1. Argumentace: Jelikož studuji historii, bylo nasnadě, že pro svůj odborný
text vyberu téma právě z některého období dějin. Především dějiny
moderní, potažmo 2. sv. válka, jsou mi velmi blízké. Snažil jsem se proto
zaměřit právě na témata s tím úzce spjatá. O 2. sv. válce slyšel už zřejmě
každý z nás, stejně tak pojmy jako Hitler či holocaust. Není však
pravidlem, že by každý znal příčiny onoho největšího konfliktu dějin
lidstva a to mě přivedlo k Versailleské smlouvě. Tato mírová smlouva, jež
měla zabránit dalšímu světovému konfliktu po 1. sv. válce, de facto dala
základy konfliktu novému, ještě většímu a děsivějšímu.
Versailleský systém a důsledky jeho nedodržování ve 30.
letech
Versailleská mírová smlouva, o které se jednalo od ledna roku 1919,
ale podepsána byla až 28. června, byla mírová dohoda, která definitivně
ukončila 1. světovou válku a navazovala na příměří z listopadu 1918
uzavřeném v Compiegnském lese.
Konference se účastnili pouze zástupci vítězných států, kromě Ruska
(z politických důvod). Hlavními státy byly Japonsko, USA, Francie, Velká
Británie a Itálie, které měly hlavní slovo v rozhodování a hájily jak své, tak
všeobecné zájmy. Mezi další státy patřilo například Polsko a
Československá republika. Rozpor mezi hlavními třemi mocnostmi (USA,
VB a Francie) nastal především v postoji vůči Německu, které bylo, ne
zcela právem, označeno jako původce konfliktu. Nejtvrdší postoj zaujala
Francie. Během války jí bylo způsobeno nejvíce škod ze všech vítězných
států. Také se obávala, že by Německo mohlo být opět hrozbou a proto
požadovala nejtvrdší sankce. Mírnější postoj pak zaujímala Velká Británie.

2. Ta hájila především své zájmy a chtěla, aby Německo i nadále fungovalo
jako ekonomická protiváha vůči Francii. Velký zájem měla VB, stejně jako
Francie, na námořní blokádě Německa, která jim měla zajišťovat i nadále
výsadní postavení na evropských mořských trasách. Nejmírnější a poněkud
odlišný postoj zaujalo USA. To chtělo prosadit právo národů na sebeurčení,
které však Francie a VB kritizovaly, neboť to ohrožovalo jejich koloniální
impéria. Toto právo se však nakonec uplatnilo na rozdělení Rakouska-
Uherska a Osmanské říše. Dalším významným bodem byl návrh USA
vytvořit Společnost národů, která měla za pomoci kolektivní bezpečnosti
zamezit dalším konfliktům v Evropě.
Mezi nejdůležitější části Versailleské smlouvy patřily sankce pro
poražené státy. Jakožto určeného viníka konfliktu, to nejvíce postihlo
Německo. Za prvé: teritoriální změny - Německo ztratilo všechny kolonie
ve prospěch VB a mnoho území na kontinentu ve prospěch vítězných států.
Dále byly stanoveny pro Německo vojenské podmínky: Armáda byla
zredukována na 100 000 vojáků a byl zrušen generální štáb. Stejně tak byla
zrušena branná povinnost a nesměli mít žádné tanky a těžké dělostřelectvo.
Velké omezení se týkalo také loďstva a letectva. Mezi důležité části
smlouvy pak patřilo také určení demilitarizovaného pásma v Porýní.
V poslední řadě pak hospodářské podmínky – reparace. Ty byly nejdříve
určeny na 269M německých marek a později zredukovány na 132M. Přesto
tato částka byla stále neúnosná a prakticky nesplnitelná. Smlouvy o
sankcích s ostatními státy byly podepisovány zvlášť.
Versailleská mírová smlouva měla za úkol, kromě stanovení sankcí,
reparací a nového rozdělení Evropy, zajistit za pomoci Společnosti národů
bezpečnost v Evropě a zamezit dalším válečným konfliktům. Hlavní
chybou však bylo předpokládat, že pokud Německo zdecimují
přemrštěnými reparacemi a výrazným omezením armády, tak nebude
v budoucnu schopné opětovného konfliktu. Právě totiž přemrštěné

3. reparace způsobily během 20. let zruinování německé ekonomiky. Ta pak
dostala další ránu během Velké hospodářské krize na přelomu 30. let. Tato
bezútěšná situace v Německu nakonec velmi pomohla Hitlerovi k výhře ve
volbách, neboť německý lid toužil po odplatě a Hitler to velmi dobře využil
ve svůj prospěch.
K prvnímu porušením Versailleského systému došlo již v roce 1923
a nazývá se jako Rúrská krize. Německá ekonomika zasažená inflací a
znehodnocením měny nedokázala pokrýt reparace a tak je Německo
přestalo platit. Jako protiopatření obsadili jednotky Francie a Belgie Porúří,
proti čemuž se však postavila VB a tak jej nakonec opustili.
Po vyhraných volbách a upevněním si absolutní moci, pokračoval
Hitler v porušování Versailleské smlouvy. První krok učinil v říjnu roku
1933, kdy Německo vystoupilo ze Společnosti národů. Dalším krokem bylo
v březnu roku 1935 obsazení Sárska a ještě téhož měsíce vypověděl Hitler
odzbrojovací klauzuli Versailleské smlouvy. Oznámil znovuzavedení
branné povinnosti, což už bylo v přímém rozporu se smlouvou. Daly se
očekávat tvrdé represe a protesty ze strany spojenců, avšak téměř k
nedošlo, což Hitlerovi jen dodalo sebevědomí. Přibližně o rok později se
pak Hitler odhodlal zřejmě k nejzávažnějšímu kroku. Rozhodl se, že se
pokusí obsadit demilitarizované pásmo v Porýní. Okupace Porýní byla
ohromným rizikem. Hitler nechal shromáždit jen jednu divizi a z ní
vkročily do Porýní jen se 3 prapory, kdežto spojenci mohli zmobilizovat asi
90 divizí. Ještě větším riskem než ztráta jedné divize však bylo hrubé
porušení Versailleského systému a de facto záminka pro spojence
k vyhlášení války Německu. Navzdory těmto nebezpečím Hitler úspěšně
obsadil Porýní bez odporu a změnil také svou zahraniční politiku, kde
vystupoval stále více agresivně. Ta mu zajistila o dva roky později další
snadné územní zisky jako např. obsazení sudet nebo Anschluss Rakouska.

4. Versailleská mírová smlouva, jejímž hlavním úkolem bylo
udržet trvalý mír v Evropě, tak nakonec položila základy pro vypuknutí 2.
světové války. Díky její nespravedlnosti se podařilo Hitlerovi dostat
k moci. Její systematické porušování nepřineslo nacistickému Německu
žádné výraznější postihy a naopak ho posilovalo. Liknavost a neochota
spojenců vojensky zakročit proti Německu, dokud jeho výzbroj a počet
jednotek nebyl konkurenceschopný, se nakonec ukázal osudný.

5. Anotace: Tento odborný článek se zabývá problematikou Versailleského
systému, především pak okolnostem a důsledkům jeho nedodržování.
Přestože se Versailleský systém netýkal výhradně Německa, které bylo
určeno za viníka konfliktu, budou zde popisovány především okolnosti
s ním spjaté. Nejdříve nám v úvodu v krátkosti popisuje okolnosti sepsání
této listiny a cíle hlavní aktérů. Dále pak již samotné sankce vůči Německu.
Článek se pak dostává k samotnému jádru problému a tedy chronologicky
řazenému výčtu porušení Versailleského systému a důsledky pro Německo.
Z důvodu omezeného množství znaků nám článek nemůže naskytnout
podrobný rozbor, ale pouze nástin této problematiky. Na konci tohoto
článku je pak krátká sumarizace a logického vyvození závěru.
Klíčová slova: Versailleský systém, reparace, viník, demilitarizované
pásmo, Evropa, konflikt
Seznam použité literatury:
1. Pánek, Petr. Moderní Dějiny: Vzdělávací portál pro učitele, studenty a
žáky. Pánek, Petr. Občanské sdružení Pant. 2009-2013. Dostupné z
:http://moderni-dejiny.cz/
- přehlednost
- uvedení autorů
- zaručení odbornosti redaktorů
- stránka stále aktualizována
- objektivita

6. 2. Šimíček, Petr. Program NSDAP (24.2.1920). Moderní dějiny: vzdělávací
portál pro učitele, studenty a žáky. 23.8.2009. akt. (11.2.2012. 17:01), (cit.
3.1.2013). Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/program-
nsdap-24-2-1920/
- autor odborník
- uveden spolehlivý pramen
- rozsah
- přehlednost stránky
- aktuálnost
3. Bullock, Alan. HITLER A STALIN: paralelní životopisy. 1. vyd Překlad
Stanislav Plášil, Vlastimil Novák. Plzeň : nakladatelství MUSTANG, 1995.
1034s. Překlad z: HITLER AND STALIN parallel lives. IBSN 80-85831-
51-1
- erudovaný autor
- spolehlivost informací
- velká informační hodnota
- obsáhlost knihy
- čtivost