1. Kamila Kalandříková
UČO: 371790
Název práce: Osobní život sociálního asistenta
Argumentace: Během svého studia na Pedagogické fakultě Masarykovi univerzity jsem měla možnost
zúčastnit se několika praxí například v mateřských školách, na táborech či v různých ústavech. Během
poslední praxe při práci s těžce postiženými jedinci mě napadlo podívat se na problematiku z druhé
strany, očima vychovatelů. Téma se zcela jistě týká mého studia a může mě i budoucím studentům
ukázat, co nás v praxi čeká. V definici názvu jsem se uchýlila k oslovení sociální asistent, což pro mě
znamená širší pojem než vychovatel, a také svoji práci chci zaměřit na více lidí z pomáhajících profesí,
ne pouze vychovatele.
Anotace: Text se zabývá studií osobního života lidí, kteří pracují jako sociální asistenti. Důležití jsou
zejména faktory jak se po vstupu do zaměstnání změnit jejich pohled na svět, jaké jsou jejich priority,
jaký jejich vztah k tzv. syndromu vyhoření, zda práce v ústavu ovlivňuje výchovu jejich vlastních dětí a
výběr životního partnera. Práce je určena pro veřejnost, aby se blíže seznámila s úskalími této
profese.
Klíčová slova: sociální asistent, pomáhající profese, osobní život, výchova dětí, syndrom vyhoření
Text:
Poměrně často probíraným tématem moderní společnosti je, jak se žije lidem v ústavech.
Samozřejmě, nejčastěji se diskutuje blaho dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech, jak jim
jejich těžkou životní situaci co nejvíce zpříjemnit, život ulehčit, popřípadě jak je co nejrychleji dostat
do milující rodiny. Již méně oblíbeným tématem jsou mentálně či fyzicky postiženi děti či dospělí lidé,
kteří jsou nuceni v ústavech trávit celý svůj život. Ať už je to z důvodu, že se jich vlastní rodina zřekla,
nebo že nemá dostačující finanční prostředky či psychickou sílu k jejich výchově, zajištění nebo
utváření plnohodnotného života. Já bych se na toto téma podrobněji ale podívala z jiné stránky.
Očima lidí, kterým se říká sociální pracovníci, vychovatelé či asistenti. V tomto výzkumu bych se
konkrétně zaměřila na asistenty, kteří pracují s těžce postiženými lidmi. Měla jsem možnost v rámci
praxe strávit několik dní v Domově Tereza, kde mají uživatelé kombinované postižení toho nejtěžšího
typu - fyzické a zároveň hluboké mentální postižení. Ačkoliv má praxe trvala pouze několik dní, měla
na mě hluboký účinek a právě tamější asistenti mi byli inspirací. Práce s těžce postiženými lidmi není
pro každého a já bych se ve své práci zaměřila na osobní život asistentů, jak jejich profese ovlivňuje
soukromí život.
V souvislosti s pomáhajícími profesemi se často mluví o tzv. syndromu vyhoření [1], nedostatečnému
platovému ohodnocení, psychicky náročné práci a třeba i nedostatku uznání. Tyto obecně známé
pojmy jsou zažité v celé společnosti a každý asistent tedy ví, do čeho jde. Pojďme se tedy prvně
společně podívat na to, jaké můžou být příčiny, že si člověk vybere zrovna toto nelehké a psychicky
velmi náročné povolání. Některé prameny tvrdí, že se ve velké většině případů jedná o nějaký jev
(většinou ne příliš pozitivní) z dětství. Něco, co dítě či mladého člověka ovlivnilo na tolik, že to má
neustále v sobě, může se cítit méněcenně, má pocity viny (i když třeba neoprávněné) a chce nějak
pomoci společnosti. Často pak odsunuje svoji osobu na druhou kolej, jeho vlastní blaho ho zas až tolik
netíží a spíše se snaží pomoci druhým. Existuje i další skupina lidí, kteří mají syndrom pomáhajících

2. profesí zakořeněný v dětství. Jedná se o starší sourozence či děti, kteří mají problémové rodiče. Tito
děti se již od počátku svého života musely starat o mladší sourozence, či dokonce o rodiče. Již od
útlého věku měly velkou zodpovědnost a vyvinul se u nich smysl, časem spíše potřeba, starat se o
druhé. Zajímavý je třeba příklad rodiče, matky samoživitelky, alkoholičky [2]. I v této situaci dítě
přestane být dítětem příliš brzo, musí se starat o spoustu „dospěláckých“ věcí a tato potřeba, mít vše
pod kontrolou a pomáhat, mu zůstává i do budoucna a určuje tak výběr jeho profese. Další možný
důvod je víra. Věřící lidé jsou většinou dobrosrdeční, nemyslí pouze na sebe a budí nadlidský výkon
všem pomáhat [2]. Samozřejmě existuje i skupina lidí, kteří se k povolání sociálního asistenta rozhodli
bez negativních prožitků z dětství či z náboženské víry. Pouze je baví práce s lidmi, chtějí pomoci a
práce s těmito jedinci je láká.
Cílem práce je podívat se na svět jejich očima, zjistit, co je ovlivňuje, jaké mají v životě hodnoty, jak
vychovávají svoje vlastní děti, co jim dodává sílu nebo co jim sílu naopak ubírá. Případně zjistit, jak jim
jejich práci co nejvíce zpříjemnit, například vhodným pracovním prostředím. [3, str. 32]
Výzkumná otázka
Jak sociální asistent vidí svět?
Otázkou je, jak člověka toto povolání ovlivní. Jak člověk vidí svět, když mu skončí směna a vrátí se do
„normálního“ světa. Zda asistent dokáže „přepnout“, psychicky se vyrovnat s tím, co viděl v ústavu a
žít zbytek dne obyčejný život. Jeden z názorů na pomáhající profese je, že se člověk dostane do role,
v té tráví svou pracovní dobu, je jako herec na divadelním jevišti. [4, str. 35] A po práci se zase vrátí
do svého skutečného života. Existuje samozřejmě i názor jiný, že pomocníci neumějí oddělit pracovní
život od soukromého, což je samozřejmě určitým rizikem pro život soukromý a může dojít například
k odcizení. [5, str. 136]
Hlavní otázkou, možná spíše úkolem, je vžít se do jejich kůže a podívat se, jak svůj život vnímají sami
asistenti.
Použité metody
Jako vhodným výzkumným prostředkem této problematiky se jeví strukturovaný rozhovor, kdy
moderátor diskuzi usměrňuje předem připravenými otázkami, ale nechává prostor tázanému pro
jeho vyjádření. [6] Další možnou metodou může být narativní vyprávění. Může být užitečné i z toho
důvodu, že se tázaný sám rozhovoří a můžeme se dozvědět věci, na které by se nás ani nenapadlo
ptát, například z důvodu, že jsme v dané oblasti problém nehledali či nepostřehli. Dotazníkové šetření
je v tomto případě nedostačující- nedává prostor tázanému, nedojde k nasycení tématu a často může
být i zavádějící.

3. Užitek vzniklý řešením
Svojí prací bych chtěla hlavně zmapovat soukromí život sociálních pracovníků/asistentů. Pokud se
během zkoumání dostanu k nějakému závažnějšímu problému, se kterým se tito pracovníci potýkají,
ráda bych do práce zakomponovala i možnost řešení na základě buď mého názoru a pozorování,
anebo dle odborné literatury. Práce by ale primárně měla sloužit budoucím sociálním asistentům, aby
věděli na co se do zaměstnání připravit, s čím mají počítat a čeho se případně vyvarovat. [7]
Použitá literatura
[1] http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/
Zdroj je vhodný protože: celý web se věnuje problematice syndromu vyhoření – obsahuje téměř
veškeré informace, které by nás k tomuto tématu mohly zajímat, je psaný odborníky, obsahuje rady a
tipy jak syndromu předcházet, čtenář si může udělat jednoduchý online test, který mu ukáže, jestli
zrovna on netrpí tímto syndromem, zajímavá je i možnost stáhnout si z webu relaxační CD
[2] https://katis.signaly.cz/1003/syndrom-pomahajicich-profesi-par
Zdroj je vhodný protože: seznámí čtenáře s pomáhajícími profesemi, pomáhá vcítit se do jejich
osobností a rolí, uvádí možné důvody, proč si vybrali právě tuto profesi, článek je odborně a zároveň
srozumitelně napsaný, zmiňuje pro představu i jiné pomáhající profese než jen sociálního asistenta
[3] PŘADKA, Milan, Dana KNOTOVÁ a Jarmila FALTÝSKOVÁ. Kapitoly ze sociální pedagogiky. 2. vyd.
Brno

4. [4] GÉRINGOVÁ, Jitka. Pomáhající profese: tvořivé zacházení s odvrácenou stranou. Vyd. 1. Praha:
Triton, 2011, 198 s. ISBN 9788073873943.
[5] SCHMIDBAUER, Wolfgang. Syndrom pomocníka. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 234 s. ISBN
9788073673697
Zdroj je vhodný protože: je psaný odborníkem, jedná se o uznávanou publikaci, popisuje možné
příčiny syndromu pomocníka, zabývá se možnými problémy v životě pomocníka, publikace je velmi
aktuální
[6] SKALKOVÁ, Jarmila. Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, 1985.
[7] FRANC, Tomáš. Představy o roli a pozici sociálního pracovníka v organizacích sociálních služeb.
2005, 99 l.