1. FSS
Psychoterapeutická studia
Role psychoterapie v léčbě závislé poruchy osobnosti
Vypracovala: Martina Fuchsová Bělecká UČO 416 919
Předmět: KPI
Garant předmětu: Mgr Kateřina Hošková

2. Argumentace
Tato téma jsem si vybrala především z toho důvodu, že se s ním v rámci
psychoterapeutických studií setkávám velmi často. Dalším důvodem bylo to, že mne dané
téma opravdu zajímá a přijde mi atraktivní. V neposlední řadě bych uvedla i ten důvod, že
jsem již v minulosti zpracovala seminární práci na dané téma, tudíž základní informace o dané
problematice mám.
Anotace
Text je zaměřen na závislou poruchu osobnosti. Zabývá se popisem základních
projevů, jak se daný jedinec chová, co cítí, co prožívá a co mu způsobuje problémy. Vedle
charakteristik této poruchy se text zabývá také tím, jaké jsou možnosti léčby a jaký význam
má v léčbě psychoterapie. Autorka se opírá o odbornou literaturu domácí i zahraniční a o
výzkumné studie.
Klíčová slova
Závislá porucha osobnosti, emoční podpora, léčba, obavy z opuštěnosti, KBT,
psychodynamický přístup, nácvik sociálních dovedností.

3. Role psychoterapie v léčbě závislé poruchy osobnosti
Závislá porucha osobnosti
Závislou poruchu osobnosti řadíme mezi specifické poruchy osobnosti. V MKN je
značena F60.7.
„Závislá porucha osobnosti je charakterizována submisivním chováním a nadměrnou
potřebou emoční podpory“ (Praško, 2003, s. 316). Röhr charakterizuje závislou osobnost jako
úzkostnou a přilnavou, emocionálně měkkou a povolnou. Osoba, která touto poruchou trpí,
nedovede žít sama. Disponuje velkým soucitem, ve vztazích se obětuje a velmi často bývá
zaplavena takovými pocity, jako je strach, smutek, radost, vztek (Röhr, 2011).
Daný jedinec, který je touto poruchou postižen, vyjadřuje svoji závislost takovými
způsoby chování, které jsou maladaptivní a nekontrolovatelné (Praško, 2003). Lidé se
závislou poruchou osobnosti nejsou schopni dělat menší či větší životní rozhodnutí a mají
tendence přenést svoji odpovědnost na ostatní. Nejraději se ve všem spolehnou na druhé a
mají soustavnou potřebu stálého ujišťování a soustavného povzbuzování ( Praško, 2003).
Dokonce si nechají i radit, kde mají bydlet a jakou práci mají dělat. Tito lidé mají velké obavy
z opuštěnosti, potýkají se s pocity bezmocnosti, nejsou dostatečně průbojní a samostatní.
V případě nepřítomnosti toho, na kom jsou závislí, se cítí opuštěni. Za každou cenu se chtějí
autoritě zalíbit, jsou schopni podlézat, vtírat se a vyplňovat přání toho, na kom jsou závislí.
Často užívají lichotek a nechají se využívat. V případě, že jejich potřeby závislosti nejsou
uspokojeny, tak mají tendence upadat do deprese či do úzkostných stavů (Praško,2003).
Postižený člověk má problém s vyjádřením nesouhlasu. Nedokáže zahajovat jakoukoliv
činnost a není s to dělat věci po svém. To souvisí s pochybami o sobě samém. Ke svému
životu potřebuje stálou podporu, souhlas, pomoc a přítomnost druhých. (Praško 2003).
V případě, že jejich závislý vztah skončí, tak mají potřebu naléhavě hledat vztah nový, kde
budou opět usilovat a podporu a přenos odpovědnosti (Praško, 2003).
Léčba
Nejčastěji vyhledávají lidé se závislou poruchou osobnosti pomoc v okamžiku, kdy
mají depresivní stavy, které jsou spojené většinou s rozpadem vztahu. Na počátku léčby se
pacient „upne“ na terapeuta a rozvíjí se tak další závislost. Pacient se jeví jako poslušný a
svědomitý, málokdy vynechá sezení, často se chce zavděčit terapeutovi například svědomitým

4. plněním úkolů. Málokdy ukončí léčbu předčasně. Průběh léčby je většinou dobrý, avšak
zpravidla se vždy léčba zhorší před jejím ukončením. Ve skupinové terapii se tito pacienti cítí
většinou dobře. Zpravidla se „upnou“ na výrazného člena skupiny či terapeuta (Praško, 2003;
Houbová, Praško, Preiss, 2004).
Bohužel, neexistují žádné léky speciálně na tuto poruchu. V některých případech, kdy
je přidružená deprese z rozpadu vztahu, se užívají antidepresiva. Anxiolitika nejsou vhodná,
protože zde vzniká vysoké riziko toho, že dojde ke zneužití těchto léků a ke vzniku další
závislosti (Houbová, Praško, Preiss, 2004). Hlavním těžištěm léčba je psychoterapie.
Psychoterapeutické směry
Poruchy osobnosti můžeme rozdělit na tzv. clustery. Závislá porucha osobnosti patří
do clusteru C. Vedle závislé poruchy osobnosti sem spadá také vyhýbavá porucha osobnosti a
obsedantně-kompulzivní porucha. Tyto osobnosti, které spadají do tohoto clusteru, jsou
popisovány jako úzkostné a bázlivé. Výsledky psychoterapie u poruch osobnosti clusteru C se
zabýval Simon. Jeho studie probíhaly v letech 1982- 2006. Ukázalo se, že jako prospěšná a
nejvíce frekventovaná léčba je KBT, trénink sociálních dovedností a psychodynamický
přístup. Nelze ale s jistotou říci, který z těchto psychoterapeutických směrů je nejlepší a
nejúčinnější (Simon, 2009).
Léčba KBT je velmi účinná, ale je třeba mít na paměti, že každý případ vyžaduje
specifický přístup. KBT má sice vysoký úspěch v léčbě závislé poruchy osobnosti, avšak je
zde také důležitá motivace klienta ke změně. Pouze KBT nestačí, je potřeba kombinovat léčbu
s dalšími metodami, technikami a přístupy. Cílem KBT je zvýšit pocit samostatnosti a
nezávislosti na druhých. Ze začátku má pacient tendenci spíše poslouchat než spolupracovat.
Zajímavá je případová studie, kde se autoři Gul a Masroor zabývali případem ženy, která
trpěla závislou poruchou osobnosti. Léčebného efektu bylo dosaženo po 28 sezeních (2 krát
týdně). V léčbě byla velmi důležitá empatie, zapojení klientky do vedení sebe sama a naučení
se řídit rušivé myšlenky, které jí zhoršovaly její obavy. Užilo se několika technik, například
techniky změny automatického negativního myšlení a techniky prolomení začarovaného
kruhu nedostatečnosti (Masroor, Gul, 2012).
V rámci psychodynamické terapie je velmi důležité přesvědčit pacienty, aby
prozkoumali a následně změnili jejich patologické chování, oproti tomu, aby v něm setrvávali
a upevňovali ho. Terapeut s klientem zde prozkoumávají předchozí vztahy, kde pacient

5. „pěstoval“ závislé chování. Pracují s obrazem sebe sama a se vztahem terapeut-pacient. Dále
se zabývají myšlením klienta, opravou jeho nereálných soudů, zkoumají a zpochybňují
sebeznevažování a myšlenky bezmocnosti. Cílem je tedy konfrontace se strachy pacienta
(Praško, 2003).
Mentální mapa

6. Literatura
HOUBOVÁ, P, J PRAŠKO a M PREISS. Závislá porucha osobnosti- diagnostika a léčba.
Psychiatria pre prax [online]. 2004. s. 50-54 [cit. 2012-12-13].
MKN 10: Poruchy duševní a poruchy chování. [online]. [cit. 2012-12-13]. Dostupné z:
http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html
MASROOR, Uzma a GUL. Schema focused CBT intervention of dependent personality
disorder: A case study. Pakistan journal of clinical psychology / Institute of Clinical
Psychology [online]. [cit. 2012-12-13]. ISSN 1019-438x.
PRAŠKO, Ján. Poruchy osobnosti. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, 359 s. ISBN 80-717-8737-X.
RÖHR, Heinz-Peter. Závislé vztahy: léčba a uzdravení závislé poruchy osobnosti. Vyd. 1.
Praha: Portál, 2011, 150 s. Spektrum (Portál). ISBN 978-807-3678-531.
SIMON, W. Follow-up psychotherapy outcome of patients with dependent, avoidant and
obsessive-compulsive personality disorders: A meta-analytic review. International Journal of
Psychiatry in Clinical Practice [online]. 2009, s. 153-165 [cit. 2012-12-13].

7. Hodnocení 3 zdrojů
HOUBOVÁ, P, J PRAŠKO a M PREISS
1. Psychiatria pre prax je odborný časopis
2. Autoři jsou vzdělaní v oboru
3. Autoři publikují odborné články
4. Článek je pod záštitou Psychiatrického centra Praha
5. Spolupráce se 3. LF v Praze
PRAŠKO, Ján
1. Autor je vzdělaný v oboru
2. Autor publikuje monografie i odborné články
3. Přehlednost knihy
4. Odkazuje na další odbornou literaturu
5. Vydáno v nakladatelství Portál
MKN 10
1. Mezinárodně uznávaná klasifikace
2. Podrobný popis poruchy
3. Přípravu koordinovala Světová zdravotnická organizace (WHO)
4. Aktualizace 1. 1. 2012
5. Spolupráce ČR