bylo ovšem spojeno se
špínou a sazemi parních lokomotiv a tak výlet končil
doma ve vaně. Dědečka Josefa Michálka jsem nezažil,
protože ten zemřel ještě před maminčinou maturitou,
ale byl nám velmi blízký svými pracemi. Měli jsme doma
PŘÍBĚHY TĚCH, KTEŘÍ ZA OKUPACE ZAHYNULI
Firma Josefa Jaroše se ze své dílny v Koterovské ulici
po válce odstěhovala. V letech 1946 – 1947 se do díl-ny
přestěhovala z dnešní Americké ulice č.p. 1230/66
elektrotechnická firma Erba, ing. Nechleba-Kfelíř v Plz-ni.
Také tato firma měla za války své hrdiny. Pracovali
zde tři zaměstnanci, kteří pro plzeňské zájemce upra-vovali
radiopřijímače pro poslech zakázaného zahranič-ního
vysílání. Jeden z těchto mladíků, Vlastimil Bláha,
bydlel v Chrástu a tamní odbojovou skupinou byl do-konce
pověřen vyrobit vysílačku. Bláha neměl takové
štěstí jako Josef Bukovský a byl v srpnu 1944 popraven
v Drážďanech. V nechvalně proslulé pankrácké seky-rárně
byl v květnu 1944 popraven i jeho kolega Ladi-slav
Červinka. Třetí z kamarádů, Václav Jiřík, zemřel při
pochodu smrti o rok později. Na stěně uvnitř nové dílny
firmy Erba v Koterovské ulici č.p. 664/40 byla po válce
umístěna pamětní deska zmíněným třem mučedníkům.
Pamětní deska zde existovala i v pozdějších časech
Kovopodniku. Nakonec ale byla deska přestěhována -
na průčelí domu Koterovská č.p. 827/44. Zde ji najdete
dodnes.
ŽIVNOSTNÍCI ZAKLÁDAJÍ SOCIALISTICKÝ PODNIK
Josef Jaroš zemřel v roce 1949. V té době se již pod-nik,
kterému téměř před půl stoletím vdechl život, jme-noval
Ústředí uměleckých řemesel. Vyráběl například
brnění pro křižáky z trilogie slavných filmů Jan Hus –
Jan Žižka – Jan Roháč z Dubé. Tradici ve znárodněné
firmě udržoval vedoucí dílny Stanslav Sedlák. Ten se
v někdejší firmě J. Jaroš a J. Michálek věnoval rýsová-ní
a návrhům nových uměleckých děl. Díky mimořádně
zručným řemeslníkům a kovářům dokázala firma jako
jediná v kraji rekonstruovat kované ozdoby a kovové
sochy na starých domech. Když však v roce 1972 odešel
do důchodu pan Matas, poslední umělecký kovář a zá-mečník,
firma zcela zanikla.
V někdejší dílně Jaroše a Michálka v Koterovské ulici se
v roce 1954 usídlil podnik Kovoprav. Podnik vznikl slou-čením
provozoven drobných plzeňských živnostníků.
Právě proto, že jej vytvořili zkušení a zruční řemeslníci,
kteří své práci rozuměli, kvalita práce i pracovitý duch
v Kovopravu a pozdějším Kovopodniku stále přetrvával.
Není divu, že se dodnes jeho zaměstnanci rádi scházejí.
V technickém popisu provozovny Kovoprav 25 se k ná-plni
práce píše: „Provozovna provádí opravy a převíjení
elektromotorů, včetně oprav výmlatových elektromo-torů,
veškeré elektrotechnické práce, opravy všech dru-hů
tepelných spotřebičů, opravy a převíjení svářecích

7. MODERNÍ DĚJINY.CZ
7
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.
15. ledna 1961 však dům přešel nuceně do vlastnic-tví
československého státu – do správy Kovopodniku.
Ve zdůvodnění finančního odboru rady Městského ná-rodního
výboru v Plzni (resp. jeho právníka JUDr. Old-řicha
Kučery) se k zabavení domu uvádí: „Provedeným
šetřením bylo zjištěno, že Kovopodnik, městský průmy-slový
podnik, který nemovitosti užívá jakožto objektu
sloužícího k provozním účelům, ji nezbytně potřebuje
k plnění svých úkolů…“ O finančním vyrovnání nepad-lo
jediné slovo. Teprve v březnu 1991 převzala Marie
Ovsjanniková jménem svým i jménem sestry Ludmily
Graubnerové zpět polovinu domu v Koterovské ulici.
Druhou polovinu převzali potomci manželů Jarošových.
Nespravedlnost zažívali Graubnerovi i ve Strážnici. Je-jich
podnik a obchod byl znárodněn. Nový režim rodi-nu
šikanoval. Díky Ludmilině houževnatosti ale rodina
vše zdárně překonala. Jan Graubner vystudoval střední
všeobecně vzdělávací školu (gymnázium) a po maturi-tě
krátce pracoval jako dělník v Gottwaldově. V roce
1968 začal studovat teologii a v roce 1973 byl vysvě-cen
na kněze. Působil pak jako kaplan v Gottwaldově
a jako farář ve Valašských Kloboukách, ve Vizovicích,
v Provodově a Horní Lhotě. V roce 1990 byl msgr. Jan
Graubner jmenován pomocným biskupem olomouc-kým
a od roku 1992 je olomouckým arcibiskupem.
V letech 2000 – 2010 byl navíc předsedou České bis-kupské
konference.
jeho jemně kované svícny a stolky, ale i obrázky, z nichž
jeden, Zima podle Slavíčka mám v bytě i dnes. Plzeň-ské
dědictví však u nás přebývalo především v mamin-ce.
Nejen v jejích vzpomínkách. Po tátovi ráda malovala
a znalostmi z deskriptivní geometrie, která ji očividně
musela bavit, doplňovala, co nás nestihla naučit ško-la.
Když se vdala na Moravu za obchodníka, skončila
za pultem, ale především žila pro svých pět dětí a pro
jejich výchovu lidskou i náboženskou. Její výchovné
metody, přístup i nasazení obdivuji dodnes. Důsledky
znárodnění, odvedení manžela v době, kdy se narodilo
poslední dítě, na vojenské cvičení na neurčito a mnohé
další problémy ji nezlomily. Víra v Boha a láska k dě-tem
jí dávaly obdivuhodnou sílu. Ani jako důchodkyně
neměla problém přihlásit se kvůli vnoučatům na rodi-čovský
kurz „množin“ tehdy zaváděných v matematice.
Přesto, že jsme pak do Plzně moc nejezdili, spíš přijeli
starší bratranci za námi, zůstala pro nás Plzeň jakýmsi
kouzelným pramenem, z něhož vyrůstaly ty nejkrásněj-ší
věci tvořící šťastný domov.“
RODINA GRAUBNEROVA A DOBA SOCIALISMU
Janova babička Marie Michálková zemřela 9. srpna
1959 a její podíl na domě Koterovská 664/40 zdědila
Ludmila Graubnerová, Janova maminka. Závěť, kterou
Marie Michálková zanechala, byla prohlášena za for-málně
neplatnou a dědictví bylo nutné znovu projednat.
4. dubna 1960 bylo dědictví Státním notářstvím v Plz-ni
– město prohlášeno za pravomocné a vykonatelné.