Egon Bondy: Útěcha z ontologie 1

#
- Text je převzat z 2. opraveného vydání, Dharmagaia, Praha 1999.
- K vydání na internetu poskytla Dharmagaia. (www.dharmagaia.cz)
- Další Bondyho fulltexty na internetu: sweb.cz/ebondy
- Poznámka redaktora internetového vydání:
Text je rozdělen na dvě části. Několik stránek před koncem první části označil autor v roce 2001 zlomové místo.
Do tohoto místa je podána kritika substančních modelů. Od tohoto místa až do konce díla je jen tato kritika
prohlubována a nazírána z různých stran, nic fundamentálního k ní není připojeno. Přesto je, dle názoru
redaktora, více než užitečné pro plné pochopení díla, studovat i tuto druhou část.)
ÚTĚCHA Z ONTOLOGIE
Substanční a nesubstanční model v ontologii
ÚVODEM
Ve své předcházející práci, na kterou tato navazuje, pokusil jsem se zdůvodnit nutnost
vypracování nesubstančního modelu v ontologii zvláště z hlediska filosofie přírodních věd a
vlastních dějin filosofie. Rozbory neudržitelných filosoficko-logických aporií, které v sobě
obsahují kategorie ontologické substance a všechny ontologické modely, které z této kategorie
vycházejí, provedl jsem do určité míry již v předešlé práci, a zde se k nim vracím nikoliv v
jejich úhrnu, ale zvláště v některých speciálních detailech se specifickým zřetelem k
axiologickým aspektům zkoumané problematiky. Do určité míry jsou právě dokonce
axiologické otázky metodologickým východiskem celé této další práce. Tento snad poněkud
neobvyklý přístup k ontologické problematice ukáže se, doufám, jako oprávněný v celkové
souvislosti textu. V celé práci je vědomě -- až na závěrečnou kapitolu -- abstrahováno od
společensko-historických hledisek. Společensko-historickou podmíněnost hypostazování
kategorie ontologické substance v evropské antické filosofii a společensko-historické důvody

#
jejího upevnění a jejího funkčního využívání v dalším vývoji evropského myšlení jsem
rozebíral zvláště v práci předchozí, stejně jako speciální historicko-filosofickou otázku vývoje
ontologických koncepcí zejména v novověké filosofii až po současnost -- a nevracím se k ní v
předkládané práci.
Určitá abstraktnost v přístupu k problematice se mi jevila být funkční vzhledem k tomu, že
jsem chtěl pokud možno vyčerpávajícím způsobem rozebrat zvláště tradiční substanční
ontologické modely i z hlediska jejich čistě teoretické a logické neudržitelnosti. Z téhož
důvodu jsem se podrobněji zabýval jednotlivými nuancemi základního teistického modelu v
ontologii.
Vlastní výklad nesubstančního modelu v této práci tedy neopakuje rozbory, které jsem
provedl v práci předcházející: kromě stránek uvedených výše týká se to zejména problematiky
kategorie objektivní reality (hmoty) a kategorie jednotliviny v nesubstančním pojetí.
Vypracování nesubstančního modelu v ontologii vědeckou metodou materialistické dialektiky,
úkol, který nutně přesahuje schopnosti jednotlivce, nepokládám za samoúčelné a společensky
odtažité teoretické cvičení, ale za důležitý úkol v rozvíjení a prohlubování vědeckého
světového názoru. Vždyť dosud v praxi všechny nemarxistické filosofie stojí na platformě
modelu substančního. Společensky aktuální význam vypracování nesubstančního pojetí
pokusit jsem se ukázat v textu, a právě z tohoto hlediska pokládám práci na těchto otázkách
za potřebnou právě již v období výstavby beztřídní společnosti. Význam filosofie pro
socialistickou společnost bude vzrůstat úměrně jejímu dovršovaní a přerůstání v rozvinutý
komunismus a filosofické poznání bude se stávat ve stále větší míře lidskou potřebou.
Práci na nesubstančním modelu nepovažuji ani pro sebe za zakončenou tímto pojednáním.
Konkretizace otázek, jež v této práci jsou vědomě řešeny jen v abstraktní rovině, konkretizace
v prvé řadě v oblasti teorie vědeckého komunismu, který se svým antropologickým aspektem

#
úzce přimyká k axiologické problematice, jak je rozvíjena v této práci, to je předmět, na němž
bych chtěl pracovat v nejbližších letech.
Napsána byla tato práce na jaře r. 1962.
//Meditace//
Když chce člověk začít něco psát, všechny myšlenky se mu schovají a jen zpod stolu, zpod
židle, seshora, ze skříně na něj dělají dlouhý nos. Nejlépe by snad bylo nepsat vůbec nic,
zůstat ležet v posteli a čekat na další jídlo, až se ozve hlad, na chuť k projití se, na náladu ke
styku s lidmi nebo na spánek, na zítřejší den, na nutnost jít do zaměstnání, na dítě, až přijde a
bude se dožadovat zábavy, nebo na cokoli jiného, co přijde samo od sebe, prostým chodem
"přirozenosti věcí". Není pak ale život právě jen epifenoménem metabolických procesů v
buňkách, jen důsledkem setrvačné chuti buněk projevovat se, nesejít vyhladověním,
zastavením biochemických procesů a co já vím? Není pak právě lidský život jen vynuceným
průvodním jevem samoblaženství buněk, které zcela neproblematicky hodlají využít krátké
možnosti procesování se až do dna, a čerta vědí o nehoráznosti, již takto způsobují? Či není
pak lidský život -- což je pouze v nepatrné modifikací totéž -- jen nesvéprávným a zhola
nesamostatným článkem a prostředkem celého biologického procesu a pohybu -- těžko říci
hned vývoje -- jenž je sám pro sebe a nebere žádný zřetel ke svým jednotlivým článkům?
Snad tedy by bylo lépe přece jen něco napsat, něco tvořit, něco prostě dělat, nějak vůbec
aktivně naplnit čas, než být jen pasivní hlínou, z níž, na níž se odehrává vlastní dění, dění
buněk, dění rodu, dění života. Činnosti se mohu stát z pasivního nositele aktivním
spolučinitelem. Mohu dokonce napnout své úsilí určitým směrem, a tak ovlivnit rod, život,
vesmír, bytí samo. Z kanálu, jímž se řine, jímž komunikuje dění v nezjistitelném časovém
rozpětí odkudsi kamsi, mohu se stát ontotvornou, bytí spoluurčující, bytí přetvářející, bytí
dokonce tvořící veličinou. Být oním kanálem může být za určitých předpokladů velice

#
"vznešené" (a maximálně významné), ale být ontotvornou jednotkou je zřejmě ještě
"vznešenější".
Avšak mám-li něco dělat, neřku-li tvořit, mám-li se ontotvorně potýkat, dříve či později
dospěji k otázce, proč to mám dělat. Zde elán, který hvězd se dotýkal, je vsakován vbrzku
zoufalstvím jako veletok pískem a nevíme ani, zda vytvoří alespoň podzemní Nil.
Tak ať ležím, ať v potu tváře pracuji, prostě v každé situaci a v každé vteřině života
potkávám proč, nač a k čemu a cítím, že bez odpovědi na ně přestává být lidský život lidským
životem.
I
//In medias res//
Zvířata, tím méně rostliny a protozoa, nepáchají, jak známo, sebevraždu. Dosud značná,
patrně převážná část lidi na sebevraždu nijak vážně nemyslí, odsuzuje ji, má z ní hrůzu,
pokládá ji za cosi vrcholně "nemorálního", chorobného. Pokud nějaká bytost přijímá svou
existenci (její slasti i její potíže) neproblémově, pokud se jí nestane vlastní existence
ontologickou (nikoli pouze praktickou či pragmatickou) otázkou, potud nepomýšlí na
sebevraždu a je zajisté všechno v pořádku. Nemělo by žádného smyslu přesvědčovat o
oprávněnosti, ba dokonce o nutnosti sebevraždy kapra, mravence nebo amébu. Ty je bud
možno zahubit, nebo je nechat žít, ale rozhodně nelze s nimi na toto téma vést diskusi.
Jiná situace nastává u bytosti, která poznává svou existenci jako ontologickou otázku či jako
nedílnou součást obecné ontologické otázky. Taková bytost nejdříve pociťuje, a proto stále
jasněji poznává, že "osud" její existence závisí na tom, jaké je bytí jako takové, bytí vůbec,
ontologická realita. Chápe, že je rozdíl mezi tím, měla-li by ontologická realita smysl sama o
sobě, měla-li by ho pro sebe, měla-li by ho pro sebe i pro nás, či neměla-li by ho vůbec.

#
Chápe, že podle toho je i rozdílný "osud" její vlastní existence a že rozhodnutí o pokračování
či přerušení její existence je tímto způsobem vloženo do jejích rukou. Podle toho, jaká
ontologická realita je, vypadá i vztah této bytosti k ní a tím i k sobě samé, svému bytování,
svým skutkům.
//Racionalismus//
Holý fakt existence neříká této bytosti nic. Z něho nelze nic poznat, nic vyvodit. Ani sama v
sobě, tj. tedy zase jen v hlubině své existence, nepoznává nic -- ovšem kromě zmatku a
biologické pudovosti. Lidské nitro, jeho tužby a stavy, ba i celá psychologie včetně hlubinné
psychologie, by byly tou nejošidnější vůdkyní při hledání odpovědi na ontologickou otázku a
vždy by koneckonců stranily jejímu biologicky "pozitivnímu" zodpovězení. (Nevymyká se
tomu ani Freud přes Jenscits des Lustprinzips a Ich und Es.) Iracionalita může být závěrem
našeho racionálního uvažování, nemůže však nikdy být východiskem myšlenkového postupu,
protože pak se z myšlenkového postupu stává konstrukce logického nesmyslu, byť by vypadal
sebelogičtěji. Logický, tj. logicky konstruovaný nesmysl (tedy koncepce, která je zcela
bezrozporná, avšak vychází z libovolného, neracionálního postulátu) má jen jednu jedinou
vadu, a to tu, že vedle něho je možno postavit neomezený počet jiných stejně logických
nesmyslů, mezi nimiž není možno racionálně rozhodnout, nýbrž mezi nimiž lze vybírat jen a
pouze z iracionálních motivů, vírou, vůlí, pragmaticky, podle citu, chuti, záliby, strachu atp.,
čímž se vracíme přímo do náruče milosrdného fetišismu. Je nepochybně neobyčejně mnoho
těch, kteří vědomky či nevědomky dají tomu přednost před racionální úvahou, zvláště tehdy,
když racionální úvaha by vedla k závěrům pro jejich existenci negativním. Je možné, že se
lidstvo pod dojmem hrůzy, již působí pohled skutečnosti tváří v tvář, vrátí dobrovolně a s
velkým kalupem k náboženství a mesianismu; pak zajisté by to, co píšu, bylo nazíráno jen
jako exemplární dokument "ztráty víry" či "opuštěnosti bohem", nebo jak se to říká, je však
též možné, že se lidstvo postupem času omrzí pohádkářstvím, a sice s žalem a zoufáním, leč

#
přece s vědomím, že je pravdivější bdění než sen, podívá se na skutečnost střízlivýma a snad i
nebojácnýma očima -- pak to, co píšu, bude podnětem vážné úvahy.
Mluvil jsem o bytosti, která poznává svou existenci jako ontologickou otázku, či jako součást
obecné ontologické otázky. Taková situace nastává tehdy, když si někdo uvědomí -- a to
ovšem není otázkou intelektuálních prostocviků nebo četby pesimistických spisů, nýbrž
výsledkem hluboko zasahující životní praxe a jejího reflektování --, že skutky, náplň, fakt
jeho osobní existence nejsou významově relevantní. Sám automatismus průběhu, odehrávání
se, existence jej přestává nejen poutat, ale i uspokojovat a uklidňovat, ačkoli donedávna jím
ještě byl ukolébáván v mrákotě jako většina ostatních. (Tento uvědomovací proces je ovšem
letitý, avšak pro co největší zestručnění zmiňuji //Upozornění filosofickým antropologům//
se o něm jen zcela schematicky. Bylo by však velkou antropologickou chybou, kdyby se laik
domníval, že tento proces je jenom důsledkem nějakého omezení existence či jejího
"odcizení"; spíše naopak existence dostatečně plná všeho podstatně lidského umožňuje rozvití
tohoto procesu, kdežto existence omezená, odcizená, vede v "nejlepším" případě jen k
otrávenosti, prázdnotě a bezcílnosti.) Zkrátka řečeno -- člověk se začíná ptát po významu toho
všeho, resp. nejprve po významu osobní existence vůbec.
Tázání po významu není ještě tázání po smyslu (mohli bychom říci, že je to spíše tázání po
relevanci), a pokusím se později vrátit k tomuto rozlišení. Řekněme, že jako první se
//Význam osobní// naskýtá úvaha o možnosti významu zcela osobního. Moje osobní
existence má význam "pro mne". Přináší mi určité požitky. Lásku, jídlo, spánek, alkohol,
estetické požitky apod. Přináší mi určitá protivenství, jež přemáhat působí potěchu sui generis
a jež, i když se nedají přemoci, mohou být interpretována přesto jako pozitivní ve smyslu
osobního růstu apod., jak komu libo. Přináší mi určité závazky. Rodinu, děti, snad i širší
kontext. Přináší mi případně i tvůrčí činnost: dílo, plán díla, snahu o dílo, jež má mít
koneckonců vždy společenský nebo jinak nadosobní užitek, a tím mi přináší maximální

#
uspokojení. Avšak s postupem věku jsou požitky nejednou čím dál tím řidší a bývají
pociťovány stále více jako fádní a vulgární. Jistě i tak lze se jim oddávat, ale nelze v nich již
spatřovat význam osobní existence, a to i v tom případě, že by nemoc, stáří, vyčerpanost a
nuda byly mi jakýmsi zázrakem navždy ušetřeny.
//Protivenství//
Protivenství snášet a přemáhat je v mládí nutné, v pozdějším věku se stává buď drezurou,
nebo implikuje otázku: proč je mám "překonávat", a ne je prostě nechat být? Pro jejich
zocelující či zmoudřující či sebevýstavebný účinek? Ale proč a k čemu se mám zocelovat,
zmoudřovat, sebevystavovat? Na úrovni "osobního významu" existence by bylo lze říci, že
jedině proto, abych dokázal lépe snést ještě další protivenství, až bych je třeba dokázal zcela
hravě přemáhat, nabyl moudré vyrovnanosti a vyrovnané moudrosti stáří a pak -- umřel
stejně, jako kdybych toho byl nečinil a nedosáhl. Otázka proč přemáhat protivenství přesahuje
zde úroveň "osobního významu" a budeme si ji muset položit znovu na úrovni jiné.
//Závazky//
Lze ještě říci, že mám protivenství přemáhat pro závazky, jež mám. Tím se však dostáváme k
těmto závazkům samým. Má-li moje existence "osobní význam", jsou to závazky vůči dětem,
rodičům, případně jiným blízkým osobám. Závazek je koneckonců vždy služba či aspoň
svázanost, ne-volnost, omezení. Ukládat si a snášet je vědomě a dobrovolně implikuje opět
otázku proč. Buď proto, že jsou objekty této služby cennější než já. Pak je význam mé
existence v nich, a ne osobní, můj. To přesahuje rámec a musíme to opět zkoumat na jiné
úrovni. Nebo pro vlastní potěšení: ale pak to nejsou závazky a o slastech jsme už viděli výše,
že dříve či později omrzí. Nebo z lásky. De gustibus non est disputandum. Láska, cit atd. však
nejsou záležitosti nezkaleného rozumu. Láska je jednak sebeláska, jednak lidský šat
živočišného pudu, a jako taková může sice naše jednání motivovat, ale těžko mu dodávat
významu. Láska je sice skutečně v určitém ohledu významo- a hodnotvorná, ale v jiném

#
smyslu, než jak by tomu chtěli její apologeté. K tomu se vrátím na místě, kde bude potřeba
pojednat o hodnotách vůbec. Na zde uvažované úrovni láska vytváří mam, opojení, zaujetí,
ale nevysvětluje, spíše sama potřebuje vysvětlení. Proč miluji, nebo proč milovat vůbec?
Posléze by mi mohly být závazky závazné z důvodů "mravnosti". Zde má ovšem každý hned
na jazyku proč. Kdo tu mravnost stanovil? A ať ji stanovili lidé, bůh nebo příroda, proč i tak
měl bych jí vyhovovat? Na úrovni "osobního významu" jsou, zcela pochopitelně, tyto otázky
neřešitelné.
//Dílo//
Zbývá uvážit, zda nemá moje existence význam "pro mne" kvůli mému případnému dílu. Zde
můj demokratický cit mi velí podotknout, že pak jsou handicapováni, případně zcela
diskvalifikováni ti, kteří žádné nevykonají. Pak se pro ně vymýšlejí ty útěchy, že i děti jsou
dílo, že samo prožití existence je dílo, že i po metaři něco zůstane apod. I když bychom to
nakrásně uznali, nic si nepomůžeme. S dílem //Kohelet// jako bez díla umíráme stejně. To je
lidem známo věru odedávna a docela pěkně je to napsáno už ve Starém zákoně. Pouze pro
toho, kdo se umí omamovat megalomanií -- ať už oprávněnou, nebo ne -- může se to zdát
významem. Pak se ale může omamovat čímkoli a nacházet v tom význam své existence taky.
Střízlivě a objektivně vzato je význam díla významem pro něco jiného než pro mne. Pro
společnost třeba. A tím, bojím se, jsme s "významem existence pro mne" hotovi. A co tu
čtenář postrádá, brzy najde dále.
//Pro něco jiného//
Jestliže nemá význam má existence, existence mne jako bytosti, osamoceně, sama pro mne,
pak může mít význam pro něco jiného. V takovém případě ovšem musíme opravit
východisko, z něhož jsme mlčky vyšli. Že totiž se v ontologickém tázání jedná o jednotlivého
člověka; že člověk jako jedinec je tím, čemu je dlužno přičítat nejvyšší význam; či aspoň že
význam jednotlivého člověka není popírán významem něčeho jiného; že prostě člověk není

#
pro něco, ale pro sebe, že není článkem či nástrojem něčeho, ale sám sobě cílem a účelem; že
záleží na něm, a ne na něčem jiném; že zde, řekněme to naplno, není pro něco jiného, ale
všechno jiné je zde pro něj. Dalo by se to vyjádřit -- a ostatně to bylo vyjádřeno -- jistě
sterými způsoby, možná přesněji a výmluvněji, ale to je zcela vedlejší. Podstata je jasná:
zaujímajíce "antropologické" hledisko, zaujali jsme vlastně hledisko antropocentrismu.
Jestliže existence jednotlivého člověka nemá význam osamoceně sama pro něj, ale má jej pro
něco jiného, pak vlastní význam přísluší tomuto jinému a "význam" člověka se měří jen podle
jeho funkčního zapojení do tohoto jiného, v jeho prospěch, k jeho účelu, stává se "funkčním
významem", přestává být absolutní a stává se relativním v plné váze tohoto slova. Z toho
plyne řada přirozených důsledků. //Spravedlivé důsledky aneb přirozená spravedlnost// V
prvé řadě je neplnění funkce jednotlivce vůči onomu jinému kvalifikovatelné jako přestupek,
zločin, dezerce, a jednotlivec nemůže se odvolávat vůči tomu, je-li za své selhání tak či onak
trestán, jestliže -- a to je jediný nutný předpoklad -- ono jiné má skutečně význam o sobě a
třeba i jen pro sebe. Nemá-li jej, je odmítnutí funkční zapojenosti a podřízenosti oprávněno
nejen mravně, ale v prvé řadě ontologicky. Dokonce i tehdy, má-li ono jiné význam "pouze
pro //...a revolta// sebe" bez vztahu k jinému, tedy třeba bez vztahu k jednotlivci, nelze
vytýkat odmítnutí funkčního zapojení, jež ovšem je v takovém případě "vzpourou" v plném
významu tohoto slova, a jako taková má vždy tragické důsledky. V ideologické abstrakci je
řád onoho jiného vydáván za řád přirozený či morální a ti, kteří jej uznávají, začasté
ideologicky, morálně, ano i fyzicky, zotročují všechny ostatní.
Má-li ono jiné význam o sobě, pak jaksi je i významem pro nás, náš "funkční význam" je v
tak intimním svazku s jeho vlastním významem, že je možno předpokládat, že to není jen
význam výměnné součástky, ale význam věčného, nevýměnného a absolutního spolučinitele.
Pak je ono "jiné" náš přirozený domov, cítíme se v něm se svou existencí doma, cítíme se
doma i ve své existenci (byť by byla sebestrastnější), máme jistotu životní, protože máme

#
jistotu ontologickou, a litujeme těch, kteří nevědouce totéž, nejednají a necítí jako my, aniž
bychom ovšem mohli tolerovat jejich případné "funkční vysazení". Tuto mentalitu měly vždy
všechny obce spjaté vznešenou ideou. Inkvizice se pak objevuje ve své původní podobě, tj.
jako akt milosrdenství, záchrana zbloudilého jednotlivce. Taktéž trestní právo.
Lze však se domnívat, že byl-li by význam onoho jiného skutečně významem o sobě, a tedy i
pro všechny a všechno, pak by mělo dříve či později přestat docházet k takovým excesům
"porušování subordinace", jež jsou trestány inkvizicí, tedy nástrojem opět jen lidským.
Jestliže však význam //První expozice bludného kruhu v existenci // onoho jiného je jenom
významem pro sebe, tedy jen pro ně samo, pak zajisté nebude znát jeho brutalita mezí, neboť
je tu tušení neoprávněnosti vyžadovat poslušnost. Otroci faraonů či křesťanské loutky boží
jsou zcela prosti byť posledního stínu významu pro sebe, protože faraon či křesťanský bůh
mají všechen význam pro sebe, nemajíce přitom významu o sobě. Je otázkou, do jaké míry je
význam pro sebe onoho jiného hoden takové pozornosti, abychom vůbec existenci onoho
jiného udržovali. Jestliže však ono jiné vůbec význam nemá, ztrácí tím opět lidská existence
záchranný pás. A nemá-li ono jiné význam o sobě, ale jen pro sebe, je tu pro nás vůbec rozdíl
od toho, kdyby nemělo významu vůbec?
Co se týče onoho jiného, lze těžko říci, zda je to za všech okolností něco vyššího, neboť věru
těžko lze též měřit, co je vyšší a co nižší. Může to být kosmos, ale i zárodečná plazma. Je to
vždy něco, co přesahuje jednotlivou lidskou existenci, je to něco nadindividuálního. Přísluší
mu však pouze proto již také větší či pravý význam?
//Ne-lidská kolektivita//
Jestliže jednotlivá existence má pouze "funkční význam", kdežto pravý význam má něco
jiného, pak jsme všichni jen "bratři mravenci", hejno otroků, nejchytřejší z nás jsou
popoháněči, leč ani oni neobdrží odměny, jsme internováni v táboře, kde ti, kteří chtějí jen o
den déle přežit, pohánějí ty, kteří už slábnou. Jsme gangsterský gang, kde se všichni chvějí

#
před bossem, jenž není ani viditelný, podezírají se a škrtí ve jménu gangu, z jehož existence
tak jako tak nemají ani zbla užitku. Boss se směje, a možná že naopak umírá rakovinou plic,
my se to stejně nedovídáme a stejně z toho nic nemáme, i kdyby zemřel, nevěděli bychom to a
lopotili a škrtili bychom se stejně, dokud nás jedině smrt neznivelizuje. Je morální povinností
či dluhem přirozenosti, nebo jak to chcete nazvat, že v případě, že má význam něco jiného než
my, jednotliví lidé, otročíme ve jménu tohoto něčeho, pro ně, pro jeho uspokojení, anebo
možná vůbec jen pro chiméru něčeho, co třeba už dávno zašlo -- a co když vůbec ani nikdy
nebylo? To jsou jak známo - úvahy nejednoho individualisty: jde však o to, co postačí je s
absolutní jistotou podvrátit. Co plně postačí rozumově zralému neindividualistovi.
Ovšem něco, co nikdy nebylo, nemůže mít žádný význam vůbec, avšak jakou cenu má
"význam pro sebe" něčeho, co sice je, ale je smrtelné? Co prostě zcela zanikne, ne že by se v
něco transformovalo a zanechalo nějaký přínos pro něco dalšího? A jakou cenu -- neřku ani
"význam" -- má služba tomu?
//Význam společenský//
Vezměme jako příklad onoho "jiného", v čem jednotlivá lidská existence nabývá svého
významu, co tedy samo může být vůči ní "pravým významem" a vůči čemuž má lidská
existence jen "význam funkční" -- společnost. Není pochyby, že jednotlivá lidská existence
má společenský význam, má "funkční význam" pro společnost. Společnost by neexistovala,
kdyby neexistovali jednotliví lidé. V našem aspektu problematiky ani není nutno věnovat
příliš pozornosti neutěšenému současnému stavu společnosti na této planetě, neboť lze
důvodně předpokládat, že se v beztřídní společnosti ukáže lidská společnost z lepší stránky
než dosud. To, co nás zajímá v souvislosti s naší úvahou, je spíše vyabstrahovaná vidina
ideálního stavu lidského společenství, neboť je víc než jasno, že měla-li by se skutečnost
společnosti vyčerpávat tím, co pozorujeme v historii i před našima očima, bylo by si možno
přát pouze jejího rychlého a úplného zániku.

#
Je pravda, že člověk nemůže žít bez společnosti. Má však proto, že v ní žije, jeho život
nějaký význam? Má spatřovat tento význam v tom, že "žije pro společnost"? Má společnost
sama o sobě význam? Má takový význam, aby pro ni člověk měl žít? Má takový význam, aby
odlesk tohoto významu byl významem života jednotlivého člověka? Má význam o sobě, tedy
i pro všechny sebe zahrnující členy, nebo má význam snad jen pro sebe, samovýznam, jemuž
jednotlivci mají sloužit, despoticky či patriarchálně -- což je totéž -- podrobeni? Žijíce pro
společnost, žijeme pro její budoucnost, tedy koneckonců pro budoucnost našeho rodu, lidstva.
Jen pokud bude lidstvo, bude společnost. Jestliže význam našeho života spočívá ve službě
budoucnosti lidského rodu, pak je konec s tímto významem v okamžiku, kdy tento rod
přestane existovat. Bude existovat věčně? Má konečně takovou cenu, aby vůbec existoval?
//Malá science fiction...//
Na naší planetě se dosti nedávno vyspecializoval rod klasických neandertálců, kteří ztratili
jakékoli další vývojové možnosti, ztratili i možnost jakkoli přispět rozvoji sapientní populace,
která je mohla jen vyhubit, a přesto až do svého úplného vyhubeni se množili a žili pro
udržení rodu klasických neandertálců. Byla to slepá ulička evoluce. Kdyby přišly na zem
bytosti kvalitativně tak odlišné od člověka, že by z jeho vymožeností nemohly nic převzít,
ničím se poučit a obohatit a byly by vitálnější a silnější, neřku-li "vývojově vyšší", kdyby tyto
bytosti nás začaly hubit, nepoznali bychom, že i my jsme slepou uličkou "kosmické evoluce"
a že bychom měli -- co? -- ustoupit, či za každou cenu se snažit dále reprodukovat svoji
inferiornost pod heslem, "ať kvete všech sto květů jsoucna", protože lepší heslo by nám
nezbylo? Pociťovali bychom se nepochybně pořádně tragicky -- jak se ostatně asi cítili židé v
ghettech Třetí říše? A to je srovnání jen velmi chabé. Jaký význam měla společnost slepé
uličky klasických neandertálců? Jakou cenu mělo žití pro tuto společnost? Zaplať pánbůh, její
příslušníci, honění po horách k smrti, si tuto otázku asi nekladli, stejně jako si ji neklade
škodlivý hmyz, který vymycujeme.

#
Fantastická eventualita, kterou jsem uvedl, nejde nám nijak moc na kůži. Příliš těžíme z
vědomí, že jsme posledním a závěrečným článkem biologického vývoje na naší planetě, že
mohou snad vznikat nové druhy hlodavců, ale že nás nepřeroste žádný novočlověk a že v
nejbližším vesmíru je zřejmě vývoj pod naší úrovní. Nadto jsme tak plni přesvědčení o své
hodnotě, že bychom svéráz našeho rodu s drzým čelem obhajovali i vůči andělům či
démonům, kdyby se tu objevili. Bohatost našeho rozporuplného duševního života je nám nade
vše. A dokonce s despektem bychom se asi dívali na jen čistě racionálně vyspělejší bytosti,
stejně jako zase na bytosti podstatně nás převyšující třeba morálně. Proto ostatně nechceme
ani připustit, že by se nám mohly kdy vyrovnat, či dokonce nás přerůst elektronické mozky, o
nichž stále ještě není možno rozhodnout, zda nám v nich možná budoucnost nepřipravuje naše
bezprostřední hrobaře. (Ovšem na mínění o sobě má každý právo, a jen nové životní okolnosti
mu mohou pomoci je korigovat.
//... a realita coby anekdota//
Avšak nechme stranou poučné morality. Je přece maximálně rozšířeným předpokladem, že
lidský rod jednou vyhyne. Toto konstatování může v našem kontextu připomenout anekdotu o
člověku, jenž byl celý život smuten proto, že slunce za bilión let zhasne. Tento "vtip" je nejen
směšný, ale i příšerný. Příšerný jednak pro ležérní hlupáckou lhostejnost, kterou v něm běžný
člověk projevuje, jednak pro holou skutečnost samu, kterou konstatuje. Slunce opravdu
jednou vyhasne či jinak zajde, naše planeta jednou zmrzne a lidský rod jednou vyhyne, i
kdyby se rozstěhoval kdoví kam. Jsem zvědav, kdo se potom bude smát. Z ontologického
hlediska však časové rozmezí neznamená nic. Kdo chce dospět nějakého poznání, musí nejen
pracovat s abstraktním materiálem, ale musí i umět dovádět teze ad absurdum. Jestliže ode
dneška za sto let by mělo lidstvo vyhynout, pak "služba lidstvu" se stává věcí charity nebo
setrvačnosti nebo donucení, ale přestává být věcí životního významu. Biologické pudy fungují
ovšem ještě minutu před popravou. Dnes, kdy atomová válka může podstatně ohrozit osud

#
lidstva, žijeme stejně vesele jako dříve a populace stoupá rychleji než dříve. Ne snad jen
lehkovážnost, i úspory na rodinné domky jsou charakteristikem dnešní doby, ba tyto úspory v
prvé řadě. Že dědci si plánují podniky, jako by tu měli být věčně, je ostatně známá věc.
Z hlediska našeho zkoumání je však lhostejno, kdy, za jakých okolností, s jakou nestoudností
či tupostí v hlavě lidstvo zajde, protože nás musí zajímat jen sám fakt, že zajde. Jím zachází i
význam našeho života, jestliže jeho význam, jakožto jen a jen služebně funkční význam, byl
vázán na význam společnosti, lidského rodu. Význam tu končí tam, kde končí existence.
Mohl to tedy být skutečný význam?
Nemluvím zatím záměrně o ničem jiném. Je jistě řada věcí -- pro něž -- z morálních,
estetických, biologických, psychologických, filosofických i jiných důvodů -- se zdá být ne
zcela opodstatněné předpokládat, že význam lidského jedince je ve službě společnosti a její
budoucnosti, ale vystříhám se jich stejně jako výkladů opačných. Významuplnost společnosti
a služby jí se sesypává jako domek z karet, nepodepřeme-li ji odjinud. Tuto podpěru může
poskytnout koncepce o biologickém významu.
//Význam biologický//
Není pochyby, že lidský jednotlivý život má i význam biologický. Rod člověka by neexistoval
bez jedinců, kteří se rozplozují. Udržení rodu je jedním z nejsilnějších momentů biologického
života. Společnost může jít k šípku, je jen formou existence rodu; kdyby člověk nalezl jinou
formu života než společenskou, společnost by nebyla, ale rod by trval. Takto ale jsou
společenské organizace, civilizace, technika, kultura, ideologie, umění, zábava, sport,
filosofie, náboženství atd. jen specificky lidským pomocným prostředkem udržení rodu. Vše,
co máme, jsme si vytvořili koneckonců proto, abychom se snadněji pářili a množili. Výsledek
vypadá sice právě z ontologického hlediska dosti pochybně: až na omezení úmrtnosti na
některé nakažlivé choroby a jednoduchá poranění nezískali jsme zatím biologicky nic:
eliminací přirozeného výběru jsme naopak dosáhli nadprodukce biologicky nezdatných,

#
domestikací jsme dosáhli mj. už i poruch samoregulace metabolismu, takže jsme čím dál
otylejší, civilizací vzrostl zase počet duševních, nervových a cévních chorob. Zápas se zvířaty
nám vrchovatě vynahrazují války. Oproti zvířatům nežijeme ani zdravěji, ani příjemněji, ani
bezpečněji, jen snad pohodlněji, ale i to je otázka. Jistě -- vzhledem k enormní plodnosti --
nemohli jsme si počínat jinak, bez civilizace nebyli bychom jinak nalezli obživu. Ani,
vzhledem k naší inteligenci, nemůžeme tento trend zastavit nebo vrátit, v tom také je skutečná
pravda biologického názoru na člověka.
Nejen jedinec, ale všechna lidská pokolení jsou z tohoto hlediska jen slouhou zcela slepého,
cestou nejmenšího odporu, která není vždy nejracionálnější, se beroucího rozmnožovacího
pudu, jenž se slepotou jemu vlastní může ještě u brány pekelné prosazovat své potřeby. Tím,
že tento pudový trend je začleněn do celku biologického procesu celé organické hmoty na naší
planetě, plní se službou jemu vznešená funkce služby ne jen lidstvu, ale "životu samému". Pět
ódy na tento "věčný" život, počínající amébou a končící na závěr věků patrně zase amébou,
pokládám za mrhání papírem, neboť to dokonale provedly už stovky filosofů, a hlavně
básníků, kteří se zvláště kochají pukajícími pupenci, prýštící mízou a slávou mateřskou,
potažmo mileneckou. Bylo by tu možno prostě opakovat závěry učiněné ohledně zániku
společnosti.
Leč "život sám" -- to je prý cosi vznešeného. Nadto může být vysloven předpoklad, že i po
zániku života zůstane na naší planetě -- a na ostatních kdysi oživených -- nějakým způsobem
"metamorfovaná" látka, látka ve svých nejzákladnějších částicích s jinými vlastnostmi, než má
látka, jež neprošla "obdobím života", takže další "vývoj" vesmíru se nebude zásadně opakovat
v prostě koloběžném schématu. Tento jinak jistě významný předpoklad ovšem pomůže
koncepci významuplnosti biologického života jen natolik, že posune řešení celé otázky po
tom, co má vlastně význam, ještě o další stupínek výše. Stává se z ní problém kosmologický.
//Význam kosmologický//

#
Stejně jako má lidský život, tj. jednotlivá lidská existence význam společenský i význam
biologický, má též i význam kosmologický. Tento význam může většině lidí unikat, nebo být
pro ně "bez významu", ale pro filosofickou úvahu tu je a může pro ni být dokonce primární,
neboť tonoucí se stébla chytá. Už na základě Newtonovy gravitační teorie se dovozovalo, že
pohne-li nemluvně v kolébce prstem, působí tím na celou planetární soustavu, potažmo na
celou galaxii, a jistě tedy i na celý vesmír. A jako obvykle, mohli bychom i zde jít až ke
starým Řekům, abychom viděli, že koncepce //Kosmotvornost// kosmotvornosti člověka je
velmi starou lidskou ideou, ideou beze sporu teoreticky zcela oprávněnou. Ovšem tento
kosmotvorný význam nemá jen člověk, ale každá živá bytost, ba zajisté i každá molekula,
atom, elementární částice. Kosmotvornost v tomto smyslu není nikterak privilegiem člověka,
byť je možno přít se o to, že člověku přísluší ve vyšší dávce než jiným druhům. To však zde
hraje jen roli zcela podružnou. Abych se smířil jako s významuplným s tím, že teď mrznu,
mám hlad, je mi zle, nestačí mi, žel, vědomí, že má pouhá fyzická existence v rozmezí
případných sedmdesáti let života tak či onak přispívá k pohybu, dění, "evoluci" vesmíru --
jenž zajisté by ovšem nebyl, kdyby se jednotlivé jednotliviny "neděly" či vůbec neexistovaly.
Potřebuji něco více: chci vědět, zda má existence vesmíru vůbec nějaký význam. (Na tomto
místě pořád ještě nekladu otázku ontologickou, nýbrž jen kosmologickou!) Jsou v podstatě
možné dva modely vesmíru: koloběžný a vývojový. //Dva modely kosmu: 1. Koloběžný//
Koloběžný vesmír je, jak známo, prastarou a vždy znovu na mysl se vtírající, možno směle říci
archetypickou (v jungovském smyslu) představou. Moudře ji zná Kohelet, v mravné rezignaci
stoa, vznešeně zoufale Nietzsche a -- last but not least -- Engels. Však ani hegelovský model
není vlastně model vývojový. Je to spíše starý gnostický koloběžný model sebeemanace a
sebeuvědomění jistého ontologického principu a důsledněji -- a proto čistěji a lépe -- je
proveden např. u Schellinga, kde ovšem hned jasně prohlašuje své pravé jméno. Koloběžný
vesmír má význam v nejlepším případě pouze "pro sebe". Děje se v rámci předem

#
vymezených možností, stále totéž, nanejvýš -- jak se říká -- někdy v bleděmodrém. Tu galaxie
zanikne, aby onde nová vznikla. Zákon zachování masy a energie tu řádí jako černá ruka a
naplňuje posvátnou úctou všechny panteisty a jiné pokorně vznešené duchy. Naše lidstvo
zajde v kosmickém okamžení, leč nové, nové, vždy nové lidstvo povstane a dosáhne tak
možného vrcholu samoevoluce kosmu (samopohybu hmoty, ontologicky řečeno), jež se zase
zhroutí do nevyčerpatelně plodného lůna sama sebe. Chvíli co chvíli vystrčí z bažiny
galaktických mlhovin hlavu jepice, naklade rychle vajíčka a zas se nějakou tu dobu čeká na
novou. Úctyhodnost jepičí existence je bezesporná; vždyť sotva pohledat trpělivějšího a do
rukou osudu odevzdanějšího tvora.
Lidstvo a jednotlivá další "lidstva" jakožto možné a nepřekonatelné vrcholy, kulminační body
kosmického koloběhu, svou jepicovitou existencí poskytují příklad hodný hagiografie spíše
než filosofie. Pokornost, s níž si lidstvo říká psst! na každý záblesk nevíry ve významuplnost
jepičího hmoždění a snažení se, nemá rozhodně nikde a v ničem obdoby -- vždyť v
koloběžném vesmíru neexistuje nic dokonalejšího a vyššího než je lidstvo (resp. jednotlivá
lidstva, z nichž naše jistě nemusí být nejvyspělejší, to rádi, hrdi na svou nestrannost,
přiznáváme).
Děje se kolotoč vesmíru proto, aby se občas zablýskl tím báječným květem lidství, tj.
fenoménu, v němž dosahuje relativního sebepoznání apod.? Snad nikdo se neodváží tvrdit, že
v tom by byl "význam" tohoto kolotoče. V koloběžném modelu je výskyt lidstva zákonitou
epizodou či jen zákonitým podružným jevem, není ani cílem, ani závěrem, ani významem
kolotoče, jen bodem, v němž se křivka začíná obracet zpět, a to ještě možná jen z našeho
hlediska. Vzhledem k omezenému -- prostorově i časově -- výskytu není lidstvo pro koloběh
kosmu ani zdaleka nejdůležitějším průchozím stadiem, možná ani ne bezpodmínečně nutným.
V koloběžném modelu je nadto existence lidstva pro celý běh kosmu zhola irelevantní, nijak

#
jej neovlivňuje. Běh jde přes lidstvo spíše než lidstvem, nevšímá si ho, nebere na něj ohled a
lidstvo pro něj nemá význam.
//2. Vývojový model...//
Má běh kosmu význam pro lidstvo? Má význam o sobě? Má aspoň význam sám pro sebe?
Tyto otázky nelze zodpovědět přímo. Je nutno znovu nejprve klást otázku proč -- v tomto
případě: proč je dění vesmíru právě takové, a ne onaké. Velmi jednoduché je ovšem přijmout
dění vesmíru jako empiricky zjištěné, "dané" a prostě "nutné" a tím otázku proč s posměchem
suspendovat. I to však je jedním typem odpovědi. Odpovídá se tu, že existuje "pro nic", či v
nejlepším případě samo pro sebe. Na úrovni kosmologie -- zvláště koloběžného modelu --
nelze jít dál.
Vývojový model vesmíru věru blaží srdce. Vše nejen plyne, ale vše se vyvíjí, vše spěje stále
dál, stále výš. Vznikají stále nové formy, jež se hierarchicky řadí, formy stále složitější,
dokonalejší, mocnější. Vše nižší má význam pro vše vyšší. Vše vyšší se napájí vším nižším.
Stále "stoupá uspořádanost". Nic, co je nového přineseno, se neztrácí, je jen modifikováno,
transformováno, využitkováno v novém, v podstatě vždy vyšším. Zde je místo lidstva čestné.
Zde je však čestné každé místo vůbec. Místo lidstva je i vznešené, neboť lidstvem vzniká
sebeuvědomění tohoto procesu, jeho pochopení, a existence přestává být slepou a nevědomou
a stává se heroickou, patetickou, a tedy svým způsobem šťastnou. To bylo vždy -- ať už
uvědoměle, nebo neuvědoměle -- životním a světovým názorem všech zodpovědně tvůrčích
lidí a to je též jaderným stanoviskem marxismu, byť se k němu marxisté filosoficky
propracovali v nejlepším případě jen v nejvšeobecnějších tezích. Filosofické propracování
tohoto stanoviska může dát marxistickému světovému //... jako vlastní kosmologický model
marxismu// míru takovou neodolatelnou pozitivní sílu, že to, co je dodnes naší hlavní
filosofickou praxí, totiž nádenické negativistické vyvracení všeho filosofického idealismu a
fideismu, by se mohlo konečně dostat tam, kam patří, tj. na druhou až třetí kolej.

#
Kosmologické modelování má pro normálního člověka -- a tím někdy je i filosof -- tak blízko
k problematice ontologické, že se mnohdy obě sféry slévají a ontologické stanovisko je mlčky
předpokládáno jako vyřešené či dané. Je to na újmu abstraktní čistoty výkladu, ale lze se těšit
tím, že filosofové příštích pokolení budou aspoň mít pořád ještě co dělat při rozplétání toho,
co bylo zapleteno. Na tomto místě se budou tedy objevovat i některé termíny ontologické.
Vesmír, jak jej známe, vesmír, v němž existujeme, je na určitém vývojovém stupni, jemuž již
předcházely jiné a po němž budou následovat další. Přesto, že tedy známe -- i když zatím ještě
jen neobyčejně málo -- pouze určitý úsek vývoje vesmíru, můžeme správným rozborem nám
známého úseku křivky zjistit základní charakter a "směr" křivky celé, i když pochopitelně
"dozadu" i "dopředu" ji můžeme popisovat pouze zhola abstraktně a přibližně. Avšak sám
základní předpoklad, že vesmír v němž existujeme, je výsekem vývoje vesmíru jako takového
a výsledkem jeho dosavadního vývoje, má fundamentální teoretickou hodnotu. Usuzujeme z
toho, že se vesmír neděje v koloběžném návratu kvalitativně (či snad dokonce i
kvantitativně!) stejného, ale že žádné z prošlých stadií se nevrací než jedině v kvalitativně
vyšší podobě. Jako primitivní pomocnou představu volíme nekonečnou spirálu.
//Vesmír jednotlivin...//
Ve vývojovém úseku vesmíru, jenž je nám znám, má vesmír takovou strukturu, jež plynule s
podivuhodným automatismem vede k pořádáni ucelených partikulárních jednotlivin, k
vytváření množiny jednotlivin, jež jsou v hierarchické (mj.) souvislosti. Náš vesmír se děje
jedině prostřednictvím partikulárních jednotlivin, vypadá jako 24 souhrn partikulárních
jednotlivin. Tato trivialita se mi nezdá pseudoučeností, její neobyčejná důležitost vyplyne
okamžitě, když si uvědomíme, že je teoreticky zcela dobře //...a nerozčleněný vesmír//
koncipovatelný vesmír, který nemá "zrnitou" strukturu množiny jednotlivin, ale je jediným
nerozčleněným celkem, jenž buď je definitivně stacionární, nebo se děje jiným způsobem než
rozvojem a pohybem jednotlivin. Ponechme zatím otázku stacionárního "nerozčleněného"

#
vesmíru stranou. Dění "nerozčleněného" vesmíru je však možno teoreticky bezrozporné
konstruovat. Mohlo by to být třeba dění ve formě sebetransformace, vlastního prostého
přecházení v různé formy konkrétní existence za podmínek jemu vnitřně vlastních, něco,
čemu se -- ovšem naprosto vzdáleně, a tudíž jen klamně -- podobá "sebetransformace"
elektronu ve foton (ovšem dva fotony), abstraktně: masy v energii apod. Je jasné, že nemáme
pro podobnou formu dění fyzikálního příkladu, protože náš vesmír se právě strukturálně děje
jinak. Jelikož prostoročasové souřadnice jsou funkcí objektivní reality, a ne její fólií, od níž by
objektivní realita závisela (či v níž by visela), nemá významu pochybnost, jak by mohl -- i
když budeme dále ctít zákon o zachování masy a energie -- být někdy vesmír "stěsnán" do
takového "částici podobného" kontinua, v němž jedině si dovedeme představit "nerozčleněný"
sebetransformační vesmír. Rovněž je nadbytečné spekulovat o tom, že by se takový vesmír
jen stereotypně zvracel na úrovni třeba "masa-energie" a naopak, neboť je logické
předpokládat, že jestliže náš vesmír je jen jedním vývojovým úsekem vesmíru, pak formy, v
nichž může vesmír vůbec během svého vývoje existovat, mohou, ba musí být nekonečně
mnohé, či aspoň mnohé, a ne pouze ty, v nichž existuje dnes.
Jakkoli o "sebetransformační" formě dění vesmíru by pochopitelně bylo možno fantazírovat
na tisíci stránkách (pro a proti), pro problematiku, kterou sledujeme, je toho už dost. Vždyť
tato forma dění "nerozčleněného" vesmíru není dokonce nikterak jediná v úvahu přicházející,
jediná 25 možná či nutná pro takový případ. Je tu možný i jiný typ dění "v nerozčleněnosti",
např. sebeuvědomování, sebepoznávání a jak jinak se to ještě dá modifikovat. V našem
vesmíru je myšlenková činnost vázána na vysoký stupeň organizace partikulárních jednotlivin
v celé řadě na sebe napojených a přesně spolu sladěných hierarchických stupňů, z nichž ani
jeden nesmí scházet. Myšlenková činnost je vlastně teprve a pouze u člověka a u něho je
závislá nejen na buněčné a chemicko-fyzikální organizaci jeho mozkového substrátu, ale i na
existenci společnosti, neboť člověk vyrostlý mimo společnost není myšlenkové činnosti

#
schopen, nemá řeč, nemá myšlení. Avšak současně je přímo nejzákladnějším rysem struktury
našeho vesmíru vlastnost odrážení, jež //Prvý poukaz na odrážení// je vlastní i
nejelementárnějším partikulárním jednotlivinám a jež je jednou z těch několika málo nám
známých fundamentálních a konstituujících "vlastností" struktury našeho vesmíru vůbec,
neboť bez ní by tento vesmír nebyl, resp. by se rozpadl a zanikl v tom okamžení. Schopnost či
"vlastnost" odrážení je schopností či vlastností komunikace a vazby vůbec, ona je to, jež "drží
tento svět pohromadě", umožňuje jeho dění a vývoj. mentálně? cbybí?
Je velice zajímavou a z filosofického hlediska neocenitelně významnou a věčného bádání
hodnou okolností, že toto odrážení je nepřesné; že není automatickým mechanismem
zapadání ozubených koleček -- už u Démokrita, to mu budiž k velké cti přiznáno, se atomy
někdy zaháčkovaly "vadně" - nýbrž že ve své "spontaneitě" je "subjektivní". (Toto slovo zde
ovšem patří, byť je zde užito jen v gnoseologickém smyslu, do mnohonásobných uvozovek.)
V důsledku toho se často "dopouští omylu" a vede k "inadekvátní" reakci. V dané souvislosti
možno jen pominout otázku, do jaké míry má cenu uvažovat zde o jakémsi kosmologickém --
či dokonce ontologickém -- předpokladu "svobody" přísluší každé partikulární jednotlivině, je
však nutno si dobře uvědomit, že právě tato "nedokonalost" odrážení je půdou vývoje, jeho
zdrojem, jeho pružinou. Neboť bylo-li by odrážení třeba jen pouze na té nejnižší úrovni -
částice apod. -- automaticky mechanické jako zapadání ozubených koleček, tak by bylo sice
dění, ale nebyl by vývoj v pravém slova smyslu. Bylo by 26 těžko předpokládat, že by se v
takovém případě dění vůbec pozdvihlo nad vzájemně zvratné reakce mezi částicemi, pokud
bychom nezavedli nadřazenou kategorii nějakého služebního reglementu; avšak i kdybychom
nakrásně připustili možnost, že i bez nadřazeného teleologického zákona a řádu by se dění
rozhýbalo k výstupu po žebříku forem, pak by to byla jen ona falešná dialektika, kterou
právem odhaluje Hegel, pseudovývoj, v němž vše je už předem v celé naprostosti dáno, ba
hotovo, tedy ne skutečný vývoj, v němž vzniká nové, tj. ne předem bezpodmínečně a

#
nevyhnutelně dané, jen zatím neprojevené. Celá problematika odrážení však je zatím mimo
naši úvahu, a proto i to, co zde je napsáno, je jen souvislost porušující vsuvka.
Schopnost odrážení je tedy něco, co sice lze jen obrazně nazvat jakýmsi rudimentárním
psychičnem, co však lze lépe a správněji -- neboť to nenavozuje zbytečné v této souvislosti
idealistické asociace -- charakterizovat jako zvláštní kvalitu, charakteristiku objektivní reality
našeho vesmíru, jejíž jednou formou je i psychično, tato schopnost odrážení je tedy v té či oné
formě vlastní všem partikulárním jednotlivinám, jež tento vesmír v tomto stadiu -- tvoří.
Pokud hvězda je jednotlivinou - a tou nepochybně je - pokud je jí galaxie, pokud je jí sám
vesmír jako celek, potud jsou tedy i ony vybaveny schopností odrážení. V hierarchickém
uspořádání našeho vesmíru jednotlivin nemáme nijak dokonale jasno. Na jedné straně jsou tu
anorganické komplexy hvězd a galaxii, na druhé straně organická hmota. Obě řady mají
hierarchické uspořádání a svůj vývojový trend. Je velice těžko zavádět tu apriorní hodnotovou
stupnici in puncto jejich odrážecí vybavenosti. Myšlenková forma odrážení, jež je vrcholem
vývoje organické hmoty (o jejíž genetické odvislosti od anorganické není snad třeba ztrácet
slov), je zřetelně vázána na mozkový substrát a společnost. Ani jedno ani druhé neexistuje u
hvězd či galaxií nebo u vesmíru jako celku. Dříve či později bude však přece nutno zjistit
souvislost, případně jednotnou hierarchickou stupnici obou uvedených řad. Relativně dobře
známe jen jednu řadu: elementární částice -- člověk; a v této řadě pozorujeme jako
nejzákladnější charakteristiku postupující zvyšování kvantity i kvality odrážení. 27
Náš vesmír je tedy vesmír odráživý, což je v nedílné souvislosti s tím, že je partikularistický,
rozčleněný. (Neříkejme zatím nic o tom, je-li to ve vzájemně se podmiňující či v tom či v
onom směru podmiňující souvislosti.) Jakkoli psychická forma odrážení je vázána na pluralitu
jednotlivin (mozkový substrát apod.), "nejelementárnější" forma odrážení je vlastní i částicím,
jež nemají pluralistickou strukturu. Je nejen filosoficky, nýbrž hlavně fyzikálně otevřenou
otázkou, zda odrážení u nich je nutně a bezvýhradně závislé jen na vztahu "subjekt -- objekt",

#
na fyzikální interakci s jinou jednotlivinou a jejím fyzikálním vlivem, či zda je možné i mimo
tyto vztahy. Filosoficky to souvisí co nejúžeji s problematikou kategorie samodění,
samovývoje. Tato kategorie nám může znamenat pouze tolik, že veškeré dění se uskutečňuje
jedině vzájemnou interakcí bez jakéhokoli řízení či vedení z "vnějšku", z "transcendence".
Může nám však též navozovat otázku, nakolik je veškeré dění či určité dění produktem pouze
a jen vnějších interakcí mezi navzájem fyzikálně vnějšími partikulemi, či nakolik může též
být tím nejvlastnějším samoděním, děním ze sebe sama, děním v sobě samém, jež zajisté
nevylučuje vnější interakce, ale doplňuje je. (Proto také se nezastavuji u námitky, že i
elementární částice současné fyziky mohou mít, ba pravděpodobně mají, ještě dále členitelnou
strukturu. To, jak je zřejmé, naši úvahu nesuspenduje.)
Z filosofického hlediska není na tomto předpokladu nic závadného. Jelikož dění a odrážení
spolu nerozlučitelně souvisí, pak musíme připustit i odrážení vnitřního stavu, vnitřního
prostředí, "sebe sama" jednotliviny, a to nejen tam, kde toto vnitřní prostředí, toto "samo" je
rozčleněno v partikule (vesmír, živý organismus apod.), ale i tam, kde tak není: protože kdyby
tam, kde jednotlivina není pluralisticky rozčleněna (v partikule), bylo pouze odrážení vnějších
vlivů, pak tato jednotlivina by byla naprosto inertní a pasivní kulečníkovou koulí, která se
sice také odráží, ale odraz nijak nezpracovává. I nejelementárnější jednotlivina však odraz
zpracovává -- to je logický předpoklad, nechceme-li si představit vesmír jako mechanismus
ozubených koleček, což naše i jen dosavadní poznání skutečnosti vyvrací. Je tedy možno
připustit -- a to je konečně závěrem- tohoto dlouhého extempore - že existuje možnost
odrážení i vnitřního prostředí, vlastního stavu, "sebe sama" i tam, kde odrážející "subjekt" je
"nesložen". Ostatně je to v obecné dialektice problematika jednoty stránek jednoho jevu či v
nejholejší abstrakci: jednoty protikladů: "Nejelementárnější" jednotlivina, jednotlivina
"nesložená", může mít a zajisté i má celou řadu "stránek", kvalit, funkcí, "vlastností", které se
všechny mohou měnit pouze v důsledku své vlastní vzájemné jednoty, svým vzájemným

#
napětím a "bojem", aniž by musely být "hýbány" z vnějšku. A přitom nejsou tyto vlastnosti,
stránky, kvality, jednotliviny žádnými partikulemi. Tato problematika je přece i u kategorií
společenských, nejen snad v oblasti mikrosvěta.
Tato delší vsuvka vznikla jen proto, abych mohl doložit jednu drobnou dílčí tezi, že i
nerozčleněný vesmír může mít různé formy dění (eventualitu stacionárního nerozčleněného
vesmíru jsme zatím odložili a vrátíme se k ní na jiném místě) a jedna z nich může být i dění,
pohyb, vývoj, "sebevědomí", "sebepoznání", "sebereflexe", pohyb "sebeodrážení", při čemž
všechny uvozovky zde mají naznačovat, že se jedná o termíny jednak částečně antropomorfní,
ale hlavně vzaté z tohoto našeho vesmíru, jenž sám je naopak rozčleněný, partikularistický;
proto i kvalita odrážení, případně sebeodrážení, je jen velmi přibližnou kategorií při určování
kvalit takového vesmíru (či vývojového stadia vesmíru?), jež jsme nikdy empiricky nepoznali
a nikdy asi nepoznáme. Avšak -- jak si čtenář vzpomene -- úvaha o případných formách
vesmíru, které jsou teoreticky možné, neměla nám být, jak by se snad zdálo, samoúčelem, ale
měla jen obrátit naši pozornost na skutečnost, že rozčleněný "pluralistický" vesmír, který
empiricky známe, nikterak není jedinou možnou formou existence vesmíru. To pak 29 nám
mělo sloužit za východisko k rozvedení marxistické koncepce.
//Zpět u možného marxistického kosmologického vesmíru//
Rozčleněný vesmír a "nerozčleněný" vesmír mohou být dva typy -- jedny z typů či krajní,
mezní typy, to rozhodnout není pro naši úvahu koneckonců důležité -- vesmíru, či dokonce
snad vývoje jednoho jediného vesmíru. Ovšem i partikularistický vesmír je jednotný při vší
rozčleněnosti a "nerozčleněný" je mnohostranný, mnohokvalitní při vší nerozčleněnosti, ale to
uvádím jen proto, abych se uvaroval možného nedorozumění. Důležité je, že nemůžeme tvrdit
-- neboť bychom tvrdili nesmysl -- že jedna či druhá forma vesmíru je jeho "cílem". Na
kosmologické úrovni, při přírodovědeckém výkladu světa, na platformě vědeckého světového
názoru, nemají podobné otázky oprávnění. Vesmír se vyvíjí -- toť vše, co říkáme. Nám jde o

#
to, zjistit jak se se vyvíjí, případně zjistit směr, jímž se vyvíjí. V rámci těchto zjištění zjistíme i
místo a význam člověka.
Vyvíjí-li se vesmír -- a my to oprávněně tvrdíme -- pak není nejen cesty "zpět", ale ani cesta
dolů". Je jen cesta vpřed, tj. "nahoru". Každé příští vývojové stadium je "lepší" a "vyšší" než
předcházející, pouze proto, že je "další". A bez ohledu na to, zda přináší prospěch či
neprospěch tomu, co na dřívějším vývojovém stadiu platilo za vrcholné. (Tento vývoj tedy
zahrnuje i regresivní a degenerativní pochody.) V tomto vývoji stále vpřed není však ani
absolutního zániku: vše předcházející je důležité pro vše přicházející a nic, co bylo učiněno,
co se stalo, nezaniká, nýbrž jen se transformuje a je zužitkováno příštím. Vývoj vesmíru není
teleologicky zacílen ani deterministicky před- určen -- to jsou ovšem ontologické
předpoklady, jež zde musíme učinit, a předesílám, že je činíme oprávněně -- nýbrž je
nekonečně tvárným. Je výsledkem procesů, jež probíhají v něm, nikoli řízení zvenčí. Procesy,
jež v něm probíhají, mohou mít různý charakter a na různých vývojových stupních se tedy
vývoj i rozličně prosazuje, je nesen, uskutečňován různými faktory a případně i s různými
tendencemi. 30 Např. v uvažovaném výše "nerozčleněném" vesmíru jsou hybné síly, formy i
samy tendence vývoje jiné než ve vesmíru rozčleněném, avšak mohou být rozličné tendence i
na jednotlivých vývojových stupních vesmíru. Pro nás je důležité, že v rozčleněném vesmíru
je vývoj v podstatě určován pohybem partikulárních jednotlivin (vzájemnou interakcí i jejich
vnitřním pohybem) . Tento přirozený důsledek rozčleněnosti vesmíru dostoupil v našem
vesmíru takového stadia, že toto určování se může stát "uvědomělým".
Alespoň po jedné vývojové linii, a to po té, jež, zdá se, je pro toto stadium vesmíru zvláště
charakteristická, dospěl proces organizace jednotlivin do stadia, v němž se jako nová kvalita
objevuje reflexe a myšlení, a nezdá se být žádnou fantazií perspektiva, že touto kvalitou
obdařené jednotliviny budou dříve či později schopny vývoj vesmíru jako celku řídit a určovat
tak, jak se jim to bude zdát výhodné. Těmito jednotlivinami nemusejí být lidem podobné

#
bytosti, ale třeba v nejvyšší možné dokonalosti myslitelné stroje nebo //Uvědomělé jednání
poprvé// cokoli, co bude schopno uvědomělého jednání. Tento partikularistický vesmír (či
vývojové stadium vesmíru?) může probíhat ještě vpravdě nekonečnými peripetiemi, galaxie
mohou ještě nesčíslněkrát zaniknout a znovu vzniknout než dojde k tomu, že jednotliviny
nadané uvědomělým jednáním převezmou vedení vesmíru do svých rukou, ale ve struktuře
tohoto partikularistického uspořádání vesmíru tato možnost tkví a současný vývoj vědy jí
zatím potvrzuje.
Objevení se "bytostí", jež to dokážou, není a nebude "dílem náhody", nějakého "zázračného
smíšení" molekul, nýbrž je a bude připravováno celým procesem rozčleněného kosmu.
Jakmile totiž je v rozčleněném vesmíru dána, strukturálně možnost stoupání kvality odrážecí
schopnosti u partikulárních jednotlivin, pak se tento vesmír tak dlouho bude naplňovat touto
"zkušeností", až bude půda dokonale! kultivována. Tímto poněkud básnickým obrazem chci
říci toto: je logické předpokládat, že kdyby se substrát, jenž je materiálem tohoto vesmíru,
neměnil, pak by se ani vesmír sám, pokud jde o rozčleněný vesmír, nemohl měnit a trčel by
vývojově na místě. Víme, že v oblasti organické hmoty však změny skutečně nastávají.
Jakkoli vše živé je z pár tuctů kyselin, je na začátku protozoon a na konci člověk.
Organická hmota není výjimkou ve vesmíru, nýbrž to, co platí pro ni, platí principiálně vůbec,
byt kvalitativní odlišnost organické hmoty od anorganické je mimo jiné právě v tom, že tyto
změny v ní probíhají daleko rychleji. Jde o to, že materiální substrát, z něhož se organizují
jednotliviny (a tedy celý vesmír), je schopen se měnit. Je schopen přijímat a podržovat změny,
je schopen se sám vyvíjet, a tak //"Kultivování" materiálního substrátu// umožňovat i stále
další a komplikovanější formy organizace vyšších hierarchických řádů, vybavených nyní i
novými kvalitativními vlastnostmi. Zjednodušeně řečeno: dříve či později molekula, atom,
elektron, které projdou organizací v živé hmotě, zůstávají trvale pozměněny a opět více,
projdou-li organizací mozkové kůry než organizací viru. Jestliže lidstvu se během jeho

#
existence nepodaří převzít řízení vesmíru do svých rukou, přesto přispívá k realizaci tohoto
stadia dvěma způsoby: jednak může tím i oním způsobem předat či zanechat své poznatky
jiným lidstvům, jednak "obohacuje" -- "podobně" jako rostliny půdu -- sám materiální
substrát vesmíru. Tento obohacený substrát se bude proto organizovat i na úrovni galaktické
mlhoviny, do níž, řekněme, se naše krásná Mléčná dráha jednou rozpadne, jinak než před tím,
nově z něho vzniklá galaxie bude na vyšším vývojovém stupni, vývoj z ní pak probíhající
bude snad zase alespoň o stupínek blíže vzniku té kvality uvědomělého jednání, jež převezme
vedení vývoje do svých rukou a ve svůj prospěch.
Je jisté, že obohacování, měnění materiálního substrátu, je působeno i ostatními procesy, jež
ve vesmíru probíhají, např. zářením hvězd a jejich vnitřními procesy (srov. např. postupnou
genezi prvků ve hvězdách) atd., ale není bezdůvodné se domnívat, že obohacení organickou, a
zvláště psychickou "aktivací" substrátu představuje ještě kvalitativně vyšší stupeň. Tato
filosofická domněnka může budit posměch (ale zjistíme za chvíli, že pak se smějeme jako
hlupák v jámě lvové), avšak je jen logickým dovedením nutného předpokladu, že sám
materiální substrát podléhá změnám a tyto změny relativně trvale podržuje (tj. tyto upevněné
změny mu umožňují přijetí dalších změn atd.). A tento předpoklad je jediným možným
stanoviskem důsledného materialismu.
Co se pak týče závěru, že tento proces měnění materiálního substrátu má tendenci k vytváření
jednotlivin se stále dokonalejší kvalitou uvědomělého jednání, je to předpoklad, jenž sleduje
úvahu, že dění ve vesmíru má určitou dialektickou souvislost a že to není cirkus. Neboť
jestliže by "v příští metagalaxii" měl vlastní "intergalaktický" vývoj jít někam zcela mimo
organizaci "intelektu" schopného uvědomělého jednání (třeba k rozvoji vegetativních funkcí,
takže by rostliny rostly i v atmosféře a litosféře a nevím co ještě, nebo dokonce vůbec mimo
biologično -- (třeba k rozvoji krystalických forem) -- pak: je to sice vesmír "neomezených
možností", ale spíše vlastně kopací míč náhody. Eventualitu přesného opakování v

#
bleděmodrém ani neuvádím: patří ke koloběžnému, a ne k vývojovému modelu a eo ipso
likviduje všechny předpoklady dialektického materialismu; ten však není věcí gusta, nýbrž
jediným nerozporným a nefantastickým výkladem světa. Vesmír, který je kopacím míčem
náhody, nebo který je nevyzpytatelný jako cesty páně, což je přesně totéž, takovýto
"všemohoucí" vesmír není vše mohoucí, nýbrž otrok buď stupidně mechanického
probabilismu (což věru není protimluv), nebo nějakého nadřazeného principu.
Co se pak týče vrtění hlavou nad tím, že nějaká jedna hierarchická skupina jednotlivin by
mohla sama převzít řízení vesmírného vývoje, to je pochybnost zdravého rozumu, ale ne
důsledná teorie. Neboť došlo-li by k tomu, znamenalo by to jen tolik, že se vesmírný vývoj
řídí sám, tak jako se řídil předtím. Neboť dotyčná skupina jednotlivin je součástí, kvalitou
vesmíru, tentokráte součástí určující, jako dříve byla určující jiná kvalita. Zda vesmírný vývoj
určují živelně procesy atomového jádra nebo zda je určují vědomě jednotliviny nadané
uvědomělým jednáním, je nejen stejné v rámci materialistického výkladu skutečnosti, jako je
to -- až na rozdíl mezi živelností a uvědomělostí -- v nejvyšším smyslu jedno. V obou
případech jedna z konstituujících složek vesmíru má prevalentní funkci v určování jeho
vývoje, aniž by nějak úplně eliminovala druhé. Možno oprávněně, byť trochu básnicky, říci,
že v obou případech se zase jen řídí vesmír sám, zde prostřednictvím jedné, tam
prostřednictvím jiné své složky, zde v jedné, tam v jiné své podobě, zde rukou, tam hlavou
nebo i nohou, ale vždy něčím svým, jemu vlastním, v podstatě vždy sám sebou.
Nebo lze snad považovat za přijatelnější, že vesmír je řízen něčím, co není z něho, a co je
tedy nad ním? Třeba "zákonitostí", jež žárlivě střeží svá práva? Zákonitostí, jež za všech
okolností, zásadně, jde a prosazuje se přes hlavy těch jednotlivin, jež jediné jsou též, ve svém
souhrnu, vesmírem samým -- tedy přes hlavu vlastního vesmíru, jako princip jemu
transcendentní? Neboť jinak by to nemohlo i v takovém případě být. Jediná pochybnost je
možná a oprávněná: že totiž dříve než dojde proces "obohacování materiálního substrátu

#
vesmíru" do stadia, o němž mluvím, vesmír sám se kvalitativně do té míry pozmění, že jeho
dnešní pregnantně partikularistická struktura by se posunula do polohy, v níž kosmotvornost
jednotlivin jakožto základní princip pohybu a vývoje vesmíru by byla podstatně potlačena,
třeba směrem k nějaké větší vnitřní integraci, v níž by se ohlašovalo třeba vývojové stadium
"nerozčleněného" vesmíru. Tuto eventualitu jistě není možno popírat. Ale není rovněž důvodu
s ní na sto procent počítat. V současném stadiu je pro Lidstvo -- neboť i ono patří už k úrovni
uvědomělého jednání -- prostor k neomezené akci.
Ostatně se domnívám, že ve své nejhlubší podstatě může působit tento výklad fantasticky
pouze proto, že se pohybuje ve skutečně "kosmických dimenzích". Galaxie sem -- galaxie tam
apod. Tato teoretická gymnastika není -- podle mého názoru -- samoúčelná, neboť rámuje
celou předpokládanou //Kosmologický optimismus// koncepci do "historického" rámce,
snaží se ukázat, že současný stav vesmíru je jen úsekem veliké fáze vesmírného vývoje, fáze,
v níž se vývoj vesmíru děje formou kosmotvornosti jednotlivin, a že tato fáze naprosto
nekončí ani tehdy, když by celý nám známý vesmír, se všemi svými galaxiemi "zanikl", tj. se
změnil, že vývoj vesmíru je dialekticky kontinuitní, neztrácí svou nit ani v zánicích galaxií, jež
jinak pro nás znamenají poslední mez zániku. Že není věčného návratu stejného v
bleděmodrém a že není ani náhodou výskyt lidstva v tomto okamžiku vesmíru, náhodou, která
by byla bezvýznamnou pro další evoluci kosmu atd. Možná, že přídech spekulativní
fantastiky by se změnil jen v blahovolnost, s níž přijímáme science fiction, kdybych tvrdil, že
k převzetí řízení vývoje vesmíru dojde ještě "na tomto světě" a v této nám současné kosmické
situaci a že dokonce naše lidstvo to bude, jež to uskuteční. Ani tato možnost není vyloučena,
aniž by však něco měnila na pravdivosti výše rozvedených vývodů.
Jedním z pozoruhodných rysů vývoje "našeho" vesmíru (současné jeho vývojové fáze) je
permanentní a velice prudké zrychlování. Je to pro filosofa něco tak podivuhodného jako pro
astronoma stále se zvětšující rudý posuv galaxií, jehož hodnota už pomalu přesahuje rychlost

#
světla. Nevíme sice, jedná-li se o jev dočasný, periodický či jaký, ale jelikož zatím probíhá,
není vyloučena možnost, že vývoj se bude brát vpřed tempem, jež předčí všechny naše
předtuchy a že "již na tomto světě" dojde k uvědomělému řízení vesmírného vývoje a že naše
lidstvo se přitom přičlení k ostatním lidstvům vesmíru. Během pár tisíců let stali jsme se ze
sběračů kořínků zabydlovateli planetární soustavy. Bude-li lidstvo existovat ještě pouhých pár
miliónů let, pak, nezastaví-li se tento vývoj, nelze si představit hranice moci a síly, jichž
dosáhne. Poměry na jiných místech vesmíru pravděpodobně nebudou vždy pod naší úrovní. A
pak -- pak je uvědomělé řízení vesmíru přede dveřmi.
//Antropologická //kosmologie//
Lidská existence, a to nejen existence lidstva, ale i existence každého jednotlivého člověka,
má tedy evidentně kosmologický význam, má přímo kosmologickou hodnotu. Má ji "už" dnes,
má čáku na to, že ji v daleko větší míře bude mít v budoucnosti. Tento kosmotvorný význam
člověka je ovšem jen specifickým, potencovaným případem kosmotvorného významu každé
jednotliviny. Není to jen význam (mimoděčného) "obohacovače" materiálního vesmíru, je to i
význam vlastní životní činnosti a vlastní osobní kvality. I z hlediska "obohacovače" substrátu
je -- přísně vzato -- rozdíl mezi oligofrenikem, či člověkem vyrostlým jako zvířaty zavlečené
dítě (tedy člověkem, který se nestane člověkem) a Einsteinem či Schönbergem. Tím větší
rozdíl je v kosmotvorném významu jejich aktivity. I ta má dvě stránky, obě jinak významné
kosmologicky: stránku společenskou a stránku čistě individuální. Společenská stránka lidské
aktivity a její kosmologický, kosmotvorný význam jsou jasné. Ale stejně významná, byť
jinak, je možná hloubka vnitřní individuální kvality, byť by jedinec třeba nedokázal nebo
nemohl přímo na společnost působit. Primitivní despota a kultivovaný mudřec, velitel
koncentráku a nějaký osamělý Lao-c' mají, zdá se, jinou míru kosmotvorného významu.
Ačkoli působení koncentračního velitele může mít širokou odezvu, ani osamělý mudřec nebyl
bez kosmotvorného vlivu. Záleží i na tom, zda kdo brzdí rozvoj zlidšťování člověka a

#
společnosti, či zda kdo k němu přispívá. Vše, co činíme, má kosmotvorný význam, ale to nás
může "uspokojovat" pouze v metafyzické sterilitě (neřku-li v prostoru nezodpovědnosti),
neboť ne o to se jedná, abychom byli totéž co každá žížala či atom, ale abychom jednali --
jako lidstvo -- uvědoměle.
Právě proto, že každý náš akt má zároveň kosmotvorný 36 význam (jistě v praxi pramaličký,
ale už jen když se sečte s ostatními ostatních lidí, vzrůstá do podivuhodných rozměrů), a
právě proto, že už dnes je síla člověka velmi veliká, záleží vysoce na kvalitě našich aktů.
Vedení válek apod. (budiž to jeden příklad za všechny) zdrželo vývoj společnosti (přes
všechna technická zlepšení, jež se válkám přiznávají ke cti) jistě značně. A stupidní
narkománie apod. možná ještě víc. Zde se otevírá přímo kosmologický podklad
materialistického humanismu. Morální apel, jenž byl vždy cítěn jako správný, ale visel též
vždy ve vzduchu, zdá se tu nabývat pravého ontologického zakotvení. Přísloví, že jak si kdo
ustele, tak si lehne, nabývá zde pojednou hlasu pozounů posledního soudu. Lidstvo může
různými způsoby "zradit" své možnosti: ne jen zničující válkou, ještě spíše kolektivním
ohňupením, jež se dnes vynořuje na obzoru ve vší své děsivé blízkosti. A "zrada" lidstva bude
bez výjimky i zradou jednotlivých lidí.
Odtud hluboký společenský akcent důsledků materialistické koncepce. V jednotném obrazu
světa, jejž dialektický materialismus podává, je plným právem a filosoficky zcela správně na
čelném místě teorie lidské společnosti (jež se ovšem nedá vyčerpat teorií třídního boje), a její
čelné místo nespočívá na písčitých základech, jestliže je přirozeným výsledkem obecného
kosmologického, zde pak už musíme říci ontologického rozboru. Nelze budovat teorii
společnosti ani teorii jednotlivce, ani teorii "lidského života", není-li bezpečně nalezeno místo
společnosti jednotlivce, lidského života v celku světa. Bez toho jsou všechny "antropologické"
pokusy antropocentrismem, antropomorfismem, nebo prostě vůbec jen mytologií.

#
A bylo zase důsledkem zásadní chybnosti mechanického materialismu, že lidstvo, a tím spíše
člověk, mu upadali vniveč vůči nestvůrné "mimolidské" ontologické realitě. Je důkazem
správnosti dialektického materialismu, jestliže problém lidské společnosti a jednotlivého
člověka je pochopen ne snad pragmaticky svévolně, ale na základě objektivního
ontologického rozboru, jako hlavní problém a to opět v prvé řadě jako problém praxe, neboť
na základě pravdivého ontologického výkladu se teprve poznává jako důsledné oprávnění svět
uvědoměle měnit.
//Autorovo nadšení//
Kdo může vypočítat, co vše by bylo možno na toto téma říci -- a všechno by byla pravda. Jak
lituji, že nemám dost poetické fantazie, abych plně rozvinul ten strhující obraz vznešenosti
lidského života, jeho heroičnosti, jeho kosmotvornosti. Ani stín smrti jej nehyzdí. Vždyť smrt
není nepřemožitelná tomu, kdo zvládne vývoj vesmíru. Vždyť je to už dnes ne záležitost
pohádky, ale jen a jen systematické vědecké práce. Nikde v celém kosmu neexistuje ten
naivní "zákon", který si jen lidé odvodili ze své dosavadní nedokonalosti, že to, co vzniklo,
musí také zaniknout. Opotřebuje-li se tělo, což nebude moci být umělé? Neregenerují-li
mozkové buňky -- což nikterak ani nemusí být nutným pravidlem u jiných lidstev -- což
nebude nalezen způsob, jak "přelévat" mozkové pamětní a jiné obsahy do připravených
syntetických matic? Kdo může říci, že to je a priori vyloučeno? Naši vzdálení potomci mohou
s plnou nadějí očekávat věk nesmrtelnosti. Manichejci měli hluboce lidskou víru, že v ráji
spasení potud nebudou moci být naprosto šťastní, pokud neobživnou a nepřidruží se k nim
všichni dávní zemřelí, kdykoli by žili a jakkoli...
//Otázka hnusné bytosti//
Když pak tu taková rozumná bytost, o níž jsme hovořili na samém začátku pojednání, jež
pozná svou existenci jako ontologickou otázku či součást obecné ontologické otázky, když
taková bytost během času probéře, procítí, prozkoumá všechny vývody, jejichž jen holá kostra

#
zaplňuje předcházející stránky, když se skutečně upřímně přesvědčí, že onen zde podaný
dialektickomaterialistický výklad světa je alespoň oprávněný, ne-li plně pravdivý (rámcově
ovšem -- vše zde též nemohlo být ani podáno), tu pominou všechny ostatní otázky, jež se
jinak derou na jazyk, povznese svůj hlas i vypraví: "Proč?!" A toto "proč" se nyní tříští věru
kosmickou ozvěnou v tisícero a ještě tisícero dalších dílčích "proč", každé zející a hledající
odpověď. Tímto závěrečným proč (tj. "proč to?", "nač to?", "k čemu to?") se posléze
dostáváme k problematice ontologického významu jednotlivé existence a víme už, že se
budeme muset za tím účelem tázat i po významu ontologické reality samé.
II (40 - 53)
//Marnost věčnosti//
Neboť to, co snad, alespoň jako pohádka, některého čtenáře uspokojilo, vidina nesmrtelnosti
potomka atd., naplňuje naopak mne tou nejkrutější bolestí: neboť uvěřím-li v realizaci toho,
dostávám se se svou otázkou po významu (své) existence do nekonečného regresu. Okamžitě
se znovu, avšak ještě nezměrně ostřeji než dříve, klade otázka, zda tedy má aspoň tato
(věčná) existence význam pro sebe samu, či pro společnost, nebo pro udržení nejen rodu, ale
samého proudu organického života, nebo posléze pro udržení, řízení, pěstování kosmu.
Negativní zodpovědění "významu pro sebe sama" -- jak jsme ji provedli výše -- není věčností
existence vyvráceno.
Trvání společnosti, jehož omezenost byla hlavní pružinou naší negativity dříve, teď sice má
být věčné, leč a) bude jím opravdu? Nepřijde nejen snad nenadálá pohroma, jež by nám
filosoficky vzato, zabránila v pozitivním hodnocení, ale nepřijde kolektivní sebevražda? b)
bude-li opravdu věčná -- nač?, k čemu? Jestliže má společnost jen význam "pro sebe ", pak je
moloch, jenž nás teď sice už nepožírá fyzicky, ale duševně: proč bych měl cokoli učinit pro
společnost, není-li to i aktem pro mne? A má společnost význam "o sobě"? Už dřív jsme o
tom pochybovali. Pak by její význam měl být i významem pro nás a společnost by byla

#
místem, kde bychom se cítili doma, kde by se všechny naše požadavky eo ipso uskutečňovaly
právě službou společnosti, tj. participací na společnosti, avšak tak: tomu není ani dnes a
nebude patrně ani bude-li společnosti zaručeno věčné trvání.
Není a nebude tomu proto, protože člověk nemá se společností identický, není s ní v nějaké
mystické jednotě, je jen jejím členem a byť i s ní vychází sebelépe, cítí, že jeho existence se
nevyčerpává v existenci společnosti, že význam společnosti stejně jako význam kohokoli
druhého, není jeho významem (byť by toho druhého sebe více miloval), že i sebeobětování se
významu druhého není významem pro mne, významem mým, pokud si to jako svůj vlastní
význam nevsugeruji (třeba i velmi racionálně) a pak ovšem přestávám být sám sebou a
nepatřím sobě, ale svému mamu, jímž pak může; být cokoli. Prostě: nejen společnost mne
přesahuje, ale i já -- pokud zůstávám sám sebou -- přesahuji společnost, ba přesahuji ji, i
když přestanu být sebou, jenomže to nepociťuji a žiji v klamu zástupnosti. Kdyby byla
společnost věčná ne (perspektivně možným) lidským přičiněním, ale jako danost, kdybych já
byl věčný jako danost, měl bych k ní zřejmě tentýž vztah, který dnes cítím vůči přírodě: holou
nezávaznost a jen nutnost poslušnosti slabšího vůči silnějšímu. Tento vztah nedává mi ani zbla
ponětí o významu mé existence. Mohu se oné mocnosti mysticky kořit, mohu ji nenávidět, ale
ani v tom, ani v onom případě to nedá význam mé individuální existenci. Ale v koncepci,
kterou jsme předvedli výše, je věčné trvání společnosti dílem lidí a od nich odvislé a věčný
život jednotlivce -- tento častý sen bohulibých pracovníků -- rovněž, obé je tedy v jejich moci.
Nač a proč tedy obojí udržovat? Společnost trvá jen tak dlouho, pokud jsou lidé. Jestli se
bude zdát lidem lepší neexistence než existence, pak by je měl zdržovat od provedení tohoto
závěru nějaký vztah ke společnosti? Snad úcta k jejím kulturním pokladům, k vlastnímu
lidskému dědictví? Snad láska k potomkům, kteří, sejdeme-li všichni, zůstanou definitivně
nezrozeni? Lítost, že nikoho už nebude, kdo se bude kochat civilizací, kulturou atd.? I tyto
faktory mohou dlouhou dobu hrát roli. Ale mohou ji hrát věčně?

#
A význam biologický! Lze promptně opakovat to, co o společnosti, jen v širším kontextu.
A význam kosmologický! Je-li řízení vývoje vesmíru nakrásně plně v našich rukou, jaký má
vůbec význam sám vývoj kosmu, sama vlastní existence kosmu, aby nás zavazovaly k tomu,
že je tedy budeme řídit? I kdyby naší kolektivní dezercí měl vesmír zajít -- zavazovalo by nás
to k něčemu? A jedná-li se o mne a jen o mne, jaký význam má moje existence tím, že řídí,
vede, dokonce třeba udržuje (svou troškou jako část lidstva) vesmír? Má-li vesmír a jeho
existence význam jen pro sebe, pak jsem jen jeho podomkem. A má-li jej o sobě a tím i pro
mne -- v čem a jak se, u všech všudy, tento význam jeví, kde je, v čem vězí?
//Ad ontologiam!//
Obracíme se tedy k ontologii, kterou můžeme právem pokládat za "nejvyšší instanci". Dříve
si však vyjasněme některé přirozené závěry, abychom později nebyli příliš překvapeni.
Jaké přirozené praktické závěry vyplývají z toho, co jsme dosud sledovali?
Na stanovisku odmítání jiného významu individuální existence než pro ni samu je kalkulace
zcela prostá, známá, dávno vypracovaná. Završitelem školy hedonické byl Hegesias, po jehož
přednáškách se v Alexandrii rozmohla taková epidemie sebevražd, že musel být ve vší úctě
vyprovozen z města. Pokud slasti převyšují strasti, nebo alespoň se s nimi vyrovnávají, má
cenu žit. Jakmile nastane opačný případ a bezpečně zjistíme, že tomu už nebude jinak, je
přirozené a důsledné spáchat sebevraždu. Možno to dokonce formulovat jako "mravní
povinnost", rozhodně alespoň jako obhájení cti před vlastním i cizím soudem, neboť pro další
život není jiné omluvy než zbabělost, dále žít je hanbou. Je jasné, že slasti i strasti jsou u
různých lidí různé, a je tedy možné, že ten, jemuž přinášejí slast intelektuální a estetické
požitky, může mít "aktivní bilanci" až do pozdního stáří, stejně jako milovník veřejné
činnosti, úspěšný státník, dobrodruh ze záliby, alkoholik apod. Ovšem přesto je známo, že
většina lidí od určitého věku vypovídá o "pasivní bilanci" a trpí. Ti všichni měli by okamžitě

#
spáchat sebevraždu, ale mohli by ji -- jaksi už předem -- spáchat bez obav i ti, kteří mají
dosud "aktivní" či "vyrovnanou bilanci", protože by poznali, že je stejně nic jiného nečeká.
Jestliže obava, úzkost, nevolnost z nutnosti smrti mnoha lidem otravuje život, pak není třeba
vidět nic patologického ani směšného v tom, jestliže z úzkosti před smrtí spáchají sebevraždu.
Jestliže někdo dokonce dospěje k poznání o absolutní absenci významu čehokoli, pak by bylo
přímo jeho povinností, aby se zabil ihned.
//Proč nepášeme sebevraždu//
Ovšem sebevražd je nezměrně méně než lidí trpících. Sebevraždě se zpěčuje přirozený
biologický pud sebezáchovy, nejsilnější pud vůbec, a tak není divu, že se málokdo k
sebevraždě opravdu rozhoupá. Pokud třeba jen nejasně cítí nedůslednost či hanbu, kterou
tímto váháním dopouští, vynalézá si nejrozličnější motivy ke své omluvě. Nejpostatnějším a
nejhlubším motivem je naděje. Naděje je v nejužší souvislosti s pudem sebezáchovy, je
jakousi jeho "ideologickou nadstavbou", je jeho kultivovaným odrazem v naší psychice (jeho
nekultivovaným odrazem ve vědomí je cit narcistní sebelásky). Naděje je faktor zhola
iracionální, což se neodvážili nikdy popírat ani její filosofičtí přívrženci. Není to však nic
jiného, než přislibování si blaha, které nám aktuálně chybí, přislibování, k němuž nejsme vždy
dostatečně oprávněni, které však přesto činíme, abychom si motivovali své jednání. Temná
naděje dříme i v největším "pesimistovi", dříme ovšem i ve mně, je to chuť po blahu, které si
maluji jako potencionálně uskutečnitelné. (Nehledě na to, že si představuji, že bych si je
zasluhoval.) I kdyby člověk byl s pravděpodobností blízkou jistotě seznámen s celým
průběhem dalšího života, který mu zbývá, přece by asi úplně naději neztratil, spojil by ji s
vírou v zázrak, v "náhodu" apod., jak je ostatně známo u mnoha beznadějně nemocných či na
doživotí odsouzených apod. Naděje nepochybně umožnila mnoha lidem přežít kritické
situace, ale mnoha zase způsobuje očistec či blázinec marných iluzí. Ve službách udržení

#
lidského rodu se osvědčila, ale je ještě otázkou, zda je proto z vyšších ještě hledisek k
dobrému.
Krom naděje, která se zřídka objevuje holá, je tu nekonečno pseudoracionálních motivů, jež
se k naději přidružují a jimiž si člověk obhajuje svou zbabělost. V prvé řadě je to náboženství.
Jelikož jeho působení ve směru sebezáchovy individua je známo, necháme je na tomto místě v
pokoji. Dále jsou to různé populární, líbivé, vědecky nezdůvodněné nejasné ideologie
společenské a "rodové" zodpovědnosti, ať vůči dětem, nebo vůči "obci", výmluvy na lásku k
někomu a tak ad infinitum, až to končí ideologií pasívního poddání se á la "život jsem si
nedal, tedy --" apod. Rovněž agnosticismus zde, jako všude jinde, plní totálně ohlupující
funkci: "nikdo neví", "my to nemůžeme posoudit", "a co když přece --" atd.
Tím vším už přecházíme ke stanovisku, že význam mé existence je v něčem jiném než ve
mně. Pojítkem je tu kategorie "díla": mé dílo -- mám-li za sebou (nebo i před sebou) jaké -- je
součástí mé individuální existence, má v prvé řadě význam pro mne, ale ztrácí-li mi má
existence před očima svůj význam pro sebe, stává se mi dílo záchranným lanem vrženým ke
společnosti či li bohu apod., získává náhle v mých očích jakožto primární význam pro
společnost (či boha), teď už tu nežiji pro sebe, nýbrž pro ni (něho), byť by má existence mne
naplňovala pocitem sebe větší nesmyslnosti, mé dílo je má povinnost atd. Společnost prostě,
jak už jsme v této souvislosti několikrát konstatovali, vystupuje jako instance, jež má význam
o sobě a tím má jednotlivá existence význam pouze skrze ni a v ní. Už jsme konstatovali, že
při náročnějším zkoumání se to ukazuje nezdůvodnitelným.
Existence člověka se ani nekryje, ani nevyčerpává životem ve společnosti, člověk -- bohužel
pro společnost -- žije také v sobě, nežije jen společností, ale i sebou, nereflektuje jen
společnost, ale i sebe, a to ) zdaleka ne jako pouze článek společnosti, ale jako cosi, co je
svým vlastním celkem, ne jen 44 částí celku jiného, jako cosi, co je absolutum sui generis, ne
jen relativum vůči něčemu vnějšímu, byť sebe nadřazenějšímu. Jak známo, takovému vědomí

#
o sobě říkáme individualita a je rovněž známo, že přes všechny překážky tomu činěné, proces
postupující a přibývající individuace je základním trendem vývoje druhu homo sapiens.
Nalézat význam sebe sama výlučně v příslušnosti ke společnosti, v plnění společenské
funkce, znamená důsledně vzdát se individuality, postavit se proti celým dějinám člověka,
pokusit se vrátit na před-, nebo alespoň pralidskou úroveň. //Blanokřídlý hmyz, Teilhard de
Chardin a problém "kolektivní sebevraždy// U některých blanokřídlých hmyzů došlo, jak
známo, k vytvoření zvláštního kolektivního organismu (jenž může v určitých hrubých rysech
připomínat organismus společenský), v němž skutečně lze mluvit o tom, že význam jednotlivé
existence je dán pouze významem existence kolektivního celku: zde v zájmu celku jsou až na
pár jedinců ostatní milióny jeho členů bezpohlavní, nejsou tedy plnými individui vůbec
(procesu individuace je v samém jeho východisku učiněna přítrž) a jsou skutečně jen jakoby
zmnoženými orgány rodu, jenž se reprodukuje bez jejich účasti, jen prostřednictvím několika
pohlavních exemplářů. Ale u lidí dospěl již proces individuace tak daleko, že i kdyby zvítězily
nějaké "superfašistické" tendence a pak bylo 99 % lidí systematicky sterilizováno a tak
zbavováno účasti na udržování lidského rodu, jenž by se reprodukoval jen několika
vládnoucími vyvolenými, těžko by bylo předpokládat naprostou ztrátu individuality i u tohoto
kleštěneckého lidstva.
Nechci nikterak popírat, že jistě i všechny psychické potíže, jimiž člověk trpí (a to stále víc a
více), jsou důsledkem individuačního procesu. A nezdržuji se u toho, co pokládám za jasné
alespoň pro marxisty, že individuační proces může vůbec probíhat jen na platformě lidské
společnosti, jen jako jedna stránka jejího vývoje, že je umožňován nebo brzděn stavem
společenského uspořádání a že by byl neuskutečnitelný bez boje za společenské osvobození
člověka, za uskutečnění beztřídní společnosti. Avšak to, co propagují velebitelé popření
individuace, apoštolové plné podřazenosti jednotlivého člověka něčemu mimo něj, to je
stanovisko tak reakční, že sotva lze najít obdoby. V odmítání a proklínání individuace se v

#
dojemné shodě spojují klerikálové, mystikové, fašisté, ale i etatisté všeho druhu. Ve
Spojených státech, NSR i v řadě jiných zemí je občansky, politicky i mravně podezřelý
člověk, který není stejný jako masa ostatních. V rustikálním prostředí feudalismu byl ipso
facto podezřelým z kacířství člověk s bledými tvářemi. Snad jen promile vynikajících lidí
bylo svými současníky společensky a lidsky akceptováno. Leč dost. Stejně tak, jako procesu
individuace vděčíme za svou individuální, lidskou trýzeň, vděčíme mu za vše, co je v nás
cenného, a lidská společnost mu vděčí za všechny úspěchy, jichž dosáhla. Jít proti procesu
individuace znamená jít proti rozvoji lidskosti.
Jistě vývoj a rozvoj lidskosti není sám o sobě absolutum, jež by bylo nutno devótně sledovat.
Ale i pokud bychom jej chtěli popřít, obrátit, zrušit, musíme se také ptát, proč a k čemu
lepšímu nás tento obrat má vésti. A tu slyšíme nejubožejší kočičinec, jejž si lze představit: aby
společnost byla silnější!, aby byl pořádek!, aby byla rovnost!, aby byl člověk šťasten!
Nemluvím ani o tom, co je dobře známo, že totiž všechny tyto slogany nejednou zakrývají
pravé mocenské zájmy určitých skupin bažících po neomezené vládě: Společnost eunuchů (ať
fyzických nebo psychických) může snad být poslušnější, ale sotva bude silnější. A štěstí
eunuchů není lidské, není tedy vůbec štěstím, je v nejlepším případě animálním blaženstvím.
Pokud mám zájem na trvání své existence, nemohu přijmout požadavek, abych se zbavil
vědomí své existence jakožto existence osobní a existoval dál jen existencí neosobní, jen jako
výměnná součástka nějakého celku. Ztratím-li pak zájem na své existenci, pak jej ztrácím
vůbec a je fantazmagorií představa, že bych v takovém případě viděl důvod k dalšímu
existování v tom, že mé existence může být využito k funkci věrného otroka čehokoli.
Ztratím-li vědomí své existence jako osobní, není nic, co by mohlo suplovat, není žádný
význam, ať čehokoli by to bylo, jenž by byl ještě dále byť i jen potenciálním významem pro
mne; vždyť jsem já jako já vlastně přestal být.

#
Avšak řada lidí uvažuje umírněněji než apologeté apriorní nadřazenosti society. Společnost
má význam -- a má osobní existence má také význam. Žiji -- jinak nelze -- ve společnosti,
tudíž má moje existence také společenský význam. Mám význam pro společnost a společnost
mi opět dává své historicky vydobyté statky apod. Toť úvaha čítankově zdravá. Je jisté, že v
99 % případů lze zcela pohodlně sedět na dvou židlích. Ale ten, kdo se ptá, zda má jeho
existence nějaký význam, aby byla udržována, nemůže si toto pohodlí dovolit. Ten fetiš, k
vůli němuž společnost se zdá mít pravý význam oproti jednotlivci, proč se zdá, že má význam
o sobě, že existence jednotlivce dosahuje pravého významu pouze svým společenským
významem (totiž jako taký či onaký úd její), ukázal se nám rozumově nepostačitelný: je to
fetiš mlhavé "otevřené budoucnosti". Je možno teoreticky rozlišovat mezi budoucností
společnosti a budoucností lidského rodu, ale v praxi se tato hlediska zcela slévají. Ačkoliv se
lidé dosud rozmnožovali jako kobylky, apologeté apriorní nadřazenosti society vždy znovu
argumentují bubákem, že je obava, že vymřeme, degenerujeme, potomkům se povede hůře
apod. A když bychom byli všichni ne smrtelní, argumentovali by, že ztratíme-li víru v
samovýznam společnosti a ergo lidského rodu, zajdeme kolektivní sebevraždou, nebo alespoň
menším tempem budeme obohacovat společenské civilizační a kulturní statky.
Předpokládejme, že trvání společnosti by bylo možné jako věčné (asi tak, jak jsme to uváděli
výše). Že tedy bez jakéhokoli pocitu skepse, že stejně jednou, poměrně brzy, přijde všechna
naše snaha v momentu nutného zániku společnosti vniveč, mohli bychom se věnovat
nekonečnému obohacování společenských statků. Sami bychom přitom byli nesmrtelní, a
nadto ještě plodili nesmrtelné potomstvo ad infinitum. Předpokládejme, že bychom všichni
došli k poznatku, že naše individuální existence sama o sobě nemá význam. Měla by v
takovém případě existence společnosti pro nás takový význam, abychom dále existovali jen
pro její existenci? Význam udržení existence společnosti by nám zabraňoval v kolektivní
sebevraždě? Kdo, kromě fetišistického fideisty, jenž čeká, že se lidstvo dospěvší "bodu

#
Omega" setká s bohem, mohl by to říci? Udržovali bychom svou existenci, jež pro nás sama o
sobě ztratila význam, z piety vůči dějinám společnosti? Ze zvědavosti k jejím dalším
vymoženostem? Z lásky k nezrozeným, kteří by, nezrodivši se, přišli o požehnání žít ve
společnosti? Tyto všechny argumenty jsou slabé, nepřinášejí vlastně nic nového. Museli jsme
celou úvahu dovést ad absurdum, abychom vyvrátili "sedění na dvou židlích": v případě, že
má existence ztratí pro mne význam sama o sobě, není společnost tím významem, jenž by
vrátil význam mé existenci. Význam společnosti není význam o sobě. Je nejvýš jen významem
pro sebe a takový význam není pro nás žádný význam. Zde se nejedná o záležitost
existenciálních pocitů. Pojem významu není pro mne psychologickou kategorií, není
relativum, je to kategorie filosofická. Význam tu implikuje závaznost, ať se nám to hodí a líbí
čili nic.
Je jediný argument, který stojí proti odmítnutí významu společnosti, a to je spojení jejího
významu, resp. její existence, s významem něčeho dalšího: rodu -- to už jsme viděli --,
biosféry --, to je vlastně totéž --, kosmu či ontologické reality samé. To je ovšem přenesení
otázky na jiné pole, v praxi úplná kapitulace obhájců společenského významu jako
samospasitelné instance. Teoretičtí apologeté lidstva snesou řady okolností, na něž jsem
zapomněl. Aby však vyvrátili uvedené stanovisko, museli by tvrdit: kdyby všichni lidé se
rozhodli spáchat sebevraždu, neměli by k tomu práva, protože mají apriorní povinnost
udržovat, i do budoucna společnost, za všech okolností, a punctum. To je ovšem stanovisko
kategoricky imperativní, ale též prostě iracionalistické. Zajisté: de gustibus non est
disputandum.
//Problém platnosti poznání//
Zjistím-li, že moje existence, resp. význam mé existence, je ontologickou otázkou (resp. její
součástí), nezjišťuji to jen pro svůj případ, nýbrž toto zjištění má obecnou platnost pro
všechny jednotlivé existence jednotlivých lidí a v posledních důsledcích zcela logicky i pro

#
všechny jednotlivé existence vůbec, a jelikož není nic, co by se nevyznačovalo existencí
(neboť pak by nebylo vůbec), pro vše, včetně vesmíru, ba ontologické reality samé. Je-li
jediné jsoucno, pak co platí na jedné jeho úrovni, platí i na ostatních, pokud se to na nich
vyskytuje. Existence se vyskytuje na všech úrovních jsoucna. Jakkoli se existentní praxe
člověka a elektronu děje různě a vytváří si různé zákonitosti, je existence sama jim oběma
vlastní naprosto stejnou měrou. Jsou-li jsoucna dvě, a to kvalitativně nesouměřitelná (což je
předpoklad teismu), pak platí poznatek získaný na úrovni člověka pro celé jsoucno, jehož je
součástí, neplatí sice možná pro jsoucno druhé, ale v tom případě také nemají obě jsoucna (v
tomto směru) nic společného. Crux metaphysica dualismu bylo vždy spojení dvou oddělených
jsoucen. Závěrem tisíciletých hlavolámání nad tímto pseudoproblémem je jen cudné
konstatování, že jsou-li oddělena, nemají spolu co činit, anebo oddělena být nemohou, jen
jedno jsoucno je pravé, druhé nepravé, jen jedno je aseitní ("od sebe sama"), a co je cosi
abalietního ("od druhého"), je v podstatě jen jeho epifenoménem. Pak bud platí vše, co je
zjišťováno na úrovni abalietního "jsoucna" i pro jsoucno pravé, aseitní, nebo vše, co platí v
abalietním světě, je jen stín či sen či myšlenka či jiný plod nezávaznosti pravého jsoucna a
můžeme o čemkoli vůbec zjišťovat asi tolik, co slepý o barvách: místo ve skutečnosti žijeme
v blázinci. To je třeba předeslat pro nutnou, byť nudnou důslednost.
Neboť jestliže poznatek, jejž pozná o ontologičnu jeden jediný člověk, je platný pro vše, co
jest, pak důsledky, jež 49 z něho vyvozuje, mají tutéž platnost. Jestliže tedy při ontologickém
zkoumání z jistím, že moje individuální existence nemá význam, a to ne snad jen sama o sobě,
ale ani v souvislosti s něčím, co by mělo význam o sobě, že vše, oč jsem se snažil svou
existenci významově opřít, má jen svůj význam "pro sebe", nebo dokonce nemá význam
vůbec a že to platí i pro ontologickou realitu samotnou jakožto nejvyšší možnou "instanci",
pak mohu učinit závěr, že ničí a žádná existence nemá význam, byť se o ni kdokoliv sám
domníval cokoli. Dojdu-li dále v důsledku ontologického zkoumání k závěru, že nemá-li moje

Egon Bondy: Útěcha z ontologie 1

Egon Bondy: Útěcha z ontologie 1

Empfohlen

Empfohlen

Weitere ähnliche Inhalte

Andere mochten auch

Andere mochten auch (8)

Ähnlich wie Egon Bondy: Útěcha z ontologie 1

Ähnlich wie Egon Bondy: Útěcha z ontologie 1 (20)

Mehr von Daniel Szabó

Mehr von Daniel Szabó (20)

Egon Bondy: Útěcha z ontologie 1