http://en.wikipedia.org/wiki/Third_Place http://www.usatoday.com/life/2006-10-04-third-space_x.htm

1. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK...
Internetová verze časopisu Respekt
AKTUÁLNÍ ČÍSLO ČASOPISU RESPEKT
RESPEKT 17 / 2008
Noví kočovníci s iPhonem
19.4.2008 13:01 – Téma – The Economist
Na Západě vyrůstají generace, které mohou pracovat odkudkoliv.
- Autor: Pavel Reisenauer Více
Před třemi lety dal Pip Coburn výpověď v globální bance UBS, kde
působil jako analytik, a založil si vlastní investiční poradenskou
společnost Coburn Ventures. Na první pracovní poradě v manhattanské
kavárně sepsal s pěti dalšími kolegy seznam toho, co je potřeba
udělat. Všichni se shodli, že ze všeho nejnaléhavější je obstarat si
komunikátory BlackBerry. Pak museli začít kontaktovat klienty. A někdy by si taky nejspíš měli najít
kancelář, nejlépe v módní čtvrti poblíž newyorského Union Square.
Během tří dnů měli všichni svoji BlackBerry a začali oslovovat manažery fondů svými nabídkami. Šlo
to jako na drátku a všichni byli v jednom kole. Putovali po městě a po venkově, pracovali, odkud se
jim zamanulo, a scházeli se s klienty buď virtuálně – prostřednictvím e-mailů, telefonátů, instant
messengerů –, nebo tváří v tvář, kdekoli to klientům vyhovovalo. „Na kancelář se mě nezeptal
jediný zákazník,“ tvrdí Pip Coburn, „takže se z ní nikdy nestala priorita.“
Za osm měsíců, když už měla firma sedm zaměstnanců, nadnesl Pip
„BlackBerry osvobodil
Coburn tuhle záležitost znovu, na schůzce při snídani v kavárně. Zeptal se,
člověka od
jestli tu kancelář ještě někdo chce. Klidnou kancelář coby alternativu k
pracovního stolu,“
říká jeho vynálezce domovu se dvěma dětmi a jednou chůvou by ocenila jedna třicátnice. Ale
Lazaridis. ostatní – všichni třicátníci, až na dva čtyřicátníky, k nimž patřil i Pip Coburn
– teď byli proti. „Okusili jsme svobodu a autonomii a ona nám zachutnala,“
uvádí Pip Coburn. A tak Coburn Ventures nadále zůstává „virtuální firmou“.
To zaměstnancům úplně mění život. Když ještě pracoval u UBS, během pracovního týdne Pip Coburn
vstával přesně v 5 hodin a 8 minut, aby stihl vlak na Manhattan, do své pracovní kóje do 6.45 a byl
v zasedačce přesně v sedm. „Ráno jsem děti nikdy neviděl,“ vzpomíná. Teď se budí ve čtvrt na
sedm, půl hodiny cvičí jógu, dá třem dětem pusu a pak zapne BlackBerry. Pracuje obvykle doma
nebo po kavárnách vybavených Wi-Fi na svém předměstí Westchester. Na Manhattan jezdí jen na
konkrétní schůzky a mimo špičku. Rovněž pracuje ze svého druhého domu v Maine a během těch
pěti hodin, než tam dojede, si s pomocí handsfree sady „báječně, svobodně zatelefonuje“.
Nomádský způsob práce funguje, tvrdí Coburn, protože všichni členové jeho týmu jsou „svědomití a
motivovaní“. Ale chvíli se přece jen museli přizpůsobovat. Zpočátku byla komunikace v rámci týmu
hodně „transakční“ – efektivní, ale neosobní. Jeden strohý e-mail vedl jednou k trapnému
nedorozumění. A bez příslovečného kávovaru tu „nebyl prostor, kde by na sebe lidi narazili a dali
řeč“, vysvětluje Pip Coburn. Ovšem tyto nedostatky se daly snadno napravit. Jeho tým teď chodí
společně za zábavou, jako by to byla parta kamarádů na univerzitě. Mají teď k sobě blíž než lidé v
jeho předchozích pracovních kolektivech, tvrdí Pip Coburn, a každý z nich cítí „hlubokou
sounáležitost s firmou“.
James Ware, spoluzakladatel malého think tanku Work Design Collaborative, prohlašuje, že pro lidi,
1z8 24.4.2008 13:33

2. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK...
kteří pracují s informacemi, se nomádský styl života rychle stává normou. Z jeho výzkumu plyne, že
takoví lidé v Americe tráví méně než třetinu pracovní doby v tradičních firemních kancelářích, zhruba
třetinu ve svých pracovnách doma a zbývající třetinu prací z „třetích míst“, jakými jsou kupříkladu
kavárny, knihovny či parky. A netýká se to jen digitálně zdatné mládeže. James Ware se ve svých
čtyřiašedesáti letech pokládá za nomáda a k souborům uloženým na domácím počítači se dostane
odkudkoli.
Podle Jamese Warea dnešní pracovní nomádství vychází ze staršího konceptu „virtuálního dojíždění “
(telecommuting), ale jinak se mu už příliš nepodobá. Tento dřívější koncept získal popularitu v
devadesátých letech díky levným, ale stacionárním telekomunikačním technologiím – pevné lince,
faxu a vytáčenému připojení na internet. Ware tvrdí, že zaměstnanci byli vázáni na jedno místo,
kancelář doma, a tudíž se lidé „zapouzdřili doma na pět dní v týdnu“. Jenže o to lidé nestojí: místo
toho se chtějí dostat mezi lidi a spolupracovat, i když ne nutně ve svitu zářivek v kójích kancelářské
manufaktury, do které musejí notabene hodinu dojíždět autem. Zásadní rozdíl mezi virtuálním
dojížděním a nomádstvím spočívá podle Warea v tom, že v nomádském způsobu života se snoubí
autonomie virtuálního dojíždění s mobilitou umožňující družný a pružný styl práce.
Tento nový model nomádské práce nám technologie zprostředkovala teprve velmi nedávno. Mike
Lazaridis, zakladatel společnosti Research In Motion a vynálezce komunikátoru BlackBerry, hlavního
výrobku firmy, tvrdí, že jeho přístroj „osvobodil člověka od pracovního stolu“ právě v okamžiku, kdy
si globalizace podle všeho žádala, aby spousta zaměstnanců trávila v kanceláři 24 hodin, sedm dní v
týdnu. „BlackBerry globalizaci nezpůsobil, ale pomáhá ji člověku zvládat. Chtěli jsme, abyste měli
nějaký život,“ říká.
Stejně zásadní roli sehrály Wi-Fi hotspoty, podobně jako mnoho relativně neznámých inovací,
například IMAP („internet message access protocol“). Synchronizuje e-maily v mobilních telefonech,
počítačích a webových poštovních rozhraních, aby uživatelé vždy narazili na stejný adresář
„Doručená pošta“ bez ohledu na to, který přístroj zrovna používají. Formát PDF se zase stal
univerzálním standardem pro vytváření, sdílení a archivování čehokoli, k čemu byl kdysi potřeba
papír. Navíc si dnes díky „výpočetním oblakům“ nemusíte skladovat dokumenty v počítači, ale
můžete je mít na síti.
Kancelářská politika
Staré technologické obtíže byly většinou překonány, a tak nové otázky bývají spíš sociologického
charakteru. Wes Boyd pracuje nomádsky už celých deset let od té doby, co v USA spoluzaložil
levicovou aktivistickou organizaci MoveOn.org, a tomuto stylu práce přičítá svůj „skvělý rodinný
život“. Ale když se organizace MoveOn.org rozrostla na dvacet kmenových zaměstnanců, tisíce
konzultantů a miliony dobrovolníků, také si uvědomil, že „nemůže dovolit, aby se lidi shlukovali v
kancelářích“, protože tak by se z nich mohly stát kliky nebo „mocenská centra“. V efektivní
organizaci podle něj „nesmí být insideři a outsideři“. A tak nadekretoval, že dva lidé spolu nikde
nesmí sdílet fyzickou kancelář.
Místo toho jsou všichni jeho kolegové během dne „virtuálně spolupřítomní“, vysvětluje Wes Boyd a
ukazuje přitom na „seznam kamarádů“ na instant messengeru, na němž je vidět, s kým se dá mluvit
a kdo nechce být rušen. Místo aby plýtval časem na zbytečných jednáních tváří v tvář, většinu
problémů řeší neustálou a rychlou elektronickou komunikací, která se neplánuje pevně dopředu, ale
vyřizuje se ad hoc. Prý se tak jeho zaměstnanci lépe soustředí na své cíle a jsou méně posedlí
vztahy, což pak zlepšuje kvalitu jejich práce.
Ke konfliktům podle Wese Boyda dochází pouze tehdy, když se oba modely, stará a nová kultura,
střetnou či překrývají. K tomu většinou dochází ve Washingtonu, kam Boyd jezdí na spoustu
jednání. Ve vládních úřadech mají úředníci pořád tajemníky, kteří „strukturují jejich čas“, takže
občas trvá celý týden, než se zařídí schůzka, která má vyřešit nějaký obyčejný detail. A přesto se
2z8 24.4.2008 13:33

3. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK...
dnes od stejných zaměstnanců očekává schopnost „flexibilního plánování ad hoc“ a oni jsou pak na
roztrhání. „Právě tihle lidé se při osobních schůzkách dívají pod stolem na svoje BlackBerry,“
podotýká Wes Boyd.
Větší organizace se často na rozdíl od Coburn Ventures či MoveOn nemohou zcela rozloučit s
kancelářemi. Potřebují tedy tyto pracovní kultury nějak sladit do jednoho systému. Ve společnosti
Sun Microsystems, která vyrábí hardware a software pro firemní datacentra, vede dnes tento
nomádský způsob života více než polovina zaměstnanců oficiálně, v rámci programu „otevřená
práce“, v němž nemají vlastní stůl, ale pracují na tom, který je zrovna volný (říká se tomu
„hotdesking“), nebo do kanceláře nechodí vůbec.
To ovšem nepřispělo ke vzniku klik, kterých se tak obává Wes Boyd. „Je naivní myslet si, že fyzická
infrastruktura má něco společného s mocí,“ tvrdí Jonathan Schwartz, generální ředitel firmy Sun.
Jeho zkušenosti s nomádstvím jsou naprosto pozitivní. Zaměstnancům Sunu se ta pružnost líbí,
zůstávají u firmy déle a vykazují vyšší produktivitu práce.
Sám Jonathan Schwartz jde příkladem. Obvykle nosí jen svůj komunikátor
Těžce závislí jedinci
BlackBerry a pracuje „odkudkoli, kde je Wi-Fi“. Má asistentku, která se mu
doma předstírají, že
stará o diář („nedávno si dupla a zakázala mi pozměňovat, co tam
jdou na záchod, jen
aby zkontrolovali zapíše“), takže „150 % mého času má strukturovanou podobu“. Rozdíl
e-mail. spočívá v tom, že ji dnes jen zřídkakdy vídá a že je jen na něm, kde dojde
k naplánovaným schůzkám. Hodně toho vyřizuje přes Skype, internetovou
telefonní službu zdarma, nebo osobně po kavárnách. „Čas je osnova, místo
se už o sebe postará samo,“ říká. Nyní se chystá zbavit své kanceláře nadobro; šéf právního
oddělení Sunu to už udělal.
Jonathan Schwartz tak jako pánové Boyd a Coburn rovněž zaznamenal, že se schází s méně lidmi
tváří v tvář. To je v rozporu s obecně vžitým názorem posledních několika desetiletí, podle nějž
zlepšení v telekomunikacích vždy vede k nárůstu, nikoli poklesu osobního cestování. Jonathan
Schwartz trávil na cestách za zákazníky dva týdny v měsíci; dnes je to méně než jeden týden v
měsíci. Zjišťuje, že s více než 100 000 zákazníky může mnohem efektivněji komunikovat
prostřednictvím svého blogu, který se překládá do deseti jazyků a „který za dobrého dne osloví 50
000 lidí“. Když už cestuje, pak převážně z kulturních důvodů – obzvláště jeho asijští zákazníci stále
mají za to, že se na setkání tváří v tvář lépe buduje vzájemná důvěra. Schwartz však soudí, že
„setkání tváří v tvář se přeceňují; mně více záleží na četnosti a výstižnosti komunikace“.
Nomádský způsob práce přesto vyžaduje další velké změny v kultuře organizace a v chování jejích
příslušníků, tvrdí James Ware z firmy Work Design Collaborative. Starší a tradičnější manažeři se
podle něj tomuto přístupu brání, protože se obávají, že nebudou moci řídit lidi, které nevidí. Po čase
obvykle změní názor, uvádí James Ware; ale k tomu je třeba „management orientovaný na plnění
cílů, ne fyzický dohled“. Ne všem zaměstnancům se v takovém prostředí daří; některým vyhovuje
spíš struktura tradiční kanceláře. James Ware ale tvrdí: „Tohle zvládne každý, komu se dařilo na
univerzitě. Profesor řekl: ,Seminárku chci v pátek,‘ a bylo mu úplně fuk, kde jste ji napsali – tady je
princip stejný.“
Smrt bojovníka silnic
Větší problém je stres. Nomádská práce umožňuje větší autonomii, ale „když pracujete sám pro
sebe, máte za šéfa tyrana“, poznamenává Paul Saffo, analytik trendů ze Silicon Valley. „Nebezpečí
spočívá v tom, že z kanceláře, kterou můžete mít kdykoli a kdekoli, se stane klec, kancelář, kterou
si s sebou potáhnete všude, čtyřiadvacet hodin denně.“ Komunikátory BlackBerry a jiná PDA už
zavinily problémy v manželství u spousty párů: musely se dohodnout, jestli tenhle přístroj smí,
řekněme, do ložnice nebo o dovolené na pláž.
3z8 24.4.2008 13:33

4. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK...
Těžce závislí jedinci doma předstírají, že jdou na záchod, jen aby mohli zkontrolovat e-mail.
Zaměstnancům kdysi končil pracovní den, když odešli z kanceláře. Kdy ale končí pracovní doba
nomádovi?
Profesor James Katz, jenž na Rutgersově univerzitě vede výzkumné centrum specializované na
sociologii mobilních technologií, tvrdí, že tento posun představuje „historickou reintegraci“ naší
pracovní a společenské sféry. V dobách lovců a sběračů, v éře zemědělců a řemeslníků ještě před
nástupem průmyslové výroby lidé neoddělovali prostor pro práci, rodinu a hru. Tak třeba kováři
pracovali doma, kolem sebe měli rodinu i celý vesnický život. Až kapitálově náročná práce v
průmyslovém věku si vynutila oddělení domova a továren, protože k efektivnímu provozu „bylo
potřeba soustředit hodně dělníků na jedno místo“. To rovněž platilo pro administrativní aparáty před
nástupem digitální éry. Nyní se ale různé sféry života opět slučují.
To vede k většímu tlaku, uvádí profesor Katz. Rozdíl mezi integrací práce a rodiny v
předprůmyslových časech a dnes spočívá v tom, že kdysi byla osobní produktivita jasně omezena,
zatímco dnes není. Dnes „si lidé stanovují cíle podle toho, co vůbec lze dosáhnout“, tvrdí profesor
Katz, a díky novým technologiím vždycky můžeme teoreticky dosáhnout víc. Lidé tudíž mají pocit,
„že nedokážou využít obrovské příležitosti, které se jim nabízejí“.
Optimisté namítají, že k překonání takové úzkosti stačí jen trocha sebekázně a realistického pohledu
na život. James Ware svým klientům radí, aby si stanovili jasná pravidla etikety. Dohodl se se svým
obchodním partnerem, jenž žije v jiné časové zóně, že se nebudou otravovat mimo pracovní dobu.
Jonathan Schwartz z firmy Sun má železné pravidlo, že se po práci dvě hodiny „válí na podlaze“ se
svými dvěma syny a teprve pak se vrátí ke svým přístrojům. Pip Coburn uznává, že práce a rodina
jsou „všechno jedna velká šmouha“, ale jemu se to takhle líbí. Paul Saffo a jeho žena si zakázali
všechna elektronická hejblata během večeře při svíčkách.
Takřka všichni sociologové a psychologové v akademické sféře zaujímají mnohem pesimističtější
postoj. Profesorka Sherry Turklová, jež se na MIT zabývá psychologií využívání moderní
komunikační techniky, soudí, že závislí jedinci (jimž se přezdívá „CrackBerries“) „sledují své životy
na tom malém displeji a nedokážou s ním udržet tempo“, a tak žijí v ustavičné úzkosti.
Profesor Katz z Rutgersovy univerzity tvrdí, že to „šílenství bude čím dál horší“. Zaprvé kvůli
„náhodnému posilování“, nesoustavnému systému odměňování, který jde ruku v ruce se závislostmi
jako například gambling. Takto závislý člověk celý den prosívá svůj e-mail, i když moc dobře ví, že
jde z větší části o plevy – ale kvůli občasnému zrníčku si nemůže pomoct. Druhým důvodem je podle
profesora Katze mylné přesvědčení, že více informací vede vždy k lepším rozhodnutím, a v našich
telefonech a laptopech jsou vždycky k dispozici další informace. Třetí důvod spočívá v tom, že „lidé
dnes neustále potřebují dělat dojem“ – a když o víkendech a normálních i vědeckých dovolených
zůstanou off-line (i když můžou být připojení), riskují tím, že ostatním připomenou svou
postradatelnost.
Za pružnost, svobodu a produktivitu mobilní práce se tedy platí. Nomádi neustále vyvažují
společenská práva kolegů, příbuzných a přátel, jakož i vlastní právo na odpočinek. A to vše se navíc
nyní děje na veřejných místech, která na rozdíl od kanceláří nejsou primárně určená k práci.
Nové oázy
Moderní nomádství mění také budovy, města i způsoby dopravy. Slavný spoluautor Tančícího domu
v Praze Frank Gehry rád svými díly provokuje a návrhem budovy Stata Centre v komplexu
Massachusettského technologického institutu (MIT) se mu to povedlo dokonale. Tato budova, v níž
sídlí katedry počítačů a filozofie, se stala novou dominantou americké Cambridge a na první pohled
udeří do očí zvláštní fasádou zvrásněnou roztodivně zalomenými úhly a posetou nepravidelně
rozmístěnými okny. Ovšem to největší novátorství se nachází uvnitř. Architektonický návrh vycházel
4z8 24.4.2008 13:33

5. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK...
z nomádského životního stylu studentů a akademiků. „Budova byla projektována jako nový druh
hybridního prostoru,“ vysvětluje profesor architektury a informatiky William Mitchell, který na MIT
učí a na návrhu budovy s Frankem Gehrym spolupracoval.
Nejlepším příkladem tohoto hybridního prostoru je tzv. „studentská ulička“, což je zastřešená pasáž,
jež se meandrovitě vine celou budovou a čtyřiadvacet hodin denně je přístupná veřejnosti. Ulička je
plná výklenků a zákoutí, v nichž kavárny a salonky střídají místa s pracovními stoly nebo tabule.
Pokrytí Wi-Fi signálem je samozřejmostí. Studenti, učitelé i návštěvníci tu porůznu posedávají, biflují
před zkouškami, vyhledávají informace, čtou si, debatují, chatují na internetu, polehávají, navazují
nové známosti – ovšem pro žádnou z těchto činností nemá prostor „studentské uličky“ speciálně
vyhrazené místo. Každá část tohoto prostoru se může v kterémkoli okamžiku stát místem pro
seminář nebo pro svačinu a stejně tak dobře zde může vzplanout milostný románek.
Profesor Mitchell zdůrazňuje, že studium a vzdělávání už dnes není spjato s jedním konkrétním
místem, a proto došlo „k prudkému poklesu poptávky po tradičních, uzavřených místnostech“,
jakými jsou kabinety nebo učebny, a na druhé straně k „obrovskému nárůstu poptávky po
poloveřejném prostoru, který lze podle potřeby neformálně proměňovat a přizpůsobovat pro
pracovní účely“. Podle profesora Mitchella jde o největší změnu v architektuře v tomto století.
Architektura 20. století se vyznačovala uzavřeným prostorem – kanceláře pro práci, jídelny pro
stravování atd. Bylo to ostatně nezbytné, neboť pracovníci potřebovali mít při ruce zásuvky s
dokumenty, telefony, faxy, ovšem zároveň to bylo efektivní z hlediska nákladů, neboť stavební
materiály umožňovaly vytvářet jednoduché a opakující se struktury – například kancelářské kóje
oddělené přepážkami.
Nová architektura se podle Mitchella bude vyznačovat prostorem, jenž bude „záměrně multifunkční“.
Estetika 21. století pak bude pravděpodobně přesným opakem oné sci-fi elegance, jak si ji
představovali futuristé v hloubi dvacátého století. Architekti budou namísto toho přemýšlet o světle,
vzdušnosti, stromech, zahradách, přičemž všechny tyto prvky budou sloužit pro navazování
kontaktů mezi lidmi. Rozšíří se i škála tvarů budov. Například se zjistilo, že lidé pracující na
notebooku jsou rádi opřeni zády o zeď – je proto docela dobře možné, že hybridní prostory se budou
vyznačovat zvlněnými stěnami s řadou výklenků, aby se dosáhlo co největšího povrchu vnitřních
stěn. Tento styl architektury je zároveň čím dál dostupnější, neboť díky počítačovému projektování a
novým materiálům je výstavba nesériových forem podstatně levnější než v minulosti.
Kdo dnes potřebuje pracovní stůl?
Nový směr v architektuře se neomezuje jen na univerzitní půdu, ale již teď působí dalekosáhlé
změny na trhu s realitami. Debra Moritzová z vedení společnosti Jones Lang LaSalle, jež se
specializuje na realitní poradenství a správu investic, podotýká, že celková plocha tradičních
kanceláří začala pomalu, ale jistě klesat. Podle ní jsou v dnešní době, kdy jsou pracovníci čím dál
mobilnější, kanceláře „neefektivní“. Společnost Jones Lang LaSalle si nechala zpracovat průzkum,
podle něhož stráví průměrný zaměstnanec za svým stolem v kanceláři méně než 40 % času (sama
Debra Moritzová se svého stolu dávno vzdala). To samozřejmě neznamená, že kancelářská plocha se
zmenší o 60 %, nicméně projektanti budou přemýšlet o lepším využití prostoru.
Zvýší se poptávka po „adaptibilních prostorech“ a „klubovnách“, říká Debra Moritzová a podotýká, že
trendem zítřka bude flexibilní rozvržení prostoru, které bude usnadňovat spolupráci. To znamená, že
v běžné kancelářské budově se významně zmenší oblast vyhrazená individuální práci – tedy ony
malinkaté kóje, jaké známe z dilbertovských komiksů. Vnitřní stěny budou přesouvatelné, stejně
jako nábytek. Výrazně se zvětší společné prostory, přičemž některé z nich nebudou
charakterizovány ani tak svou funkcí, jako převládající normou chování: například zda se v nich
může mluvit nahlas, nebo je vyžadováno ticho – podobně jako je tomu například v knihovnách.
Zvlášť výrazným příkladem tohoto nového trendu – výrazným natolik, až se blíží karikatuře – je tzv.
5z8 24.4.2008 13:33

6. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK...
Googleplex, centrála společnosti Google v kalifornském Mountain View. Celý komplex je samozřejmě
pokryt Wi-Fi signálem, nicméně Googleplex se stal světově proslulým díky široké nabídce vybrané
gastronomie, která je v jídelnách rozesetých po komplexu nabízena zaměstnancům zdarma, a též
pro zvláštní kombinaci práce a hry. Tu spatříte programátora, který si v propoceném triku odskočil
od volejbalového zápasu, který právě probíhá na trávníku, a něco buší do svého notebooku, tady
uhání další na koloběžce na masáž nebo si vyzvednout prádlo z prádelny, která je zaměstnancům
též zdarma k dispozici. Společnost Google svůj komplex rozšířila virtuálně po celém Sanfranciském
zálivu, jímž projíždějí firemní autobusy a nabírají zaměstnance na cestě do práce. Všechny autobusy
mají též Wi-Fi připojení, takže programátoři mohou nerušeně pokračovat v práci i po cestě.
Tímto trendem se v poslední době začaly inspirovat i firmy budující tradiční kancelářské budovy.
„Nomádství nevěstí pro trh s kancelářskými prostory nic dobrého,“ připouští Robert Dykstra, který
se výstavbě kancelářských center věnuje již sedmadvacet let. Nicméně i on si dokázal najít v novém
trendu příležitost. Svou poslední administrativní budovu v Grand Rapids v Michiganu – chátrajícím
městě, jež doufá v to, že se mu podaří uzmout nějaká pracovní místa v sektoru služeb od blízkého
Chicaga a Detroitu – pojal velice netradičně, jako svého druhu „komunitní centrum“. Kancelářské
prostory nebudou pronajímány velkým firmám, nýbrž budou pronajímány na bázi členských
poplatků, podobně jako v nějakém klubu. Zákazník si tak bude moci zakoupit členství na hodinu,
týden nebo měsíc – lidé, kteří pracují v terénu, sem zajedou a najdou zde všechny potřebné služby,
od technické podpory až po kopírování, a zároveň budou moci uspokojit svou touhu po „práci, lásce
a hře“, neboť součástí komplexu jsou i fitness studia, restaurace, kurzy vaření nebo hudební
salonky.
Tato „flexibilita je tím, co odlišuje úspěšná místa a města od těch neúspěšných“, říká urbanista
Anthony Townsend, který působí v Institutu pro budoucnost. Prakticky jakýkoli veřejný prostor
může nabýt některý z rysů, jaké má Googleplex nebo Stata Centre. Například v New Yorku jedna
nezisková organizace provedla rekonstrukci kdysi zanedbaného, ale půvabného Bryantova parku
před městskou knihovnou a udělala z něj hybridní prostor, který se těší velké popularitě u lidí
pracujících v kancelářích v blízkém okolí. Správa parku si všimla, že hodně lidí v parku telefonuje
nebo pracuje na svých přenosných počítačích, proto nechala park pokrýt Wi-Fi signálem a instalovala
zde židle se sklápěcími stolky. Jejich cílem samozřejmě nebylo odvrátit pozornost návštěvníků od
okolních květin, ale dát jim možnost, aby si svůj kousek parku upravili dle svých potřeb.
Třetí místa
Odborný název pro takové prostory zní „třetí místa“. Tento termín poprvé použil v roce 1989
sociolog Ray Oldenburg ve své knize The Great, Good Place (Báječné místo). Autor chtěl tenkrát,
dlouho před rozšířením mobilních technologií, odlišit sociologické funkce tzv. prvního místa člověka
(domov), druhého místa (kancelář) a veřejných prostorů, které slouží jako bezpečné, neutrální a
neformální prostředí pro setkávání. Podle Raye Oldenburga dobré třetí místo nabízí pobyt zdarma
nebo levně – například za cenu šálku kávy –, skýtá veškeré pohodlí, dá se tam dojít pěšky a
přitahuje okruh stálých hostů. Příkladem může být stejnojmenný bar z amerického televizního
seriálu Cheers (Na zdraví), „kde se každý zná s každým“.
Oldenburg měl za to, že třetí místa jsou všeobecně na ústupu. Pozoroval, že zejména v
předměstských společnostech, jako je ta americká, se stále více lidí přesunuje jen mezi prvním a
druhým místem a mimo ně občas zavítá pouze na odcizená a anonymní místa typu obchodních
center, která podle Raye Oldenburga funkci třetích míst neplní. Oldenburg se obával, že bez míst,
kde se šíří myšlenky a utužují vztahy, společnost ztratí soudržnost.
Sotva se tento nový pojem objevil, začaly velké firmy hned prohlašovat, že nová třetí místa budují.
V popředí stál kavárenský řetězec Starbucks, který vznikl v Seattlu, a v současnosti mu neuniknete
skoro nikde. Starbucks připouští, že s globálním rozšířením pozbyl atmosféru „domova mimo
domov“. Zároveň ale spatřil novou příležitost v nomádech. V jeho kavárnách nenajdete jen pohovky,
6z8 24.4.2008 13:33

7. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK...
ale také pracovní stoly s elektrickými zásuvkami. Dnes Starbucks upoutá větší pozornost médií, když
změní poskytovatele bezdrátového připojení (v únoru vyměnil T-Mobile za AT&T), než když začne
prodávat novou odrůdu kávy. „Kávu a něco k zakousnutí,“ jak říká Oldenburg, dnes nabízejí i
knihkupectví jako Barnes & Noble, církevní instituce, střediska YMCA a veřejné knihovny.
Zastávají však tyto oázy pro kočovníky společenskou úlohu třetích míst? James Katz z Rutgersovy
univerzity se obává, že kybernomádi tato místa naopak „vyprazdňují“. Je čím dál běžnější, že
kavárna je plná lidí se sluchátky na uších, kteří mluví do mobilních telefonů nebo laptopů, buší do
klávesnic a víc se věnují své složce doručené pošty než lidem, jichž se dotýkají lokty. Katz tvrdí, že
tato místa jsou „fyzicky zalidněná, avšak duševně vyprázdněná“, a lidé jsou pak „izolovanější, než
kdyby kavárna byla prostě prázdná“. To proto, že „fyzická přítomnost dalších lidských jedinců nás
psychologicky a neurologicky stimuluje“, jenže takhle neposkytuje žádné naplnění. Podle Katze nám
prostě a jednoduše biologický vývoj neumožňuje zažívat v takových situacích pohodu.
Mnoho kavárníků se s tímto problémem snaží vypořádat. Christopher Waters, majitel Nomad Café
v Oaklandu, pravidelně pořádá živé jazzové koncerty a čtení poezie. Při těchto příležitostech navíc
vypíná Wi-Fi router, aby se lidé víc bavili mezi sebou. Také se chystá ze své kavárny udělat
internetovou sociální síť. Když si hosté otevřou internetový prohlížeč, aby se připojili na síť, naskočí
jim uvítací stránka, na které budou požádáni, aby vyplnili svůj stručný profil – jako třeba na
Facebooku –, a poté se jim zobrazí informace o lidech u ostatních stolů.
Většina nomádů se k takovým věcem staví velmi otevřeně. Když si odmyslíme technologii, není zas
tak velký rozdíl mezi dnešním „geekem“ se sluchátky a laptopem a pařížským existencialistou, který
v padesátých letech pozoroval běh světa v literární kavárně U Dvou magotů. První chatuje,
poslouchá hudbu a píše e-maily, druhý zase pokuřuje gitanku a čmárá si poznámky o bytí a nicotě.
Ale jakmile dovnitř vpluje přitažlivá návštěvnice, oba okamžitě svou pozornost přesměrují.
Měnící se tváře měst
Výskyt a expanze třetích míst mění i tváře měst. William Mitchell podotýká, že stejně jako byly ve
20. století podle funkce rozdělené budovy, byla rozčleněná i města. Na předměstích se bydlelo,
centra sloužila k práci a ještě jinam se člověk chodil bavit. Městské nomádství však dodalo
jednotlivým čtvrtím stejně multifunkční charakter, jaký mají budovy. Z dříve monokulturních
městských částí se postupně stávají „různorodé víceúčelové čtvrti“, jež mají blíže ke středověké
vesnici než k modernímu předměstí.
Debra Moritzová z Jones Lang LaSalle pozoruje, že stále více kanceláří zcela opouští předměstí a
stěhuje se zpátky do center, která jsou módnější a v nichž žije více mladých lidí. To přispívá k
oživení městských center. Futurolog Paul Saffo si zase povšiml, že zároveň s tím dochází k přesunu
do „satelitů s osobitou atmosférou“, jako je Mendocino na kalifornském pobřeží nebo Cape Cod v
Massachusetts, kde nově příchozí nomádi vytvářejí „dobrovolná společenství“, jejichž životní styl
připomíná někdejší utopistická hnutí. Nejvíce na tom podle Saffa tratí předměstí, která byla v
předchozích obdobích stavěna pro konkrétní účely, ale teď pustnou.
Zácpy, zácpy
Stejný trend také proměňuje dopravu. Alan Pisarski zkoumá pohyb ve městech už tři desetiletí a
napsal trojdílnou studii nazvanou Commuting in America (Dojíždění v Americe). První díl napsal v
roce 1986, druhý o deset, třetí o dvacet let později a v tuto chvíli pracuje na čtvrtém. Díky
desetiletým intervalům byl Pisarski podle svých slov schopen postihnout nejvýznamnější trendy. V
roce 1986, před érou mobility a počátkem éry počítačů, bylo stále ještě možné pozorovat „klasický
dvacetičtyřhodinový průběh“ poválečného modelu dojíždění, kdy příslušníci silných poválečných
ročníků v osm ráno a v pět odpoledne tvrdli v zácpách mezi předměstími a centry. V roce 1996
7z8 24.4.2008 13:33

8. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK...
zaznamenal nový „periferní model“, poté co se pracoviště přestěhovala na předměstí a titíž lidé teď
trčeli v zácpách „na městských okruzích“. Zároveň už tenkrát pozoroval, že nejrychleji rostoucí
skupinou pracující populace byli lidé pracující z domova.
Velké změny pak zachytila kniha z roku 2006. K silným poválečným
Nomádství nevěstí
ročníkům nastupovaly do pracovního procesu mladší síly. Cestování autem
pro trh s
přestalo narůstat, a ve městech jako Seattle, Atlanta a Portland dokonce
kancelářskými
prostory nic dobrého. klesalo. Provoz byl pořád silný, ale teď se dopravní špičky rozprostřely do
Jejich celková plocha mnohem delších rozmezí, například mezi pátou ráno a polednem. Začaly se
začala pomalu, ale objevovat zvláštní nové pravidelné jevy, jako „obrácené dojíždění“ v
jistě klesat. Seattlu, kde spousta mladých počítačových odborníků ze sídla Microsoftu
na předměstí Redmondu vyrážela do centra za dámskou společností. Tento
všednodenní rituál se nazývá „úprk programátorů“.
Současné údaje, které se Pisarski chystá použít v příští knize, prozrazují ještě něco dalšího.
Poválečné silné ročníky pomalu odcházejí do důchodu, což nutí zaměstnavatele, aby se o mladé
talenty ucházeli tak, že je nechají pracovat, kde se jim zlíbí. Nomády se stávají dokonce i starší
pracovníci (samotnému Pisarskému je sedmdesát a pracuje přes BlackBerry na laptopu). Dopravní
zácpy jsou nadále na pováženou, ale poprvé za celou dobu se nezhoršují. Prudký pokles
zaznamenává spolujízda (nadále podporovaná „zelenými“ radnicemi), protože doba a směr dojíždění
se čím dál víc rozrůzňují a komplikují.
Na silnicích je sice pořád stejně aut jako dřív, ale nyní se pohybují úplně jinak. V minulém desetiletí
podle Pisarského jízdy opisovaly „hvězdicovité schéma“, jelikož kancelářské síly i mobilní pracovníci
vyjížděli kvůli různému vyřizování mimo pracoviště a pak se vraceli zpátky, aby si zkontrolovali
záznamníky a faxy. Nyní podle něj lidé cestují „řetězovitě“. Nomádi vyrazí ráno odvézt děti do školy
a pak celý den popojíždějí od jednoho třetího místa k dalšímu, se zastávkami ve fitnesscentru, na
poště a tak dál. Po celý den jsou ve spojení s kolegy a rodinnými příslušníky, kteří jsou někde jinde,
a jejich pohyb stále méně odpovídá nějakému zřetelnému kolektivnímu modelu.
© The Economist Newspaper Limited, London 2008
Obchodní podmínky © Copyright Respekt Publishing a.s. ISSN 1801-1446 – Design: Respekt, NETservis – Technická
realizace a serverhosting: NETservis
RESPEKT.CZ využívá agenturní zpravodajství ČTK a Neris s.r.o. Publikování či další šíření obsahu ze zdrojů ČTK a Neris s.r.o.
je zakázáno bez písemného souhlasu ze strany ČTK nebo Neris s.r.o.
8z8 24.4.2008 13:33