Jedna z esejí Kateřiny Varhaní Wildové z https://pravydomaci.cz https://www.peoplecomm.cz/kapitoly-z-dospele-ekonomie https://www.peoplecomm.cz/katerina-varhanik-wildova

1. Pravý domácí časopis | 53
Článek na houby
Text a ostatní:
Kateřina
Varhaník Wildová
K houbám blíž
Moje houbové příběhy sahají daleko do minulosti. Rodiče byli
odjakživa aktivní houbaři a my děti jsme sbíraly s nimi. Prav-
dou je, že mi ze začátku houby nijak zvlášť nechutnaly, akorát ty
smažené v trojobalu jako řízek. Ovšem hledání hub mě bavilo
odjaktěživa. Asi proto, že mi to šlo, protože jsem houby v lese
viděla. Myslím, že to bylo i tím, že děti jsou menší, tudíž blíž
k zemi a líp houby vidí. Taky jsem díky malému vzrůstu prolezla
všechny nízké a husté porosty, kam se dospělým nechce nebo
se tam nedostanou. Ze smrkových školek jsem tahala rodinky
strakošů, z mladých březových hájů křemenáče. Ostatně, dělám
to pořád. Vlastní děti už mě přerostly, takže jsem zase v rodině
nejmenší a k houbám mám tak stále nejblíž.
Setkání první
Nejintenzivnější houbové vzpomínky se mi pojí s letními
pobyty na jedné samotě na Rakovnicku, kde jsme si několik
let po sobě na tři týdny pronajímali malou chatičku. Bůh ví,
jak se to stalo, že uprostřed lesů tohle hospodářství s ovcemi
a spoustou drůbeže mohlo přestát dobu normalizace, ale bylo
tam. Ostrůvek zdravého rozumu, malý pozemský ráj. Starý
hospodář tátu učil, jak ochutnávat neznámou houbu, jestli je
jedlá. A my jsme mohly všechno – tři sestry, tři totální divožen-
ky. Snad jenom na kamenitou stráň nad chatkou jsme neměly
chodit, tam byly zmije. Ale stejně jsme si tam občas zaskočily
pro nějakou hadí kůži. A taky nám zakazovali nosit na krku
slepičí pařáty, ježto se do nich v parném létě rychle pouštěli
červi. V lesích kolem rostlo takových hub, že nás máma posílala
pro hříbky do polévky půl hodinu před obědem. Znala jsem tam
každé křoví v okruhu pěti kilometrů. A co bylo nejlepší – mohla
jsem chodit do lesa sama. Takže si tam zas jednou jako Karkulka
s košíčkem ve smrčí sbírám hříbky, ještě v tom ranním stříbři-
tém oparu. Sedím na bobku, ukládám hříbky a chystám se vstát.
Zvednu hlavu. A ztuhnu. Pár metrů přede mnou stojí jelen a civí
na mě. Civí on. Civím já. V životě jsem neviděla tak veliké zvíře.
Jo, možná slona v zoo. Jenže tohle bylo úplně něco jiného. Hora
masa a takové paroží, že netuším, jak se pod ty smrky vešel. Jak
dlouho jsme na sebe koukali, nemůžu říct. Odešel první. Pomalu
a vznešeně. Tam mi došlo, že les není můj obývák. I když…
Španělské hlívy a lichokopytníci
Podobná setkání s velkými zvířaty na houbách se mi dějí dál.
Asi proto, že chodím ráda sama a moje myšlenky nestihnou
zvířata vyplašit. V Andalusii jsem se naučila sbírat houby mimo
les – na planinách. Oblíbenou pochoutkou jsou tam v horách
setas de cardo či cardocuco se jim také říká. Je to lidový název
houby; říká se jí podle bodláku, s jehož kořeny roste. V překladu
bychom řekli bodlák kukaččí. Jedná se o hlívu máčkovou –
Pleutorus eryngii. Je to nesmírně rozkošná houba, kterou byste
sebrali, i kdybyste nevěděli, jestli je jedlá. Seta de cardo roste
na jaře nebo na podzim, podle toho, kdy prší. Takže někdy
vůbec. Jestli jste někdo měl možnost se s touhle zemí seznámit,
tak víte, jak blbě to tam se srážkami vypadá. Jakmile tedy přijde
příhodné počasí, začne i andaluský horal brzo vstávat, protože
pak je to bitva s časem. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jeden
týden v roce rostou houby! Opět ten ranní mlžný opar. A v něm
jsem potkávala na planinách volně pasoucí se koně. Nepřekva-
povali už mě jako můj první jelen, ale na mystice prožitků to
neubírá. Trošku šok mi přineslo setkání s lichokopytníky při
sbírání hnojníků v Asturii. Tentokrát jsem nešla sama, žádná
zádumčivá lesní toulka. Povídáme, smějeme se. Po zelené louce
přecházíme takové sytě zelené kopečky, trochu jako golfové
hřiště. Hnojníky jsou všude, vybíráme si jen ty nejhezčí. Takhle
se přehoupneme přes další kopeček a přede mnou stojí ohrom-
né zvíře, které si nedokážu okamžitě zařadit. Je to kůň? Nebo
kráva? Nebo kráva s koňskou hlavou? Nebyl tam jediný tenhle
obr, ale celé stádo. S mizivým zájmem k nám kobyly na okamžik
obrátily zraky a pak se dál věnovaly pastvě. My jsme uctivě za-
couvali. Pak teprve mi to došlo. Místními specialitami jsou cider,
plesnivý sýr Cabrales a koňské maso! Určitě se najde mnoho
lidí, kterým představa koňského masa přijde odporná. Nicméně
tahle zvířata jsou podle mě tím nejšťastnějším masným pleme-
nem na světě.
Vstupenky do společnosti
Když jsme si v jedné andaluské vesnici otevřeli restauraci, dali
nám to místní náležitě „sežrat“. Neumíme vařit jídlo, neumíme
vařit kafe, nevíme, kdo si dává jakého panáka, netušíme, čí je
kdo zeť nebo sestřenice. Všechno špatně. Místní dědové k nám
chodili asi nejvíc proto, aby nás pozlobili. Ale pak přišla řeč
na houby. Dědové vzpomínali, kolik toho kde nasbírali, a sypali
své nejlepší recepty z rukávů. Jenže, nohy už neslouží. Jó, za-
mlada… Se sestrou vášnivé houbařky, pochopily jsme rychle, co
a kde hledat. Jednou to byly polničky topolové, jindy hlívy máč-
kové, jindy ryzce. Tyhle jsou pro tebe, Migueli. „Vážně?“ Děda
neskrývá nadšení a rozlamuje čerstvé polničky: „To se nesmí
krájet nožem! Jenom rukama lámat.“ Dostali jsme je, mlsouny.
Jednou podarovat Miguela, podruhé Josého, potřetí Manola.
Ledy roztály. Už jsme nebyly k smíchu, protože jsme nosily
houby. Tak jsme se nakonec dozvěděly, kdo je čí bratranec nebo
švagrová a jak vařit tak, aby místním chutnalo. Rázem z nás
byly chráněnkyně houbových dědů, kterým přestaly sloužit
kolena.

2. 54 | Pravý domácí časopis
darogy nět…
Darogy nět!
Pro své setkání s muchomůrkou císařkou jsem si došla daleko
a sáhla doslova na dno. Teda, já ji ani nehledala. Stalo se to
náhodou při putování po gruzínské Adžárii. To je moc krásná
a úrodná oblast u Černého moře sousedící s Tureckem, kde
žijí nesmírně pohostinní lidé. Tak pohostinní, že se nám jen
stěží dařilo projít vesnicí, aniž bychom někde nedostali najíst.
A napít! Turista je vzácností a tou nejlepší příležitostí vytáhnout
láhev domácí pálenky. Po jedné takové noci štamprlat hruš-
kovice, kterou můj manžel téměř nepřežil, jsme se zařekli, že
dneska spíme ve stanu za vesnicí. Nepodařilo se. Vyhmátli nás
a po hodině naléhání jsme putovali do další gruzínské kuchyně.
Tentokrát naštěstí byla v domě jen jedna láhev a sousedů hod-
ně. Ráno jsme tedy mohli nasadit batohy a hbitě vyrazit přejít
horský hřbet. Tedy, tak jsem si to naplánovala podle mapy. Naši
hostitelé ani sousedi si nemysleli, že by tam nějaká cesta vedla.
Kroutili hlavou a říkali: darogy nět. I když jedna žena připustila,
že tam jednou za mlada šla. Nicméně nám nechtěli zkazit dob-
rodružství a vyvedli nás směrem do kopců. Nejdřív hostitelka,
která nás u školy předala sousedovi. S ním jsme šli asi kilometr.
Tam v hájku chvíli pískal, než se objevil další domorodec, který
slezl z jakéhosi stromu. Vedl nás strmou cestou přímo nahoru.
Supěli jsme za ním s plnou polní na zádech. On s náskokem
před námi neúnavně kouřil a sbíral po cestě muchomůrky císař-
ky a ukazoval, že se dají jíst i za syrova. „Kušaj, kušaj,“ pobízel
nás k jídlu. Sotva jsme popadali dech. Tak nám je aspoň cpal
do rukou, takže se nám šlo ještě hůř.
Fakt tam nebyla
Zanechal nás vlastnímu osudu po dalších dvou kilometrech.
Ještě vysvětlil, kde se asi tak máme stáčet doleva, a vrátil se
do svého sadu. Šli jsme podle jeho instrukcí a přišlo nám, že pře-
ce jenom po nějaké cestě jdeme. Ostatně, nacházeli jsme v listí
balíčky potravinové pomoci, patrně kdysi shazované z letadel
tureckým běžencům. Takže tu někdo musel někdy jít. Síly však
HOUBOVÝ TIP
Až se budete na dovolené nudit, najděte si vhodný lesík či
palouk a jděte na houby. Nasbírejte všechno, co znáte i ne-
znáte, a pak se ptejte domorodců, co z toho se dá jíst. Zeptejte
se na recepty. Navážete lokální kontakt, procvičíte si své
jazykové schopnosti. Ti, kteří jazykem nevládnou, zdokonalí
se v pantomimě. Své poznatky si ověřte nejdříve u několika
nezávislých místních obyvatel a pak se ještě můžete zeptat
odborníků. (Doporučuju facebookovou skupinu MYKOLO-
GICKÁ PORADNA – Mycological counseling.)
Při setkání s lichokopytníky neplašte, to oni mají k plašení
daleko větší důvod. Při osamělých toulkách lesem dávejte
o sobě zvěři vědět, já občas zatleskám nebo zapískám. Jednak
si myslím, že je to tak trochu slušnost, a taky mi není dvakrát
příjemné, když se divočák objeví zčistajasna dva metry přede
mnou. Užívejte příjemné, houbové dny.
amanita cesaria
v těžkém parnu ubývaly a terén se stával neprostupnějším.
Shodili jsme batohy a celé to nějak přerovnali, abychom nenesli
houby v rukách. Manžel se vydává na průzkum a vrací se se
zprávou, že cesta se ztratila dočista. Rozhodli jsme se pro jedno
křoví, které aspoň náznakem slibovalo světlo na konci tunelu.
Trefa. Probojovali jsme se k něčemu, co cestu připomínalo,
a zdárně se dostali na vrchol. Tam jsme vytáhli vařič a uvařili
houby s těstovinami. Asi chápete, že v tu chvíli to byla největší
delikatesa, i kdyby to císařka nebyla. Doteď vidím svého
drahého, jak odmítá opustit nedojedený kotlík, přestože nad
námi se stahují tmavá mračna. Kapat začalo, když jsme dostali
batohy na záda. Na druhé straně kopce už cesta vedla, ovšem
kam, to jsme mohli jen tušit. Z kapání byl po půl hodině déšť
a sílil. Další hodina přinesla průtrž. Po cestě jsme téměř běželi,
po lýtka ve vodě. Obloha svítila blesky. Říkám: „Stop, tohle
nikam nevede, postavíme stan a zkusíme to přežít.“ Klepeme se
v promáčených spacácích, celta stanu se nám v občasných po-
ryvech větru lepí na obličej. Větve kolem se lámou a s rachotem
padají k zemi. Modlím se a myslím na děti. Jestli na nás tady
něco spadne, už nás nikdy nikdo nenajde. Dočkali jsme se rána,
abychom zjistili, že jsme zdrhali špatným směrem a musíme
se vrátit. Asi už tušíte, jak to dopadlo. Cestu jsme nakonec našli
a večer se nám podařilo najít civilizaci na druhé straně kopce.
Ale muchomůrku císařku už jsem od té doby nenašla a nejedla.