Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky

Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky

ETIKA PRO
VĚDECKO-VÝZKUMNÉ
PRACOVNÍKY

Kateřina Ivanová
Martin Zielina

Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s.
Olomouc 2010


Projekt „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV“ (dále jen APSYS)
OP VK č. CZ.1.07/2.3.00/09.0134 je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním
rozpočtem České republiky.

Text neprošel jazykovou úpravou.
© Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s.

Autoři: doc. PhDr. Kateřina IVANOVÁ, Ph.D.
Mgr. Martin ZIELINA

Recenzovali: prof. Dr. Zdeněk SOUČEK, DrSc.
Mgr. Markéta VITOSLAVSKÁ

Olomouc 2010

ISBN 978-80-87240-34-2


Obsah

Úvod ........................................................................................................................................................... 4
1 Obecná východiska etického jednání ........................................................................................ 7
Cíl ................................................................................................................................................... 7
1.1 Základní determinanty etiky .............................................................................................. 7
1.2 Historický vývoj etiky ......................................................................................................... 8
1.3 Pravda ............................................................................................................................. 10
Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 11
Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 12
2 Etické principy ve vědě a výzkumu.......................................................................................... 13
Cíl ................................................................................................................................................. 13
2.1 Etické předporozumění ................................................................................................... 13
2.2 Základní etické principy ................................................................................................... 15
2.3 Základní etické principy ve vědě a výzkumu................................................................... 16
3 Etika ve vztahu k účastníkům výzkumu a výzkumnému procesu ........................................ 20
Cíl ................................................................................................................................................. 20
3.1 Etika a vztah k účastníkům výzkumu .............................................................................. 20
3.2 Etika a výzkumný proces................................................................................................. 25
4 Etické kodexy ve vědě a výzkumu ........................................................................................... 31
Cíl ................................................................................................................................................. 31
4.1 Vztah etiky a práva .......................................................................................................... 31
4.2 Obecné etické kodexy ..................................................................................................... 32
4.3 Etické kodexy ve vědě a výzkumu .................................................................................. 33
Literatura ................................................................................................................................................. 38


Úvod

„Když změníte způsob, jímž děláte rutinní věci, umožníte, aby ve vás vyrostl nový člověk.“
Paulo Coelho (citát z knihy Poutník)

Milí studenti, milí kolegové,
začínáte studovat text, který vyţaduje porozumění způsobům myšlení ve vědě a výzkumu, a to
v souvislosti s hodnotami, normami i obecnými kulturními vzorci. Etika je určitý hodnotový systém
zahrnující veškerou lidskou zkušenost. Zobecnění zkušenosti udává, co má být či být uděláno.
Součástí systému je předpoklad rovnosti a svobodné vůle všech osob v systému, schopných nést
důsledky jednání (srov. Payne, 1995, s. 74).
Etika je naukou o mravnosti (řecky ethos znamená mrav), o pravidlech mravního jednání,
o mravních zásadách a na rozdíl od morálky představuje obsahový, motivační aspekt (srov.
Haškovcová, 2002). Protoţe analyzuje lidské chování a hledá společenská měřítka toho, co je dobro
a co zlo, je chápána jako praktická filozofie. Tradice novověkého myšlení staví tuto etiku před tři
aktuální otázky: Co můţeme vědět? Co máme činit? V co můţeme doufat? Druhá otázka je základní
etickou otázkou, která dává etice charakter praktické filozofie (srov. Hartmann, 2002).
Před otázkou „Co máme činit?“ stojíme v kaţdém okamţiku. Kaţdá nová situace nám ji znovu
klade, v ţivotě na ni musíme znovu a znovu odpovídat, aniţ by nás nějaká moc mohla této nutnosti
zbavit. (srov. Hartmann, 2002) Musíme ale vycházet z předpokladu, jak říká v předmluvě ke své knize
Jan Sokol a Zdeněk Pinc (2003, s. 9), ţe „ctnost se nedá naučit jako anglická slovíčka“. Podle nich
etika „nepředstírá, ţe by věděla, jak ze zbabělců a sobců vychovat dobré lidi, z věrolomných spolehlivé,
ze zlomyslných laskavé, z líných pracovité. Chceme s nárokem daleko skromnějším: zavést na „dobrý
ţivot“ řeč, soustředit pozornost a chvíli u něho vydrţet“ (Sokol, Pinc, 2003, s. 9).
Otázce „co mám činit?“ však vţdy musí předcházet vědění o tom, co je hodnotné. Filozofové
předpokládají, ţe před teoretickými znalostmi významných etických principů, je u kaţdého člověka
přirozené tzv. předvědecké porozumění morálním skutečnostem. Podle něj se utvářejí jeho postoje,
jejichţ akčním projevem je jednání. Z toho vyplývá, ţe výuka etiky Vás nemůţe zcela ochránit před
špatnými rozhodnutími, ty jsou nakonec vţdy jen Vašimi rozhodnutími. Můţe ale, a to je povaţováno
za její největší přínos, Vás teoreticky připravit na to, co je třeba znát, neţ se rozhodovat začnete. (srov.
Azenbacher, 2001, Hartmann, 2002)
Etika tedy není jen vědou, je i uměním, je schopností rozlišit dobré od zlého. Tento základní
přístup je ještě komplikován tím, ţe mohou existovat varianty ve čtyřech širokých kategoriích:

 Dobro proti zlu,
 Lepší proti horšímu,
 Dobro proti dobru,
 Konflikty optimální alokace.
Jsme si vědomi, ţe ne všichni studenti, kteří se pustí do tohoto studia, jsou obeznámeni
s hlubokými teoretickými znalostmi z oblasti etiky, Proto zde navazujeme zejména na Vaše tak zvané
„mravní předporozumění“, jehoţ význam vysvětlujeme v kapitole č. 2.
Po prostudování tohoto textu byste mohli (pokud dodrţíte zásadu soustředění pozornosti) být
schopni alespoň částečné aplikace poznaného etického myšlení na konkrétní proces ve vědě
-4-


a výzkumu, či pochopit z kterého hlediska je řešeno určité etické dilema ve vědě a výzkumu. Budeme
zde psát o tom, které jednání a která tvorba se vědě a výzkumu povaţují ze správné a ţádoucí, a co
vedlo naši západní kulturu k tomu, aby takové jednání a tvorba byly za správné povaţovány. Zda se tak
vţdy zachováte, nemůţeme jako autoři textu ovlivnit, k „dobrému jednání“ Vás budeme jen nabádat.
Ale při kaţdém neetickém činu je třeba mít na paměti Sókratovo odůvodnění, proč se nestát vrahem,
i kdyţ mám stoprocentní garanci, ţe nebudu odhalen: „…kdyţ myslím, proţívám svůj ţivot v reflexi
jaksi podruhé, a toto moje já je neoddiskutovatelným svědkem kaţdého mého skutku. Spáchám -li tedy
„vraţdu se zárukou“, odsuzuji se k doţivotnímu souţití s vrahem, totiţ se sebou samým, a zároveň
se odsuzuji k ţivotu plnému potenciálních vrahů, protoţe základem sociálního cítění kaţdého člověka
je schopnost posuzovat druhé podle sebe“ (Sokol, Pinc, 2003, s. 36).
Nutnost ţít sám se sebou a svými činy a mezi lidmi, které soudím podle sebe, je důvodem, proč
za kaţdou kapitolou nebudou otázky, ale tzv. zamyšlení nad problematikou, V textu jsou uvedeny
i příklady špatného či dobrého rozhodnutí (coţ ještě není čin), ale – coţ je mnohem závaţnější – také
dobrého a špatného jednání. Také jsou v závěru vysvětleny pojmy, které jsou v textu uţívány a Vám
nemusí být jasné.
Etika vědy a výzkumu v obecném významu není samostatně prozatím v českém jazyce
zpracována, a tak Vás budeme odkazovat na literaturu, jeţ hovoří o etice obecně, anebo na literaturu
o etice v biomedicínském výzkumu, neboť ten je povaţován za eticky nejzávaţnější a proto je také
kniţně nejčastěji zpracováván. Pokusíme se však být v textu natolik výstiţní, abychom Vám pomohli
k základnímu vhledu do problematiky a doplňující literaturu bychom (a velmi rádi) doporučovali
pro váţné zájemce, kteří chtějí proniknout do hloubky toho, co Aristotelés nazýval „praktickou filozofií“
a Masaryk „praktickou vědou se samostatným a zvláštním místem mezi ostatními vědami“ (srov.
Ivanová, 2007).
Etika jako vědní disciplína a zejména pak oborová etika pro vědce a výzkumníky má mezi vědami
své místo. Do budoucna bude etickým analýzám ve vědě a výzkumu věnována stále větší pozornost.
Důvodem je nejen celková dehumanizace (technicizace) v lidském bádání, ale i morální relativismus
a pluralita celé společnosti. Současná společnost se všemi svými problémy a její globalizace budou
klást před nastupující generace stále palčivější mravní otázky, které se projeví zejména v oblastech,
které se zabývají lidským zdravím a ţivotem a jejich zkoumáním.
Proto pokládáme seznámení s etikou pro všechny pracovníky ve vědě a výzkumu za velmi
důleţitou součást výukových kurzů. Je nanejvýš ţádoucí, abyste se Vy, kteří v oblasti vědy a výzkumu
jiţ pracujete, nebo budete pracovat, seznámili s obsahem textu a uměli s ním pracovat. Přejeme Vám
k tomu dostatek tichých chvil, ve kterých se můţete nerušeně zamyslet nad hodnotou lidského poznání
a Vašeho mravního postoje k němu.
Kateřina Ivanová, Martin Zielina

-5-


LITERATURA K ÚVODU

[1] ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 1. české vyd. Z něm. originálu
Einfűhrung in die Ethik vyd. Patmos Verlag, Dűsseldorfu,1992, přel. K.
Šprunk. Praha: Academia, 2001. 292 s. ISBN 80-200-0953-1.
[2] HARTMANN, N. Struktura etického fenoménu. 1. české vyd. Z něm. originálu
Ethik, 2. vyd., Walter de Gruyter & Co., Berlin und Leipzig, 1935, přel. K.
Hlavoň. Praha: Academia, 2002. 274 s. ISBN 80-200-0970-1.
[3] HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002.
271s. ISBN 80-7262-132-7.
[4] PAYNE, J. Hermeneutická etika. Jeden filosofický pokus o setkání s lidskou
bytostí. Praha: Triton, 1995. 109 s. ISBN 80-85875-07-1.
[5] SOKOL, J.; PINC, Z. Antropologie a etika. 1. Vyd. Praha: Triton, 2003. 168 s.
ISBN 80-7254-372-5.

-6-


1 Obecná východiska etického jednání

CÍL

Po prostudování kapitoly budete umět:
 definovat základní situaci etiky,
 znát historicky první definici etiky,
 rozlišit jednání a chování,
 objasnit historický vývoj a kontext etického jednání,
 vyjmenovat vlivy ovlivňující etické jednání.

KLÍČOVÁ SLOVA

Základní situace etiky, jednání, chování, výklad světa, vývoj etiky, pravda, pravdivost.

1.1 Základní determinanty etiky
Etika vychází z následující základní situace. Představme si, ţe můţeme celý Základní
lidský ţivot redukovat na pouhý sled za sebou jdoucích rozhodnutí, přičemţ kaţdá situace etiky
volba vede k určitému jednání. Samotné rozhodování je nevyhnutelné. Můţeme tedy
volit mezi jednotlivými alternativami jednání, ale samotné volby se vzdát nemůţeme
(i to je volba). A proto, i kdyţ si myslíme, ţe jsme v určité věci nerozhodli, přesto jsme
rozhodnutí učinili (srv. Ricken, 1995, str. 11.).
Znamená to, ţe i kdyţ nad důsledky svých činů neuvaţujeme, nemůţeme
si naivně myslet, ţe za ně neneseme odpovědnost (např. neznalost zákona
neomlouvá) či dokonce, ţe ţádné důsledky nenastávají. Proto se ukazuje,
ţe je výhodné zvaţovat alternativy volby s ohledem na jejich moţné následky.
Pro někoho můţe takový závěr znít vskutku triviálně. Avšak právě ty nejtriviálnější
pojmy jsou často nejvíce problematické (např. pravda kap. 1.3.). Na druhou stranu
etika není moderním vynálezem současné doby. Její kořeny sahají aţ do temného
předvědeckého období, protoţe všude tam, kde jsou lidé, tam jsou i jejich činy
a jakákoliv reflexe lidského konání uţ můţe být povaţována za etické tázání.

V této souvislosti je potřeba rozlišit chování a jednání, protoţe ne kaţdá lidská Rozdíl mezi
činnost můţe být posuzovaná v kategorii etiky, tj. taková aktivita, které nemůţe chováním a
předcházet volba. Zatímco chování budeme chápat jako souhrn vnější projevů, jednáním
činností a reakcí organizmu, tak za jednání povaţujeme záměrné chování zaloţené
na určité motivaci, měnící dosavadní stav či situaci (srov. Hartl, Hartlová, 2009).

Dalším důleţitým kritériem zasahujícím do etiky je výklad světa. Svým Výklad světa
způsobem je obtíţné určit, co čemu předchází, zda specifický výklad světa ovlivňuje
lidské rozhodování, anebo konkrétní typ etiky má předpoklady k jistému výkladu

-7-


světa. Tento typ otázky se objevuje jiţ v antickém Řecku ve formulaci, zda naše
jednání vychází z přirozenosti (fysis) nebo dohodou ze zákona (nomos) (srov.
Ricken, 1999, s. 39).

Příkladem by pak mohl být člověk, který nejí maso. Tento fakt lze vyloţit tak, ţe Příklad
věří v reinkarnaci a jakýkoliv ţivočich pak můţe být klidně jeho babičkou (etika
z výkladu světa). Anebo mu nechutná maso, proto zvířata povaţuje pouze za něco
k mazlení (výklad světa z etiky).
Často není jednoduché rozlišit, co čemu předchází, proto v našem výkladu
necháme splynout výklad světa s etikou. Dovolí nám to pohlédnout zpět na předešlé
historické epochy v jejich vývoji etiky jakoţto výkladu světa.

Vývoj etiky na základě proměn výkladu světa Tabulka 1.1

Světonázor Období Princip
Kosmos antika krása uspořádání
Univerzum středověk, novověk, řád uspořádání
moderna
Diverzum postmoderna pluralita uspořádání

Kosmos je řecký termín, který neoznačuje pouze svět v celku, ale také ozdobu
(např. kosmetika). Tento estetický aspekt se skutečně vtělil do přístupu k jednání
v Antice, kdy Řekové povaţovali vše krásné a zdravé současně za mravní.
Univerzum je výklad světa závislý na hierarchické struktuře, která má na svém
vrcholu Boha (středověk) nebo rozum (novověk, moderna). A konečně postmoderna
odmítá jakkoliv nadřazovat jeden výklad světa nad jiný. Kaţdý systém je pouhým
velkým příběhem snaţícím se uzurpovat moc a tedy připravit si výhodu při výběru
alternativ budoucího jednání.
Je nutné upozornit, ţe se jedná o zjednodušení, které má tendenci popsat
pouze trend etického vývoje. Dalším omezením je orientace našeho výkladu na euro-
americkou civilizaci ponechávající stranou vývoj etiky ve staré Číně, Indii, Japonsku,
Egyptě, Mezopotánii a mnoha dalších. Na druhou stranu v průběhu historie
docházelo často k prolínání jednotlivých kultur a tedy i etických rámců (např.
představa o reinkarnaci).

1.2 Historický vývoj etiky
V této kapitole se budeme zabývat historickým kontextem etiky. Nelze se
domnívat, ţe se jedná o vyčerpávající informace z tisícileté historie, ve které probíhal
a probíhá tento vývoj. Za zakladatele etiky jakoţto vědy je povaţován Aristotelés,
který ve 2. knize Etiky Níkomachovy uvádí: „Ctnost mravní (éthiké) vzniká ze zvyku,
odtud obdrţela i jméno, které se jen málo odlišuje od slova ´zvyk´ (ethos)“
(Aristotelés, Eth. Nic. 1103a17 an.).
Tento athénský filosof navázal na celou řadu myslitelů (Hérakleitos,

-8-


Pythagorás, Démokritos, Sókratés, Platón atd.), s jejichţ názory se vypořádával
v úctyhodném souboru spisků čítajících několik tisíc stran. Rozlišil vědu
na teoretickou (matematika, fyzika), praktickou (politika, etika) a tvořivou (poétika,
rétorika). Základním rozlišením mezi teoretickou a praktickou vědou, resp. filosofii, je
pravidelnost zkoumaných dějů. Zatímco teoretické vědy zkoumají to, co nemůţe být
jinak, tak praktické to, co můţe být jinak. Je také autorem několika ryze etických
spisů (např. Etika Níkomachova, Etika Eudémova, Moralia Magna).
Ctnost je pro Aristotela správná funkce předmětu, proto byl propagátorem tzv.
situační etiky, kdy máme s ohledem na danou situaci zvolit takovou alternativu, která
by byla uprostřed mezi extrémy. Například o slasti a strasti uvádí bezcitnost-
uměřenost-nevázanost; v peněţních záleţitostech ohledně dávání a braní zmiňuje
lakomství-štědrost-marnotratnost (srov. Aristotelés, Eth. Nic. 1107a4-8).

„Být skvělý je předpokladem mravnosti.“ Motto

Pro téměř celý středověk byla morálka zakotvena v Bibli. Filosofie byla Středověk
ve sluţebném vztahu k náboţenství (philosophia ancilla theologiae – filosofie sluţka
teologie). Nenaslouchat autoritě Boha, popř. církvi jakoţto jeho zastupitelské instituci,
bylo často spojeno s vynucenou smrtí. Dokonce i nezajímat se o náboţenství mělo
téměř smrtelné následky v případě Sigera Brabantského, kterému bylo připsáno,
ţe hlásal tzv. dvojí pravdu. Bůh měl napsat dvě knihy, z nichţ jedna je Písmo svaté
(Bible) a druhá je knihou přírody (srov. Libera, 2001, 410 s.).
Tento postoj vedl k mnohým desinterpretacím, kdy touto „druhou knihou“ bylo
například myšleno to, ţe neexistuje individuální duše, ale pouze světová
(averroismus). Proto se mohl kdejaký voják cítit uchráněn posmrtné odplatě, protoţe
podle tohoto výkladu světa všichni lidé mají jedinou duši (srov. Floss, 2004, 271 s.).
Ve skutečnosti přece jenom morálka byla rozdvojena mezi veřejným
počestným ţivotem a soukromými neřestmi neslučujícími se s biblickým návodem
ţivota, coţ pranýřoval mimo jiné i Martin Luther. Avšak i v této epoše se objevují
myslitelé, kteří se nespokojují se sterilním scholastickým přístupem a předjímají např.
jako v případě Rogera Bacona objev automobilu (srov. Floss, 2004, 287 s.; Libera,
2001, 412 s).

„Být poslušný je předpokladem mravnosti.“ Motto

Středověký scholastický přístup zaměřující se spíše na memorování neţ Novověk,
objevování nových věcí byl otřesen v renesanci (cca od 1400). Slepá poslušnost moderna
autoritám byla vystřídána snahou přijít všemu na kloub, coţ vedlo k opěvování
rozumu a lidské racionality. Vznikají pozoruhodná literární díla popisující do té doby
nepředstavitelné typy veřejného jednání člověka, např. Boccacův Dekameron;
Cervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha či Danteho Božská komedie.

-9-


Uţ to není Bible, která má právo veta, ale na post arbitra sloţitých otázek je
dosazen rozum. Tento posun je nejpatrnější u I. Kanta, který kritizuje heteronomní
morálku povstávající z příkazů, které bezmyšlenkovitě člověk přijímá (např.
desatero). Místo toho je potřeba přijmout autonomní morálku, v níţ si budeme sami
ukládat povinnosti, které budeme naplňovat. Limitou pro egoistické jednání je tzv.
kategorický imperativ, coţ je racionální pravidlo, podle kterého bychom si měli volit
své vlastní morální maximy. Jednou z četných formulací kategorického imperativu je
následující: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níţ můţeš zároveň chtít, aby
se stala obecným zákonem“ (Kant, 1990. s 84; srov. Chotaš, Karásek, 2005).

„Být racionální je předpokladem mravnosti.“ Motto

Vzrůstající globalizací dochází ke konfrontaci nejrůznějších systému, které si Postmoderna
často přivlastňují právo na výklad světa, resp. etiku. Jakékoliv hodnocení jiného typu
myšlení je vedeno z jiţ nějaké pozice, která přece sama musí být podrobena
zkoumání. Proto postmodernisté (např. Lyotard, Deridda, Welsh) rezignují
na univerzální výklad světa a spíše se zaměřují na otázku, zda je moţné se přes
rozdílnost výkladu světa domluvit na vzájemných pravidlech souţití.

„Být svůj je předpokladem mravnosti.“ Motto

1.3 Pravda
Důleţitou kategorií etiky je také pravda, chcete-li pravdivost. Ačkoliv
předpokládám, ţe většina z vás bude souhlasit, ţe etické jednání souvisí s pravdou,
tak shodnout se na tom, co je to pravda nemusí vést k jednohlasému souhlasu. Níţe
uvedeme základní situaci pro posuzování pravdy.

Pravda je termín, jímţ se označuje základní hodnota poznání. Určení této Pravda
hodnoty je pak závislé na postoji filosofa, chcete-li vědce. Protágorás
se domníval, ţe pravda je záleţitost bytostně subjektivní, relativní (Mírou všech
věcí je člověk). Sókrates, Platón a Aristotelés hájili myšlenku objektivní pravdy,
zaloţené na absolutní platnosti tzv. prvních principů. Tento dvojí pohled
na pravdu lze vyjádřit v následujících dvou typech přístupu k pravdě.

Pravda je to, co poznáváme, je tím, co poznáním objevujeme, je objektivní; Objektivní
tato odpověď často vede ke ztotoţnění pravdy s objektivní skutečností, tedy pravda
k tomu, ţe se pravda chápe jako něco zcela objektivního nezávislého na nás.

Pravda je to, co je výsledkem našeho poznání, co je jistou vlastností našich Subjektivní
poznatků; „pravda“ je v tomto případě kratší vyjádření pro „pravdivý soud“, pravda
„pravdivý výrok“ nebo „pravdivá věta“. Jednotná definice pravdy není k dispozici
a kaţdé její určení je závislé na kritériích, která jsou pro zjištění pravdivosti
- 10 -


zvolena. V závislosti na nich lze rozlišovat minimálně tři základní teorie pravdy:
 Korespondenční teorie pravdy – jedná se o nejstarší teorii pravdy
formulovanou Aristotelem, ale uznávanou jiţ Platónem. Uplatňovala se
dále ve středověkém myšlení, odkud pochází její následující definice –
adequatio rei et intellectum (korespondence věci a intelektu).
 Koherenční teorie pravdy – kritériem pravdivosti pro tuto teorii je
logická nerozpornost výroku v systému.
 Pragmatická teorie pravdy – tato teorie se snaţí sloučit
korespondenční i koherenční teorii pravdy (korespondenční vytýkala
vágní pojetí skutečnosti a koherenční zase nedostatečný vztah
k empirii a skutečnosti). Získání pravdivého poznání i pochopení, co
pravda je, předpokládá pochopit cíl poznání, vztah poznání k našim
praktickým zájmům, jakoţ i úlohu vědy při poznání (srov. Blecha
a kol autorů, 1998, heslo pravda).
Z řečeného lze rozlišovat dvojí druh pravdivosti. Buď se budeme při
posuzování pravdivosti zaměřovat na obsah (faktuální pravdivost) nebo na formu
(logická pravdivost):
 Faktuální pravdivost je taková pravdivost výroku, která je závislá
na souladu mezi jeho obsahem a stavem věcí (světa), tj. fakty.
Faktuálně pravdivý výrok je pravdivý pouze v některých interpretacích.
Příkladem můţe být věta, ţe „současným prezidentem ČR je Václav
Klaus“. Tato věta je pravdivá pouze po dobu prezidentského mandátu
českého občana prof. Václava Klause.
 Logická pravdivost se týká pravdivosti výroku v souvislosti
s logickými zákony, resp. stavbou tohoto výroku. Logicky pravdivý
výrok je pravdivý v kaţdé interpretaci bez ohledu na stav věcí (světa).
Typickým příkladem jsou tautologie, např. smrad je smrad (srov.
Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravdivost).

SHRNUTÍ KAPITOLY

Etika se zabývá pouze takovým jednáním, kterému předchází volba. Zakladatelem
vědecké disciplíny etiky byl Aristotelés, který však sám navazoval na celou řadu
předchůdců, stejně jako z tohoto athénského filosofa vycházelo mnoho dalších
myslitelů zachovávajících kontinuitu tohoto tázání aţ do současnosti. Současný
přístup k etice ovlivňuje mnoho faktorů, které se snaţíme postihnout v celém tomto
textu. Tato kapitola se zabývá zejména vztahem etiky a výkladu světa, historického
vývoje etického myšlení, pravdou a pravdivostí.

- 11 -


ÚKOLY

1. Mohou zvířata jednat eticky?
2. Je potřebné pro vlastní etické postoje znát historický přístup k etice?
3. Jaký je vztah mezi zákony a etikou?
4. Můţe existovat mravní jednání bez nároku na pravdivost?

LITERATURA KE KAPITOLE

[1] ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova, přel. P. Rezek. 2 roz. vyd. Praha: Petr
Rezek, 1996. ISBN 80-901796-7-3.
[2] BLECHA a kol. aut. Filosofický slovník. 2. roz. vyd. Olomouc: Nakladatelství
Olomouc, 1998. ISBN 80-7182-064-4.
[3] FLOSS, P. Architekti křesťanského středověkého vědění. 1. vyd. Praha:
Vyšehrad, 2004. 448 s. ISBN 80-7021-662-X.
[4] HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Portál,
2009. 774 s. ISBN 978-80-7367-569-1.
[5] CHOTAŠ, J.; KARÁSEK, J. Kantův kategorický imperativ. Praha: Oikúmené,
2005. ISBN 80-7298-096-3.
[6] KANT, I. Základy metafyziky mravů. Z něm. originálu Grundlegung zur
Metaphysik der Sitten, vyd. Johann Friedrich Harknoch, 1785, přel. L.
Menzel. 2. vyd. Praha, 1990.
[7] LIBERA, de A. Středověká filosofie. Z fran. originálu La philosophie
medievale, vyd. Press Universitaires de France, Paříţ, 1993, přel. M.
Pokorný. 1. vyd. Praha: Oikúmené, 2001. 551 s. ISBN 80-7298-026-2.
[8] RICKEN, F. Antická filosofie. Z něm. originálu Philosophie der Antike, vyd. W.
Kohlhammer, Stuttgart, 1993, přel. D. Mik. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství
Olomouc, 1999. ISBN 80-7182-092-X.
[9] RICKEN, F. Obecná etika. Z něm. originálu Allgemeine Ethik, vyd. W.
Kohlhammer, Stuttgart, 1989, přel. D. Petříčková. Praha: Oikúmené, 1995.
165 s.
[10] TUGENDHAT, E. Přednášky o etice. Z něm. originálu Vorlesungen über
Ethik, vyd. Suhrkamp, 1993, přel. J. Moural. 1. vyd. Praha: Oikúmené, 2004.
ISBN 80-7298-086-6.

- 12 -


2 Etické principy ve vědě a výzkumu

CÍL

 definovat etické předporozumění,
 popsat rozdíl mezi sociálním a biologickým determinismem,
 rozlišit etiku podle smýšlení a podle odpovědnosti,
 vysvětlit, co to je aplikovaná etika,
 objasnit význam základních dvou etických principů.

KLÍČOVÁ SLOVA

Mravní předporozumění, základní etické principy, deontologie,
konsekvencionalismus, utilitarismus, aplikovaná etika, princip non-maleficence,
princip beneficence.

2.1 Etické předporozumění
Etika je vědní obor, kde jsou kladeny otázky a zvaţovány odpovědi. V určitých
chvílích trápí kaţdého myslícího jedince: „ Jaký je smysl mého jednání? Co je dobré?
Jak mám jednat - teď - v tuto chvíli? Co je spravedlnost? Co je hodnotné a co není?
Co je dobro, co je normální a co uţ je zlo? Kam kráčí lidstvo – a kam kráčím já? aj.“
Tradice novověkého myšlení shrnuje lidské existenční hledání do tří aktuálních
otázek: Co můţeme vědět? Co máme činit? V co můţeme doufat? Druhá otázka je
základní etickou otázkou, která dává etice charakter praktické filozofie (Hartmann,
2002, s. 23).
Avšak ono „mít“ dostává jiný smysl, pokud se na otázku ptáme z perspektivy
vlastní osoby a děláme si starost o svůj vlastní ţivot a ptáme se, co je ve výhledu
nebo se ptáme z pohledu „my“ a ptáme se, co je nejlepší pro „nás“. Neboť etické
otázky, které se týkají vlastního ţivota a smrti, se kladou, na rozdíl od otázek
směřovaných na celek, v kontextu určitého ţivota nebo jedinečné ţivotní formy (srov.
Habermas, 2003, s. 11).
Základním problémem etiky je „svoboda jedincovy vůle“, tedy otázka,
co zásadně ovlivňuje mravní postoj a následně morální výběr. „Odborníci se
rozcházejí v názoru na lidskou podstatu, ale celkově je můţeme rozdělit do dvou
hlavních kategorií: na ty, kteří tvrdí, ţe lidé jsou produkty výchovy, a na ty, kteří nás
povaţují za plod neovlivnitelné biologické dědičnosti“ (Murphy, 2001, s. 23). První
přístup tzv. kulturní determinismus předpokládá, ţe narozený člověk je tzv. „tabula
rasa“ tj. nepopsaný list, do kterého teprve společnost a kultura, ve které ţije, vepíše,
jaký bude. Proces ovlivňování probíhá pomocí socializace a enkulturace a znamená
formování osobnosti jedince pomocí jiţ vytvořených a udrţovaných hodnot,

- 13 -


prostřednictvím kulturních vzorů činnosti a jednání a vlivem jiţ vytvořených modelů
společenských institucí a systémů (srov. Kubátová, 2002, s. 108).
Druhou krajností je biologický determinismus, který tvrdí, ţe lidstvo je jiţ
předem zformováno, má určité trvalé a neovlivnitelné vlastnosti a jakousi zvláštní
vnitřní celistvost a předurčenost. Zastánci této teorie jsou přesvědčeni o genetické
determinovanosti nejen jednotlivce v průběhu ontogeneze, ale celé lidské rasy
v průběhu fylogeneze (srov. Wright, 1994).
Na postoj člověka k etickým problémům má vliv obojí a to ve vzájemné
interakci. Jsme tedy jako lidé determinováni jak vrozenými a dědičnými genetickými
předpoklady a biologickým druhem Homo sapiens, tak výchovou v konkrétní
společnosti i její kulturou.
Před základní etickou otázkou „Co máme činit?“ stojíme v kaţdém okamţiku.
Kaţdá nová situace nám ji znovu klade, v ţivotě na ni musíme znovu a znovu
odpovídat, aniţ by nás nějaká moc mohla této nutnosti zbavit. „A na kaţdou otázku,
která se neopakuje ve zcela stejných situacích, je vţdy novou odpovědí naše konání,
naše skutečné jednání. Neboť čin obsahuje vţdy rozhodnutí, které jsme jiţ učinili“
(srov. Hartmann, 2002, s. 23).
Otázce „Co mám činit“ však vţdy musí předcházet vědění o tom, co je
hodnotné. Někteří filozofové (např. Platón, Akvinský, Kant aj.) předpokládají, ţe před
teoretickými znalostmi významných etických principů, je u kaţdého člověka přirozené
tzv. předvědecké porozumění morálním skutečnostem. Podle něj se utvářejí jeho
postoje, jejichţ akčním projevem je jednání.
Etické předporozumění znamená, ţe v běţných lidských rozhovorech existují
slova vyjadřující mravní skutečnost: dobré-špatné, nezištné-egoistické, ušlechtilé-
hrubé nebo slova jako: zakázané, povolené, svědomí, hřích, vina, pokání, ctnost,
věrnost, zrada atd. Tato slova jsou uţívána i v kontextu jiném neţ mravním, například
“… dobré jídlo, zlé počasí, přikázaný směr jízdy, ušlechtilé zvíře, ale všichni poměrně
bez obtíţí dokáţeme říci, kdy mají slova morální význam a kdy ho nemají“
(Anzenbacher, 2001, s. 13).
Jedná se takový typ slov, kterým kaţdý rozumí, ale která se těţko vysvětlují.
Výsledkem je, ţe v běţné komunikaci uplatňujeme ono předporozumění mravní
skutečnosti a ţe ho také předpokládáme u jiných lidí. Bez předporozumění by byla
nemoţná jakákoliv mravní diskuse. Máme tedy poměrně shodné vědění o významu
mravních skutečností. Je ale zcela moţné, ţe při bliţší analýze se naše vědění
o významu mravních skutečností ukáţe jako vágní, nepřesné, chybné.
Nejdůleţitějším faktem lidského předporozumění je, ţe svému vlastnímu
jednání i jednání druhých lidí, připisujeme mravní hodnotu. Hodnotíme vlastní i cizí
jednání jako dobré nebo špatné, schvalujeme je nebo odmítáme. „Předpokládáme,
ţe kaţdý nějak ví, co je dobré a co je špatné, alespoň ve všeobecném smyslu. To
nevylučuje, ţe v jednotlivém případě lidé mohou mít o dobru a zlu zcela rozdílné
názory. Předpokládáme také, ţe kaţdý rozhodně ví, ţe dobro je nutno konat a zlo
nekonat. Jde tu o vědomí, ţe mravní nárok dobra má povahu nepodmíněné
závaznosti“ (Anzenbacher, 2001, s. 13).
Předporozumění je moţno také nazvat přirozeným mravním zákonem.
Přirozený zákon nám říká, jak má člověk jednat, aby byl ve shodě se svou

- 14 -


přirozeností. Přirozený mravní zákon se nedá změnit, protoţe je v hloubi našeho
lidství. „Ve vztahu k mravním normám, které zakazují zlo, neplatí pro nikoho ţádná
privilegia nebo výjimky. Před nároky mravního zákona jsme si všichni rovni“ (Jan
Pavel II. In Příkaský, 2000, s. 41).
Ještě dva aspekty jsou v mravním předporozumění důleţité. Prvním je tzv.
„sociální zřetel“. Tento aspekt je primárně mezilidský a souvisí se základy
humánního lidí, a tím s otázkami spravedlnosti. Znamená to ve svém důsledku,
ţe pro společné souţití je nezbytné, aby se lidé uznávali jako rovnocenné bytosti,
a aby kaţdý ve svém jednání bral v úvahu, ţe druzí lidé mají také potřeby a zájmy
jako on sám. Křesťanství tyto hodnoty vyjadřuje v biblickém: „Jak chcete, aby lidé
jednali s Vámi, tak jednejte Vy s nimi“ (Lukáš, 6, 31). Druhý aspekt se týká osobní
mravní kvality člověka a spočívá ve vědomí vlastní hodnoty.

„Věřím, ţe kaţdý den lidem nabízí příleţitost udělat to nejlepší moţné Citace
rozhodnutí ve všem, do čeho se pouštějí.“ (Paulo Coelho z knihy Záhir)

2.2 Základní etické principy
Na základě vývoje etického myšlení (kapitola č. 1) a lidského mravního
předporozumění je moţno stanovit základní etické principy, jeţ platí obecně, ale
i aplikovaně v různých oblastech lidského konání. Princip znamená základ, zásadu,
ale i původ (odvození od něčeho zásadního, základního) z čeho se vychází při
odvozování dalších poznatků či následného jednání. Principem je biblické desatero,
zlaté pravidlo jednání (viz kapitola č. 2.1), v novověku potom principy vyplývající
ze společenské smlouvy podle Rousseaua, která spojuje nutné zlo společnosti
a přirozený stav člověka tzv. obecnou vůlí (srov. Osborne, 2006). Ve všech je moţno
nalézt ony dva základní principy, bez kterých by nemohla lidská společnost
existovat: konat dobro a nekonat zlo.
Rozdíl je v přístupu k principům, který můţe být buď:
deontologický, tzv. etika podle smýšlení, coţ znamená, ţe jsou principy brány
jako nařízené jednání vyšší autoritou a jako jednající se potom nestarám o následky
(zejména u náboţenských principů nebo u principů deklarovaných v etických
kodexech) anebo konsekvencionalistický, tzv. etika podle odpovědnosti, coţ
znamená, ţe je povaţováno za správné takové jednání, které má za následek větší
mnoţství výhod neţ nevýhod; vychází ze zváţení výsledků jednání, přihlíţí
k následkům, které toto jednání s sebou nese, k jeho uţitečnosti, a také k situaci,
ve které jednání probíhá. Tento typ jednání s sebou nese větší svobodu rozhodování
a jednání, ale také vyšší osobní odpovědnost (srov. Ivanová, 2004, s. 21).
Konsekvencionalistická nejistota nutila filosofy od 17. století přemýšlet nad určitými
zásadami etiky podle odpovědnosti. Nejznámější je tzv. teorie utilitarismu, jejímţ
základem je hédonistická orientace. Její cíl, vyjádřený formulí „největší štěstí
pro všechny“ poprvé vyslovil R. Cumberland a obvykle je připisována J. Benthamovi.
Ten teorii rozvinul a jeho klasický utilitarismus staví na víře v obecný egoismus a jeho
afirmaci (tj. kladném stvrzení) (srov. Petrusek, Miltová, Vodáková ed., 1994, s. 51).

- 15 -


Mezi zastánce utilitarismu patří i Ch. Darwin a S. Mill. „Oba věřili, ţe ve světě,
ve kterém podle všeho ţádného boha nenajdeme, je dobrým morálním vodítkem
uţitečnost“ (Wright, 1995, s. 350). „Utilitarismus můţe být základem absolutních práv
a povinností… takový postoj posuzuje z hlediska uţitečnosti pravidla, nikoliv
jednotlivé činy…. Člověk se pak neptá: Jak ovlivním celkové štěstí lidstva, kdyţ se
dnes budu chovat tak či onak? Místo toho se ptá: Co by se stalo, kdyby se všichni
lidé za podobných okolností takto chovali? Přesvědčení, ţe štěstí je dobré a utrpení
špatné, není jen základní součástí morálního myšlení, na kterém se všichni
shodneme. Stále více se zdá, ţe je to vůbec jediná zásada, na které se všichni
shodneme“ (Wright, 1995, s. 352).
Zjednodušeně je moţno říci, ţe základem pro nové sekularizované principy se:
 svoboda jednotlivce volit své jednání, pokud nezasahuje do svobody
ostatních;
 svoboda jednotlivce rozhodovat o sobě a svém osudu;
 jedinečnost kaţdé osoby;
 vědění, ţe nejen individuální štěstí, ale štěstí většiny vede
ke spokojenému ţivotu jednotlivce,
 povinnost společnosti stanovit základní morální pravidla pro moţnost
souţití všech zúčastněných.

2.3 Základní etické principy ve vědě a výzkumu
Praktická filozofie a etika, jako její nedílná součást, chce na základě popisu
a analýzy lidského poznání a konání (etika deskriptivní a etika analytická) a bytí
(metaetika) slouţit zejména k mravnímu zdokonalování praxe. V praktické činnosti
má potom ambice stanovovat normy správného chování (etika normativní).
V úzkém sepjetí se ţivotem se etická disciplína pokouší reagovat
na nejrůznější aspekty ţivota v jeho různých oblastech (práce, lidská práva,
medicína a zdravotnictví, věda a výzkum, ale i sport, ekologie, aj.). Etika takto
vztaţená na jednotlivé oblasti lidského konání se nazývá etika aplikovaná. Plní úlohu
praktické filozofie hlavně tím, ţe se orientuje na praktické „ţivé“ problémy
a případové situace kaţdodenního ţivota (srov. Fobel, 2002, s. 13 – 14).
Etika vědy a výzkumu je speciální aplikovaná disciplína, zabývající se
morálkou a mravností vědy. Její základní úlohou jako součástí meta vědy je
odhalovat etické problémy související s vědeckou činností a jejími důsledky. Kriticky
zkoumá a zdůvodňuje normy, které regulují chování vědců. Základní principy vědy je
moţno odvodit od základních principů biomedicíny (tady oblasti, ve které je v rámci
vědy a výzkumu nějak jednáno či nakládáno s člověkem – jedincem či skupinou.
Naprostým základem je činit dobro (viz kapitola 2.2), tzv. beneficence – neboli
dobřečinění. Princip beneficence znamená předcházet poškození, odstraňovat je
a současně podporovat dobro (srov. Beauchamp, Childerss, 2001 in Ivanová, 2006,
s. 29). Všechno co děláme, děláme pro dobro jedince, respondenta a společnosti,
naše činnost musí být vedena snahou prospět svým výzkumem jednotlivcům
i společnosti. Protoţe však mohou být zájmy jednotlivce ve výzkumu (probanda,
respondenta, zkoumané osoby, ale i pokusného zvířete) v rozporu se zájmy

- 16 -


společnosti, je nutno vţdy dodrţovat tyto etické zásady ve výzkumu a vědě:
 Lidská bytost je vţdy cílem, nikoliv prostředkem
 Důstojnost člověka i v rámci výzkumu, zejména však biomedicínského
výzkumu
 Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti
 Člověka je vţdy nutno respektovat v jeho celosti, ve všech vzájemně
provázaných dimenzích (srov. Munzarová, 2005, s. 12-13)
Znamená to, ţe rizika výzkumu pro jednotlivce či společnosti nesmí převyšovat
jeho přínos. Beneficence představuje pozitivní dimenzi druhého principu (nekonat
zlo), tzv. nonmaleficence neboli neškodění. Princip neškodění (někteří autoři
uvádějí nepoškozování) zakazuje ublíţit, poškodit nebo dokonce usmrtit jiné (srov.
Beauchamp, Childerss, 2001 in Ivanová, 2006, s. 29), i v zájmu vědy a má vztah
k zásadě „primum non nocere“ (především neškodit). Tento princip má přednost
i před principem beneficence.

SHRNUTÍ KAPITOLY

Etika je filozofická věda o mravnosti, má mnoho různých myšlenkových směrů,
z nichţ některé staví na lidském předporozumění mravnosti. Lidské přeporozumění
je dáno biopsychosociální podstatou člověka. To, co v člověku rozlišuje dobré
od zlého a směřuje podle toho chování a jednání určité osoby, se nazývá svědomí.
Svědomí se však u jednotlivců liší co do obsahu i rozsahu. Etika zasahuje do mnoha
oborů lidské činnosti (aplikovaná etika) a jednou z nich je etika vědy a výzkumu.
I zde, jako v celé oblasti etiky, platí dva základní etické principy – konat dobro
a nekonat zlo. Ke konkrétnímu jednání na základě těchto principů můţeme
přistupovat z pohledu konání povinnosti anebo pohledu konání podle následků
jednání. Nejznámější teorie, zaloţená na následcích jednání se nazývá utilitarismus.
Ve vědě se princip konání dobra nazývá beneficence a nekonání zla non-
maleficence.

ÚKOLY

1. Jedná člověk ze svobodné vůle nebo je jeho jednání vţdy determinováno
(biologicky a sociálně)?
2. Lze v pluralitní společnosti dosáhnout konsensu o etických otázkách ve vědě
a výzkumu? (konsensus # pravda!!!)
3. Jaké typy argumentů pouţíváte Vy při zdůvodňování Vašich vlastních
etických rozhodnutí v oblasti Vaší praxe? Tady jsou moţné příklady:

 Dělám to tak, protoţe to říkal generální ředitel.
 Byl jsem vychován v křesťanské víře, a proto vím, ţe takto je to
správné, tak se to říká v desateru.
 Cítím, ţe takto to dělám dobře.

- 17 -


 Mám dobré vzdělání a takto jsme se to učili.
 Dělám to dobře? Nebyl by nějaký jiný způsob? Co podporuje to, ţe
myslím zrovna takto?
 Dělám to pro co největší počet spokojených lidí.
 Dělám to proto, ţe odhaduji, ţe to bude mít dobré následky.
 Dělám to proto, ţe chci mít čisté svědomí.


[1] ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 1. české vyd. Z něm. originálu
Einfűhrung in die Ethik vyd. Patmos Verlag, Dűsseldorfu,1992, přel. K.
Šprunk. Praha: Academia, 2001. 292 s. ISBN 80-200-0953-1.
[2] BEAUCHAMP, T. L.; CHILDRESS, J. F. Principles of Biomedical Ethics. 5. th.
ed. Oxford, New York: Oxfor University Press, Inc., 2001. 454 s. ISBN 0-19-
514332-9.
[3] Bible, Nový zákon, Lukáš, kapitola 6, verš 31.
[4] HABERMAS, J. Budoucnost lidské přirozenosti. Na cestě k liberální
eugenice? 1. české vyd. Z něm. originálu Die Zukunft der menschlichen
Natur. Auf dem Weg zu einer liberalen Eugenik? vyd. Suhrkamp Verlag,
Frankfurt am Main, 2001, přel. A. Bakešová. Praha: FILOSOFIA –
FILOSOFIA, 2003. 132 s. ISBN 80-7007-174-5.
[5] HARTMANN, N. Struktura etického fenoménu. 1. české vyd. Z něm. originálu
Ethik, 2. vyd., Walter de Gruyter & Co., Berlin und Leipzig, 1935, přel. K.
Hlavoň. Praha: Academia, 2002. 274 s. ISBN 80-200-0970-1.
[6] FOBEL. P. Aplikovaná etika. Teoretické východiská a súčasné trendy. 1. vyd.
Martin, SR: HONNER, 2002. 135 s. ISBN 80-968399-5-0.
[7] IVANOVÁ, K. Etika a organizační kultura ve zdravotnickém managementu.
1. vyd. Brno: NCO NZO, 2006. 240 s. ISBN 80-7013-442-9.
[8] IVANOVÁ, K. Základy lékařské etiky. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Kapitoly
z lékařské etiky. Skriptum. 2. upravené a rozšířené vydání. Olomouc: VUP,
2004. S. 16 – 31. ISBN 80-244-0892-9.
[9] KUBÁTOVÁ, H. Základy sociologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého,
2002. 169 s. ISBN 80-244-0518-0.
[10] MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005.
156 s. ISBN 80-247-1024-2.
[11] MURPHY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. 1. české vyd. Dotisk
2001. Z angl. originálu Cultural and Social Antropology. An Overture, 3. ed.,
vyd. Prentice Hall, A. Division of Simon&Schuster, Englewood Cliffs, 1989,
přel. H. Červinková. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1989. Edice
Studijní texty, 15. sv. 267 s. ISBN 80-85850-53-2.
[12] OSBORNE, R. Seznamte se… Filozofie. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 187 s.

- 18 -


ISBN 80-7367-086-0.
[13] PETRUSEK, M.; MILTOVÁ, A.; VODÁKOVÁ, A. ed. Sociologické školy,
směry, paradigmata. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON),
1994. Edice Sociologické pojmosloví, sv. 4. 249 s. ISBN 80-85850-04-4.
[14] PŘÍKASKÝ, J. V. Učebnice základů etiky. 1. vyd. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství, 2000. 134 s. ISBN 80-7192-505-5.
[15] WRIGHT, R. Morální zvíře. Z angl. originálu The Moral Animal, vyd. Pantheon
Books a division of Random House, Inc., 1994, přel. A. Hradílek. Praha:
Nakladatelství Lidových novin, 1995. Edice Psychologie, sv. 4. 478 s. ISBN
80-7106-127-1.

- 19 -


3 Etika ve vztahu k účastníkům výzkumu a výzkumnému
procesu

CÍL


 rozpoznat tři základní dilematické oblasti ve vědě a výzkumu,
 definovat princip autonomie vycházející z lidských práv a důstojnosti
člověka,
 určit faktory, které autonomii zkoumané osoby naplňují,
 reprodukovat, co je to výzkumný proces a které etické aspekty jsou
pro něj důleţité,
 vyjmenovat tato aspekty s odůvodněním důleţitosti,
 rozváţit pravdu a leţ ve vztahu k prezentaci výsledků,
 pochopit rozdíl mezí etickou povinností a etickou odpovědností,
 vysvětlit vztah etiky k sociální odpovědnosti ve vědě a výzkumu.

KLÍČOVÁ SLOVA

Autonomie člověka, lidská práva, důstojnost člověka, ochrana soukromí, informovaný
souhlas, poctivost zkoumání, úcta k výsledkům ostatních, etická povinnost, etická
odpovědnost, sociální odpovědnost.

3.1 Etika a vztah k účastníkům výzkumu
Je moţné odlišit tři oblasti výzkumu, ke kterým se vztahují etické problémy Tři základní
i dilemata: eticky
dilematické
1) etiku nakládání s účastníky výzkumu,
oblasti
2) etiku nakládání s informacemi,
ve vědě
3) etiku odpovědnosti vůči společnosti (srov. Komenda, 2004, s. 97).
a výzkumu
První oblast se vztahuje k této podkapitole (4.1) – tedy k etickým problémům
jednání a nakládání s účastníky výzkumu, kde je hlavní otázkou, zda je člověk
subjektem, či objektem výzkumu. Další dvě eticky dilematické oblasti se vztahují
k výzkumnému procesu a bude o nich pojednáno v podkapitole 4.2 – Etika
a výzkumný proces.
Největší etické problémy ve vědě a výzkumu spadají do oblasti první. Vznikají
zejména při střetu sociálních a osobních hodnot (svoboda a soukromí aj.) a hodnot
vědeckých, usilujících o co nejkvalitnější a nejvěrnější data. V této kontradikci jde
o zásadní rozpor mezi bezprostředním zájmem zúčastněných osob a strategickým
cílem výzkumu, jehoţ výsledky mohou být prospěšné mnohým osobám v budoucnu.

- 20 -


K této problematice existují dva zásadní přístupy (srovnejte s Kapitolou č. 2):
Deontologický přístup neboli jednání podle povinnosti. Při hodnocení
mravních počinů výzkumníka a jeho odpovědnosti se tento způsob přístupu zařazuje
mezi tzv. „jednání podle smýšlení“. Jedná-li někdo podle smýšlení, následky svého
jednání nechává na autoritě, jeţ smýšlení konstituovala, tj. stanovovala ony
povinnosti. Povinnosti výzkumníka v současnosti jsou stanovovány etickými kodexy.
V historii převaţoval způsob stanovování povinností tzv. „apelem na autoritu“ (srov.
Ivanová, 2004, s. 26). Výzkumník jedná mravně, pokud závazky, vyplývající
z povinností, plní.
Teleologický přístup neboli jednání s ohledem na cíl. Primárním hlediskem
je účelnost a morálnost činů je posuzována ve vztahu k cílům. Hodnotí se moţný zisk
výzkumu, tj. zlepšení znalostí, poznání, technologické aplikace (srov. Komenda,
2005, s. 92). Teleologický přístup se zařazuje mezi „jednání podle odpovědnosti“.
Jedná-li někdo podle odpovědnosti, znamená to, ţe si nese sám následky svých
rozhodnutí, tzv. konsekvencionalismus. U tohoto typu jednání hrozí riziko, ţe převáţí
blaho společnosti nad blahem jednotlivce (srov. Ivanová, 2004, s. 27).

Nejvíce dilematických výzkumů s lidskými účastníky se odehrává v oblasti
biomedicíny. Tato skutečnost je dána tím, ţe ne vţdy se jedná o osoby, které
vstupují do výzkumu zdrávi, či z vlastní vůle. Mnoho probandů v biomedicíně se
podrobuje zkoumání, protoţe má nějaké onemocnění, doufaje, ţe výsledky výzkumů
pomohou buď jemu, nebo členům jeho rodiny. Ve své podstatě ani příliš moţností
k jinému rozhodnutí nemají, zvláště kdyţ nová metoda (nový lék) slibuje více neţ
současná standardní léčba. Zatím nejproblematičtější oblastí se jeví oblast výzkumu
genetického.
Tady se jeví jako základní princip autonomie, lépe moţná princip respektu
k autonomii, který znamená respekt k sebeurčení a samostatnosti zkoumaného
člověka, tzn. respekt ke stavu jeho nezávislého, samostatného jednání, bez zevního
ovlivnění. Autonomie předpokládá schopnost zkoumané osoby zváţit a rozlišit
jednotlivé alternativy a uskutečnit svůj vlastní plán (srov. Beauchamp a Childress,
2001, in Ivanová, 2006, s. 29). Tento princip je povaţován v USA za hodnotu
nejvyšší. Vyzvedávání autonomie odráţí nástup individualismu, který podporuje
tvůrčí schopnosti člověka a odporuje konformitě. V bioetickém kontextu se týká
především práva nemocného na sebeurčení, doloţeného informovaným souhlasem
s veškerým děním v procesu zkoumání. Jednodušeji řečeno, proband (zkoumaná
osoba) má právo na názor a ten má být, pokud to není v rozporu se zákonem,
zohledněn při rozhodování o kaţdém zákroku.
Širším pojmem, do kterého můţeme zahrnout autonomii, je důstojnost
člověka jako základní lidské právo. Základní lidská práva jsou přiznána všem, bez
ohledu na věk, zdravotní stav nebo sociální situaci a jsou upravena v Listině
základních práv a svobod. Jiţ článek 1 stanoví, ţe „Lidé jsou rovní v důstojnosti
i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné
a nezrušitelné.“ Osobám vstupujícím do výzkumu, zejména pak výzkumu
biomedicínského, je nutné při ochraně jejich práv věnovat náleţitou pozornost,
zejména pak je nutné zaměřit se na jejich lidskou důstojnost. To zdůrazňuje článek
10 listiny základních práv a svobod, který stanoví: „Kaţdý má právo, aby byla

- 21 -


zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“
Obecně lze shrnout, ţe princip důstojnosti spočívá v:

 respektování osobní integrity,
 zamezení fyzického či duševního zneuţívání,
 dodrţování zásad slušného chování (srov. Buţgová, Ivanová, 2008,
s. 28).
V Ústavním zákoně č. 23/1991, kterým se uvozuje Listina základních práv
a svobod jsou uvedeny všechny oblasti, spojené s lidskými právy, z nichţ ve vztahu
k výzkumu je moţno zdůraznit následující (srov. Ivanová, 2006, s. 42-43, Komenda,
2004, s. 98):
 právo nebýt poškozován
 právo nemuset konat nic proti své vůli
 právo nebýt obelháván a podváděn
 právo na ochranu soukromí
 právo na svobodu projevu a svobodu rozhodování
Podle Komendy (2004, s. 98) se neetický přístup k účastníkům výzkumu se
manifestuje ve čtyřech oblastech:
1) moţné poškození subjektu
2) absence jeho poučeného souhlasu
3) klamání účastníka
4) narušení soukromí subjektu

ad1) Možné poškozování subjektu
Prvním právem účastníka výzkumu je právo na osobní bezpečnost. Výzkum
ohroţující ţivot anebo tělesné či duševní zdraví člověka je pro vědeckou obec
nepřijatelný. Tato zásada se v modifikované podobě přenáší i na pokusy konané
na zvířatech (s cílem prospět člověku a lidskému poznání). Navíc se ţádá, aby
ani podmínky, v nichţ se laboratorní zvířata chovají, nebyly pro ně zdrojem trápení.
Poškození je někdy nesnadné rozpoznat, definovat a předvídat. V sociálním
výzkumu je přímé fyzické poškození člověka nepravděpodobné; poškodit však lze
nejenom tělo. Člověku je moţno uškodit osobnostně (postrašením) i psychicky
(ztráta sebevědomí v pokusu, kdy se měří dosahovaný výkon) anebo sociálně
(dojde-li ke ztrátě důvěry v ostatní lidi). Předvídat takové poškození je obtíţné – proto
se poţadavek nepodmíněné, absolutní bezpečnosti modifikuje: ţádá se, aby rizika
potenciálního poškození byla zvaţována oproti moţnému efektu, přínosu zkoumání.
Rozbor nákladů a prospěchu (costs - benefits) je důleţitý, třebaţe víme, ţe
onen prospěch je spíše prospěchem badatele a společnosti neţli prospěchem
subjektu - účastníka výzkumu. Oprávněnost provedení výzkumu stoupá, je-li subjekt
za moţné poškození odměňován. Příslušný rozbor by se měl dělat jako součást
výzkumného plánu.
Ochranu účastníků výzkumu před moţným poškozením by mělo zajišťovat
respektování některých etických zásad, vycházejících ze základních etických

- 22 -


principů – beneficence, non-maleficence, autonomie). K nim patří:
Informace pro zkoumané osoby uţ před započetím studie o všech
předpokládaných rizicích a nepříjemnostech a poskytnutí dostatku informací
i příleţitostí, aby zváţili či odvolali svou účast. Výzkum se zahájí teprve poté,
co subjekty dají badatelům souhlas (viz další odstavec – Informovaný souhlas).
Z výzkumu by měly být vyloučeny osoby, u nichţ je vyšší riziko, ţe budou
poškozeni. Tuto zásadu zdůrazňují všechny etické kodexy, které se dotýkají vědy
a výzkumu (viz kapitola 6). Pro výzkumníka tedy platí, ţe je povinen odhadnout
moţná poškození a případně je nutno subjekty sledovat ještě po skončení pokusu,
s cílem dodatečně jim poradit nebo pomoci.

ad2) Absence poučeného (informovaného) souhlasu
Subjektům, zvaţujícím svou moţnou účast ve výzkumu, je třeba garantovat
svobodnou volbu: účastnit se, anebo svou účast odmítnout. Musejí se rozhodovat
s vědomím, ţe jde o účast dobrovolnou - a zároveň plně poučeni o podstatě
výzkumu a moţných rizicích z něho plynoucích. Proto se doporučuje vypracování tzv.
Informovaného souhlasu, který je v případě, ţe výzkum je spojen s léčebným
procesem, zákonně i eticky nezbytný. Informovaný souhlas se v medicíně stal
důleţitým nástrojem pro poskytování informací a povaţuje se za náleţitý projev
pacientovy vůle (srov. Haškovcová, 2007, s. 25).
Výzkum s osobami jiţ zasaţenými (či ohroţenými) určitou chorobou je potřeba
připravit zvláště pečlivě a před započetím výzkumu je vţdy kompetentními orgány
vyţadován souhlas Etické komise (etické komise jsou zřizovány jiţ při větších
nemocnicích, ale ve fakultních nemocnicích, kde se vţdy provádí nějaký typ
výzkumu, je jejich zřízení povinností). Ta dohlíţí zejména na úplnost písemné
informace pro pacienty (kteří se budou výzkumu účastnit), vhodnost postupu při
získávání informovaného souhlasu a rovněţ odůvodnění výzkumu na osobách
neschopných udělit souhlas. Měl by být vţdy podrobně vysvětlen záměr a smysl
výzkumu a podrobně vysvětlena rizika poškození (princip respektu k autonomii).
Nezbytná je zejména mlčenlivost o jednotlivých případech, ať se jiţ jedná
o choulostivou odpověď nebo nikoliv. Subjekt musí mít vţdy moţnost volby (zúčastnit
se nebo odmítnout) i po celou dobu výzkumu a to musí vědět (srov. Burešová, 2004,
s. 170).
Je obtíţné předem obecně stanovit, jakou informaci by měl subjekt dostat;
velice záleţí na povaze výzkumu. Zpravidla není nutno poskytnout subjektům
kompletní výzkumnou dokumentaci - uţ proto, ţe je pro ně příliš odborná a ne zcela
srozumitelná. Měl by jim být vysvětlen smysl výzkumu, jeho záměr a způsob
sponzorování. Rozhodně se jim musí sdělit, ţe účast je z jejich strany dobrovolná
a ţe mají právo kdykoli, tj. v kterékoli fázi, od výzkumu odstoupit. Navíc je potřeba
rizika poškození jim jasně vysvětlit. Je-li riziko odhadováno jako vyšší neţ
"minimální", ţádá se navíc písemný souhlas subjektu nebo jeho zákonného
zástupce. Minimálním rizikem se přitom rozumí riziko běţného kaţdodenního
ţivotního provozu (srov. Komenda, 2004, s. 99).
Institut "poučeného souhlasu" chrání pak obě strany - badatele i subjekt.

- 23 -


V biomedicínském výzkumu je písemná forma poučeného souhlasu standardem.
Avšak – ani souhlas subjektu neopravňuje badatele k neetickému jednání!!!

ad 3) Klamání účastníků výzkumu
Tato zásada úzce souvisí s vypracováním Informovaného souhlasu.
Poskytnutí přesných informace o účelech výzkumu je problematické ve vědách, které
se zabývají chováním člověka. Důvodem klamání respondentů bývá potřeba navodit
u nich duševní stav, kdy se budou chovat přirozeně; můţe se stát, ţe pokud
respondenti znají účel studie, znehodnotí to někdy výsledky na nich napozorované,
tj. změnilo by to jejich chování. Bez určitého klamání by se asi chování studovat
nedalo, zejména ne chování cílené (agrese, podrobivost, podvádění, neposkytnutí
pomoci v naléhavém případě). Klamáním je vlastně v jisté míře kaţdá pokusná
situace simulující situaci reálnou.
Kompromisem klamání je rozhovor se zkoumanými osobami bezprostředně
po dokončení výzkumu, kde se jeví jako nezbytné vysvětlit i důvody, proč bylo jisté
klamání v zájmu věci nezbytné. V citlivě a ohleduplně vedeném vysvětlení je namístě
i omluva výzkumníka, proč byl nucen zkoumané osoby uvádět v omyl. Komenda
uvádí (2004, s. 100), ţe dobře provedené vysvětlení bývá účinné.

ad 4) Narušení soukromí zkoumané osoby
Zásada opět souvisí s kvalitně vypracovaným Informovaným souhlasem, kde
mají být zejména tyto okolnosti dobře vysvětleny. Právo na soukromí je právem
jedince rozhodovat kdy, kde, kam a v jakém rozsahu mají být zveřejňovány jeho
názory, víra a standardy chování. Není dovoleno sledovat jedince skrytou kamerou,
záznamem atp. na soukromém místě, bez jeho dovolení. Komenda zdůrazňuje
(2004, s. 100), ţe míra narušení soukromí závisí na tom, jak soukromá je dotyčná
informace (např. sexuální chování nebo nelegální chování). Některá informace je
povaţována za privátnější neţ jiná.
Nezávisle na povaze informace chrání eticky si počínající badatel právo na
soukromí tím, ţe zkoumané osobě zaručuje anonymitu nebo důvěrnost údajů.
Informace o subjektu se předává anonymně, coţ zaručuje jedinci soukromí. Tak si
dotazníky odebírá sám subjekt (nepřidělují se) a po vyplnění je odevzdává
nepodepsané. Identifikační znaky zkoumaných osob se odstraňují hned, jak je to
moţné. Nelze dát všeobecně pouţitelný návod - v této věci musí být badatel
vynalézavý a pozorný. Tradičně se uţívá změněných jmen osob a míst – coţ však
obvykle není dokonalá ochrana. Problémy anonymity subjektu a důvěrnosti údajů
řeší i postup, při kterém badatel poţádá subjekt, aby schválil verzi zprávy určené pro
veřejnost, navrhuje Komenda (2004, s. 101).

- 24 -


3.2 Etika a výzkumný proces

3.2.1 Etika práce s informacemi
Prvním velkým okruhem etických problémů ve výzkumném procesu je
nakládání s informacemi, nakládání s know how, s výsledky výzkumu, s publikačními
výstupy aj. Etické jednání v této oblasti musí podle Spousty (2003, s. 18) zahrnovat
specifické principy vědecké etiky: vědeckou objektivnost a pravdivost, osobní
poctivost a čestnost, originalita (původnost), principiálnost (zásadovost)
a nekompromisnost, sebekritičnost a názorovou tolerantnost a skromnost.

Princip objektivnosti a pravdivosti vyţaduje, aby vědec předloţil všechna
fakta a všechna zjištění, k nimţ dospěl, a nic nezamlčel, nic nepřidával a nic
nezkrášloval. Součástí tohoto etického principu je rovněţ poţadavek, aby vědec před
vlastním zpracováním zvoleného tématu důkladně poznal díla jiných autorů, kteří se
problematikou zabývali jiţ dříve (viz kap. 1.3).
Princip osobní poctivosti a čestnosti vyjadřuje etický poţadavek, aby vědec
poctivě nakládal s literaturou a prameny, tzn., uváděl ve své práci jen fakta získaná
svým vědeckým bádáním a nesníţil se k podvodům.
Ivanová a Juríčková (2007, s. 10) vycházejí ze Spousty (2003, s. 23-24)
a uvádějí nejčastější eticky nepřijatelné praktiky autorů písemných (a vědeckých
prací) prací:

 u přímé citace a nepřímé citace (parafráze) není uveden odkaz na zdroj
informace,
 soupis literatury a pramenů neobsahuje jen skutečně pouţitou
literaturu,
 k doloţení názoru se vyuţívá materiál, z něhoţ tvrzení jednoznačně
nevyplývá,
 v soupisu literatury a pramenů bibliografické citace jsou díla, které
nemají přímý vztah k popisované problematice,
 neoprávněná generalizace (zobecnění závěrů na základě výpovědí
nedostatečného nebo nízkého počtu respondentů apod.).
Princip originality (původnosti) znamená, ţe vědec přináší nový, třeba jen
dílčí, ale původní a do té doby nepublikovaný poznatek. Vědomé přivlastňování
cizích poznatků a výsledků duševní práce jiných autorů se označuje slovem plagiát.
Mezi plagiáty patří nejen ukradení cizího rukopisu a jeho publikování pod vlastním
jménem, ale také neuvedení odkazu na zdroj informace u přímé citace a nepřímé
citace (parafráze). Rovněţ nesmí dojít ke zkreslení cizího textu jeho nepozorným
parafrázováním.
Etika korektnosti zpracování bibliografického soupisu svých publikací
vyţaduje, aby se autoři, např. studenti doktorského studia, vyvarovali těchto chyb:

 nesmí se opomenout uvést i jiné autory, kteří se na vzniku práce
podíleli,
 nesmí se opakovat tatáţ práce vícekrát, např. pod jiným názvem,
v překladu nebo vydaná jiným nakladatelem,

- 25 -


 nesmí se uvádět práce, které nemají charakter vědeckých nebo
odborných prací, např. popularizační, příleţitostné nebo vzpomínkové,
 nesmí se uvádět práce přeloţené, které jsou pouhou translací textu
a přivlastnit si autorství přeloţeného díla, aniţ by se uvedlo jméno
autora originálu.
Princip zásadovosti a nekompromisnosti se projevuje odvahou vědce, např.
kdyţ i v obtíţích vytrvá v úsilí o řešení problémů, nepřizpůsobuje výsledky výzkumu
výchozím hypotézám nebo přání adresátů a uţivatelů výzkumných výsledků.
Princip sebekritičnosti a názorové tolerantnosti se projevuje schopností
sebekriticky uznat nesprávnost svých závěrů a veřejně přiznat svůj omyl. Tím vědec
prokazuje odvahu a zaslouţí si respekt vědeckého světa.
Princip skromnosti znamená ochotu přijímat cizí názor, uznat omyl a také
způsobilost pravdivého sebepoznání (uvědomit si „na co mám a na co ne“).
Pěstování skromnosti pomáhá při překonávání pýchy z vědecké práce a jejích
výsledků.

3.2.2 Etika odpovědnosti vůči společnosti
Základním a výchozím konceptem etického jednání v institucích (to znamená
i v institucích vědeckých) je tzv. etika sociálních struktur, která se zabývá morálním
jednáním jednotlivců a sociálních skupin ve společenských institucích (srov.
Ockenfels, 1994, s. 38). Jde o koncept, který pokládá především otázky týkající
se moţných ekologických a společenských důsledků jednání aktérů v rámci těchto
společenských institucí. Základním konceptem morálního myšlení a jednání
v ekonomické a podnikatelské sféře (včetně nakládání s výsledky výzkumu) jsou
principy dané sociální etikou. Její původ sahá hluboko do tajemné lidské prehistorie.
Sociálnost je přirozená lidská potřeba a začíná s mezilidským vztahem. Z pohledu
sociální etiky je moţno sociální vztahy rozdělit na skutky s morálním významem,
v kterých se promítá hodnotový vztah, např. uznání významu jiných osob, jejich
zájmů či důstojnosti, a ty, které jsou pouze obyčejnou činností. V centru sociální etiky
je proto morální hodnocení sociální skutečnosti. Předmětem je sociální vztahový
fenomén, zaloţený na hodnotách, z nichţ nejdůleţitější je spravedlnost (srov.
Hrehová, 2005, s. 13). Sociální etika tak postuluje tři základní principy, jeţ orientují
a koordinují sociální jednání. Tyto principy nelze chápat izolovaně, protoţe spolu
vnitřně souvisejí. Jsou jimi princip solidarity, princip subsidiarity a princip obecného
blaha. Princip solidarity upravuje vzájemný poměr mezi jednotlivými členy
společnosti, a to tím způsobem, ţe kaţdý jednotlivec je spoluodpovědný za blaho
společnosti – všichni jsme na jedné lodi – jeden za všechny, všichni za jednoho.
Princip subsidiarity je druhou stranou mince. Uspořádává vztah společenského
celku k jednotlivci nebo k jednotlivým společenským skupinám. Tento postup
reguluje oprávněnost veškerého sociálního jednání tím způsobem, ţe dává přednost
iniciativě jedinců či skupin. Princip obecného blaha vychází z premisy, ţe obecné
blaho je souhrn podmínek společenského ţivota, jejichţ prostřednictvím mohou lidé
snáze a plněji dosáhnout své dokonalosti. Při tom záleţí na zachování práv
a povinností lidské osoby. Tento princip obsahuje jak hodnotový rozměr (práva

- 26 -


a povinnosti jednotlivce), tak také institucionální aspekt (souhrn podmínek), jímţ je
legitimizován, ale také omezován sociální stát (Ockenfelts, 1994 in Ivanová, Olecká,
2009, s. 405.)
Komenda (srov. 2005, s. 100) však důrazně uvádí, ţe „tradičně je věda sama
o sobě mimo morálku. Je třeba rozlišovat roli vědce a občana. Vědecké metody
zahrnují poţadavek objektivnosti, který jim ukládá zbavit se osobních preferencí
a hodnot. Věda sama v sobě nemá nic, co by stanovovalo, k jakému účelu má být
jejích poznatků pouţito. Jediným imperativem vědce je „říci, co ví", tj. předkládat
platné nálezy a teoretické interpretace. Jako občan můţe vědec zaujímat morální
postoje - bojovat proti jaderným zbraním, za zdravé ţivotní prostředí, proti rasismu.
Má-li však být sociální badatel brán váţně jako vědec, nesmí tuto roli vědce
zaměňovat s rolí občana a nesmí dovolit svým osobním postojům, aby ovlivňovaly
jeho výzkum. Jinak řečeno, vědec nesmí být předpojatý“.
„Hlubší zamyšlení ukazuje, ţe vůči tomuto tradičnímu stanovisku lze mít
výhrady a námitky. Ne-hodnotový přístup není důsledně uskutečnitelný ze dvou
důvodů:
Osobní hodnoty mají podstatný vliv na proces výzkumu. Postoje a politické
názory badatele nevyhnutelně spoluurčují způsob badatelova výběru a koncipování
problémů, stejně jako interpretaci nálezů. Jako příklad můţe slouţit historie
interpretace IQ (inteligenčního kvocientu) s ohledem na rasové názory badatele.
Věda je zavázána (volbou témat a interpretací nálezů) tomu, kdo ji platí. Je
to pravda i pro fyziku (vliv nacistů na německý výzkum), natoţ pak pro sociologii.
Nejlépe to dokumentuje historie věd za komunismu, kdy jsme horlivě dokazovali
v kaţdém vědním oboru, čím jsme schopni podpírat komunistické myšlenky
a přispívat ke komunistické výchově. Vědci si dnes jsou vědomi odpovědnosti
za svých nálezů“, uvádí Komenda (2005, s. 99).
Protoţe je hodnotová neutralita vědeckých bádání věc problematická, je
výzkum vţdycky kontaminován personálně i politicky. Je proto problematické hledat
standardy dobré vědy - stačí sledovat, na čí straně badatel je. To pak pomáhá při
interpretaci výsledků. Jinak vidí chování v určité kultuře sociolog z jiné kultury a jinak
ten, který v ní vyrostl. Na závěr svého pojednání klade Komenda (2004, s. 101)
palčivé otázky:
Je povinností vědce předvídat důsledky objevu?
Naléhavost otázky dokládá diskuse fyziků v souvislosti se svrţením atomových
pum na Hirošimu a Nagasaki.
Je-li zneužití objevu předvídatelné, je vědec povinen zřeknout se zkoumání?
Tato otázka je dnes přetřásána zejména v souvislosti s moţnostmi genové
manipulace a mapování lidského genomu. Při těchto úvahách si musíme
uvědomovat, ţe odstoupení kaţdého badatele je nahraditelné a ţe při dnešní týmové
organizaci bádání vědec dost dobře nemůţe pociťovat odpovědnost za dopad celého
projektu.
Je vědec odpovědný za to, že našel to, co našel?
Problém je v tom, ţe hledat, nalézat a objevovat patří k povaze člověka, takţe

- 27 -


nějaká prevence sotva můţe přicházet v úvahu.
Jedním ze způsobů, jak se přenáší odpovědnost za důsledky objevu na širší
společenství, je široká publikace nálezů. Ta je prevencí vzniku informačního
monopolu, který je sám o sobě rizikem zneuţití, uzavírá Komenda.
V ekonomice a managementu je jednání etické, přináší-li spravedlivé platby,
kompenzace a benefity. Berger, Cunningham a Drumwright (2007 in Arinaitwe, 2009,
s. 251) zdůrazňují, ţe společenská sociální odpovědnost (CSR) je cesta integrující
sociální, ekonomický a environmentální zájem, včetně jejich hodnot, kultury, způsobu
rozhodování, strategie. Projevuje se transparentním a předvídatelným jednáním,
etabluje dobrou praxi uvnitř firmy, vytvářející bohatství a podporující společnost
(in Ivanová, Olecká, 2009, s. 409). Tento přístup je moţno aplikovat na společenskou
odpovědnost ve vědě a výzkumu.

A závěrem této obtíţné kapitoly trochu filozofického zamyšlení: Znovu se zde
dostáváme kruhem k etice povinnosti vycházející z deontologie – nauky o povinnosti
(respektující etické normy a etické principy – viz kapitola č. 6) a etice odpovědnosti.
Etika povinnosti vychází ze slova vina – nechovám-li se eticky, pociťuji vinu. Sokol
(Sokol, Pinc, 2003, s. 22 – 26) zdůrazňuje v současné společnosti etiku
odpovědnosti. Dělí ji na odpovědnost vůči sobě – etiku cti a etiku odpovědnosti vůči
druhým - společnosti. Etymologickým základem je zde slovo odpověď – odpověď
na vlastní svědomí, na hledání vlastní cesty a na důsledky volby své cesty – podstatu
konsekvencionalismu (blíţe vysvětleno v kapitole č. 2). V etice cti je základní
otázkou, jak budu daný čin hodnotit já sám, v etice odpovědnosti vůči společnosti je
otázkou, jak budou můj čin hodnotit ti druzí (zejména ti, jichţ se nějak týká).
S ohledem na toto filozofické zamyšlení na závěr pojednání o vztahu vědy
a společnosti je moţno konstatovat, ţe osobní svoboda člověka v souvislosti
s odpovědností se stává věcí komplikovanou, je výzvou, ale zejména mravním
břemenem.

SHRNUTÍ KAPITOLY

Ve výzkumu je moţné odlišit tři eticky problémové oblasti. První z nich se dotýká
ochrany zdraví, psychické rovnováhy a svobody jednotlivce, druhá se vztahuje
k nakládání s informacemi a třetí zahrnuje dilematický vztah výsledků výzkumu
a jejich uţitečnosti pro společnost. Etické problémy ochrany jedince v rámci výzkumu
jsou povaţovány za prvořadé a je nutné kaţdou osobu, která do výzkumu vstupuje
náleţitě a přiměřeně poučit o moţných rizicích. Tomuto institutu se v biomedicíně
říká Informovaný souhlas. Při práci s informacemi je nutno dodrţovat etické zásady,
které jsou nad rámec autorského zákona a dotýkají se bytostně autorovy poctivosti,
odvahy, vědecké skromnosti a názorové tolerantnosti. Vztah vědy a společnosti je
ze své podstaty dilematický a jen etický přístup (transparentní a předvídatelné
jednání) z obou stran můţe pomoci k ochraně jak vědců, tak společnosti. Důleţitá je
zde etika odpovědnosti vědců i společnosti více neţ etika povinnosti.

- 28 -


ÚKOLY

1. Srovnejte deontologický a konsekvencionalistický přístup k tvůrčím
povinnostem ve svém povolání? Který z nich je Vám bliţší a proč?
2. V kterém článku Listiny základních práv a svobod naleznete právo člověka
nemuset konat nic proti své vůli?
3. Popište svůj vlastní příklad toho, kdy důsledky nějakého objevu měly
negativní dopad na společnost.


[1] ARINAITWE, K. S. The Pursuit of CSR and Business Ethics Policies: Is it
a Source of Competitive Advantage for Organizations? In Journal of
American Academy of Business, 2009, Vol. 44, No 2, s. 251 – 261.
[2] BEAUCHAMP, T. L.; CHILDRESS, J. F. Principles of Biomedical Ethics. 5. th.
ed. Oxford, New York: Oxfor University Press, Inc., 2001. 454 s. ISBN 0-19-
514332-9.
[3] BUREŠOVÁ, J. Etické komise. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Vybrané kapitoly
z lékařské etiky. 2. upravené a rozšířené vyd. Olomouc: VUP, 2004. 172 s. S.
169 – 171. ISBN 80-244-0892-9.
[4] BUŢGOVÁ, R.; IVANOVÁ, K. Porušování lidských práv v rezidenčních
zařízeních pro seniory. Kontakt, 2008, vol. X, suplement 1, s. 28-33. ISSN
1212-4117.
[5] HAŠKOVCOVÁ, H. Informovaný souhlas. Praha: Galén, 2007. 1. vyd. 104 s.
ISBN 978-80-7262-497-3.
[6] HREHOVÁ, H. Etika – sociálne vzťahy – spoločnost. 1. vyd. Bratislava:
VEDA, 2005. 337 s. ISBN 80-224-0849-2.
[7] IVANOVÁ, K.; JURÍČKOVÁ, L. Písemné práce na vysokých školách
se zdravotnickým zaměřením. Skriptum. 2. přepracované vyd. Olomouc:
VUP, 2007. 100 s. ISBN 978-80-244-1832-2.
[8] IVANOVÁ, K. Základy etiky a organizační kultury v managementu
zdravotnictví. 1. vyd. Brno: NCO NZO, 2006. 240 s. ISBN 80-7013-442-9.
[9] IVANOVÁ, K.; KRÁTKÁ, A. Člověk jako předmět nebo lidská bytost ve
vědeckém výzkumu. In BEZDÍČKOVÁ, M.; MOLÍKOVÁ, R.; WAGNER, F.
Multidisciplinární přístup k onemocněním s nízkou prevalencí –
Huntingtonova choroba. Sborník. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství UP, 2007.
S. 7 – 13. ISBN 978-80-244-1688-5.
[10] IVANOVÁ, K., Základy lékařské etiky. In IVANOVÁ, K., KLOS, R. Kapitoly
z lékařské etiky. Skriptum. 2. upravené a rozšířené vydání. Olomouc: VUP,
2004. S. 16 – 31. ISBN 80-244-0892-9.
[11] IVANOVÁ, K.; OLECKÁ, I. Role etiky ve společenské odpovědnosti firem.

- 29 -


In Podnikanie, Inovácie, Spoločnosť: Vysoká škola mezinárodného
podnikania, Prešov, 2009. s. 405-410. ISBN 978-80-89372-16-4.
[12] KOMENDA, S. Etika výzkumu. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Vybrané kapitoly
z lékařské etiky. 2. upravené a rozšířené vyd. Olomouc: VUP, 2004. s. 97-
109. ISBN 80-244-0892-9.
[13] OCKENFELS, W. Katolická sociální nauka. Praha: Zvon, 1994. 1. vyd. 126 s.
ISBN 80-7113-081-8.
[14] SPOUSTA, V., aj. Vádemékum autora odborné a vědecké práce:
se zaměřením na práce pedagogické. 1. vyd., 2. dotisk. Brno: Masarykova
univ., 2003. 158 s. ISBN 80-210-2387-2.
[15] SOKOL, J.; PINC, Z. Antropologie a etika. 1. Vyd. Praha: Triton, 2003. 168 s.
ISBN 80-7254-372-5.

- 30 -


4 Etické kodexy ve vědě a výzkumu

CÍL

 definovat co to znamená kodex,
 rozlišit rozdíl mezi právem a etikou,
 vyjmenovat obecné a specifické etické kodexy,
 určit, proč jsou tak důleţité etické kodexy o biomedicínském výzkumu.

KLÍČOVÁ SLOVA

Etická norma, právní norma, Desatero, Hippokratova přísaha, Etický kodex
Akademie věd, Helsinská deklarace, Úmluva o Biomedicíně.

4.1 Vztah etiky a práva
Etika je původním základem práva, ale právo představuje jen minimum etiky. Vztah práva
Etika je vědou normativní a vymezuje rozsah platnosti etických zákonů, které a etiky
nazýváme kodexy. Mravní postuláty v nich obsaţené respektují dilematické situace,
zatímco právní normy vycházejí z jednoznačných postulátů. Ne vţdy se právní norma
shoduje s normou etickou (srov. Ivanová, 2005, s. 63).

Jako příklad nám můţe slouţit uzákonění interrupce i pro ţivot neohroţující Příklad
případy nebo dokonce v případě zdravého dítěte i matky. Etická norma rozhodně
nemá „jasno“ v tom, co je jednoznačně správné a dobré. Má několik strategií
a nakonec záleţí na našem morálním postoji a smýšlení, jak se rozhodneme. Právo
takové problémy, po přijetí zákona, neřeší.
Je jednoznačně nejlepší, kdyţ se právní a etická norma shoduje. Shoda
mravní normy a legislativní zákonné úpravy se nazývá legalita. Někdy vzniká chybný
dojem, ţe zákony představují prostou kodifikaci etiky a snadný prostředek, jímţ je
soudně rozhodováno o společenských hodnotách. Jinými slovy, jestliţe je něco dáno
zákonem, musí to být také etické. Tento naivní názor vytváří populární představu, ţe
prosté podrobení se zákonu řeší také etické problémy (srov. Ivanová, 2005, s. 64).
Je samozřejmé, ţe existují otázky, v jejichţ řešení se zákony a etika shodují.
Není sporu o tom, ţe zákony zaručují určitá práva a svobody. Mezi tím, co je
zákonné, a co je etické, můţe ovšem být velký rozdíl. V mnoha případech můţe
zákon protiřečit hodnotám, na nichţ silně lpí nemalá část populace.
„Mezi etickými postuláty a zákony můţe být řada rozporů. Zatímco zákon
zpravidla pravomocně zaručuje minimální standardy nebo kritéria a vynucuje je
prostřednictvím sankcí a trestů, etika má tendenci dosáhnout ideálního stavu. Je

- 31 -


ve svém směřování nespoutaná, dobrovolná, a nemůţe být vynucena. Zákon
je standardizován, naplňován procedurální byrokracií, a je zpravidla neosobní.
Potlačuje neţádoucí chování s cílem prosadit své poţadavky“ (Gladkij, 2004, s. 136).
Zákon a etika se ovšem mohou navzájem posilovat. Zákon chrání proti
nespravedlnosti a zajišťuje práva, zatímco etika vyţaduje, abychom jednali podle
zásad, které často přesahují povinnosti dané zákonem, tyto povinnosti potom
nejčastěji vymezuje v etických kodexech (srov. Gladkij, 2004, s. 136 -137).
Etický kodex se po ratifikaci můţe stát i právní normou. Příkladem je Úmluva
o biomedicíně, která byla původně koncipována jako etický kodex, byla přijata v roce
1996 výborem ministrů Rady Evropy, v roce 1997 byla předloţena všem členským
zemím Rady Evropy s doporučením, ţe se k ní mohou připojit. V ČR byla Úmluva
ratifikována dvakrát: poprvé jako eticky závazný kodex v červnu 1998, podruhé jako
mezinárodní právní norma v říjnu 2001. Její ratifikace Parlamentem České republiky
znamená, ţe se stala jedním z hlavních zákonů země a nejvyšším zdravotnickým
zákonem ČR. Znamená to, ţe pokud je nějaký český zdravotnický zákon v rozporu
s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, je pro něj nadřazená a právně závazná
právě jmenovaná konvence.

4.2 Obecné etické kodexy
Etické normy a principy, jeţ jsou systematicky shrnuty do přehledných definic
a poţadavků, se nazývají kodexy. Obecně jsou kodexy systémy pojmů a slov,
symbolů nebo označení, které přináší poselství o udrţení tajemství nebo znamenají
souhlas, shodu či zásadu. Kodexy tedy „organizují“ pravidla, normy, návody
k chování, odpovídají na základní etickou otázku: Co mám dělat? (viz Úvod). Jsou
základem deontologického přístupu v etice (viz kapitola č. 2). Kodexy zkoumá
kodikologie – zjišťuje vlastnosti kodexů, objasňuje jejich vznik a funkci a zahrnuje je
do kultury společnosti. Vzniku kodexu předchází proces kodifikace neboli převedení
sociálně sdílených mentálních schémat do interpretativní podoby. To umoţňuje
jedinci z určité kultury rychlé vyhodnocení konkrétní situace, včetně návodu
k jednání. Proces kodifikace musí vycházet z obecné mravnosti, z kulturně
uznávaných etických zásad i z etické tradice a spojit je v koherentní celek,
Obecných kodexů není příliš mnoho, zásadním a nejznámějším je biblické
desatero. „Za mravní normu je většinou povaţováno jakési „nepsané pravidlo“, které
platí v určité společnosti, případně v dané společenské skupině (např. národní,
kulturní, sociální nebo i profesní). Mravní norma je určována např. tradicí (zvykem)
a podporována silou veřejného mínění. Je pro ni typické, ţe zavazuje jedince
v jeho svědomí“ (Jankovský, 2003, s. 46). Jak ale Jankovský uvádí (srov. 2003,
s. 45) je třeba, aby společenské normy a mravy byly respektovány svědomím
člověka.

Lékaři, kněţí a soudci mají profesionální kodexy tisíce let. Nejznámější je Příklad
Hippokratova přísaha, kde mravní závaznost příkladně ukazuje její poslední
odstavec: „Jestliže splním tuto přísahu a neporuším ji, mohu mít zaručeno, že
se budu radovat ze života a z umění a že budu ctěn a proslulý mezi všemi lidmi

- 32 -


na všechny časy, které přijdou; jestliže ji však poruším a budu přísahat falešně, ať je
opak toho všeho mým údělem.“
Vznikají stále nové kodexy různých profesí, avšak nejvíce kodexů vzniklo
právě v oblasti výzkumu na člověku – tedy v oblasti biomedicíny.

4.3 Etické kodexy ve vědě a výzkumu
Evropa buduje – v současnosti intenzivněji neţ kdykoli předtím – tzv. Evropský Obecné etické
výzkumný prostor (ERA). V něm vzrůstají poţadavky jak na efektivitu výzkumu, tak kodexy ve
na přiměřenou metodiku výzkumu. Nároky jsou kladeny současně nejen na vědě a
odbornost výzkumných pracovníků a kvalitu výzkumných institucí, ale ve značné míře výzkumu
také na etiku výzkumu (zdroj - Etický rámec výzkumu, publikovaný Ministerstvem
školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky – dále jen MŠMT ČR) (in Ivanová,
Klos, Bellová, 2009, s. 148).
Etická problematika ve výzkumu v oblasti biomedicíny jiţ byla a je podrobně
propracovávána pomocí etických kodexů. Principiální myšlenkou specialistů,
podporujících etické jednání v oblasti ERA, bylo vypracování návrhu etického kodexu
pro instituce zabývající se výzkumem a vývojem a obecného návrhu etického kodexu
vědce. Na tuto myšlenku navázali i experti připravující dokument „Národní politika
výzkumu a vývoje ČR“ (dále jen NPVaV) v roce 2000. Zpráva NPVaV následně
v roce 2004 konstatovala zlepšení etické úrovně výzkumů. Současně ve výhledu na
léta 2004 – 2008 explicitně vyjadřovala zájem, aby podobně, jako tomu je u věd
biomedicínských, byly normativně a transparentně podchyceny i ostatní výzkumné
oblasti, a to s ohledem na charakter instituce, která výzkumné aktivity zastřešuje.
V cílech NPVaV bylo proto doporučováno výzkumným institucím, které doposud
nevydaly vlastní etické kodexy, aby tak učinily.

Na tyto události reagovala na Univerzitě Palackého v Olomouci v České Příklad
republice (dále jen UP) prorektorka pro vědu a výzkum (prof. RNDr. Jitka Ulrichová,
CSc.). Poukazovala na nutnost vypracovat takový etický kodex, jeţ by konkrétně
charakterizoval působení UP. Vycházela přitom z Etického rámce výzkumu, který byl
doporučován MŠMT ČR a podpořen usnesením vlády ČR a ze Vzorového Etického
kodexu pro akademické pracovníky vysokých škol, který ve spolupráci s legislativní
komisí vypracovala Rada vysokých škol ČR. Návrh Rady vysokých škol obsahoval
jak zásady pro vědeckou, uměleckou a další tvůrčí práci, tak zásady pro práci
pedagogickou. Vznik etického kodexu akademického pracovníka UP byl zahrnut jako
součást řešení do rozvojového projektu „Rozvoj Projektového servisu UP“ v roce
2007. Sestavením etického kodexu akademického pracovníka UP byl pověřen Ústav
sociálního lékařství a zdravotní politiky Lékařské fakulty UP, který se ve svém
programu zabývá etikou (obecnou, zdravotnickou i medicínskou), včetně etiky
výzkumu. V rámci výzkumné práce doktorského postgraduálního studia na tomto
Ústavu byla jiţ dříve prováděna analýza procesů zavádění etických kodexů do praxe
i hodnocení jejich konkrétní aplikace.

- 33 -

Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky

Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky

Empfohlen

Empfohlen

Weitere ähnliche Inhalte

Ähnlich wie Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky

Ähnlich wie Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky (12)

Mehr von Karlos Svoboda

Mehr von Karlos Svoboda (20)

Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky