Legenda: Život svatého Václava.

1. ŽIVOT
SVATÉHO VÁCLAVA

2. Mìsíce záøí 28. den.
Zabití svatého Václava, knížete èeského.
Pane, požehnej, Otèe.
Hle, nyní naplnila. se prorocké slovo, jež øekl Pán náš Ježíš
Kristus: „Bude zajisté v poslední dny“ – a ty, jak se domnívá-
me, nastaly – „povstane bratr proti bratru svému a syn proti
otci svému, a nepøáteli budou domácí jeho.“ Nebo’ lidé ne-
budou míti k sobì smilování, ale Bùh jim odplatí podle skutkù
jejich.
1. Žil v Èechách kníže veliký slávou; jménem Vratislav,
a žena jeho Drahomiø. I narodil se jim prvorozený syn, a když
jej køtili, nazvali ho jménem Václav. Když pacholík povyrostl,
bylo mu tøeba ujmout vlasy. I pozval kníže Vratislav jednoho
biskupa s veškerým duchovenstvem a ten, když odzpívali mši
v kostele svaté Marie, vzal pacholíka a postavil jej na stupeò
pøed oltáøem, požehnal ho a øekl toto: „Pane Ježíši Kriste,
požehnej, toto pachole požehnáním, kterým jsi požehnal
všechny své spravedlivé.“ I postøihla jej jiná knížata. Proto
myslíme, že požehnáním toho biskupa a jeho zbožnými mod-
litbami poèal pacholík rùsti, chránìn jsa milostí boží.
I dala jéj bába jeho Ludmila vyuèiti knihám slovanským podle
návodu knìze, a osvojil si smysl jejich dobøe. Vratislav pak
jej odeslal do Budèe. I poèal se pacholík uèiti knihám latin-
ským a nauèil se jim dobøe.
2. V té dobì zemøel kníže Vratislav. I ustanovili Václava kní-
žetem na stolci dìdièném a od té doby Boleslav poèal mu
býti poddán. Byli však oba malí, matka pak jejich Drahomiø

3. upevnila zemi a spravovala svùj lid, až vychovala své syny
a až Václav poèal spravovati svùj lid. Mìl pak ètyøi sestry;
i provdali je do rùzných knížetství a vybavili je.
I seslal Bùh takovou milost na knížete Václava, že poèal ro-
zumìti knihám latinským jako dobrý biskup nebo knìz; a vzal-
li øecké knihy nebo slovanské, pøeèítal je zøetelnì bez chyby.
Avšak nejen knihám rozumìl, nýbrž plnil víru, všem chudým
dobøe èinil, bídné krmil a odíval podle uèení evangelia, ne-
mocné sluhy živil, vdovám nedával ubližovat, všechny lidi,
chudé i bohaté, miloval, kostely všechny okrášlil zlatem. Vìøil
v Boha celým srdcem, všechno dobré konal v životì svém.
3. Zpychli pak mužové èeští a povstali proti sobì, nebo
kníže jejich byl mlád. Bylo mu totiž osmnáct let, když zemøel
jeho otec. A když dorostl a rozumu nabyl i bratr jeho, tehdy
ïábel vešel do srdce zlých jeho rádcù, jako kdysi do zrádce
Jidáše. Nebo jest psáno: „Každý kdo povstává proti pánu
svému, podobá se Jidáši.“ Ti tedy namluvili Václavovi pravi-
ce: „Boleslav chce tì zabíti, dohodnuv se s matkou a se svý-
mi muži.“ Psi zlí, kteøí navedli Václava, aby vyhnal svou matku
bez viny. Václav však, pochopiv, co je to bázeò boží, pamato-
val na slova apoštola økoucího: „Cti otce svého i matku svou“
a „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ a chtìje
vyplniti všechnu spravedlnost boží, pøivedl nazpìt svou mat-
ku, velmi plakal a kál se, øka: „Pane Bože, nepokládej mi toho
za høích.“ Vzpomenul si též na slova proroka Davida: „Høíchù
mladosti mé a nevìdomosti mé nevzpomínej, Pane.“
Proto ctil svou matku, ona pak se radovala z víry svého syna
a z milosti, kterou prokazoval chudým, jestliže nemocného na-
lezl, krmil, byl-li nìkde sirotek, nedával mu ubližovati; jestliže
pocestným, dobøe èinil jak bylo øeèeno: „Pocestným jsem byl,
a pøijali jste mne;“ jestliže služebníky boží a domácí,

4. a jestliže všechny zajatce, jestliže nìkde strádající zimou
nalezl, tu všechny odíval a krmil. Byl-li nìkterý knìz prodán
a pøišel k nìmu, on hledìl jej vykoupit vším. Kostely pak zøídil
po všech hradech velmi úspìšnì, shromáždiv. služebníky boží
ze všech národù. Ustaviènì se konala služba Bohu po všechny
dny jako u velikých národù pøièinìním dobrého a spravedli-
vého panovníka Václava. I vnukl mu Bùh do srdce, aby vysta-
vìl chrám svatého Víta, mysle to dobøe.
4. Než Boleslav ïábel zasel zlobu do, srdce, i navedli jej
na bratra jeho, aby nebyla spasena duše jeho na vìky. Pøišel
pak den svatého Emrama, a svatý Václav jsa jemu zaslíben,
veselil se v Bohu. Ti zlí ïáblové však tehdy pozvali Boleslava
a konali ïábelskou poradu o Václavovi jako Židé o Kristu
v prvních dobách.
Ve všech hradech bývaly slavnosti posvìcení chrámù. Vác-
lav pak jezdíval po hradech. Jel na hrad Boleslavùv. V nedìli
byla mše Kozmy a Damiana, a když vyslechl mši, chtìl Vác-
lav jeti domù do Prahy. Boleslav mu nedal, prosil plaètivou
myslí, prosil a pravil: „Kterak chceš odjeti? Mám zdravý ná-
poj.“ On tedy neodøekl bratru, nejel domù. A vsednuv na kùò,
poèal hráti a veseliti se se svou družinou na.dvoøe Bolesla-
vovì. Proto se domníváme, že mu povìdìli na dvoøe a øekli:
„Chce tì zabít Boleslav.“ I neuvìøil tomu, Bohu to poruèil.
V touž noc sešli se spiklenci ve dvorci Hnìvysovì, a po-
zvali k sobì Boleslava a konali tu zlou ïábelskou poradu.
Jako se Židé shromáždili k Pilátovi s úmyslem proti Kristu,
tak i tito zlí psi, podobajíce se jím, radili se, jak zabít svého
pána. I øekli: „Pùjde na jitøní hodinky, tehdy si naò poèíháme.“
5. Když nastalo ráno, zvonili na jitøní. Václav uslyšev zvon
pravil: „Sláva tobì, Pane, že ses mi dal dožíti tohoto jitra.“

5. A vstav šel na jitøní. Boleslav jej dostihl v bránì. Václav
se ohlédl a pravil: „Veèer byls nám dobrým pánem.“ K Bo-
leslavovu uchu se však pøiklonil ïábel a rozvrátil jeho srdce,
že tasil meè a odvìtil: „Tak ti chci být lepším.“ A udeøil jej me-
èem po hlavì. Václav se obrátil a øekl: „Co tì to napadlo?“
A uchopiv ho srazil a padl nad ním a øekl: „To ti Bùh, bratøe.“
Tuža pøispìchal a udeøil jej do ruky. Václav pustil bratra a bìžel
ke chrámu. Tu dva ïáblové, Èsta a Tira, ubili jej ve vratech
chrámových. Hnìvysa pak pøibìhl a probodl mu žebra me-
èem. I vypustil ducha svého, øka: „V ruce tvé, Pane, odevzdá-
vám ducha svého.“
V tom hradì zabili s ním jediného Mstinu, jiné muže napadli
v Praze, jedny pobili a druzí se rozbìhli po zemích, dìti jejich
pobili kvùli nìmu. A služebníky boží oloupili, vyhnali je z mìs-
ta a ženy jejich provdali za jiné muže. A všecku ïábelskou
žádost vykonali: zabili knížete svého.
Tira pak øekl: „Pojïme na paní, a najednou pøemùžeš bra-
tra svého i matku svou.“ Boleslav øekl: „Není, kam by se nám
podìla, jen a dokonáme jiné vìci.“ Od Václava, kterého roz-
sekali, odešli, aniž ho pohøbili.
6. Knìz Krastej jej vzal a položil pøed chrámem a pøikryl ten-
kou plachetkou. Když matka uslyšela o zavraždìní svého syna,
pøibìhla a hledala ho, a spatøivši jej padla na jeho srdce
a plaèíc sbírala tìlesné údy svého syna. A když je sebrala,
neodvážila se je odnésti k sobì domù, nýbrž v pøíbytku knì-
ze jej omyli a oblékli a položili jej doprostøed chrámu. Matka
jeho bojíc se smrti, utekla do Chorvatska, nebol je to strašné
- aby ji z cizích rukou neutrpìla. Lidé vyslaní Boleslavem jí
nezastihli.
I zavolal knìze Pavla, aby vykonal modlitbu nad ním. Po-
chovali ctné tìlo jeho, Václava dobrého a spravedlivého pa-

6. novníka, ctitele Boha a milovníka Kristova, nebo mu sloužil
s nábožností a bázní.
Krev jeho nechtìla po tøi dni vsáknout do zemì. Tøetí den
veèer, jak všichni vidìli, objevila se v chrámu nad ním. Tu di-
vili se všichni, a máme nadìji v Boha, že pro pøímluvy a zbož-
nost dobrého Václava objeví se i ještì vìtší zázrak. Nebo
utrpení jeho se vskutku vyrovnalo utrpení Kristovu a svatých
muèedníkù. Vždy se loo radili o nìm jako Židé o Kristu, roz-
sekali ho a dítky kvùli nìmu pobili. V pravdì všechno množ-
ství lidí se velmi kálo a plakalo pro nìho.
Byl pak zabit kníže Václav roku 6337, druhé indikce, slu-
neèního kruhu tøetího, 28. den mìsíce záøí. A Bùh a udìlí po-
koj jeho duši na místì vìèného pokoje, se všemi vyvolenými,
pro nìj bez viny zabitými, kde všichni spravedliví odpoèívají
ve svìtle života tvého, Pane.
7. Bùh však nenechal svých vyvolených na pospas potupì
nevìøících, ale navštívil milostí svou a pohnul i zatvrzelé srdce
ku pokání a poznání svých høíchù. Boleslav, rozpomenuv
se pøed Pánem Bohem, jak veliký høích spáchal, a pomodliv
se k Bohu a všem svatým, poslal služebníky své a pøenesl tìlo
bratra svého Václava z hradu Boleslavova do slavného hra-
du Prahy, øka: „Zhøešil jsem, a høích svùj a nepravostí své po-
znávám.“
I uložili jej v chrámì svatého Víta po pravé stranì oltáøe dva-
nácti apoštolù, kdež sám byl øekl: „Vystavím chrám tento.“ Byl
pak pøenesen kníže Václav v 3. den mìsíce bøezna. Bùh dejž
pokoj jeho duši v lùnì Abrahamovì, Izákovì a Jakubovì, kde
všichni spravedliví odpoèívají, oèekávajíce vzkøíšení Pána
našeho Ježíše Krista, jemuž sláva na vìky, amen.