Pavel Dungl - ten, který operuje prezidenty: Velmi zajímavá a otevřená zpověď přednosty ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce prof. Pavla Dungla

1. CAFÉPRÁVO uu ČTVRTEK 3. ŘÍJNA 2013 S 1
Cestování v čase
je možné, ale jen
do budoucnosti
Str. 2
Květy jsou
na světě
díky ohni
Str. 9
Guy Fawkes
stále straší
mocné
Str. 12
Sluneční hodiny
se stínu
v Taubenheimu nebojí
Str. 11
Pavel Dungl
– ten, který operuje prezidentyKlára Říhová
Do práce jezdí na motorce,
dvakrát přežil svoji smrt, léčil tři
české prezidenty, asistoval slav-
nému režiséru Hustonovi a zplo-
dil čtyři syny. Díky němu má or-
topedická klinika pražské ne-
mocnice Bulovka pověst nejlepší
v republice a řadou inovací před-
běhla i svět.
„Profesor Dungl? Jděte rovně
a tam už ho uslyšíte,“ poradil mi
jeho kolega ve výtahu.
Přivítal mě sympaťák se zkou-
mavým pohledem, otevřeným
úsměvem, velkými zkušenostmi
v oboru, přirozenou autoritou,
reálnými názory na život i politiku
a bezbřehou vitalitou. Léto prožil
na střídačku týden v práci, kde ope-
roval deset dvanáct lidí, a týden na
lodi v Chorvatsku.
n Jakou máte loď?
Starou motorovou, velmi rych-
lou a strohou, žádný komfort. Ale
je spolehlivá a mám ji rád, střídáme
se tam se všemi čtyřmi syny a je-
jich rodinami.
n Liší se v létě skladba ope-
rací od běžného roku?
Je hodně úrazů. Samozřejmě
chybí bouračky z lyží, ale máte
cyklisty, motorkáře, staré lidi pada-
jící z postelí zrovna v době, kdy je
rodina na dovolené, nešťastné sko-
ky do vody. I když těch už je méně
− bývalo i dvě stě ochrnutí ročně,
tolik bláznů dnes naštěstí není.
A vedle akutních případů u nás
operujeme takové, které nechtějí
dělat jinde, a taky lidi, kteří nemají
v pracovním roce čas. Kyčle, ko-
lenní klouby, ramena, degenera-
tivní změny plotének a obratlů…
n Vaše klinika má pověst nej-
lepší a nejžádanější v republice.
Čím to je?
Zachovali jsme tu celé spektrum
ortopedických operací. Odlišujeme
se taky tím, že díky nastavení Bu-
lovky k pojišťovnám jsme asi nej-
levnější. To znamená, že dosta-
neme za operaci zhruba polovinu
úhrady, co dostane Motol nebo Ho-
molka. Kdybyste byla plátce, vy-
berete si raději místo, kde to je lev-
nější.
To je náš problém – padli jsme
do chudinské části, dané absolutní
neschopností dřívějšího vedení Bu-
lovky, zatímco jinde byli vychytra-
lejší. Ten systém je postavený na-
prosto nemorálně, jako kdybyste
platila v Olomouci za litr mléka pět
korun, v Děčíně patnáct a v Praze
pětadvacet.To je nesmysl.Takže se
snažím o nápravu čili chci stejné
peníze za stejnou práci.
n Máte zkušenosti i z ciziny.
Je jiný vztah pacient–lékař u nás
a v západní Evropě?
Velmi. Máme standardní popu-
laci jako třeba Rakousko, ovšem
tam je 70 % občanů sebevědo-
mých, ukázněných a disciplinova-
Jsem přirozeně
aktivní, mám
zájmy i přátele
mladšího věku,
líbí se mi krásné
ženy. A taky
mám čtyři kluky
− od šesti
do pětatřiceti
Před pěti lety operoval profesor Dungl Václava Klause, a ten už za pár
týdnů zase hrál tenis.
ných a zbytek takzvaný proletariát.
U nás je to opačně, z čehož plynou
další rozdíly. Stačí přejet hranice:
v Česku začíná nepořádek, tržnice,
bordely, rozbité silnice, obecný
rozvrat.
Rozdíl je bohužel ještě horší než
za totality. Češi postrádají aserti-
vitu, vymáhání svých práv, hrdost
a občanské sebevědomí. Jsou ustra-
šení, snaží se něco obejít, čekají
osudovou ránu. Budoucnost vidím
pesimisticky, chybí tu tři a půl mi-
liónu německých a milión židov-
ských spoluobčanů… Logicky te-
dy i pacienti v západní Evropě jsou
jiní − zodpovědnější, vyspělejší.
n A co takový Kuvajt?
Tam je markantní odlišnost v ro-
dinném zázemí. V arabských ze-
mích neexistuje, aby pacient přišel
sólo, u nás obvykle rodina přiveze
pacienta a předpokládá, že veške-
rou péči převezme stát.
Legrační tam bývá vyšetření žen
a dívek, u kterého asistuje vždy
manžel nebo otec, který má hlavní
pozorovací pravomoc. Když chci
vyšetřit koleno, jsem rád, že dáma
odhalí kotník, když mám vyšetřit
kyčel, ukáže koleno. Většinou vi-
dím pacientku až na operačním
stole, samozřejmě znám rentgeno-
vé snímky. Zkrátka existují jisté
rozdílnosti, které musíte, pokud
tam chcete pracovat, respektovat
a přijmout.
n Vy jste kdysi uvažoval
o emigraci do Švýcarska, že?
Dávno, v roce 1968. Už jsem
seděl ve vlaku do Curychu, kde mě
přijali ke studiu lékařské fakulty.
Ale dojel jsem jen do Vídně, kde
jsme měli jako Moraváci ze
Znojma spoustu příbuzných a já se
tam cítil a cítím víc doma než
v Praze. Nemusím zamykat auto,
lidi se zdraví a chovají slušně… To
stále učím personál. Obhroublost
a ztráta dobrých způsobů u nás je
daná tím, že je náš národ ateistický
a nemá žádnou náhradu nábožen-
ské výchovy.
No a tehdy jsem tam zažil nád-
herné filmové intermezzo s režisé-
rem Hustonem. Jeho krásná dcera
Anjelica hrála ve filmu Walk with
Love and Death a já dělal poskoka
asistenta režie čili dával pozor, aby
nikdo nevstoupil do sektoru natá-
čení. Díky ruské okupaci jsem byl
lidi. Své povolání mám velmi rád,
je to můj koníček a jsem v něm
šťastný. Ortopedie je taková muž-
ská lékařsko-řemeslná činnost.Vi-
děla jste někdy dobrou truhlářku
nebo tesařku? Ortopedie je právě
takové rovnání, tesařina. Vážím si
svých kolegyň, ale jde opravdu
o fyzicky náročnou práci. Zákla-
dem je dělat všechno pořádně,
nejde o zázraky, ale o respektování
biologických zákonů a potřeb ži-
vého těla, o umění vybrat pro kaž-
dou diagnózu vhodný typ léčby.
n Vy osobně jste zavedl
spoustu inovací. Na co jste nejvíc
hrdý?
Na dětskou ortopedii. Tam jsem
přišel s postupy, které jsou dnes
přijaté a uznávané v celém světě
víc než doma – tady se úspěch ne-
odpouští. U řady diagnóz jsem děti
osvobodil od měsíce a roky trvají-
cího pobytu na lůžku a v sádře
a pomocí operačních způsobů jim
umožnil rychlý návrat do normál-
ního života.Těší mě, že mi kolikrát
přijdou poděkovat ještě po letech,
už dospělé…
n I vaši pacienti po opera-
ci kyčle nezvykle brzy běhají.
V čem je fígl?
Neplatí to vždycky, musíte vyjít
z osobnosti pacienta. Kyčel je pri-
mitivní kloub, koule v jamce. Ko-
leno je složitější a rameno úplně
nejsložitější. Pokud někdo chodil
před operací kyčle o berlích, zlepší
se o stupeň – odloží berle a stačí
mu hůl. Když byl někdo na vo-
zíčku, chodí po zákroku o berlích.
Je to individuální. Samozřejmě
jsou rekordmani – u nás lze za dva
týdny lyžovat, vše je možné.
Ale když dáváte do těla endopro-
tézu, musíte jí nechat šanci, aby
srostla s kostí, což je otázka mini-
málně dvanácti týdnů u dospělých
a šesti u dětí. To je magická hra-
nice, a pokud ji nedodržíte, je to
vždy na úkor něčeho.
n Často se debatuje o typech
endoprotéz, jakou to hraje roli?
Největší omyl rozšířený mezi
laiky je, že mají nárok na lepší en-
doprotézu. Všechny, které se po-
užívají, jsou tak kvalitní, aby ne-
vyvolávaly v těle reakci a byly
funkční. Jen se musí počítat s tím,
jakou má pacient kostru a věk
v souvislosti s životním stylem.
Starší žena po přechodu a s oste-
oporózou dostane cementovaný
implantát, pokud je pacient mladší
a aktivní, dostane jiný. Kloubů se
dnes vyrábí přes sto typů. Každou
chvíli přijde firemní agent a tvrdí,
že ty jejich jsou nejlepší. Pokud
mě nějaký opravdu zaujme, udě-
láme jich třicet a pak čekám mini-
málně rok na výsledek, než je pus-
tím do běžného používání –
výměnou za jiný druh.
n Operoval jste tři naše pre-
zidenty, jací byli pacienti?
Prezident Klaus dostal ten
„mladší“ kloub a Zemanovi jsem
operoval kloub v palci pravé nohy.
Havla jsem neoperoval, přijel
tehdy z Thaj-wanu, kde při medi-
tování o lidských právech uklouzl
v koupelně a zlomil si krček ste-
henní kosti. Byl to šťastný typ zlo-
meniny, takže jsem ho léčil konzer-
vativně, měl pokoj ve Vojenské
nemocnici a já jen kontroloval, zda
vše probíhá, jak má.
Havel byl tehdy už celkově
velmi nemocný člověk, takže šlo
o specifickou situaci. Klaus byl vý-
borně tělesně disponován, je to
atlet a člověk neobyčejné sebedis-
ciplíny, takže s ním se spolupraco-
valo velmi dobře.
Zeman je poněkud svérázný typ,
i když myslím, že věci se někdy dé-
monizují. Těžko taky srovnat vý-
měnu kyčle, kde vše funguje,
s operací nohy postižené degenera-
tivními změnami. Zeman má dia-
betes a neuropatii, tudíž jsou jako
první postižené nervy vedoucí im-
pulsy rozsahu pohybu a poloho-
citu. Díky tomu dostává jeho chůze
těžkopádný charakter, což už žádná
operace nespraví. Něco lze ovlivnit
životosprávou, obuví a rehabili-
tací…
n Jaký pokrok je možný v or-
topedii budoucnosti?
Já začínal začátkem 70. let, kdy
se dělaly první moderní osteosyn-
tézy, první kyčelní a kolenní
klouby. Pokrok je obrovský, i když
nevěřím na žádné revoluční skoky.
Princip zůstává stejný: nízké tření
a náhrada nemocných povrchů ji-
nými materiály – vedle kovu se po-
užívá keramika, titan, různé vstře-
batelné materiály.
Sci-fi už není ani myšlenka
dopěstování chybějících buněk
v chrupavce, problém je, že jim
zatím chybí mechanická pevnost.
n Vy sám jste dvakrát přežil
svoji smrt. Jak k tomu došlo?
Poprvé, roku 1993, šlo o vze-
stupnou obrnu, která vzniká z ne-
známých příčin z virové infekce.
Zachránilo mě, že mě léčili ve
Vídni, kde se neužívaly kortikoidy,
ale metoda čištění plazmy. I tak
jsem byl už prohlášen za mrtvého
a přijel tým na odebrání orgánů.
Tomu naštěstí zabránily jeptišky,
u nichž jsem pracoval: tři dny se za
mě modlily a poté nastal drama-
tický obrat k lepšímu.
Úsměvné bylo dokazovat, že ač
jsem odepsaný z matriky, žiju. Až
vrchní lékař rakouské pojišťovny
napsal doklad, že jelikož mám tlak,
puls, akci, dýchám a mluvím, lze
soudit, že jsem naživu.
n A podruhé?
Jednalo se o mnou nezaviněnou
autonehodu, kdy mi protijedoucí
náklaďák nedal šanci. To bylo ještě
horší, měl jsem mnoho zlomenin
a vážných poranění, takže mě zá-
chranáři přivezli do nemocnice
s přesvědčením, že nepřežiju. Ten
první půlrok si nic nepamatuju.
O řadě operací vůbec nevím, na
další jsem diktoval kolegům, co se
mnou mají udělat. Vůle žít je ob-
rovská.
n Změnilo vás to nějak?
Ano, každá smrt mě stála jedno
manželství. Ženy nevěřily, že ne-
budu trvale invalidní, a vzdaly to.
Asi to se mnou taky nebylo lehké,
chci být spravedlivý…
Dnes dělám vše jako dřív, jen
když hraju dlouho tenis, zabolí mě
noha a při lyžování jsem trochu ne-
jistý.Ale počáteční stavy jsem měl
tak šílené, že pokud jsem chtěl dál
žít a pracovat, musel jsem je od-
bourat. Zjistil jsem, že bolestem
svalů, kostí a kloubů lze do jisté
míry poručit, i když práh bolesti-
vosti má každý jinde. Já v sobě
nosím padesátku hřebů a šroubů
a s mými rentgenovými snímky
bych každého dávno operoval…
n Co vás udržuje v pětašede-
sáti letech v takové kondici?
Jsem přirozeně aktivní, mám
zájmy i přátele mladšího věku, líbí
se mi krásné ženy. A taky mám ty
čtyři kluky − od šesti do pětatřiceti
– právníka, dobrodruha, gymna-
zistu a budoucího školáka. Všichni
jsou víceméně zajištění, každý má
vlastní maminku…
Sám jsem taková evropská
směska, ale duší velký vlastenec,
miluju českou literaturu a umění
a moc bych si přál, aby se náš
národ dostal zpátky na evropské
výsluní jako za doby Přemysla
Otakara, bez katastrofy husitství
a luteránského 16. století.
Jinak jsem šťastný člověk.
docela objektem zájmu,
přesto jsem se po pár týd-
nech vrátil zpátky.
n Film možná přišel
o hvězdu…
To jistě ne, nemám
nejmenší umělecký
talent. Akorát
jsem trochu
komediant,
když potře-
buju za-
hrát di-
vadlo
pro
FotoProfimedia.cz
FotoČTK
Otec a jeho
synové…
FotoarchívPavlaDungla